Hermiona se začala probouzet, neklidně se převalila na posteli a snažila se spát dál. Náhle si vzpomněla na svůj podivný, děsivý sen. Viktora v něm zabil Draco, a ho následovně zabil Snape, avšak nepamatovala si jak sen dopadl. Co když se to vážně stalo? napadlo ji. Nesmysl. Otočila se na druhou stranu a zadívala se z okna, venku bylo zataženo tak zavřela oči. Náhle si uvědomila, že v pokoji není ticho. Hrála tam tichá, žalostná píseň. Byl to ten tip písně, který vás nutí plakat, i když neznáte důvod a ani nerozumíte jejím slovům. Hermiona se opatrně posadila a rozhlédla se po pokoji. Nikdo v něm nebyl, byla sama. Na židli byl nějaký hábit se vzkazem.
Drahá Hermiono,
předem Ti chci popřát upřímnou soustrast, věř, že s tebou dokáži soucítit. Je mi to líto. Viktor má dnes pohřeb. Nechtěli jsme tě budit dřív než bylo nutné, i tak to pro tebe musí být těžké. Ve velké síni se koná smuteční oběd, poté budeme mít chvíli volno, abychom se mohli psychicky připravit a pak začne smuteční obřad. Toto si obleč.
Máme tě rádi, všichni, a budeme při tobě stát.
Peggi, Harry a všichni Weasleyovi.
"Ne, ne, ne! To nemůže být pravda!" rozvzlykala se Hermiona a odhodila Peggin dopis. Najednou ji začala docházet souvislosti. Sama sobě musela přiznat, že to co myslela, že byla jen noční můra se doopravdy stalo a teď musí čelit důsledkům. Vstala a podala si oblečení, už nevzlykala ale slzy se jí nezadržitelně řinuly po tvářích. Nevnímala pořádně co dělá ale nasoukala se do oblečení a podívala se na sebe do zrcadla, nepoznávala se. V obličeji byla křídově bílá, oči oteklé, pod kterýma se rýsovali černé kruhy z nedostatku spánku. Hřbetem ruky si otřela tváře a vyšla z pokoje. Sešla pomalu po schodišti a rozhlédla se po společenské místnosti, bylo tam pár spolužáků, všichni v černém. Hermionu stálo velké úsilí, aby se opět nerozvzlykala. Spolužáci se po ní otáčeli a tiše ji přáli upřímnou soustrast, ona je však s těží vnímala, prošla otvorem a zamířila do Velké síně.
Cesta netrvala dlouho a už stála ve dveřích Velké síně. Čtyři podlouhlé stoly, které zde za normálních okolností stály, nahradil jeden velký kulatý stůl. Mlčky hledala své přátele, když na k ní někdo přiběhl a táhl ji za ruku někam pryč, všimla si, že je to Ron, také si všimla, že na ni mluví ale nebyla schopna jej plně vnímat.
"Hermiono, jak je ti?" zeptala se Peggi, která seděla spolu s nimi.
"Já…já nevím," řekla popravdě Hermiona.
"Zajímalo by mě," řekl Ron ve snaze odvést její pozornost někam jinam, "proč je tu dnes kulatý stůl."
"To se dá snadno vysvětlit," pronesla tiše Hermiona. Ron trpělivě čekal až bude zase pokračovat.
"Zemřeli dva ze studentů, oba ze Zmijozelu. Všiml sis, že dnes nemá nikdo školní odznaky? Víš, proč? Pokud ano, tak víš, proč je tu kulatý stůl místo obvyklých podlouhlých stolů."
"Ne, nevšiml, čili stále pořád nevím," usmál se omluvně Ron a pohladil ji po tvářích, ve snaze jí je trochu usušit, nepovedlo se.
"Dnes si mají být všichni studenti rovni Rone, nemají brát ohledy na to z jaké jsou koleje a soucítit spolu. Už to chápeš?"
"Ano, děkuji," řekl Ron a opět ji hřbetem ruky přejel po tvářích. Hermiona jeho doteku uhnula, teď myslela pouze na Viktora, na svého přítele, o kterého přišla. Najednou jí něco došlo.
"Co se stalo se Snapem?" vyhrkla.
"Utekl," připustila Peggi, všichni se na ni rozhněvaně podívali, očividně nebyli rádi, že to Hermioně řekla.
"Nedívejte se na mě tak, má právo to vědět," bránila se.
"On utekl? Jak?"
"Nikdo neví," všichni se dívali na svůj talíř ale nikdo nejedl, krom pár jedinců z prvních ročníků, kterých se tento obřad až tak moc netýkal.
Kolem Hermiony uběhl tento den, jako rozmazaná šmouha, absolutně ho nevnímala. Byla si vědoma jen bolesti, prázdného místa, které v ní zanechala Viktorova smrt. Už kráčela k famfrpálovému hřišti, kde se měl konat pohřeb. Po jejím boku šli Peggi a Ron. Harry s Ginny šli za nimi a drželi se kolem pasu. Hermiona ruka objímala své tělo, jako by se každou chvilkou měla rozpadnout. Nechtěla, aby se jí kdokoliv dotýkal, aby ji kdokoliv konejšil, chtěla být sama se svými myšlenkami. Došli na hřiště, kde už byla shromážděna celá škola a profesorka McGonagallová se snažila udělat určitý zasedací pořádek. Hermionu oddělila od ostatních a poslala ji do prvních řad k Viktorově rodině. Navzájem si popřáli upřímnou soustrast a tiše čekali až začne obřad.













búúú, mám dneska plačtivou náladu =,) je to smutný, jj... A Syčák Snape utekl, syčák =<) doufám, že budeš psát často, ale jen když tě to bude stále bavit =<)) krásné smutné pokračování...