"Co tady chceš mudlovská šmejdko?! Koukám, že ti Viktor utekl, co? Není divu, kdo by od tebe neutekl, že?" utrhla se na ni Veronika posměšně.
"Veroniko, uklidni se laskavě! A vypadni odtud! Okamžitě," řekla rázně Peggi, hlasem plným autority.
"A co když nepůjdu, dáš mi školní trest?" vysmívala se jí Veronika.
"To už by stačilo," ozvalo se za nimi.
"Viktore, co tu děláš?" nevěřila svým očím Hermiona.
"Lásko?" řekla Veronika a usmála se na Viktora, Hermiona nevěřila svým očím, Viktor přešel k Veronice a jemně ji políbil na čelo.
"Co si myslíš, že tu dělám? Přišel jsem za nejkrásnější dívkou na škole," řekl a podíval se na Veroniku.
"Ach Viktore," zčervenala Veronika. "Myslím, že bychom měli jít," řekla a významně se na něj podívala.
"Už je čas?" zeptal se prostě.
"Ano," odpověděla a táhla ho pryč.
"Čas na co?" zeptala se Ginny.
"To uvidíte za chvíli sami," zasmála se odcházející Veronika.
"Veroniko!" zasyčela nenávistně Peggi, Hermiona se na ni nevěřícně podívala a dostala z ní strach, vypadala hrozivě, tělo měla celé nahrbené a z očí jí létaly blesky.
"Utíkejte!" zakřičel Harry a rozeběhl se směrem ke hradu. Až teď si Hermiona uvědomila, že se rapidně ochladilo a začal foukat studený vítr, věci kolem, tráva, stromy, květiny dokonce i látky na tribunách, začali pomalu namrzat.
"Harry na to už je pozdě," řekla Peggi a otočila se směrem k přicházející hrozbě. Hermiona se také otočila. Potvrdili se jí její obavy, mozkomorové. Byli čtyři, ale jak se mohli dostat na školní pozemky? ptala se sama sebe, ale nebyl vhodný čas přemýšlet. Harry doběhl zpátky za nimi. Bez Ginny, tu poslal na koštěti do hradu.
"Peggi, umíš Patrona?"
"Samozřejmě," řekla Peggi a napřímila se.
"Tak do toho," řekl Harry. Všichni čekali až mozkomorové přijdou blíž. Hermiona hbitě sáhla do hábitu a přichystala si hůlku a v duchu hledala šťastnou vzpomínku. Našla ji zanedlouho, bylo to tehdy, když zjistila, že je Ron v pořádku a je s ní na ošetřovně, usmála se svému zjištění. To už byli mozkomorové blízko a všichni sborově vykřikli:
"Expecto Patronum!"
Z hůlek vyběhli zvířata, jejich Patroni a běželi k mozkomorům a společními silami je zahnali.
"Honem, Hermiono, Peggi, nasedněte na koště a odleťte!" přikázal jim nesmlouvavě Harry.
"Ale Harry co ty?" křikla rychle Hermiona ale to už ji Peggi táhla ke svému koštěti, sama na něj nasedla a netrpělivě čekala na Hermionu.
"Dělej Hermiono! Musíme jít do hradu, hned!"
"Hermiono, neboj se poletím hned za vámi," mrkl na ni Harry. "Ale teď už jděte!" Hermiona se po něm sklíčeně podívala a rychle nasedla za Peggi na koště, ta se s kopnutím odrazila od země a letěla k hradu. Hermiona se jí držela pevně kolem pasu, hlavu zabořenou do její lopatky a oči pevně semknuté, neschopná podívat se za sebe jestli letí Harry opravdu za nimi. Najednou ucítila opět pevnou půdu pod nohama.
"Hermiono, už jsme ve hradě, můžeš mě pustit," řekla Peggi hlasem plným úlevy. Hermiona ji opatrně pustila a pomalu slezla z koštěte.
"Ty?! Co tu chceš?" zasyčela nenávistně Peggi, Hermiona se podívala na koho mluví, nevšimla si, že nejsou v místnosti sami.
"Co tobě je potom?" řekl mužský hlas.
"Celkem hodně, vypadni, okamžitě!"
"Ne, čekám tu na ni."
"A co jí chceš?"
"To se tebe opravdu netýká." Hermiona stále nedokázala říct s kým Peggi mluví, horlivě se kolem sebe rozhlížela, aby spatřila toho, komu patří hluboký, sametový hlas.
"Tady jsem." Hermiona se rychle otočila a ztuhla. Stál tam Viktor a upíral na ni své oči plnou silou.
"Viktore," špitla poprvé Hermiona.
"Pojď ke mně," Přikázal něžným hlasem.
"Já nemůžu," řekla tichounce Hermiona, nebyla si jistá jestli to Viktor vůbec slyšel. Bála se, nevěděla co má od Viktora čekat, vzpomněla si na palčivou bolest, která ji zasáhla dole na hřišti, když viděla jak se choval k Veronice. Párkrát se zhluboka nadechla, aby se uklidnila a zastavila příval slz, těch zrádných perel bolesti, které by se jí co nevidět začaly řinout z očí.
"Pojď," přikázal opět, ale tentokrát už hrozivěji. Peggi je celou dobu pozorovala, čekala co se stane, jelikož už Viktorovi absolutně nevěřila.
"Hermiono? Půjdeme?" pronesla tiše. Hermiona se na ni plaše podívala. Peggi měla ve tváři tvrdý výraz, který jí říkal, že by měli jít. Chvíli se na ni dívala, když se objevil Harry. Sesedl z koštěte a rozběhl se.
"Harry!" zajíkla se Hermiona.
"Musím za Brumbálem, okamžitě," řekl Harry a zastavil se, přiběhl k Peggi, chytil ji za paži a táhl ji s sebou. "Peggi půjdeš se mnou, budu možná potřebovat pomoct, Hermiona bude s Viktorem," rozhodl Harry nesmlouvavě a opět odcházel s rozhněvanou Peggi v patách. Očividně se jí nelíbilo, že má nechat Hermionu samotnou s Viktorem, ale Harry ji nechtěl pustit a tak musela jít.
"Harry, co se děje?" zakřičela Hermiona až sebou všichni přítomní trhli.
"Blíží se, je jich víc. Měl jsem štěstí, že jsem se odtam vůbec dostal. Musím za Brumbálem, ale někdo mi musím pomoct sehnat Ginny a Rona. Musíme jít," řekl a spolu s Peggi, která se mezitím trošku uklidnila a usoudila, že je opravdu nutné, aby s ním šla, se rozběhli směrem do hradu.
"Pojď ke mně," řekl znovu usměvavý Viktor a napřáhl k Hermioně ruku.
"Ne, musím najít Rona a varovat ostatní," řekla Hermiona zmateně. Nevěděla co má dělat dřív, jestli jít za Viktorem a promluvit si s ním nebo jít varovat ostatní nebo, nebo… Byla velmi zmatená a tak se rozhodla jít za Viktorem a promluvit si sním, věděla, že to nebude dlouhý rozhovor.
"Tak je to správně," pochválil ji Viktor, když za ním přišla. Pevně a láskyplně ji objal kolem pasu a přitáhl si ji blíž k sobě, aby ji mohl políbit do vlasů, jako to dělával dříve. Hermiona se nebránila a poddala se mu, opřela hlavu o jeho svalnatou hruď a tiše rozvzlykala se.
"Pšt, Hermiono, pšt, to bude dobré, za chvíli bude po všem," konejšil ji Viktor. Hermiona na něj ohromeně zamrkla. Jak si mohl být tak jistý? Náhle si vzpomněla na Veroniku a to jak ji Viktor neustále podvádí a ubližuje jí. Pokusila se od něj odtáhnout, moc ji to nešlo, Viktor byl přece jenom silnější.
"Co se děje?" zeptal se zmateně Viktor.
"Ty se mě ptáš co se děje? To bys měl snad vědět, ne?!" zuřila Hermiona a zatnula ruce v pěst.
"Ne, to tedy nevím. Nevyznám se v tobě, jednou se chováš jako bys mě nenáviděla a podruhé se se mnou líbáš, nejde mi to do hlavy, co se s tebou děje?" Viktor se tvářil upřímně zmateně, to v Hermioně vyvolalo ještě větší hněv. Všechen ten smutek, zlost a hněv se v ní náhle shromáždili a ona Viktora vší silou uhodila zaťatou pěstí do obličeje. Viktor ji chytil za ruku a rozzuřeně se jí díval do obličeje, z nosu mu odkapávala krev. Chvíli se na sebe dívali a pak ji Viktor shodil na zem. Hermiona se udeřila do hlavy a zůstala ležet na zemi, oči měla pevně zavřené a snažila se nevnímat bolest, kterou jí Viktor působil, snažila se připravit na další příval bolesti, s kterým počítala. Zvedl ji a udeřil pěstí do obličeje. Opět by upadla, kdyby ji nedržel.
"Už ji nech," ozval se náhle povědomí hlas. Hermiona neochotně otevřela oči, aby se mohla podívat, kdo je jejím zachráncem. Byli dva, dívka a hoch, oba ze Zmijozelu. Draco Malfoy a Veronika Noxerová, opět.
"Šmejdka!" ulevil si Viktor a pustil ji na zem. Hermiona s dutým žuchnutím tvrdě dopadla na zem.
"Ha - ha, ano já vím," smál se Draco Malfoy a otočil se k Hermioně. Sedl si vedle ní na zem a sklonil se k ní tak, že jí šeptal do ucha.
"Ještě jsem si s tebou něco nevyřídil. Vzpomínáš na kouzlo, které si na mne použila? Asi ne, už je to dávno ale teď si to s tebou můžu teprve osobně vyřídit. Konečně se ti mohu pomstít já sám a ne skrz tvého přítele." Draco se při těch slovech vítězoslavně šklebil. Vytáhl si hůlku ze svého hábitu a namířil ji na vzlykající Hermionu.













hej, Draco je taky hajzlík...
("Malfoy, dráček, že jo
" )=D Ještě budě Viktor nakonec hodnej a Malfoy ho ovládal, ne? Akorát nějak newim, jaký kouzlo dělala na Malfoye Hermiona.. ? =) Moc hezký, kamoška taky píše písemku z chemie..asi to nebude taková náhoda, možná ji píše víc lidí =D my teda doufám, že zítra nic nepíšem.. držím palce při písemce a doufám v brký pokráčko =)