Tady máte slibovaný další díl Hermiony, snad se bude líbit... O víkendu nic nepřidám, budu mimo domov a nebudu mít přístup k netu.... ;o) Ale zase je to jedna z delších částí tak snad se vám to tím alespoň trošku vynahradí... =o)
"Byla jsem dlouho na ošetřovně a nikdo nám to neřekl," snažila se hájit Hermiona.
"Prosím, pusťte nás dovnitř, vždyť vidíte a víte, že jsme z Nebelvíru," žadonil Ron. Neúspěšně.
"Bohužel, neznáte heslo nemohu vás pustit dovnitř, co když jste použili Mnoholičný lektvar a jste studenti kupříkladu Zmijozelu? Nemohu vás pustit, máme nějaké pravidla, řád," řekla nesmlouvavě Buclatá dáma.
"Rone, ona má pravdu, bylo by to porušení pravidel, kdyby nás pustila dovnitř když neznáme heslo."
"Ale co teď budeme dělat?"
"Mohu se zeptat, kolik zbývá času do večeře?" zeptala se co neslušněji Hermiona.
"Asi hodina, možná hodina a půl, nevím jistě."
"Díky."
"Takže už víš co budeme dělat?" zeptal se Ron s nadějí v hlase, očividně ho nic nenapadalo.
"Tuším," usmála se Hermiona, popadla Rona za paži a táhla ho pryč.
"Kam mě to vedeš Hermiono?"
"Půjdeme do Komnaty nejvyšší potřeby, odtam pošleme vzkaz Harrymu, aby za námi přišel, co ty na to?"
"To zní dobře," souhlasil Ron.Když přišli ke gobelínu v sedmém patře, Hermiona nenechala Rona, aby si přál místnost s ní. Objevili se dveře a oni vešli dovnitř.
Uvnitř byla jedna velká postel a dva šálky čokolády. Opodál byl malý stolek s židlí a přichystaným brkem, pergamenem a sovou, aby mohli poslat vzkaz Harrymu.
"Teda Hermiono, to je paráda," ocenil Ron.
"Líbí se ti?" Ron nenuceně přikývl.
"To jsem ráda, pojď, nevím jak ty ale já jsem stále ještě unavená po tom včerejšku," řekla Hermiona a posadila se na postel, Ron si taktně sedl naproti ní.
"Nesmíme zapomenout napsat Harrymu," řekl Ron a natáhl se pro jeden šálek čokolády.
"Ano máš pravdu, raději to půjdu udělat hned," řekla Hermiona a přešla ke stolku.
Harry!
Čekáme na vás s Ronem v Komnatě nejvyšší potřeby, přijďte za námi co nejdříve, neznáme heslo takže se nemůžeme dostat do společenské místnosti, čekáme do večeře.
Hermiona
"Hotovo," oznámila Hermiona a šla si sednou zpět na postel, také si vzala šálek čokolády a zamyslela se nad tím o čem se zmínil Malfoy. Jak myslel to, že Viktor už není asi jenom můj, uvažovala v duchu. Čí by byl? Nebo začal Viktor už rozhlašovat, že jsme se rozešli? Ale my se přece nerozešli, nebo ano? Asi by to bylo lepší, ale to nevysvětluje to, že už není asi jenom můj.
"Na co myslíš?" zeptal se tiše Ron.
"Na Malfoye."
"Prosím?"
"No dobře, upřesním to, na to co řekl o Viktorovi, že už asi není jenom můj, nechápu jak to mohl myslet a bohužel mě ani nic nenapadá," sklonila hlavu smutně Hermiona.
"Víš, že Malfoy občas moc kecá. Nedivil bych se, kdyby tentokrát také kecal. To se určitě vysvětli, uvidíš," snažil se ji uklidnit Ron.
"Hm, asi máš pravdu," řekla Hermiona a zavřela oči, postel byla velmi pohodlná, netrvalo dlouho a Hermiona opět usnula. Tentokrát se jí naštěstí nezdál žádný sen, jen mžik. Dva lidé se líbali v opuštěné chodbě, neviděla jim do tváře ani neviděla jestli jsou z Bradavic nebo ne.
"Spí?" zeptal se náhle někdo, Hermiona byla skoro vzhůru ale ještě nebyla úplně schopná vnímat.
"Myslím, že ano," odpověděl druhý hlas.
"Co kdybychom ji vzbudili?"
"Ne, má za sebou dlouhou noc, včera mi vysvětlovala pár věcí a protáhlo se to až dorána."
"Co ti říkala?" zeptal se dychtivě známí hlas, Hermiona pomalu uvažovala komu ten hlas patří.
"Nevím jestli by chtěla, abych ti to řekl já. Asi bude rozumnější nechat to na ní, až bude chtít poví ti to sama," Hermiona si uvědomila, že tento hlas patří Ronovi.
"Pšt, už se probouzí," řekl Harry.
"Kluci? Kolik je hodin? Mám strašný hlad, půjdeme na večeři?Nebo jsem ji prošvihla?" zeptala se ospale Hermiona.
"Ne, nic jsi neprošvihla, za chvíli vyrazíme," usmál se na ni Ron. Hermiona si protřela oči a rozkoukala se po místnosti.
"Kde to jsem?" zeptala se ohromeně, nebyla v Komnatě nejvyšší potřeby ale místnost jí byla velice povědomá.
"Ve věži," odpověděl Harry.
"Ve věži? Jak jsem se sem dostala? Vždyť jsme byli v Komnatě nejvyšší potřeby a odtam jsme psali Harrymu, aby za námi došel, protože jsme se nemohli dostat do věže a …"
"Hermiono klid," konejšil ji Ron a jemně ji pohladil po ramenu, hned však zase ucukl. "Jsme v Nebelvírské věži, Harry přišel hned potom co mu byl doručen tvůj vzkaz a jelikož jsi spala přenesli jsme tě sem, do tvé ložnice. Hermiono? No tak, jsi v pořádku?" třásl s ní Ron, Hermiona byla naprosto ohromená. Teď už to tu poznávala, opravdu to byla její ložnice v Nebelvírské věži, nic se tu od jejího odchodu na ošetřovnu nezměnilo, ale někdo tu chyběl.
"Kdo mě sem donesl? A kde je Ginny?" ptala se, stále ještě trochu zmatená těkala pohledem po místnosti a čekala odkud se Ginny vynoří, očividně tam nebyla.
"Donesl tě sem Ron," řekl Harry a Hermiona se ohromeně podívala na Rona, ten měl však skloněnou hlavu, díval se na zem a tváře mu hořeli.
"A Ginny?"
"To nevím, říkala, že si musí ještě něco zařídit, když jsme tě sem donesli, ale předpokládám, že se sní potkáme na večeři, půjdeme?" zeptal se Harry a zvedl se k odchodu.
"Jo, pojďme," přitakal honem Ron a už se hrnul ze dveří pryč.
Ve Velké síni bylo už skoro plno, Harry, Ron, a Hermiona přešlo ke svým obvyklým místům, posadili se a Harry s Ronem už si začali nabírat jídlo. Hermiona se rozhlížela přes celý stůl ale Ginny nikde neviděla. Mlčky se najedli a už chtěli odejít, když si Hermiona vzpomněla na slib, který dali madame Pomfreyové.
"Rone, Rone," zatahala jej za hábit.
"Co je?"
"Musíme se nahlásit u madame Pomfreyové, jak jsme slíbili, vzpomínáš si na naše podmínky?"
"Jaké podmínky Rone?" zeptal se udiveně Harry.
"A-ale to nic."
"Hermiono? Když mi to nechce říct Ron, povíš mi to alespoň ty?" otočil se k ní a čekal na odpověď.
"Já…já nevím, ať ti to raději řekne sám," řekla a smutně sklonila hlavu, Ron si zřejmě nepřál, aby Harry věděl o podmínkách, na které museli přistoupit, aby je madame Pomfreyová propustila.
"Hermiono, pojď musíme si pro lektvary," řekl Ron a táhl ji pryč od Harryho než řekne ještě něco co nemá.
"Moc se ti omlouvám, nevěděla jsem, že jsi to Harrymu neřekl, ale nemyslíš, že má právo to vědět? Už jen kvůli tomu, že je kapitán famfrpálového družstva a ty jsi chytač."
"Právě proto mu to zatím nechci říct," řekl Ron tiše, to už byli u madame Pomfreyové, poslušně si vzali lektvary a vydali se do společenské místnosti. Celou cestu šli mlčky, napětí mezi nimi by se dalo krájet, když došli ke vchodu do věže, Hermiona si vzpomněla, že stále ještě nezná heslo, už, už se chtěla zeptat ale Buclatá dáma ji předběhla.
"Znáte heslo?"
"Ano, rekapa," pronesl Harry, ve tváři nečitelný výraz. Hermiona usoudila, že bude rozumnější mlčet než si to ti dva vyříkají.
"Správně, pojďte," potvrdila Buclatá dáma a ladně se odklonila.Prolezli otvorem a zamířili ke svým oblíbeným křeslům u krbu.Ve společenské místnosti bylo velice málo lidí.
"Proč je tu tak málo lidí?" nevydržela se nezeptat Hermiona, hledala nějaké známé tváře ale nenašla nikoho, kromě…
"Křivonožko!" vyhrkla, když jí chundelatá koule přistála v klíně a začala hlasitě vrnět. Úplně jsem na něj zapomněla, pomyslela si Hermiona a smutně se na něj podívala.
"Co, zlatíčko, starala se o tebe Ginny dobře? Určitě ano," povídala si s ním a kluci na ni vrhli nevěřícný pohled.
"Co je?" neudržela se.
"Ne, nic," řekli jako na povel zároveň.
"Hm.Řeknete mi teda, proč tu nikdo není?"
"Jsou na famfrpálové zápase," řekl Harry a vrhl po Ronovi zadumaný pohled, ten se však na něj raději nedíval a pozoroval jak Hermiona něžně hladí Křivonožku a přitrouble se při tom usmíval.
"Nebelvír dnes hraje famfrpálový zápas?" vykulila oči Hermiona, nechtělo se jí věřit, že by Nebelvír měl hrát a Harry si to jako kapitán a chytač v jedné osobě nechal ujít.
"Ne, to bych tu neseděl.Dnes hraje Havraspár se Zmijozelem. Komentuje samozřejmě Peggi, Ginny si ten zápas nemohla nechat ujít, proto nebyla ani u večeře ani v ložnici, snažila se chytnout to nejlepší místo. Nevšimla sis, že Viktor nebyl u večeře?" zeptal se nakonec Harry se zdviženým obočím. Hermiona sklonila smutně hlavu, při večeři nenašla odvahu podívat se ke Zmijozelskému stolu jestli tam Viktor je nebo není.
"Ne, nevšimla," přiznala nakonec.
"Ostatně na večeři bylo velice málo lidí," uvažoval Harry.
"Čím je ten zápas tak výjimečný?" zeptat se poprvé za celou dobu Ron, přesně ve chvíli, kdy se na totéž chtěla zeptat Hermiona.
"No, skoro ničím. Jen, že Krum, tedy Viktor, vynechal všechny tréninky tak jsou všichni zvědavý, jak to dopadne. Vzhledem k tomu, že si všichni přejí, aby Zmijozel dostal nakládačku, si ten zápas nemohli nechat ujít. Uzavírali se i sázky, to jste měli vidět," uchichtl se Harry při té vzpomínce.
"On nechodil na tréninky?" vytřeštila oči Hermiona, famfrpál si nikdy nenechal ujít, měl ho rád natolik, že ho musela Hermiona o prázdninách párkrát hrát, aby s ním vůbec vydržela. Nemluvě o zápasech, které s ním musela absolvovat, ne, že by jí to vadilo ale nedokázala pochopit, proč nechodil Viktor na tréninky.
"Rone?" vytrhl ji z myšlenek Harry, který upíral na Rona zvídavý pohled.
"A-ano?"
"Nechtěl bys mi něco říct?"
"Chtěl," přiznal se Ron, ale neměl se do vyprávění, potřeboval ještě postrčit, Harry si povzdychl.
"No tak, Rone, nebuď jako malé dítě a vyklop to. Co je tak závažného, že se mi to bojíš říct? Co jste museli slíbit madame Pomfreyové?" zeptal se Harry ale Ron jen zakroutil hlavou neschopen odpovědět.
"Hermiono?" otočil se Harry na Hermionu a doufal, že mu alespoň ona odpoví.
"Slíbili jsme, že se nebudeme namáhat," řekla takřka neslyšně Hermiona. Harry se rozesmál div se nesvalil z křesla na zem.
"Čemu se směješ?" nechápala Hermiona, mluvila stále šeptem, jako by bylo nezákonné mluvit nahlas.
"Vy-se-jen-nesmíte-namáhat?" vysoukal ze sebe Harry přes neustávající smích. "A to ses mi bál říct? Co na tom je? Vždyť to je logické, že se po takovém úrazu nesmíš ještě namáhat," mrkl na něj s úsměvem.
"Harry, madame Pomfreyová mi zakázala hrát famfrpál," řekl Ron velice tiše, skoro to nebylo slyšet.
"Cože? Hermiono?"
"Je to tak," potvrdila smutně.
"Jak dlouho?"
"Cože?" zeptal se nechápavě Ron.
"Jak dlouho nesmíš hrát."
"Na neurčito, ale prý snad příští týden, ale to opravdu ještě není jisté," usmál se omluvně Ron.
"To nemyslíš vážně," řekl smutně Harry.
"Bohužel ano, ani nevíš jak mě to štve, strašně bych rád přišel na trénink ale madame Pomfreyová by mě asi roztrhala, kdybych to vážně udělal," vysvětloval Ron, i když zbytečně, Harry to chápal.
"V pořádku, já to beru. Jen mě to docela štve, celé družstvo je oslabené, nemůžeme pořádně trénovat, nic víc. Ale to je můj pohled jak kapitána, když se na to podívám z jiného pohledu jak je přednější tvoje zdraví takže to beru," mrkl na něj Harry.
"To se mi vážně ulevilo, myslel jsem, že budeš vyvádět," uchichtl se Ron.
"No nic kluci, půjdu si lehnout, jsem unavená a navíc mám hodně podmětů k přemýšlení, dobru noc," rozloučila se s nimi unaveně Hermiona.
"Dobrou noc," řekl Harry ale nepodíval se na ni, díval se do krbu a přemýšlel o nejnovější strategii, kterou zvolí ve famfrpálu, bral svou funkci kapitána vážně, chtěl opět získat školní pohár.
"Dobrou noc," řekl Ron a podíval se na Hermionu pohledem, z kterého se jí podlamovaly nohy. Jen se na něj usmála a odešla s Křivonožkou v patách do své ložnice.
Pomalu se posadila na postel a začala si svlékat hábit a oblékla si svoje pohodlné pyžamo, alespoň ji tak připadalo po oblečení, které nosila v posledních dnech. V ložnici nikdo nebyl, Ginny se ještě nevrátila a Hermiona byla moc unavená na to, aby mohla přemýšlet, rovnou si zalezla do postele a než se nadála usnula.













Fandím Havraspáru =<) no, teď už vážně nevím, co na mě z dalšího dílu vybafne, už nemám ani nápad. Aspoň je to napínavý =<D a děkuju, Pluviassol, že se vůbec obtěžuješ to psát, dělá mi to radost =)