close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Hermiona - část 12.

4. června 2008 v 19:43 | Pluviassol |  → Hermiona (moje povídka)
Další pokráčko, snad potěší příznivce mé povídky... =o) Mimochodem, Upiirku, doufám, že už je to optimističtější a že ti neběhá mráz po zádech... xD Koldo, kde se flakaš?


"Omlouván se ti," řekla po chvíli kajícně Hermiona. Ron si ji nevšímal, stále se na ni hněval, pouze pootočil hlavu, aby se podíval z okna. Jako by tam bylo něco vidět, pomyslela si Hermiona. Venku byla černočerná tma, ani si netroufla odhadovat kolik je asi hodin, jen byla ráda, že zítra nemusí na výuku.
"Myslím to vážně, mrzí mě to. Měl by ses vidět, byl si tak legrační, ale mrzí mě to, bylo to ode mne hrubé," Hermiona na něj upřela spalující pohled až Ron mírně zčervenal.
"Dobrá, věřím ti," usmál se na ni něžně Ron až se Hermioně zrychlil tep. Co to se mnou je? ptala se sama sebe v duchu.
"To jsem ráda," řekla nakonec plaše Hermiona. Ron se pobaveně usmál nad její reakcí.
"A vysvětlíš mě to teď? Prosím," žadonil Ron.
"Je toho víc co bys měl vědět," přiznala tiše.
"Povídej," pobízel ji Ron.
"Asi budu muset co?"
"Teď už ano, kdybys to nenakousla tak bys nemusela ale když už jsi se do toho tak odvážně pustila tak pokračuj," povzbuzoval ji Ron.
"Nevím jak začít," přiznala nakonec.
"Tak mi nejprve vysvětli co se tu teď stalo," navrhlo Ron nevině.
"Ach to. Potřebovala jsem mluvit s Peggi o samotě, nezlob se ale chtěla jsem to nejprve probrat sní a teprve potom se rozhodnout zda ti povím pravdu nebo ti některé věci zatajím. V dopise, který jsem jí posílala po Harrym jsem ji žádala, aby přišla na způsob jak bychom se mohli sejít o samotě. Vzpomínáš si na obraceč času?" zeptala se Hermiona, Ron krátce přikývl a pozorně poslouchal dál, hltal každé slovo, které Hermiona řekla.
"To je dobře, ušetří mi to zdlouhavé vysvětlování. Tak tedy, Peggi obraceč času má, dá se říci, že ze stejného důvodu, ze kterého jsem ho měla tehdy já, aby stíhala vyučování. Už to chápeš?"
"Trochu, jen pro pořádek, Peggi vás přenesla pomocí obraceče času o určitou dobu zpět?" zeptal se Ron se zachmuřenou tváří.
"Ano, přesně tak," usmála se Hermiona. V Ronově tváři se objevilo uspokojení a pochopení.
"Jsem rád, že už to chápu," usmál se vřele Ron.
"A já jsem ráda, že jsem ti to řekla," oplatila mu úsměv Hermiona. Nevěděla jak dál pokračovat, musela mu to říct vše, dokud má odvahu, měla strach, že kdyby mu to neřekla nyní, potom by už měla strach. Dívala se na svoje propletené ruce a mlčela, snažila se urovnat si myšlenky v hlavě.
"Hermiona?" vytrhl ji z jejích myšlenek Ron.
"Ano?"
"To není vše co jsi mi chtěla říct, že?" dovtípil se.
"Ano."
"Pokud se nemýlím, mělo by se to týkat Viktora, vzpomínáš, mluvili jsme o tom než si utekla s Peggi, snad sis nemyslela, že zapomenu na tvůj slib, že mi povíš pravdu o tom co se ti stalo?" usmál se na ni šibalsky Ron, když viděl Hermionin výraz.
"Popravdě řečeno, doufala jsem, že na to zapomeneš, ale pak jsem Peggi slíbila, že ti povím pravdu. Ale slib mi, že zůstaneš klidný," prosila Hermiona, měla strach, že pravda o Viktorovi jej rozzlobí.
"To je to tak vážné?"
"Docela ano."
"Pak se tedy pokusím zůstat v klidu," ubezpečil ji Ron a opět na ni visel pohledem a čekal co řekne. Hermiona se na něj usmála a stručně mu převyprávěla co se stalo, když spadl z koštěte, jak ji Viktor dohonil u Komnaty nejvyšší potřeby a poté ji silně odhodil na zeď. Ron se při jejím vyprávění tvářil čím dál tím víc udiveně a občas viděla v jeho obličeji náznak hněvu, ale vždy hned svůj obličej ukáznil. Skončila vyprávění tím, jak ji dovedli na ošetřovnu.
"… a zbytek už znáš," usmála se na něj, nevěděla co od něj teď čekat, bála se, aby se nehněval, ale vypadalo to, že je relativně v klidu.
"Dobře," řekl nakonec.
"Rone?"
"Ano?"
"Jsi v pořádku?" zeptala se opatrně Hermiona.
"Relativně ano, nejraději bych…" raději se odmlčel.
"Ach Rone," povzdechla si Hermiona. Netroufla si domyslet co by nejraději Ron Viktorovi udělal.
"Je to vše co jsi mi chtěla říct?" usmál se na ni pochvíli Ron, Hermioně se zdál být už absolutně klidný.
"Ne," oplatila mu úsměv.
"On ti udělal ještě něco?" zděsil se.
"Ne, neboj, nic víc už mi neudělat," uklidňovala ho rychle Hermiona a vřele se na něj usmála.
"Tak co ještě máš na srdci?"
"Tvůj zaměněný lektvar," hlesla potichu Hermiona a sklonila hlavu, neodvážila se podívat se mu do očí na jeho reakci.
"Ty o tom něco víš? Nebo ještě hůř, máš s tím něco společného?" děsil se okamžitě Ron.
"Ne, jak tě jen mohlo napadnout, že bych s tím mohla mít něco společného?" zvedla hlavu Hermiona a podívala se mu do udivených očí.
"No, já nevím. Napadlo mě to asi proto, jak jsi sklonila hlavu. Upřímně řečeno, první co mě napadlo bylo, že jsi lektvar vyměnila ty, promiň ale opravdu si se tvářila jako by to byla pravda," mrkl na ni šibalsky Ron.
"Hm, asi máš pravdu," souhlasila s úsměvem.
"Tak co víš o výměně mého lektvaru?" zeptal se Ron s nefalšovaným zájmem v očích. Hermiona postřehla, že ze záměny lektvaru tentokrát neobvinil madame Pomfreyovou.
"Zdál se mi sen," začala a převyprávěla mu svůj druhý sen jako by ho vypravovala Peggi, se všemi podrobnostmi.
"A kdo byla ta dívka?" zeptal se Ron, když skončila své vyprávění.
"Veronika Noxerová," odpověděla unaveně Hermiona. Bylo už hodně pozdě, měla pocit, že pomaličku začíná svítat. Byla ráda, že Ron její vypravování nepřerušoval, a hlavně, že se v jeho tváři objevilo pochopení. Byla si jistá, že madam Pomfreyovou už neobviní, že je to její chyba.
"Tak tu neznám, tedy alespoň podle jména, jak vypadá?"
"Je velice podobná Peggi, takřka jako dvojče ale je ze Zmijozelu."
"Jsou s Peggi snad příbuzné nebo jak to, že jsou si tolik podobné?" povytáhl obočí Ron, byl velice soustředný, až to Hermiona obdivovala.
"Ano, je to její vzdálená sestřenice, moc rády se nemají, nic víc nevím," pokrčila rameny tiše Hermiona.
"Jsi unavená?" zeptal se znenadání Ron, v hlasu neskrývanou starost, kterou si Hermiona neuměla vysvětlit.
"Kupodivu ano," řekla s lehkou ironií Hermiona.
"Tak půjdeme spát. Znáš to, ráno moudřejší večera," mrkl na ni.
"To máš pravdu. Byl to dlouhý den."
"Podívej začíná svítat."
"Rone?" řekla starostlivě Hermiona, ignorujíc jeho poznámku.
"Ano?" řekl a něžně se na ni podíval až musela sklopit oči a horkost se jí vhrnula do tváří. Chvíli tiše sledovala své ruce než opět promluvila.
"Ještě jsem ti nepověděla úplně vše, i když zbytek už není tak moc podstatný. Zdál se mi totiž ještě jeden sen, myslím si, že není podstatný ale když už jsem se ti tak krásně začala přiznávat tak toto ti také řeknu," řekla Hermiona a dívala se stále na své ruce.
"Povídej," povzbudil ji tiše.
"Až ráno, jsem opravdu už hodně unavená, pojďme spát, jak si sám řekl, ráno moudřejší večera."
"Hermiono, už je ráno," řekl Ron s pobaveným úsměvem na tváři. Opravdu už je ráno, uvědomila si Hermiona. Předtím si nevšimla jak se světlo v místnosti změnilo, začali do ní pronikat paprsky světla a získala mírně nažloutlou barvu.
"Dobrou noc, Rone," řekla s úsměvem Hermiona a zadívala se z okna na krásně osvětlené školní pozemky.
"Hermiono, no tak, řekni mi to. Víš jaké to je takhle mne napnout a potom čekat, že ti řeknu dobrou noc a půjdu s klidem v duši spát? Ty děláš jako bys mě neznala," kroutil nevěřícně hlavou. Hermiona se tomu musela pousmát jelikož to byla pravda, Ron byl občas horší než některé dívky.
"Ehm, no tak dobrá, povím ti to ale nečekej žádné terno. Ten sen nemá ani hlavu ani patu. Nevím ani s čím by mohl souviset," upozorňovala ho předem.
"No tok, nenapínej mě," žadonil Ron. Hermiona se pouze pousmála a převyprávěla mu svůj první, o tom jak viděla Veroniku Noxerovou a Viktora ve Zmijozelské společenské místnosti, když se někam chystali.
"Měla jsi pravdu, žádné terno to nebylo," řekl Ron poté co Hermiona skončila své vyprávění.
"Můžeme už jít spát? Prosím?"
"Jasně, jasně," smál se Ron.
"Dobrou noc," usmála se unaveně Hermiona, otočila se na druhý bok a pomalu se nechala unášet do říše snů, měla pocit, že jí Ron přál dobrou noc ale to už skoro spala.
Když se Hermiona vzbudila, slunce již zapadalo. Pomalu se rozespalá posadila na posteli a rozhlédla se po místnosti. Ron klidně oddechoval, Hermiona se při pohledu na něj musela pousmát. Líbilo se jí, jak měl své ohnivě zrzavé vlasy rozházené po polštáři, nevěděla jak dlouho na něj zírala, nakonec si ale povzdechla a potichoučku slezla z postele a obula si papuče. Potichu šla najít madame Pomfreyovou, chtěla se jí zeptat, kdy ji konečně propustí, v posledních dnech ztratila pojem o čase. Pomalu se šourala ošetřovnou, když se za ní najednou ozval známí hlas madame Pomfreyové.
"Slečno Grangerová, co tu děláte? Měla by jste ještě ležet," hubovala ji tiše, zajisté věděla, že Ron ještě spí.
"Hledám vás, mám totiž na vás otázku."
"Dobře ale pojďte se posadit," řekla tiše madame Pomfreyová a táhla Hermionu opatrně k prázdnému lůžku poblíž.
"Co jste chtěla vědět?" zeptala se, když už byly pohodlně usazené na prázdném lůžku.
"V poslední době jsem ztratila pojem o čase, nemám zdání co je za den," kroutila hlavou takřka nevěřícně Hermiona.
"Je úterý," pousmála se madame Pomfreyová.
"Děkuji. Ale to tedy znamená, že jste mě měla už propustit, nebo se mýlím? A Rona také. Takže jsem se vás chtěla zeptat, kdy mě, respektive nás, propustíte? Už je nám oběma dobře," řekla Hermiona a sledovala reakci madame Pomfreyové, měla strach, aby se madame nerozčílila, že ještě není plně zdráva.
"Abych řekla pravdu slečno Grangerová, není to tak jednoduché, sama vidíte, že ještě nejste plně zdráva. Neříkám, že máte bolesti ale celý den prospíte. Pan Weasley také. Dlouho jsem o tom přemýšlela a došla jsem k názoru, že vás propustím již dnes večer. Na večeři půjdete už do Velké síně společně s ostatními. Ale mám pár podmínek," dodala nakonec madame Pomfreyová, když viděla jak Hermiona začíná zářit vidinou toho, že půjde opět do školy.
"Jaké?" vyhrkla nedočkavě Hermiona.
"Do výuky nastoupíte až příští týden v pondělí, každý večer se u mě budete hlásit o lektvary, a hlavně nesmíte dělat nic namáhavé, například u pana Weasleyho to znamená, že teď chvíli nebude hrát famfrpál, souhlasíte? Myslím, že to nejsou tak strašné podmínky, nebo snad ano?" zeptala se madame Pomfreyová. Hermioně se zdáli tyto podmínky snesitelné, myslela si, že ani Ronovi nebudou vadit, vyjma famfrpálu ale i ten nakonec nějak zvládne.
"S vašimi podmínkami souhlasím, znamená to tedy, že mohu vzbudit Rona a společně můžeme odejít na kolej?"
"Nechcete se předtím upravit? Myslím tím jít se vykoupat a teprve poté jít na kolej."
"To by bylo výborné ale nemám zde žádný hábit a čisté oblečené, ani kosmetiku nic," řekla Hermiona a už, už přemýšlela jak si dojde pro věci na kolej a potom si dá v koupelně horkou sprchu.
"S tím si nedělejte starosti, to zařídím. Teď běžte tu skvělou novinu povědět panu Weasleymu, já mezitím obstarám oblečení a kosmetiku pro vás a pana Weasleyho, nebojte bude to vaše kosmetika a oblečení," usmála se na ni povzbudivě madame Pomfreyová.
"Děkuji vám, moc," řekla Hermiona s vděčností v hlase a zvedala se k odchodu.
"Hlavně nezapomeňte povědět panu Weasleymu o mých podmínkách, s kterými jste souhlasila. Kdyby se mu nějak nezdáli, může odmítnout a zůstat tu," zavolala za Hermionou madame Pomfreyová s neskrývanou nadějí v hlase, očividně se jí moc nelíbilo, že má Rona propustit, Hermiona se tomuto zjištění jen pousmála a pelášila za Ronem, který stále klidně a nerušeně spal.
"Rone, Rone, no tak probuď se," třásla s ním Hermiona ale nevypadalo to, že by se Ron chystal vstát.
"No tak, Rone prosím," prosila ho Hermiona, najednou uviděla jak Ronovi zacukali koutky. Rozhodla se zvolit jinou, podle ní účinnější, taktiku.
"Hm, vypadá to, že ten se hned tak nevzbudí. To mu asi nebudu moct říct tu skvělou novinku, kterou mi právě sdělila madame Pomfreyová," řekla ledabyle Hermiona a dívala se na Ronovu reakci. Ten otevřel rychle oči a s trhnutím se posadil, přerývaně dýchal.
"J-jakou novinku?" chtěl rychle vědět.
"Ty jsi vzhůru? Myslela jsem, že ještě spíš, nejspíše jsem tě neměla budit, možná to bylo zbytečné, možná na ty podmínky, na které jsem přistoupila já nikdy nepřistoupíš, ach, byla jsem tak domýšlivá," přemýšlela naoko vážně Hermiona, viděla, že Ron je nedočkavostí celý pryč a vychutnávala si tuto chvíli.
"Hermiono, no tak, pověz mi to, jakou novinku a jaké jsou její podmínky? Vůbec mě nenapadá o co by mohlo jít," uvažoval rychle Ron, vůbec nevypadal ospale.
"Je to novinka, která tě jistě potěší."
"Hermiono," řekl prosebně Ron.
"Ale má podmínky," napínala ho Hermiona.
"Hermiono!"
"No dobře, dobře. Takže - můžeme opustit ošetřovnu," řekla Hermiona s rozzářenou tváří.
"V-vážně? Opravdu můžeme jít na kolej? To je parádní!" řekl Ron a už, už byl na odchodu.

P.S.
Myslím, že příští část se vám bude líbit víc... =o)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kolda | E-mail | Web | 4. června 2008 v 20:07 | Reagovat

Tím chceš říct, že tahle se nám líbit nemá? To se holka pleteš! =D Mooc krásný! Ale na tu příští se taky šíleně těším! Tak šup šup a ať už je tu =)

2 Pluviassol | Web | 4. června 2008 v 20:13 | Reagovat

heee to si ještě počkáš... =oP budu napínat... xD

3 upiirek | Web | 5. června 2008 v 12:07 | Reagovat

hned je to veselejší když se s tím neptrápí sama =<) jj, moc se těším na další díl, takže napínat to nemusíš až tak dlouho =<)

4 Pluviassol | Web | 5. června 2008 v 19:19 | Reagovat

nevím kdy ho sem hodím, možná dneska kolem desáté, ještě musím napsat fejeton na chování kluků na Autotecu, to nebude těžké... xD pak to sem dám také.... xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama