close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Hermiona - část 11.

3. června 2008 v 21:43 | Pluviassol |  → Hermiona (moje povídka)
Tady máte další pokráčko Hermiony, zase je o něco delší, tak doufám, že se bude líbit... ;o)



Odtrhla od něj pohled a zahleděla se do stropu, přemýšlejíc nad odpovědí. Vypadalo to, že Ron je ochotný čekat dlouho. Cítila na sobě jeho pohled ale nedokázala se na něj podívat. Chtěla mu říct pravdu, celou pravdu ale bála se, že to nedokáže. A také se z části bála jeho reakce, to jak vyslovil jeho jméno ji velice zneklidnilo.
Co když se Ron rozzuří a bude mu to chtít vrátit? Ne, proč by to dělal. Ano jsme sice kamarádi ale neznám důvod proč by se měl takto chovat, uvažovala. Dobrá, řekla si, řeknu mu pravdu, uvidíme jak bude reagovat.
"Rone."
"Ano?" řekl s neskrývanou dychtivostí v hlase.
"Já…"
"Hermiono, jsi tu?" ozvalo se najednou a zpoza rohu se vynořila Peggi.
"Tady jsem," řekla s úlevou v hlase, že nemusí Ronovi odpovídat, chtěla mu říct pravdu ale co když by se rozhodl jednat za ni a všechno to vyzvonil profesoru Brumbálovi? Je lepší, že o tom zatím ví pouze Peggi. A samozřejmě Viktor.
"Kolik času budeme potřebovat?"
"Hodina bude stačit, přišla si na to, oč jsem tě žádala?"
"Ano, pojď sem, ne Rone, ty tu zůstaň," řekla Peggi a táhla Hermionu z postele.
"Můžeš alespoň trochu chodit?"
"Ano už je mi celkem dobře. Proč, na co jsi přišla?" nechápala Hermiona, když ji najednou Peggi popadla za ruku a jako by se zem pod jejíma nohama propadla a najednou tam zase byla, stáli tam kde předtím s tím rozdílem, že Hermiona viděla samu sebe ležet na posteli, s pohledem do nikam.
"Pojď, rychle! Musíme se někam schovat," zamumlala tiše Peggi a skoro utíkala pryč. Hermiona se rozeběhla za ní. Bok už ji takřka vůbec nebolel takže to nebyl problém. Peggi ji zavedla do přístěnku na košťata, dost velkého, aby se v něm dalo pohodlně postavit a sednout do dvou připravených křesel.
"Peggi ty jsi geniální!" řekla Hermiona a udýchaně se zhroutila do nejbližšího křesla. Obě těžce oddychovali a usmívali se.
"Opravdu to byl…"
"…obraceč času, ano," dořekla za ni Peggi s šibalským úsměvem na rtech.
"Kde jsi ho vzala?"
"Tam kde ty," mrkla na ni. "Abych stíhala pohodlně učivo tak jsem o něj poprosila, ale nebýt tebe asi bych ho nezískala."
"Počkej, jak já jsem ti mohla pomoct, když ani nevím, že ho máš? Nezlob se ale to vážně nechápu," kroutila hlavou stále se usmívající Hermiona.
"No, když jsem o něj byla žádat ředitele naší koleje, argumentovala jsem mu tím, že ty jsi ho ve třetím ročníku měla také, chvíli to trvalo ale nakonec jsem je přemluvila. Vím s časem by si člověk neměl zahrávat ale nenapadl mě jiný způsob jak se sejít aniž by u toho byl Ron nebo madame Pomfreyová."
"Geniální, opravu skvělé, že mě to nenapadlo. No to bude asi tím, že ho nemám ani jsem nevěděla, že ho máš."
"No dobře, ne že by mi to vadilo ale dost tlachání o mé genialitě, když už nás stálo tolik námahy se sejít o samotě, pojďme řešit problémy kvůli, kterým tu jsme a kvůli kterým porušujeme pravidla, to jsme to ale prefektky co?" smála se Peggi.
"Ano to máš pravdu, ale uznej není fajn porušovat pravidla?"
"To ano…" usmála se spokojeně Peggi.
"Tak dobře, pojďme k věci. O čem si se mnou chtěla mluvit?" zeptala se nakonec Hermiona, protože věděla, že nemají moc času.
"O Viktorovi, samozřejmě. Proč jsi neřekla pravdu, proč jsi neřekla to co jsi řekla mě? Že s tebou hodil o zeď?"
"Nevím, nechci, aby měl kvůli mně potíže."
"Ale zasloužil by si to, vždyť se na sebe podívej, podívej se co ti udělal! Měla bys říct pravdu. Řekla jsi ji alespoň Ronovi? Nebo tomu také lžeš?"
"Chtěla jsem mu to říct, když jsi zrovna přišla," přiznala Hermiona.
"No dobře, ale co učitelé, ti by to také měli vědět," nedala se Peggi, byla strašně tvrdohlavá jak si Hermiona všimla.
"To už jsme spolu probírali, víš jaké by to bylo? Udělal by mi ze života peklo, a tím nemyslím, že by mě bil, to snad ne ale už tak mě většina školy nesnáší, takto bych byla pouze za práskače nic jiného."
"Víš, já tě na jednu stranu chápu ale na stranu druhou, Viktor by si to zasloužil, to jsem ti psala, že jsem ho viděla s jinou dívkou?"
"Ano," svěsila hlavu Hermiona, boj byl prohraný. Peggi ji donutí říct pravdu ať se jí to líbí nebo ne.
"A psala jsem ti také, že tu dívku znám? Je to moje vzdálená příbuzná, sestřenice, s tím rozdílem, že je čistokrevného původu, jsme si velice podobné, jmenuje se Veronika Noxerová. Chodí do Zmijozelu, jako Viktor."
"Počkej, jste si podobné? Jak moc podobné?"
"Kolik je podle tebe moc," ušklíbla se Peggi.
"To není možné," děsila se Hermiona, že by její sny byli pravdivé? Ne, to nemůže být pravda, uklidňovala se.
"Hermiono co se děje?"
"Já nevím, víš, poslední dny mám divné sny, snad něco jako předtuchy nebo věštby, já nevím jestli by to mohli být opravdu věštby nebo něco takového, každopádně jsem tě v nich viděla, s tím rozdílem, že jsi byla s Viktorem ve Zmijozelské společenské místnosti, kam bys jako studentka Havraspáru neměla mít přístup, bylo mi to velice divné a tak jsem si myslela, že je to pouze výmysl mojí fantasie. Teď si tím nejsem tak jistá, když říkáš, že máš příbuznou ve Zmijozelu, s kterou jste si velice podobné," vysvětlovala rychle Hermiona, Peggi na ni nevěřícně hleděla.
"Už se ti to někdy stalo?" prolomila dlouhé mlčení Peggi.
"Ne," Hermiona nevěděla kam tím míří ale byla si jistá, že se to zanedlouho dozví. Peggi se pohodlněji uvelebila a začala přemýšlet. Seděli tam mlčky nejméně deset minut než Peggi opět promluvila.
"Nevadilo by ti kdybys mi ty sny povykládala, ráda si je poslechnu," naléhala Peggi. Její tvář Hermioně nic neprozradila a tak se dala do vyprávění prvního snu.
"Kdy se ti zdálo? Před nebo po návštěvě Viktora?"
"Po jeho návštěvě. Napadá tě snad nějaká hypotéza?"
"Myslím, že ano, ještě nevím. Pověz mi svůj druhý sen," opět upřela na Hermionu naléhavý pohled, před kterým nebylo úniku. Hermiona si povzdychla a pustila se do vyprávění svého druhého snu. Když skončila, tvářila se Peggi uspokojivě.
"Potvrdila se ti tvá teorie?" zeptala se bez váhání, chtěla vědět co si Peggi myslí a hlavně, proč se tak tváří. Hermiona měla pocit jako by ji celou dobu něco unikalo, něco co Peggi pochopila a ona ne, tento pocit se jí vůbec nelíbil.
"Z části. Myslím, že tvým snům můžeme s klidem říkat vidění, alespoň podle toho co o nich vím by to na ně sedělo," mrkla na ni.
"Ale předpokládám, že to není vše na co jsi přišla že ne?" odhadovala Hermiona podle jejího výrazu. Na Peggi bylo vidět, že se nemůže dočkat až se s ní podělí o své myšlenky.
"Správně," řekla s šibalským úsměvem na rtech Peggi.
"Poslouchám," tentokrát to byla Hermiona kdo se pohodlněji uvelebil, aby mohla lépe poslouchat.
"Pokud se nemýlím, tvá vidění byla správná, i když s malými odlišnostmi. Poprvé jsi viděla něco zvláštního, nemám ponětí s čím by to mohlo souviset. Ale podruhé jsi viděla minulost, což je velice zvláštní, myslím si, že jsi opravdu viděla co se stalo s Ronovým lektvarem, že ho vyměnila Veronika, ona by toho byla schopná a když by věděla, že to někomu ublíží udělala by to ještě ráda. Jsem si takřka jistá, že tvé druhé vidění bylo pravdivé, ale jak jsi to dokázala? Jak ses dokázala podívat do budoucnosti a potom do minulosti? Proč jsi poprvé slyšela co říkají a podruhé ne? Má to něco společného s tím, že poprvé to byla budoucnost a podruhé minulost? Nevím, opravdu na tyto otázky neznám, leč bych velice ráda znala odpověď," sklonila hlavu Peggi se zármutkem v očích, trápilo ji, že nezná odpovědi, po kterých tak toužila.
"A není možné, že bych viděla i poprvé minulost?" snažila se najít řešení Hermiona, něco co by do sebe zapadalo. Avšak, nedařilo jí se to.
"Já opravdu nevím. Neumím to nijak logicky vysvětlit. Pokud bys měla pravdu, což je také možné, jak to, že jsi poprvé slyšela co říkají a podruhé ne?" snažila se dovtípit Peggi.
"Moc otázek a málo odpovědí, že?" mrkla na ni šibalsky Hermiona.
"Přesně tak, nutí mě to pořád myslet, hledat rozumné řešení, které by dávalo smysl."
"Dobrá, řekněme, že by to byla všechno pravda, musíme pominout ty otázky. Co mám teď podle tebe dělat? Jít za profesorem Brumbálem a říct mu své domněnky? Jsi si jistá, že mi uvěří? Nebo utíkat za Ronem a říci mu to?"
"Ach, zase moc otázek, nech mě prosím přemýšlet," řekla Peggi a prsty si mnula spánek, ve tváři měla nečitelný výraz, který Hermioně neprozradil absolutně nic. Nedokázala odhadnout na co Peggi myslí, bylo jí sice jasné, že se snaží najít nějaké řešení ale její postoj na ní žaloval, že přemýšlí o něčem jiném.
"Na co myslíš?" musela se zeptat Hermiona.
"Snažím se dát si dohromady fakta s tvými vidinami. Věř, že to jde jen složitě." Peggi zavřela oči a dál se nehnutě soustředila.
"Dovol mi otázku," řekla Hermiona a upírala na Peggi pohled, doufala, že se na ni podívá a v očích bude mít záblesk pochopení o co zde kráčí.
"Ano?" řekla Peggi ale nepodívala se na ni.
"Jsi si opravdu jistá, že by to Veronika mohla udělat?"
"Jak jsem řekla, když bude vědět, že to někomu ublíží udělá to ještě ráda. Znám ji moc dobře na to, abych si tím mohla být jistá, věř mi. Možná se dá říct, že jsme spolu vyrůstali, i když nevím. Strávily jsme spolu jedny letní prázdniny, předtím, než jsme nastoupily do Bradavic. Nebylo to pěkné léto. Neustále mi dělala nějaké naschvály a nějak mi ubližoval, ne fyzicky ale psychicky.
Měla jsem doma tři kočky, jednu jsem si chtěla vzít i do Bradavic ale ona mi je všechny otrávila a já zůstala sama a přišla o své tehdy nejlepší přítelkyně, měla bys vidět jakou z toho měla radost. Strašně se jí líbilo jak se trápím. Tehdy jsem to řekla rodičům, svým i jejím. Donutili ji, aby se omluvila ale abych pravdu řekla z její omluvy čišela čistá nenávist. Bylo to pro ni ponížení, že se mi musela omluvit.
Od té doby se obcházíme obloukem," ukončila své vyprávění Peggi, otevřela oči a konečně se na ni podívala. Hermiona se tvářila zmateně, když se setkala s Pegginým pohledem, ale rychle ukáznila svou tvář.
"Já nevím co bych na to řekla," přiznala nakonec.
"Snad jen, že už chápeš proč jsem si tak jistá, že by to udělala," mrkla na ni Peggi s šibalským úsměvem na rtech.
"Ano to máš pravdu, teď už to chápu," řekla pobaveně Hermiona, kdy viděla jak se Peggi tváří.
"Hermiono bude muset jít, ale než půjdeme, chci ti něco říct."
"Povídej," pobídla ji Hermiona.
"Myslím, že bys měla Ronovi říci celou pravdu, snů nevyjímaje."
"Ano, to máš pravdu, vše se ho týká," svěsila hlavu Hermiona, nevěděla jak to Ronovi poví.
"Doufám, že jsi natolik inteligentní, abys pochopila, že tím vše jsem myslela i pravdu o tom co se stalo mezi tebou a Viktorem," povytáhla obočí, v údivu, Peggi.
"Ano, pochopila," odsekla Hermiona.
"Tak pojďme," řekla Peggi a vstala z křesla, Hermiona už byla na nohou a čekala na ni. Šli mlčky k dveřím ošetřovny, kde se zastavily a opatrně otevřeli dveře, aby mohli nahlédnout dovnitř.
"Honem jdi," vybídla ji Peggi tiše.
"Kdy zase přijdeš?"
"Nevím, jakmile budu mít čas určitě přijdu," mrkla na ni Peggi.
"Dobře, zatím se měj," řekla Hermiona a pomalu otevřela dveře do místnosti.
"Hermiono? Nezapomeň na to, co jsi mi dá se říct, že slíbila," zavolala na ni tiše Peggi přes rameno,už byla na cestě do své koleje.
"Neboj, to vážně nezapomenu," povzdechla si Hermiona, zhluboka se nadechla a vstoupila do místnosti.
Ron měl ve tváři nevěřícný výraz, jak vidno, neměl ani ponětí co se právě stalo. Těkal pohledem k místu, kde s Peggi zřejmě zmizely a k Hermioně, usmála se na něj a pomalu šla k posteli. Pohodlně se posadila, stále se usmívala nad Ronovým výrazem.
"Jak je to možné?" prolomil ticho Ron a povytáhl obočí.
"Nevím o čem to mluvíš," řekla pevně Hermiona.
"Nedělej ze mě hlupáka Hermiono, vždyť před chvílí si stála tamhle," řekl Ron a ukázal na místo, kde s Peggi nejspíš zmizeli. "A pak si najednou vkráčíš sama do místnosti a to dveřmi, chápeš dveře!" Ron klad důraz na poslední dvě slova a ukazoval směrem ke dveřím ošetřovny, kterými Hermiona před chvílí přišla.
"Rone, já ti rozumím," řekla výsměšně Hermiona, snažila se udržet vážnou tvář ale měla obavy, že se jí to nepodaří. Ron seděl na posteli, ruku stále nataženou směrem ke dveřím a ve tváři velmi nechápavý výraz.
"Cože?" řekl Ron a zůstal na ni koukat s otevřenou pusou, to už bylo na Hermionu trochu moc a rozesmála se na celé kolo.
"Můžeš mi prosím říct co ti na tom připadá tak směšného? Ty si na pár sekund zmizíš pak se objevíš úplně někde jinde a ještě se mi směješ, že to nechápu, nezlob se na mě ale mě to směšné opravdu nepřipadá," hněval se Ron. Hermiona se na něj podívala, ve tváři stále pobavený výraz. Chvíli na sebe koukali, Hermiona už se nesmála, jen se usmívala, líbilo se jí jak se Ron nasupil, i když jemu by to nikdy nepřiznala.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Upiirek | Web | 4. června 2008 v 14:11 | Reagovat

dobrej díl, začíná se to vážně zamotávat =<) ps: všimla jsem si předešlého článku, hned ho du omrknout! =<D

2 Pluviassol | Web | 4. června 2008 v 15:03 | Reagovat

dobrý článek ne? xD

3 lizi | Web | 4. června 2008 v 15:19 | Reagovat

Máš u mě diplom..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama