close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Červen 2008

Kirara - chan!

3. června 2008 v 21:35 | Pluviassol |  Spřátelené blogy
Tak toto je blog, který mám opravdu velice ráda. Je tedy spíše povídkový ale i přesto úžasný, naleznete zde kompletní povídku Daisuki, kterou já jsem doslova hltala, takže vřele doporučuji!
A tady je desing:

Nikki - o MCR

3. června 2008 v 21:29 | Pluviassol |  Spřátelené blogy
Skvělí blog o skupině MCR!
Blog určitě stojí za shlédnutí, i když nejste kdo ví jakým fanouškem této skupiny... Nikki, je skvělá holka, s kterou se suprově povídá, takže jí tam určitě zanechte koment... ;o) A tady je desing Nikki:

Kolda=)

3. června 2008 v 21:21 | Pluviassol |  Spřátelené blogy
Tady mam můj oficiálně první spřátelený blog!
S Koldou jsme se seznámily na edwardcullen.kx.cz a jsme ze stejneho města... =o) Je to skvělá holka, která krásně píše, pro všechny příznice Stmívání na jejích stránkách, resp. blogu, naleznete povídku Nový začátek!!!
P.S.
Kolda mi uděla za SB obrázek ale jelikož já v tom nejsem tak sběhlá tak tady máte alespoň její desing:

Dojička

3. června 2008 v 17:16 | Pluviassol |  Vtipy
Skvělí vtípek... xD
Farmář si objednal elektrický přístroj na dojení.
Protože zařízení dorazilo, když jeho manželka byla ve městě, rozhodl se vyzkoušet ho nejdřív na sobě. Vložil svůj penis do dojičky, zapnul ji a . . . . . . . všechno ostatní bylo automatické!
Když zábava skončila, rychle si uvědomil, že nemůže sundat dojičku z penisu.
Přečetl si příručku, ale nenašel žádný návod, jak sundat dojičku.
Zkusil všechna tlačítka na přístroji, ale stále bez úspěchu.
Nakonec se farmář rozhodl, že zavolá do zákaznického servisu.
"Haló, právě jsem od vaší firmy koupil dojičku.
Pracuje fantasticky, ale jak ji mám sundat krávě z vemene?"
"S tím si nedělejte starosti," odpověděl obchodní zástupce, "přístroj je naprogramován tak, že po nadojení 7 litrů se automaticky vypne."

Šedý mraky

3. června 2008 v 17:01 | Pluviassol |  Vtipy
Sloni sehnali pytlík marihuany.
Celí nedočkaví ho otevřou a jeden zklamaně povídá:
"Frajeři, jsme v prdeli, poněvadž nemáme prsty. Jak si smotnem brko?"
Tak poprosili ježka, ať jim ta brka umotá... Za půl hodinky se ježek přikutálí,vychechtaný, nohama vzhůru a po marjánce ani pára.
"Ježku, ty zmrde, kde je naše tráva?!" Ježek jen pootevře oči a říká:
"Táhněte do prdele, šedý mraky, chci se opalovat !!!!!"

Dialog před svatbou a po.. :]

3. června 2008 v 10:10 | Pluviassol + Nikki |  Vtipy
Dialog před svatbou a po.. :]
ONA: ahoooj!
ON: nooo konečně!
ONA: chceš, abych odešla?
ON: ne, ne, ti hrabe? už jen ta představa je hrozná!
ONA: miluješ mě?
ON: samozřejmě, celé dny a noci!
ONA: a podvedl jsi mě už někdy?
ON: ne, nikdy, proč se tak hloupě ptáš?
ONA: a budeš mě líbat?
ON: jasně, při každý příležitosti!
ONA: a byl bys schopný mě někdy praštit?
ON: si se zbláznila, vždyť víš, jaký jsem!
ONA: můžu ti důvěřovat?
ON: ano
ONA: miláčku

Dialog pár let po svatbě:

......přečti si to zespoda nahoru ...

Remember The Name - Highlight Reel Video

3. června 2008 v 9:17 | Pluviassol |  Videaa

Skvělé video, za které můžu poděkovat Nikki!!! Děkuju!!! Aby neřekla tak trochu propagace jejího webu → odkaz

Hermiona - část 10.

2. června 2008 v 17:50 | Pluviassol |  → Hermiona (moje povídka)

Další pokráčko, chtěla jsem ho sem dát až zítra, ale NĚKDO, mě přesvědčíl, abych ho sem dala už dnes, pěkné čtení!

Najednou pohledem sklouzla k prázdné sklenici od špatného lektvaru. A co když, napadlo ji náhle, ty lektvary někdo vyměnil, madame Pomfreyová přeci říkala, že si byla jistá, že připravuje správný lektvar, uvažovala rychle, všechno to do sebe zapadá! Ale nikdo jiný tu dnes nebyl kromě ní a… Z jejích úvah ji vytáhla madame Pomfreyová, která přinesla sténajícímu Ronovi lektvar proti bolestem a lektvar na uklidnění žaludku.
"Tady máte pane Weasley, ještě jednou se vám moc omlouvám, za to ,malé' nedorozumění, opravdu netuším jak se to stalo, tak pijte," řekla posmutněle madame Pomfreyová. Ron poslušně vypil první lektvar. Úleva na něm byla okamžitě viditelná, jeho obličej změnil barvu ze zelné do normálního barvy.
"M-moc vám děkuji," řekl Ron s úlevou v hlase.
"Ještě jednou se vám omlouvám."
"Vše v pořádku, ostatně, teď jste svou chybu maximálně napravila, nevím co bych si počal, kdyby jste mi nepomohla," usmál se na ni povzbudivě Ron.
"Děkuji," špitla madame Pomfreyová a svěsila hlavu.
"Musím pít i toto?" ukázal Ron na druhou sklenici s lektvarem.
"Ano, musíte. Je to proti bolesti, uleví se vám."
"Ale mě nic není."
"Pane Weasley, o tomto s vámi nehodlám diskutovat."
"Ale…"
"Pijte," řekla přísně madame Pomfreyová.
"Hm," resignoval Ron a vypil nevábně vypadající lektvar.
"Tak je to dobře, a teď se snažte usnout, prospěje vám to, a pokud chcete, abych vás propustila zároveň se slečnou Grangerovou bylo by to ve vašem nejlepším zájmu," řekla madame Pomfreyová, vzala si všechny prázdné sklenice a odešla.
"Hermiono?"
"Ano?"
"Teď mi tak nějak došlo, nevíš jak dopadl famfrpálový zápas?" vyzvídal stále ještě bledý Ron.
"Vím," pousmála se.
"No tak mi to řekni," dožadoval se Ron.
"A mám zkazit Harrymu radost? Víš jak se ti určitě těší říct, že…"
"Jsme vyhráli!" dokončil za ni nadšeně Ron.
"Hele ale já jsem ti nic neřekla! Sám ti to bude chtít říct a probrat do posledního detailu."
"Takže jsme vyhráli?" ujišťoval se Ron.
"Ano," pousmála se Hermiona.
"Doufám, že se tu dnes zastaví, i s Ginny. A možná by mohla dojít i ta, jak se to jen jmenuje, Peggi, myslím, no prostě ta plavovlasá kráska co komentovala poslední zápas, je z Havraspáru, víš koho myslím?" drmolil Ron.
"Ano, jmenuje se Peggi Alsová a je z pátého ročníku, strašně milá dívka, měla o tebe strach a mě pomáhala," jakmile to Hermiona řekla hned litovala, Ronovi se rozsvítili oči štěstím, že o něj má zájem nějaká krásná dívka, alespoň si myslel, že o něj má Peggi zájem.
"Ona se o mě bála?"
"Ano, vypadalo to tak," svěsila hlavu Hermiona.
"A ty? Ty ses o mě také bála?"
"Rone," řekla Hermiona pomalu a podívala se na něj, "všichni byli strachy bez sebe. Celá tvoje rodina, někteří učitelé a mnoho dalších lidí a spolužáků, samozřejmě nesmím zapomenout na Hagrida."
"Hm," vypadalo to jako by tato odpověď Ronovi stačila ale Hermiona si tím nebyla jistá, podezřele se usmíval. Hermiona se ponořila zpátky do úvah, kdo mohl vyměnit madame Pomfreyové lektvar pro Rona. Pohodlně se uvelebila na posteli a zavřela oči, aniž by to chtěla, během chvilky usnula.
Opět se jí zdál sen o neznámé dívce podobné Peggi a Viktorovi, ovšem s jiným scénářem.
Stáli před ošetřovnou a drželi se za ruce, Viktor jí něco šeptal ale Hermiona neslyšela co. Pak ji náhle pustil a opatrně otevřel dveře ošetřovny, vstoupil dovnitř a rozhlédl se. Asi nikoho neviděl, neboť neznámé dívce rukou naznačil, aby šla za ním. Vešli dovnitř, Viktor šel normální chůzí k nějakému lůžku, dívka šla potichoučku po špičkách někam dále. Viktor přešel k závěsům, které byly roztažené kolem postele a roztáhl je a… V tom se Hermiona vzbudila.
"Harry? Co tu děláš? Kolik je hodin?" vydechla Hermiona zmateně.
"Ahoj Hermiono, teda spíše dobré ráno, koukám, že sis trochu pospala," culil se na ni Harry.
"Cože, ráno? To jsem prospala celý den?"
"Ne, to byl pouze slovní obrat, je pozdní odpoledne, zanedlouho se bude podávat večeře. Už jsme tu pěkně dlouho, teda teď už jsem tu jenom já."
"Kdo tu s tebou ještě byl?"
"Ginny, Fred, Georgie a Peggi. Nevím proč, ale Peggi se vůbec nelíbilo, že spíš, zřejmě s tebou chtěla mluvit, pokoušela se tě vzbudit ale ty si začala říkat něco vy smyslu, že je neslyšíš, koho si neslyšela? A co ti Peggi chtěla, nevíš?"
"A kde jsou teď ostatní?"
"Už museli jít, měli hodně práce. Hele, zdá se mi to nebo se vyhýbáš odpovědět?" povytáhl obočí Harry.
"Ne, to ne, jen mě zajímalo, kde jsou ostatní," pousmála se Hermiona.
"Odpovíš mi konečně?" dožadoval se Harry.
"Ano, ano, nedočkavče. Zdálo se mi, že někdo stál před ošetřovnou a mluvil, já ho neslyšela, tím by se vysvětlovalo to moje mluvení ze spaní a co po mě chce Peggi vážně netuším, spokojen? Nebo si čekal, že to bude něco zajímavějšího?" utahovala si z něj Hermiona.
"Harry, ty jsi strašná drbna," ozval se z ničeho nic Ron a propukl v hlasitý smích, Hermiona se k němu ochotně přidala, i když ne tak hlasitě.
"To není pravda," snažil se bránit Harry a zrudl při tom jako krocan, ale minulo se to účinkem a Hermiona s Ronem se rozesmáli ještě víc.
"N-ne promiň, o-omlouvám se," vykoktal ze sebe Ron a stále se smál. Když ho Harry viděl rozesmál se taky.
"Můžete mi vysvětlit co se tu děje? Co je tu tak humorného, že kvůli tomu musíte řvát jak na lesy? Uvědomujete si, kde se právě nacházíte?" zeptala se rázně, z ničeho nic, madame Pomfreyová.
"Promiňte, moc se omlouváme, tady Harry Potter byl nechtěně legrační," vysvětlovala hned Hermiona.
"Slečno Grangerová," řekla nasupeně madame Pomfreyová.
"Ano?" usmála se kouzelně Hermiona.
"Máte obrovské štěstí," řekla resignovaně madame Pomfreyová, otočila se na podpatku a odešla.
"Jak ty to děláš," divil se nahlas Ron.
"Přirozený talent," odpověděla prostě.
"Říkala ti Hermiona jak dopadl famfrpál? Respektive, co se stalo potom co si spadl?" zeptal se Harry už klidného Rona.
"Ne, jen mi naznačila, že jsme vyhráli, je to pravda? Chytil si Zlatonku? Ale jak, vždyť co já si ještě pamatuji tak ji měl Krum, teda Viktor nadosah, jak si mu ji vyfoukl?"
"Počkej, počkej, to je jako lavina, ty tvoje otázky," hlesl si Harry. Hermiona ty dva pozorovala, bylo úžasné s jakým zápalem se dokázali bavit o famfrpálu. Ron se ptal na každý nesmyslný detail zápasu a po očku se díval na Hermionu, která se jen usmívala, bylo pěkné je takhle vidět, zvláště po době, kdy měla pocit, že Rona a Harryho kvůli Viktorovi zanedbává.
Viktor, uvědomila si náhle Hermiona, co když ten sen byl pravdivý? Co když tu sním byla ta záhadná dívka, i Peggi mi psala, že ho s někým viděla…
"Harry? Mohl by si pro mě něco udělat?" zeptala se bez rozmyslu.
"Samozřejmě, co potřebuješ?"
"Když napíši dopis Peggi, předáš jí ho?"
"Jistě, kdy, na večeři?"
"Co nejdřív," prosila Hermiona.
"Dobře," ujistil ji Harry.
"Jé, ale já nemám pergamen ani brk," povzdechla si Hermiona, to už však Harry vytahoval ze školní brašny kalamář s inkoustem, brk a pergamen.
"Ještě něco?" zeptal se s úsměvem.
"Ne, děkuji, si moc hodný," řekla s vděčností Hermiona, sáhla po brku, namočila si hrot v inkoustu a dala se do psaní.


Ahoj Peggi,
Harry mi říkal, že jsi se mnou potřebovala mluvit, asi kvůli Viktorovi, nevím přesně. Prosím přijď za mnou co nejdříve, potřebuji s tebou mluvit, ale o samotě, což nepůjde, když je tu Ron, zkus to nějak prosím vymyslet mě momentálně nic nenapadá, přijď prosím brzy.

Hermiona


"Tady, a ještě jednou děkuji," řekla Hermiona podala Harrymu dopis pro Peggi, ten si ho pečlivě schoval do hábitu.
"Doufám jen, že jí ho nezapomenu předat, znáš mě…" uculoval se.
"No právě."
To už k nim šla madame Pomfreyová s plnými tácy jídla, které provonělo celou ošetřovnu nádhernou vůní, z které by se nejednomu sběhli sliny.
"Myslím, že už raději půjdu, netušil jsem, že jsem tu tak dlouho. Tak zase někdy," rozloučil se Harry s Ronem a Hermionou.
"Nashledanou, madame Pomfreyová," zavolal ještě na madame Pomfreyovou.
"Nashledanou, pane Pottere," řekla madame Pomfreyová radostně, jako by se jí ulevilo, že už odchází.
"Tady máte vy dva, večeře, poté vám donesu lektvary, dobrou chuť."
"Díky," řekli sborově a pustli se do jídla.
"Doufám, že tentokrát mi donese správný lektvar už na poprvé," ušklíbl se Ron a vzal si další kousek obloženého chleba.
"Rone, každý se může splést," řekla nasupeně Hermiona, byla si téměř jistá, že to nebyla chyba madame Pomfreyové, málokdy se mýlila. Nesprávný lektvar jí musel někdo podstrčit, jinak si to nedokázala vysvětlit.
"Já vím, ale dokážeš si představit jak mi bylo? Spadnout z koštěte je oproti tomu procházka růžovým sadem, bylo to strašné."
"To ti bylo opravdu tak zle?" culila se na něj Hermiona.
"Jo bylo, a můžeš mi prosím tě říct co je ti tu k smíchu?"
"Měl bys vidět jak se teď tváříš," smála se Hermiona. Ron zrudl natolik, že jeho vlasy měli stejnou barvu jako obličej. Zašklebil se na Hermionu a napil se dýňové šťávy. Na Hermionu už nepromluvil. Málokomu se podařilo Rona urazit, ale jak vidět, Hermioně se to právě podařilo.
"Promiň," vzdala to nakonec Hermiona, nevypadalo to, že by se Ron chystal promluvit jako první. Po očku se na ni podíval a ušklíbl se.
Zbytek večeře dojedli mlčky, když jim madame Pomfreyová donesla lektvary, třikrát každý zkontrolovala jestli jsou to ty správné. Spokojeně se usmívala, když zjistila, že jsou.
Hermiona byla celý večer jako na trní. Čekala jestli se jí ozve Peggi a pořád nic. Ani se nedošla ukázat na ošetřovnu.
"Hermiono?" ozval se náhle Ron.
"Hm?"
"Víš, že jsi mi ještě něco nevysvětlila?"
"Co máš namysli?" zatajila dech, tušila, že se chce vyptávat na Viktora. Zatnula ruce v pěsti a napjatě čekala.
"Jak to bylo s tím Viktorem?" jeho jméno vyslovil skoro s odporem, nebo si to jen namlouvala?
"Nevím co máš namysli," zalhala.
"Ale no tak, Hermiono, oba víme co myslím. Nedělej hloupou. Myslím ten tvůj údajný pád. Sama si mi přiznala, že jsi nespadla, tak já bych rád znal pravdu, co se ti stalo? Ale nelži mi prosím," naléhal na ni Ron, celou tu dobu se do ni vpíjel očima a čekal, že něco řekne. Dlouho se rozmýšlela co mu má říct.
Odtrhla od něj pohled a zahleděla se do stropu, přemýšlejíc nad odpovědí.

Hermiona - část 9.

2. června 2008 v 16:22 | Pluviassol |  → Hermiona (moje povídka)

Tak nakonec se naskytla chvilka času, tady máte další pokráčko! komenty potěší.... =o)

"R-Rone? Já myslela, že spíš. Jsem v pořádku, proč se ptáš?" řekla Hermiona a oparně se otočila na zdravý bok, aby na něj lépe viděla. Ron byl stále bledý v obličeji, tvářil se nechápavě, možná i trošku zděšeně.
"Ne, nespím. Jsem vzhůru už dlouho, vzbudila si mě. Mluvila jsi ze spaní, můžu se tě zeptat co se ti zdálo? Vypadalo to, že jsi vyděšená k smrti."
"Co jsem říkala?"
"Nevím, pořádně ti nebylo rozumět, něco ve smyslu, že ji neznáš a že ti to nemůže udělat, pak už ti nebylo rozumět, až teď než ses probudila, to jsi potichu ale zřetelně řekla: ,Viktore' ale myslím, že to už si byla vzhůru i ty, mýlím se snad?" mrkl na ni Ron.
"Povíš mi co to mělo znamenat? Proč ten všechen povyk? Co se ti zdálo?"
"Moc otázek najednou," pousmála se Hermiona.
"Promiň," řekl Ron kajícně. Jeho pohled byl rozrušený, žádoucí, propaloval Hermionu pohledem natolik, že musela očima uhnout jinam, aby si mohla posbírat myšlenky a smysluplně mu odpovědět. Musela rychle vymyslet nějakou lež, která by zapadala.
"Já pořádně nevím co se mi zdálo," řekla nakonec. "Byly to nesmyslné útržky, které nedávaly nijak smysl."
"A co to bylo za útržky? Vypadala opravdu vyděšeně, jako by tě honil sám ty-víš-kdo," nenechal se jen tak odbýt Ron.
"Ne, Voldemort to nebyl. No tak Rone, měl by ses konečně naučit říkat jeho jméno. Harrymu to nedělá problém, a mě už také ne," snažila se stočit rozhovor jiným směrem.
"Hermiono, Harrymu to nedělalo nikdy problém, pokud se dobře pamatuji, a ty jsi jméno ty-víš-koho začala říkat také teprve nedávno, musíš mi dát prostě hold ještě chvíli čas," řekl rozhněvaně Ron. Hermiona chtěla něco říct ale to už se k nim blížila madame Pomfreyová.
"Vidím, že jste si přivstali. Mám vám poslat pro snídani nebo si nejdřív vezmete léky?" zeptala se.Byla ještě v pyžamu, které měla ale důkladně schované pod županem. Vypadalo to jako by ji vzbudili.
"Já bych si raději dal nejdřív tu snídani," řekl Ron. "Co ty Hermiono?" obrátil se na ni. Odpověď mu vyčetla v obličeji, vrhl po ní prosebný pohled štěněte, Hermiona nemohla jinak než s úsměvem souhlasit.
"Dobrá, hned jsem zpátky," řekla madame Pomfreyová a odkráčela pryč.
"Jsem zvědavá kdy mě pustí," přemýšlela Hermiona nahlas.
"Tebe určitě zanedlouho. Ale co já? Já tu budu ještě minimálně týden, a když tebe pustí tak tu budu pouze já a madame Pomfreyová. To bude teda zážitek," povzdechl si Ron.
"Neboj, Harry, Ginny, Fred, George, myslím, že i Peggi za tebou budou určitě chodit jak nejčastěji budou moct, ostatně, divím se, že ještě nepřišli."
"A ty?"
"Co já?"
"Ty za mnou budeš chodit?"
"Chtěl bys, abych za tebou chodila?" pousmála se Hermiona. Vzpomněla si na Viktorovu reakci po zápase ve famfrpálu, kdy šla Hermiona místo s ním, s Ronem. Doufala, že když bude nyní Rona navštěvovat, nebude se chovat tak nepřípustně jako předtím.
"Ano, chtěl bych, abys za mnou chodila," řekl tichounce Ron, tak, že to hermiona málem neslyšela. Když se na něj podívala, jeho oči hořeli touhou. Nešlo jim odolat.
"Dobře, budu za tebou chodit," souhlasila nakonec. Bylo vidět, že se Ronovi ulevilo. Ale to už byla madame Pomfreyová zpátky i s dvěma tácy jídla. Postavila je k nočním stolkům u postelí.
"Tady máte. Zařídila jsem, že vám sem budou nosit jídlo skřítci, teď už se asi budete budit pravidelně, přinejhorším vás vzbudím."
"Díky," řekli Ron a Hermiona sborově. Ron se na jídlo vrhl jako sup, který měsíce nejedl, madame Pomfreyová i Hermiona ho sledovali s pobaveným výrazem.
"Madame Pomfreyová?" zeptala se Hermiona.
"Ano?Potřebuješ něco?"
"Ne tak docela, jen jsem chtěla vědět, kdy mě pustíte. Už mě nic nebolí, když se chci otočit v posteli, necítím ani náznak bolesti."
"To je dobře, že už je vám lépe, pustím vás asi zítra, nebo pozítří. Asi ale pozítří, abyste si mohla doplnit učivo přes víkend," uvažovala nahlas madame Pomfreyová.
"Dobře, děkuji. Kdy pustíte Rona?" zeptala se za něj Hermiona jelikož Ron do sebe ládoval snídani a měl plnou pusu.
"To ještě nevím, asi někdy příští týden," řekla madame Pomfreyová.
"Poš aš píští tyden?" zeptal se Ron s plnou pusou. "Vždyť mě uš niš není."
"Prosím?" povytáhla obočí madame Pomfreyová. Ron rychle spolkl co měl v puse a zeptal se ještě jednou.
"Proč až příští týden? Už se cítím dobře, úplně zdravý. Nemohla byste mě pustit zároveň s Hermionou? Alespoň by se mi snaž dohánělo učivo, už tak toho budu mít hodně. Madame Pomfreyová, prosím," žadonil Ron s výrazem anděla ve tváři, Hermiona se musela pousmát, když jej takto viděla.
"Nepřipadá v úvahu, aby vás propustila a vy začal chodit do školy!" řekla rázně madame Pomfreyová.
"A nešlo by, že byste mě pustila a já ještě pár dnů nechodil do školy ale přesto jsem byl na pokoji, ve své posteli a s kamarády po ruce? Pro uzdravení pacienta je přece důležitý i jeho duševní stav nemám pravdu?" snažil se ji přemluvit Ron.
"Madame Pomfreyová," vložila se do toho Hermiona. "Myslím, že má Ron pravdu. My by jsme ho už ohlídali, aby nedělal něco co nemá. Sama bych dohlédla na to, aby ležel v posteli a nikam nechodil. Jídlo by mu vždy někdo z Velké síně donesl. A kamarádi by mu pomohli dohnat učivo."
"No já nevím, promyslím si to," řekla nakonec madame Pomfreyová, v jejím obličeji byla vidět porážka, a také, že se jí to vůbec nelíbí.
"Díky," řekl Ron směrem k madame Pomfreyové.
"Ještě neděkujte, pane Weasley, nevíte, jak se rozhodnu."
"To máte pravdu.Ale mohu doufat, že mi vyhovíte."
"Ano, to zajisté můžete," s těmito slovy madame Pomfreyová odešla.
"Tobě také děkuji," otočil se Ron na Hermionu.
"A za co prosím tě?"
"Za to, že jsi se za mě přimluvila."
"Raději neříkej hop, dokud jsi nepřeskočil, ano?" mrkla na něj Hermiona.
"Dobrá, ale i tak dík." Hermiona se usmála. Najednou si uvědomila jaký strašný má hlad. Vzala si z táce toast a s chutí ho snědla. Byl vynikající, přesně takový jaké má Hermiona ráda. Vzala si ještě dva a pak vše zapila dýňovou šťávou.
"Lahůdka," pochvalovala si.
"Budeš to ještě jíst?" zeptal se jí Ron a ukázal na tři toasty co zbyli na tácy. Hermiona těkala pohledem mezi Ronem a jeho tácem, byl prázdný do posledního drobečku, opět se musela pousmát.
"Jen si vezmi, pokud chceš."
"Vážně? O díky Hermiono!" řekl Ron s neskrývanou radostí v hlase.
"Není zač, já už jsem stejně dojedla," mrkla na něj a podala mu svůj tác. Ron se do toastů s chutí pustil. Asi mu velice chutnali, neboť je za chvíli všechny snědl. Spokojeně odfukoval, když dojedl. Pohodlně se uvelebil a zavřel oči, na tváři se mu rýsoval krásný úsměv.
"Měla jsi pravdu, lahůdka," řekl a pohladil si plné břicho.
"Jak já ti závidím," povzdechla si Hermiona.
"A co prosím tě?" vytřeštil Ron oči.
"To kolik toho sníš, no nezlob se na mě, ale já bych toho tolik do sebe nikdy nedostala, a kdyby ano, jak bych potom vypadala? Zato ty se pořád láduješ a není to na tobě vidět, ostatně jako každý kluk tvého věku. Například Viktor o prázdninách snědl k snídani jedenáct rohlíků, k obědu ten samí den šest knedlíků a k večeři," - naznačila prsy uvozovky -, " jen tři toasty, nechápu kam to dával, a nepřibral pak ani deko," kroutila hlavou Hermiona. Čekala, že ji na to Ron nějak odpoví ale ten ležel na posteli absolutně nehnutě. Z tváře mu zmizel onen krásný úsměv a nehradil jej kamenný výraz, za kterým Hermiona nevěděla co se skrývá. Pak promluvil, pomalu a nuceně.
"Tak to také nechápu. Neříkala madame Pomfreyová, že nám donese léky?" snažil se stočit rozhovor jiným směrem.
"A-ano to říkala," vykoktala ze sebe Hermiona, nechápala, proč Ron reaguje na zmínku o Viktorovi tak přehnaně. Ale to už se k nim blížila madame Pomfreyová s lektvary.
"Tady pro vás slečno Grangerová," řekla a podala Hermioně sklenici s nevalně vypadající tekutinou.
"A tady máte vy, pane Weasley," a podala lektvar Ronovi, jako by si s Hermionou vyměnil role, dnes to byl on kdo vypil tekutinu hned, když ji vzal do ruky. Hermiona ho bedlivě sledovala, za celou tu dobu se na ni ani jednou nepodíval. Nevěděla co si o tom má myslet.
"No tak, slečno, pijte."
"A-ano, promiňte," zakoktala se opět Hermiona a udělala co se po ní žádalo.
"Fuj, to bylo odporné!" nedokázala udržet své pocity.
"Léky, respektive se vašem případě lektvar, není od toho, aby vám chutnal ale aby vás vyléčil," opáčila rozzuřeně madame Pomfreyová.
"Promiňte," omluvila se opět Hermiona a střelila pohledem po Ronovi, který se na vedlejším lůžku dusil smíchy.
"Zdá se vám tady něco k smíchu?" zeptala se, s neskrývavou zlostí, madame Pomfreyová.
"Ne, omlouvám se," řekl Ron neupřímně a dál se pochichtával.
"Dobrá, mám takový pocit, že vám oběma dnes zakážu návštěvy, co vy na to?Jak by se vám to líbilo?" nyní madame Pomfreyová svůj hněv vůbec neskrývala. Ron se raději přestal chichotat ale stálo ho to mnoho úsilí.
"Opravdu jsme nechtěli, moc se omlouváme," řekla upřímně Hermiona a doufala, že to zabere. Neminulo se to účinkem, madame Pomfreyová zjihla a pousmála se na ni, poprvé od rána.
"No dobrá, přesvědčila jste mě, slečno Grangerová," řekla nakonec. "Ale ať už se to prosím neopakuje ano?A to se týká i vás pane Weasley," řekla a podívala se na docela bledého Rona.
"Je vám dobře pane Weasley?" zeptala se starostlivě madame Pomfreyová a přela k jeho lůžku.
"Je mi nějak divně, na zvracení a mdlo," řekl Ron, v obličeji byl celý zelený. Madame Pomfreyová ladně mávla hůlkou, aniž by použila zaklínadlo, a u Ronova lůžka se objevil kýbl. Netrvalo dlouho a Ron se do něj vyzvracel.
"Fuj, odporné," neodpustila si Hermiona.
"Bohužel s vámi musím souhlasit, slečno." řekla madame Pomfreyová a vzala do rukou Ronovu prázdnou sklenici od lektvaru, přičichla si k ní a zatvářila se jako by ji bodla včela.
"J-já se vám moc omlouvám, pane Weasley," vykoktala ze sebe a tvářila se ustaraně.
"Co se stalo?" vyhrkla Hermiona.
"Dala jsem mu lektvar na zvracení, nechápu jak se mi to mohlo stát, za celou dobu co zde dělám ošetřovatelku se mi to nestalo. Jsem si jistá, že jsem chystala lektvar proti bolestem," kroutila nevěřícně hlavou.
"I mistr tesař se někdy utne," usmála se na ni povzbudivě Hermiona.
"Prosím?"
"To je jedno mudlovské přísloví. Znamená to, že i ti nejlepší udělají občas nějakou chybu, nikdo z nás není neomylný," vysvětlila honem Hermiona, když viděla náznak nechápavosti v její tváři.
"Ach tak, ale v mém povolání si nemůžete dovolit dělat chyby, mohlo by to někoho stát i život," svěsila smutně hlavu madame Pomfreyová.
"Madame, myslím, že v tom co děláte jste jedna z nejlepších," snažila se ji povzbudit Hermiona. "Myslím, že by jste měla Ronovi donést nějaký lektvar na uklidnění," dodala ještě, protože to vypadalo, že na něj madame Pomfreyová docela zapomněla.
"Ach, ano, hned jsem tu," řekla a odcupitala pro další lektvar, který by měl Ronovi pomoct. Hermiona se podívala na bledého Rona a přála si, aby mu nějak mohla pomoct. Přemýšlela o tom co právě řekla madame Pomfreyové, že je jednou z nejlepších. Je to pravda, tak jak se jí mohl stát takový omyl? Ano, uvažovala stále, každý se může občas splést ale ještě neslyšela, aby se něco takového stalo madame Pomfreyové. Je to velice zvláštní, nemohla najít rozumné řešení Hermiona.
Najednou pohledem sklouzla k prázdné sklenici od špatného lektvaru. A co když, napadlo ji náhle, ty lektvary někdo vyměnil, madame Pomfreyová přeci říkala, že si byla jistá, že připravuje správný lektvar, uvažovala rychle, všechno to do sebe zapadá! Ale nikdo jiný tu dnes nebyl kromě ní a…


První scéna z Twilight

2. června 2008 v 15:26 | Pluviassol |  Twilight Series → Movie
WOW, tady máte jednu oficiální scénu z filmu! → odkaz
zdroj: → odkaz

Navstevnost za tyden (26.5.2008 - 1.6.2008)

2. června 2008 v 8:55 | Pluviassol |  Návštěvnost
Navstevnost za minuly tyden (26.5.2008 - 1.6.2008) je:
Pondeli: 48
Utery: 60
Streda: 62
Ctvrtek: 71
Patek: 55
Sobota: 50
Nedele: 80

Celkem: 426
wow, moc díky, doufám, že se vám tu líbí! Alespoň se tedy o to snažím.... ;o)

Hermiona - část 8.

1. června 2008 v 23:00 | Pluviassol |  → Hermiona (moje povídka)

Tak dneska ještě jedno pokráčko, snad se bude líbit, je poměrně delší, zítra sem asi nic nepřidám, budu mít málo času...tak zatim...

"Viktore," vydechla Hermiona. Štěstí, které pociťovala z ní vyprchalo při pohledu do jeho tváře. Vzpomněla si na ty oči plné hněvu a otřásla se.
"Jak je ti?" zeptal se zdvořile Viktor a přistoupil blíže k posteli.
"Lépe, děkuji," řekla Hermiona odměřeněji než chtěla, avšak formálně. Dosud se na něj nedokázala pořádně podívat, bála se, že opět uvidí jeho oči rozzlobené.
"Mohu ti položit jednu otázku?"
"Samozřejmě," odpověděla Hermiona s klidným hlasem, zatím však nenašla odvahu k pohledu na něj, tak se dívala do nikam. Ucítila jak si Viktor opatrně přisedl k ní na postel a snažil se najít její ruku, aby ji za ni mohl chytit. Šmátral po posteli ale nemohl ji najít. Hermiona ji zaťala v pěst, nechtěla, aby se jí dotýkal. Alespoň zatím ne. Po chvíli hledání to Viktor vzdal, načež se Hermioně ulevilo a uvolnila sevření své pěsti. Viktor se zhluboka nadechl a začal se ptát.
"Co se ti vlastně stalo? Po škole běží různé fámy, různé verze tvého příběhu. Někdo říká, že jsi spadla, jiný, že ti to někdo udělal, já bych to chtěl slyšet od tebe, co se ti stalo, řekneš mi pravdu prosím? Nevím co si o tom všem mám myslet," dořekl Viktor a upíral na ni své žhnoucí oči. Teprve teď na něj Hermiona pohlédla, poprvé za celou tu dobu se na něj podívala, nevěřícně na něj zírala.
"Cože?" vyhrkla bez rozmýšlení.
"No jen jsem chtěl znát pravdu. Znáš školu, někomu dáš přátelskou pusu a podle ostatních s ním hned chodíš," s úsměvem na ni šibalsky mrkl. Hermiona se o úsměv ani nepokoušela, věděla, že by to v této situaci nezvládla.
"Tak ty nevíš co se stalo?" musela se velice kontrolovat, aby nekřičela a tím nevzbudila Rona.
"Ne, jak bych mohl…"
"Prosím, odejdi," skočila mu do řeči Hermiona. Viktor se na ni nevěřícně podíval jako by nechápal, co se děje.
"Co se s tebou děje? Nebývala jsi taková."
"Co se děje se mnou? Na to bych se měla zeptat spíš já tebe, nemyslíš?! Děláš jako by se nic nestalo ale stalo se a já to nehodlám jen tak přejít." Hermiona to nevydržela a rozplakala se. Jak mohl být tak krutý? ptala se sama sebe. Snažila se uklidnit, nechtěla před Viktorem plakat, myslela si, že když před ním bude plakat ukáže svou nejslabší stránku.
"Hermiono, no tak neplač," snažil se jí uklidnit Viktor, avšak marně.
"Přestaň, prosím tě, odejdi," řekla už klidnější Hermiona. Stále plakala. Cítila jak se Viktor na posteli pohnul a naklonil se k její mu uchu a zašeptal.
"Hermiono, TY jsi pravdu neřekla a já ji říkat rozhodně nehodlám. Je to tvoje chyba, a pokud čekáš omluvu," řekl Viktor už hlasitěji a zvedl se k odchodu. "Žádná nebude," a odešel jak si Hermiona celou dobu přála. Ještě chvíli tiše plakala ale pak se uklidnila. Přece nebudu plakat kvůli takovému idiotovi řekla si Hermiona.
Najednou uslyšela jak klaply dveře. Ztuhnula strachem a zároveň nadějí, že je to Viktor. Mýlila se. Byla to madame Pomfreyová se slíbenou večeří. Hermiona neměla na jídlo nyní ani pomyšlení.
"Slečno Grangerová?" zašeptala potichu madame Pomfreyová, aby ji náhodou neprobudila kdyby spala.
"Ano? Jsem vzhůru," řekla Hermiona už normálním hlasem.
"Donesla jsem vám slíbené jídlo. Doufala jsem ale že usnete, jak vidím, marně. Probudil se pan Weasley, když jsem tu nebyla? Nepotřeboval něco?" zeptala se starostlivě madame Pomfreyová a položila tác s jídlem na noční stolek postavený u postele.
"Ne neprobudil se," řekla Hermiona a dívala se na jídlo, které madame Pomfreyová přinesla. Po chvilce usoudila, že si přece jenom něco vezme, i když hlad nepociťovala.
"Zdáte se mi nějaká rozrušená, slečno. Měla jste snad návštěvu?"
"Ne, nebyl tu nikdo, kromě vás a Rona," zalhala nenuceně Hermiona, pohledem ale stále setrvávala na jídle.
"Vidím, že máte asi opravdu hlad že ano?" pousmála se madame Pomfreyová.
"Asi ano," připustila Hermiona.
"Dobrá, než ale odejdu musím vám předat toto," řekla a podala Hermioně dopis. "Je od slečny Alsové. Předala mi jej když jsem vám byla pro jídlo," dodala ještě a odešla. Hermiona se na dopis neurčitě podívala, na jednu stranu ten dopis chtěla otevřít co nejdřív ale na druhou stranu se děsila toho co v něm najde.Proto se rozhodla, že se nejdříve nají a potom se teprve podívá co jí Peggi tak důležitého napsala. Postila se do jídla, přestože nevěděla co jí, chutnalo jí to.
Nedokázala odtrhnou oči od dopisu, který ji madame Pomfreyová donesla.Když dojedla, popadla rychle dopis a otevřela jej. Spatřila velice úhledné písmo. Nikdy předtím neviděla jak Peggi píše, líbilo se jí to.

Hermiono,
nemohu uvěřit tomu,že jsi neřekla pravdu! Proč lžeš? Jsi si jistá, že ti za to Viktor stojí? Myslím, že bys měla říct pravdu, alespoň Harrymu a ostatním. Dávej si na Viktora pozor, dnes jsem ho viděla s neznámou dívkou, vesele se s ní vybavoval, vím nemusí to nic znamenat ale přesto tě prosím, ne já tě žádám, řekni pravdu.Nemohu si pomoct ale Viktor na mě nepůsobí dobrým dojmem, jako by něco chystal, ovšem, neznám ho dost dobře na to, abych jej mohla takto soudit. Harry i Ginny se mě ptali co se ti stalo, neřekla jsem jim nic, tedy alespoň zatím. Pokud jim neřekneš pravdu ty udělám to já, ale nenuť mě k tomu prosím, řekni jim to sama ano? Brzy se za tebou přijdu podívat a promluvíme si, ano? Dobře si všechno promysli, než něco uděláš.
S pozdravem Peggi.
Hermiona dočetla dopis se zatajeným dechem. Takže Peggi nic nepověděla, oddychla si. Už věděla co měla na mysli madame Pomfreyová, když říkala, že ji Peggi k něčemu donutí. Chtěla po ní, aby řekla pravdu, chtěla, aby řekla co jí Viktor udělal. Sama Hermiona ale nevěděla jestli to dokáže.
A co ta dívka, s kterou byl Viktor? přemýšlela, kdo to mohl být? Že by si za mě už našel náhradu? Ne, tomu nevěřím,nechci tomu věřit. On takový není, nevím co to do něj tenkrát vjelo, uklidňovala sama sebe. Z jejích myšlenek ji vytrhlo až zasténání, které se ozvalo z vedlejší postele. Ron se probudil a asi se pokoušel vstát a nešlo mu to. Madame Pomfreyová se za ním starostlivě rozeběhla.
"Pane Weasley? Co je vám?" ptala se udýchaně. "Jste v pořádku? Jak vám je?"
"Je mi… lépe," řekl Ron tiše.
"To jsem ráda, pamatujete si co se stalo?"
"Jen matně, vím, že jsme měli famfrpálový zápas a já jsem létal kolem brankových obručí, pak si pamatuji jak mě něco udeřilo do hlavy a začal jsem padat, pak už je to dost nejasné, myslím, že si pamatuji Hermionu jak na mě mluvila a také jak plakala," řekl Ron posmutněle. "Více si toho nepamatuji. Jak dlouho tu jsem?" zeptal se.
"Pár dnů. Ale ještě tu zůstanete. Nebojte se, nebudete tu sám, slečna Grangerová je tu také," řekla a pohlédla k Hermioně.
"Hermiono? Co tu proboha děláš? Stalo se ti něco vážného? Jsi v pořádku?" zeptal se udiveně a starostlivě Ron.
"Jsem v pořádku, Rone. Jak je tobě? Ten tvůj pád byl strašný, myslela jsem, že skončíš v nemocnici U Svatého Munga. Naštěstí je madame Pomfreyová tak šikovná, že to všechno zvládla sama," řekla Hermiona a usmála se na něj a potom také na červenající se madame Pomfreyovou.
"Mě je dobře, asi mi nebudeš věřit, ale, jsem ospalí," řekl Ron a usmál se vřelým úsměvem.
"A dost vy dva, oba hned spát. Potřebujete to jako sůl, vám pane Weasley donesu lektvar proti bolesti a hojící lektvar. Vám, slečno Grangerová donesu něco na spaní jinak snad neusnete," řekla nekompromisně madame Pomfreyová, její hlas byl plný autority.
"Ano madam Pomfreyová," řekli sborově Ron a Hermiona. Madam šlehla po obou pohledem a odešla pro lektvary.
"Hermiono?" prolomil krátké ticho Ron.
"Ano?"
"Co se ti stalo? Můj příběh znáš a já bych rád znal tvůj," řekl Ron a opatrně se otočil na bok, aby na Hermionu lépe viděl. Ta udělala to samé takže si teď hleděli to tváře.
"Upadla jsem," zalhala s mírným úsměvem opět Hermiona.
"Vážně? Ty, že jsi spadla?" chichotal se Ron.
"Ano, je to komické," připustila Hermiona a zahnala vzpomínku na Viktora, která se jí drala do mysli.
"A víš co? Mě se to nezdá. Nějak mi to k tobě nesedí, tobě se takové věci vyhýbají obloukem. Neber si to špatně ale myslím, že mi neříkáš pravdu. Já, nechci tě nijak obviňovat, jenom to ne. Tak co, jak zní pravda?" usmál se na ni povzbudivě Ron, avšak jeho oči prozradili, že má strach jestli to nepřehnal.
"Ach Rone," povzdychla si Hermiona a stále z něj nespouštěla oči.
"Takže to není pravda, že jsi spadla, že?" prokoukl ji Ron.
"Ano."
"Ano, je to pravda nebo ano, není to pravda?" nedošlo hned Ronovi.
"Ano, není to pravda," připustila tiše Hermiona. Odtrhla od Rona pohled a převrátila se na záda, aby se mu nemusela dívat do obličeje. Chtěla mu říct pravdu ale zatím raději ne. Ne tady a ne teď.
"A řekneš mi pravdu?" nenechal se jen tak odbýt Ron ale to už naštěstí byla zpátky madame Pomfreyová s lektvary.
"Tady máte, slečno," řekla podala Hermioně její lektvar. Ta ho poslušně a ochotně vypila. Nechutnal nijak dobře ale pro ni to bylo vysvobození, že nemusí Ronovi nic říkat a zároveň nemusí myslet na Viktora.
"Výborně. A tady máte vy pane Weasley," a podala lektvary Ronovi, tomu se do nich očividně nechtělo.
"No tak, pijte," Ron se jen ušklíbl a vypil svou "porci" lektvarů.
"A teď běžte spát," řekla madame Pomfreyová unaveně, "já udělám to samé," dodala spěšně. Hermiona zavřela oči a snažila se usnout, myslela si, že to bude těžké ale spánek přišel dřív než předpokládala.
Zdál se jí poněkud zvláštní sen. V tom snu byla pozorovatelem, nic neříkala, nijak nezasahovala, pouze se dívala. Stála ve zmijozelské společenské místnosti, poznala to pouze díky výzdobě, všude byl znak Zmijozelu a bylo zde hodně zelené a stříbrné, barvy Zmijozelské koleje.
V křesle u krbu seděl Viktor a usmíval se, díval se směrem ke dveřím, které se pomalu začali otevírat.Viktor se zdál netrpělivý. Dveře se otevřeli úplně a vyšla z nich nějaká neznámá dívka. Byla zvláštní, neměla na sobě hábit ale obyčejné Jeany a bíle tričko. Dlouhé, uhlově tmavé vlasy měla ledabyle stažené do ohonu.Oči měla modré jako lagunu, plné rty byly roztažené do kouzelného úsměvu. Až nevěřícně se podobala Peggi. Hermiona chvilku přemýšlela jestli to není Peggi ale tato dívka se od ní něčím lišila, avšak Hermiona zatím nedokázala říct čím.
Viktor vstal z křesla a přešel k dívce.
"Sluší ti to," pronesl tiše a pousmál se.
"Děkuji," řekla a mírně zčervenala.
"Nechce se ti spát? Už je celkem pozdě."
"Ne, nechce, a navíc jsme slíbili že přijdeme. Jak vidím tobě nevadí nosit hábit, nebo proč si se nepřevlékl?"
"Byl jsem pryč a pak už jsem to nestihl," odpověděl neochotně Viktor, ale od krásné dívky neodtrhl oči.
"Ty pořád někde lítáš," řekla uličnicky a prohrábla mu vlasy.
"Máš pravdu, tak pojď," chytil ji za ruku o odvedl ji z místnosti. Hermiona tam zůstala sama. Nevěřila tomu co vidí, nechtěla tomu věřit. Chtěla na něj zavolat ale nešlo to, jako by jí někdo ukradl hlas, chtěla se za ním rozeběhnout ale nohy ji neposlouchali.
Strhnutím se probudila, bylo už ráno, nevěděla sice kolik je hodin ale soudila to podle počasí venku. Opět tam bylo krásně jasno.
Přemýšlela o snu co se jí právě zdál. To není možné, byl to jen sen, to nemůže být pravda, Viktor by ji nepodvedl, uklidňovala se. A dost! okřikla se v duchu. Byl to jen sen, pouhý sen nic víc. Hloupý výmysl mé mysli.
"Viktore," povzdechla si tichounce.
"Hermiono? Jsi v pořádku?" zeptal se náhle Ron.

Hermiona - část 7.

1. června 2008 v 20:42 | Pluviassol |  → Hermiona (moje povídka)

Tak tady máte další část, omlouvám se, že jsem ji sem nepřidala dřív ale neměla jsem přístup k internetu...pěkné čtení!
Hermiona se pokusila otočit na druhou stranu ale bolest v boku ji to nedovolila. Původně měla v plánu se posadit ale rozhodla se, že to raději nebude riskovat. Opatrně se odkryla, aby si mohla prohlednout zraněné místo. Bok měla celý nepřirozeně oteklý s celou škálou barev, od modré, přes fialovou až po zelenou. Pomyslela na Viktora a do mysli se jí vkradla jediná otázka, proč?, avšak neznala na tuto otázku odpověď.
"Hermiono, vstávej ty ospalče, nechceš přece přijít pozdě, většinou budíš ty mě," pousmála se rozveselená Ginny.
"Já… Ginny, prosím pomoz mi, nemohu se hnout…" vydechla Hermiona. Ginny roztáhla nebesa její postele a vytřeštila oči.
"Co se ti to proboha stalo?" nechápala.
"Nic, to je v pořádku, spadla jsem. Asi budu muset jít na ošetřovnu," povzdechla si Hermiona.
"No to asi těžko, když nemůžeš ani sedět…" kroutila hlavou Ginny
"Sedět sice nemohu ale chodit snad ano. Pojď sem a pomoz mi prosím vstát."
"Ty si ale tvrdohlavá, jako bratr," Ginny poslušně přešla k Hermioně, podepřela ji jako předchozího dne Lenka a opatrně ji nadzvedla.
"Au, ne to nepůjde okamžitě mě polož, honem, strašlivě to bolí."
"Zajdu pro profesorku McGonagallovou, klidně lež a nehýbej se," to ani nejde pomyslela si Hermiona. "Hned jsem zpátky," ujistila ji Ginny a rychle odcupitala pryč.
Hermiona zůstala v pokoji úplně sama. Krásný pocit, který měla hned ráno po probuzení byl ty tam. Strnule ležela na posteli a dívala se ven ne modrou oblohu. Dnes je venku opravdu krásně, pomyslela si, škoda jen, že dnes asi ven jít nebudu moct. Náhle se však otevřely dveře, ze kterých se vynořila profesorka McGonagallová s Ginny a madame Pomfreyovou v patách.
"Slečno Grangerová, co se stalo?" zeptala se zdvořile profesorka McGonagallová, avšak Hermiona si byla jistá, že Ginny ji o celé situaci podrobně informovala.
"Včera večer jsem upadla…" řekla Hermiona jak nejpřesvědčivěji uměla a uhnula pohledem jinam.
"No dobrá tedy, odvedeme vás na ošetřovnu. Madame Pomfreyová postaráte se o slečnu Grangerovou? Musím na hodinu, učím."
"Samozřejmě."
"Výtečně, a pokud se jedná o vás, slečno Weasleyová, myslím, že máte také nějakou hodinu," otočila se profesorka k Ginny.
"A-ano," vykoktala ze sebe neschopna slova.
"Tak co tu ještě stojíte? Okamžitě běžte na hodinu nebo přijdete pozdě."
"Už jdu paní profesorko," řekla Ginny, vzala si brašnu a už byla na odchodu, když se otočila na Hermionu. "Ahoj."
"Ahoj, a děkuji," zavolala na ni Hermiona ale to už byla Ginny dávno pryč.
"Mohu se podívat?" zeptala se po chvíli madame Pomfreyová a ukazovala na naražený bok.
"Jistě," řekla Hermiona a odhrnula peřinu a následně si povytáhla pyžamo.
"Není to tak zlé, myslela jsem, že to bude horší, to zvládneme. Nyní vás odnesu na ošetřovnu ale obávám se, že si tam budete muset minimálně dva dny poležet," dokončila svůj monolog madame Pomfreyová.
Hermiona si nepamatovala jak se dostala na ošetřovnu, bylo to jako by byla v transu. Pamatovala si jen nějaký portrét, pak spoře osvícenou chodbu a jak protékají portrétem ven. Ležela na nosítkách, které se nesli sami.
"Slečno Grangerová? Slyšíte mě? Ano? To je dobře, po cestě jste omdlela, toto vypijte," a podala Hermioně nějaký lektvar. "Mělo by vám to pomoct. A teď se snažně usnout." Slyšela jak někdo odchází od její postele ale už pomaličku usínala a přestávala vnímat okolní svět.
Zdálo se jí, jako by kolem sebe slyšela nějaké tlumené hlasy ale nebyla si jistá. Jako by někdo mluvil s madame Pomfreyovou. Naštěstí měla bezesný spánek, žádná noční můra, nic.
Když se začínala probouzet, jako by ji něco oslepovalo, pootevřela oči a zjistila, že jí svítí do očí lampa, položená na stolku vedle postele. Spánek ji vlil do žil novou energii, ale také jako by ji vymazal paměť, věděla, že leží na posteli, otázkou zůstávalo na jaké a kde. Otevřela oči dokořán a rozhlédla se kolem sebe. Postel, na které ležela nevypadala jako její pohodlná postel s nebesy, navíc kolem ní byli roztaženy bílé závěsy. Najednou jí to všechno začalo docházet. Ron, famfrpál, pád, Viktor, koupelna, ložnice a ošetřovna, prolétlo Hermioně hlavou. Opatrně se zkusila pootočit. Očekávala palčivou bolest v boku ale nic se nestalo. Zkusila se otočit celá.
"Ach," vzdychla si, bolest byla snesitelná, chtěla zkusit si sednout ale to už u ní byla madame Pomfreyová a rychle ji zadržela.
"Koukám, že už jste vzhůru slečno Grangerová, doufám, že se nehodláte posadit, to být vámi zatím raději nedělám, lektvar by měl stále ještě působit. Nespala jste dlouho," řekla káravým hlasem madame Pomfreyová.
"Prosím vás," promluvila poprvé za celou dobu Hermiona.
"Ano slečno?"
"Kolik je hodin?"
"Je půl osmé večer, děvče, což mi připomíná, že jste ještě nic nejedla, mám vám donést něco z Velké síně?" Až teď si Hermiona uvědomila jaký má strašný hlad. Od rána pořádně nic nejedla, vlastně vůbec nic, na ošetřovnu ji odvedli hned ráno, ještě předtím než se stačila nasnídat.
"Ano, prosím," řekla tiše Hermiona, i přesto jak dlouho spala se začala cítit nesmírně unavená. Madame Pomfreyová už byla na odchodu, když za ní Hermiona zavolala.
"Počkejte ještě," řekla Hermiona s náznakem strachu v hlase. Najednou jí došlo, že dalším pacientem na ošetřovně musí být zajisté Ron, musela se madame Pomfreyové zeptat na jeho stav.
"Copak, drahoušku?" usmála se na ni.
"Je tu ještě Ron?"
"Myslíte Ronalda Weasleyho?"
"Ano. Je tu ještě?" Hermiona byla čím dál tím více napjatá.
"Samozřejmě, hned tak odtud neodejde, ještě minimálně týden si tu poleží," v jejím hlase bylo znát, že o tom jak dlouho tu Ron bude nehodlá diskutovat.
"A mohla bych se zeptat, jak mu je?" zeptala se tiše Hermiona.
"Stále spí, počítám, že celý dnešek, možná i zítřek prospí. Čím více, tím lépe. A vy by jste mě měla nechat jí pro to jídlo, abyste mohla potom také spát, potřebujete to."
"Promiňte," řekla kajícně Hermiona. "A děkuji," dodala rychle, nevěděla, jestli to madam slyšela nebo ne, protože byla už na odchodu. Avšak náhle se zarazila a vrátila se zpět k její posteli.
"Málem bych zapomněla, když jste spala, měla jste návštěvu. Snažila jsem se jí vysvětlit, že spíte ale byla neodbytná, chtěla vás vidět."
"Kdo to byl?" vyhrkla Hermiona s nadějí, že se za ní Viktor přišel podívat a omluvit se.
"Nějaká dívka, velice pěkná, prefektka, pořád vyzvídala co s vámi je, jestli budete v pořádku a co jste nám řekla, že se stalo. Chtěla s vámi mluvit, prý to bylo velice důležité, ovšem když jsem se jí nabídla, že jakmile se vzbudíte, vám to vyřídím, striktně odmítla. Bohužel si ale nemohu vzpomenout na jméno, nenapadá vás kdo by to mohl být? Myslím, že byla z Havraspáru, pokud jsem viděla dobře," dořekla konečně madame Pomfreyová.
"Nebyla to náhodou Peggi Alsová?" zeptala se Hermiona se zjevným zklamáním v hlase.
"Ano, to byla ona," přikývla madame Pomfreyová.
"Peggi se nějak snažila popřít co jsem vám řekla?" podivila se Hermiona a snažila se, aby její hlas zůstal klidný.
"Ne. Ale když odcházela, mluvila o tom, že vás k tomu donutí. K čemu vás donutí, slečno Grangerová?" zeptala se přísně. Hermiona v ní poznávala profesorku McGonagallovou.
"Nemám ponětí," řekla Hermiona, ne až zas tak pravdivě.
"Nu dobrá tedy, jak myslíte. Jen vás chci upozornit, že jsem o všem informovala profesorku McGonagallovou a profesora Brumbála. A nyní vám jdu pro to jídlo, musíte mít strašný hlad."
"Děkuji," zavolala za ní tiše Hermiona. Co to Peggi proboha napadlo?! Chce snad všem říct pravdu a tím mi ublížit? Ne to by neudělala, alespoň v to mohu doufat, říkala si Hermiona. Najednou pomyslela na Viktora, proč jí to vůbec udělal? Proč jí takhle ublížil? Co ho k tomu vedlo? Nechtělo se jí věřit, že by ho vyprovokovala obyčejná facka, k tomu vyprovokoval on ji. Proč jí řekl mudlovská šmejdko? Na tyto otázky nedokázala odpovědět. Ležela v potemnělé místnosti, bylo zde ticho jako by tu nikdo další nebyl, až na Rona. Jeho pravidelné oddychování slyšela Hermiona velice zřetelně. Neuvěřitelně se jí ulevilo, když zjistila, že mu nic není. Polila ji vlna štěstí,bude v pořádku, opakovala si stále.
V tom uslyšela nějaký divný zvuk. Asi se Ron otočil na posteli nebo se vrací madame Pomfreyová s jídlem, pomyslela si.
"Hermiono?" ozval se tiše, povědomí hlas.
"Ano?" řekla Hermiona a snažila se zachovat chladnou hlavu, přestože její srdce poskočilo radostí. Uslyšela blížící se kroky a její tep byl čím dál tím rychlejší. Kroky zpomalily a za závěsem byl matně vidět obrys mužské, vypracované postavy. Stále se přibližoval. Těsně pře závěsem se zastavil a opatrně začal podtahovat závěs. Hermiona doufala, že je to ten koho si nyní přála nejvíce vidět, chvěla se vzrušením když se závěs potichounku odtahoval a k její posteli pronikalo stále více světla. A pak ho uviděla, v tom světle stál a usmíval se na ni, její Viktor.

Historie CZUB

1. června 2008 v 20:02 | Pluviassol |  Zbraně...
CZUB

Česká zbrojovka Uherský Brod


O výstavbě zbrojního závodu v Uherském Brodě bylo rozhodnuto v polovině roku 1936. Po jednáních ministerstva národní obrany se zbrojařskými koncerny rozhodla Nejvyšší rada obrany státu o přemístění průmyslu důležitého pro obranu státu daleko od německých hranic do vnitrozemí republiky. Při jednáních o přemísťování se také jednalo o České zbrojovce ve Strakonicích, kde se vyráběl letecký kulomet vzor LK 30, raketová pistole, armádní pistole a další programy.
Uherskobrodská městská rada schválila dne 22. července 1936 stavbu nového závodu v Uherském Brobě. . Dne 28. července 1936 byl proveden první výkop a tím zahájena výstavba nového závodu v Uherském Brodě.. Dá se konstatovat, že celá stavba nového závodu pro dva tisíce zaměstnanců byla uskutečněna v rekordně krátké době. Továrna byla postavena a uvedena do provozu za 16 týdnů od zahájení stavby 28. listopadu 1936.
Během sedmdesátileté historie se ze závodu stala legenda českého průmyslu. Současný sortiment výrobků České zbrojovky tvoří sportovní a lovecké zbraně, stejně jako služební zbraně pro ozbrojené složky. Jejich společným rysem je kvalita, dlouhodobá spolehlivost a přesnost. Česká zbrojovka dnes představuje jednoho z největších světových producentů ručních zbraní. Více než 80 % zbrojní produkce je exportováno do stovky zemí celého světa.


CZ 75
Nejznámější a také nejrozšířenější zbraní je CZ 75, které bylo vyrobeno mnoho variant, například CZ 75 B, CZ 75 Tactical Sports, CZ 75 SP-01 Shadow, CZ 75 SP-01 Tactical, CZ 75 Compact a mnoho dalších. Tuto zbraň používá i policie české republiky, ovšem s malými úpravami. Nejnovější variantou je CZ SP-01 Phantom.