close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Červen 2008

Mladá slečna u gynekologa

10. června 2008 v 17:28 | Pluviassol |  Vtipy
Přijde mladá slečna ke gynekologovi a stěžuje si:
"Pane doktore, mně na ohanbí nerostou žádné chloupky. "
Doktor se zamyslí a ptá se: "Kolik máte roků?"
"26."
"No, to by už růst měly. A jak často máte pohlavní styk?
"Nooo, tak 26 až 28 krát do týdne."
Na to jí odpoví: "Milá slečno, ani na dálnici tráva neroste....."

Dva zhulení zajíci a krokodýl...

10. června 2008 v 17:26 | Pluviassol |  Vtipy
Sedí dva zajíci v lese u řeky a kouří trávu. Už jsou totálně zhulený, když
se setmí a tak jdou spát. Vtom se objeví krokodýl a jednoho zajíce chce
sníst. Když už je chudák zajíc v krokodýlově tlamě a trčí mu už jen hlava,
ozve se druhý zajíc: "Ty jsi ale pěkná kurva, ani jsi mi neřekl, že máš
spacák od Lacoste!!!?"

"Tak kde je ten hajzl?"

10. června 2008 v 17:14 | Pluviassol |  Vtipy
Ve firmě se rozbije WC, na recepci přijde opravář a ptá se:
"Tak kde je ten hajzl?"
Asistentka: Ředitel je na dovolené.
Ne, já myslím takový ty dvě nuly.
Oba náměstci jsou na jednání.
Ne, vy mi furt nerozumíte, já jdu tam, co dělají lidi hovno.
Jó, tak účtárna je v přízemí, marketing v prvním, IT v druhým, ...

Hermiona - část 17.

10. června 2008 v 15:35 | Pluviassol |  → Hermiona (moje povídka)
Pokráčko je sice krátké ale i tak je v něm jedna smutná událost... ;o) teda pro NĚKOHO ne ale pro Hermionu určitě ano, pknou zabavu.... ;o)


"C-co? N-ne," pokusila ze sebe vysoukat Hermiona.
"Ale ano," zasmál se Draco. "Crucio!" křikl Draco s pohrdlivým hlasem. Hermionu začali svírat strašné bolesti. Jako by každou částečkou jejího těla proběhl elektrický výboj, myslela, že už to každou chvíli nevydrží a zblázní se z toho, bolest byla nesnesitelná, nebyla schopná vnímat co se děje kolem ní, jen slyšela divný trhavý zvuk. Jako by někdo křičel. Chvíli předtím než bolesti ustaly si uvědomila, že ten trhavý zvuk, ten křik vydává ona. Pak bolesti ustaly a její tělo se uvolnilo z křeče. Uvědomila si, že se v bolestech instinktivně stočila do klubíčka jako kočka.
"To by stačilo! Nechte toho, prosím! Copak nevidíte jak ji to bolí?!" slyšela křičet Viktora.
"Ne," řekla tentokrát Veronika a natáhla ruku s hůlkou a už chtěla vyřknou kletbu, když ji Viktor předběhl. "Expelliarmus!" zakřičel a Veronice vylétla hůlka z rukou.
"To není možné! Draco! Jak se to stalo?!" nevěřila Veronika.
"Nevím, ale myslím, že teď je ten čas, Pánovi zla to určitě nebude vadit, už je nepotřebný," řekl Malfoy a otočil se k Viktorovi.
"C-cože?" vysoukala ze sebe zmateně Hermiona, rozhlížela se kolem. Uviděla Viktora jak stojí u zdi a zmateně se dívá na Malfoye a Veroniku, všiml si, že se na něj Hermiona dívá a věnoval ji svůj pohled, vpíjel se jí do očí a náhle se usmál jako by věděl, že teď přijde konec.
"Avada Kedavra!" zahřměl Draco. Viktorovo tělo náhle ztuhlo a v očích, které stále sledovaly Hermionu, se mu objevil prázdný výraz.
"Ne!" zakřičel Hermiona, i přes neustávající bolest vstala a rozběhla se k Viktorovu bezvládně ležícímu tělu. Bolest, která ji zasáhla byla ohromující, myslela, že se jí každou chvíli rozskočí srdce.
"Viktore," vzlykala a objímala nehybné tělo. "Co jste to udělali?! Proč?! Vždyť vám nic neudělal!" křičela zlomeným hlasem na Veroniku a Draca.
"Už nám nebyl k ničemu užitečný, mysleli jsme, že od něj získáme nějaké užitečné informace z Fénixova řádu. Mýlili jsme se. I když jsme ho drželi pod kletbou Imperius a nakazovali mu, aby tě bil - což, musím uznat, byla ohromná zábava - nic jsme se nedozvěděli a tak jsme dostali příkaz od Pána zla ho zabít a do školy dostat mozkomory. Splnili jsme a budeme odměněni jeho vděčností," vysvětloval Draco a Hrdě se napřímil. S úsměvem na rtech políbil Veronikou.

Navstevnost za tyden (2.6.2008 - 8.6.2008)

9. června 2008 v 19:59 | Pluviassol |  Návštěvnost
Navstevnost za minuly tyden (2.6.2008 - 8.6.2008) je:
Pondeli: 68
Utery: 109
Streda: 91
Ctvrtek: 88
Patek: 76
Sobota: 66
Nedele: 90

Celkem: 588


Moc díky! Nový rekord.... =o) Doufám, že se vám tu líbí a že sem budete chodit i nadále! Ještě jednou děkuju!!!! =o*

Hermiona - část 16.

9. června 2008 v 17:23 | Pluviassol |  → Hermiona (moje povídka)
Tady máte další pokráčko, ale je to, no nechci říct poslední, to zdaleka ne, ale už se to hooodně blíží k části, kterou chci předělat, pokud bude čas tak se dneska do toho pustím ale nic neslibuji, zítra mam psát důležitý test z chemie... Takže poráčka už teď nebudou přibývat tak rychle jako předtím jelikož je budu muset psát... =o) snad se nezlobíte, přeji příjemnou zábavu.... =o)


"Co tady chceš mudlovská šmejdko?! Koukám, že ti Viktor utekl, co? Není divu, kdo by od tebe neutekl, že?" utrhla se na ni Veronika posměšně.
"Veroniko, uklidni se laskavě! A vypadni odtud! Okamžitě," řekla rázně Peggi, hlasem plným autority.
"A co když nepůjdu, dáš mi školní trest?" vysmívala se jí Veronika.
"To už by stačilo," ozvalo se za nimi.
"Viktore, co tu děláš?" nevěřila svým očím Hermiona.
"Lásko?" řekla Veronika a usmála se na Viktora, Hermiona nevěřila svým očím, Viktor přešel k Veronice a jemně ji políbil na čelo.
"Co si myslíš, že tu dělám? Přišel jsem za nejkrásnější dívkou na škole," řekl a podíval se na Veroniku.
"Ach Viktore," zčervenala Veronika. "Myslím, že bychom měli jít," řekla a významně se na něj podívala.
"Už je čas?" zeptal se prostě.
"Ano," odpověděla a táhla ho pryč.
"Čas na co?" zeptala se Ginny.
"To uvidíte za chvíli sami," zasmála se odcházející Veronika.
"Veroniko!" zasyčela nenávistně Peggi, Hermiona se na ni nevěřícně podívala a dostala z ní strach, vypadala hrozivě, tělo měla celé nahrbené a z očí jí létaly blesky.
"Utíkejte!" zakřičel Harry a rozeběhl se směrem ke hradu. Až teď si Hermiona uvědomila, že se rapidně ochladilo a začal foukat studený vítr, věci kolem, tráva, stromy, květiny dokonce i látky na tribunách, začali pomalu namrzat.
"Harry na to už je pozdě," řekla Peggi a otočila se směrem k přicházející hrozbě. Hermiona se také otočila. Potvrdili se jí její obavy, mozkomorové. Byli čtyři, ale jak se mohli dostat na školní pozemky? ptala se sama sebe, ale nebyl vhodný čas přemýšlet. Harry doběhl zpátky za nimi. Bez Ginny, tu poslal na koštěti do hradu.
"Peggi, umíš Patrona?"
"Samozřejmě," řekla Peggi a napřímila se.
"Tak do toho," řekl Harry. Všichni čekali až mozkomorové přijdou blíž. Hermiona hbitě sáhla do hábitu a přichystala si hůlku a v duchu hledala šťastnou vzpomínku. Našla ji zanedlouho, bylo to tehdy, když zjistila, že je Ron v pořádku a je s ní na ošetřovně, usmála se svému zjištění. To už byli mozkomorové blízko a všichni sborově vykřikli:
"Expecto Patronum!"
Z hůlek vyběhli zvířata, jejich Patroni a běželi k mozkomorům a společními silami je zahnali.
"Honem, Hermiono, Peggi, nasedněte na koště a odleťte!" přikázal jim nesmlouvavě Harry.
"Ale Harry co ty?" křikla rychle Hermiona ale to už ji Peggi táhla ke svému koštěti, sama na něj nasedla a netrpělivě čekala na Hermionu.
"Dělej Hermiono! Musíme jít do hradu, hned!"
"Hermiono, neboj se poletím hned za vámi," mrkl na ni Harry. "Ale teď už jděte!" Hermiona se po něm sklíčeně podívala a rychle nasedla za Peggi na koště, ta se s kopnutím odrazila od země a letěla k hradu. Hermiona se jí držela pevně kolem pasu, hlavu zabořenou do její lopatky a oči pevně semknuté, neschopná podívat se za sebe jestli letí Harry opravdu za nimi. Najednou ucítila opět pevnou půdu pod nohama.
"Hermiono, už jsme ve hradě, můžeš mě pustit," řekla Peggi hlasem plným úlevy. Hermiona ji opatrně pustila a pomalu slezla z koštěte.
"Ty?! Co tu chceš?" zasyčela nenávistně Peggi, Hermiona se podívala na koho mluví, nevšimla si, že nejsou v místnosti sami.
"Co tobě je potom?" řekl mužský hlas.
"Celkem hodně, vypadni, okamžitě!"
"Ne, čekám tu na ni."
"A co jí chceš?"
"To se tebe opravdu netýká." Hermiona stále nedokázala říct s kým Peggi mluví, horlivě se kolem sebe rozhlížela, aby spatřila toho, komu patří hluboký, sametový hlas.
"Tady jsem." Hermiona se rychle otočila a ztuhla. Stál tam Viktor a upíral na ni své oči plnou silou.
"Viktore," špitla poprvé Hermiona.
"Pojď ke mně," Přikázal něžným hlasem.
"Já nemůžu," řekla tichounce Hermiona, nebyla si jistá jestli to Viktor vůbec slyšel. Bála se, nevěděla co má od Viktora čekat, vzpomněla si na palčivou bolest, která ji zasáhla dole na hřišti, když viděla jak se choval k Veronice. Párkrát se zhluboka nadechla, aby se uklidnila a zastavila příval slz, těch zrádných perel bolesti, které by se jí co nevidět začaly řinout z očí.
"Pojď," přikázal opět, ale tentokrát už hrozivěji. Peggi je celou dobu pozorovala, čekala co se stane, jelikož už Viktorovi absolutně nevěřila.
"Hermiono? Půjdeme?" pronesla tiše. Hermiona se na ni plaše podívala. Peggi měla ve tváři tvrdý výraz, který jí říkal, že by měli jít. Chvíli se na ni dívala, když se objevil Harry. Sesedl z koštěte a rozběhl se.
"Harry!" zajíkla se Hermiona.
"Musím za Brumbálem, okamžitě," řekl Harry a zastavil se, přiběhl k Peggi, chytil ji za paži a táhl ji s sebou. "Peggi půjdeš se mnou, budu možná potřebovat pomoct, Hermiona bude s Viktorem," rozhodl Harry nesmlouvavě a opět odcházel s rozhněvanou Peggi v patách. Očividně se jí nelíbilo, že má nechat Hermionu samotnou s Viktorem, ale Harry ji nechtěl pustit a tak musela jít.
"Harry, co se děje?" zakřičela Hermiona až sebou všichni přítomní trhli.
"Blíží se, je jich víc. Měl jsem štěstí, že jsem se odtam vůbec dostal. Musím za Brumbálem, ale někdo mi musím pomoct sehnat Ginny a Rona. Musíme jít," řekl a spolu s Peggi, která se mezitím trošku uklidnila a usoudila, že je opravdu nutné, aby s ním šla, se rozběhli směrem do hradu.
"Pojď ke mně," řekl znovu usměvavý Viktor a napřáhl k Hermioně ruku.
"Ne, musím najít Rona a varovat ostatní," řekla Hermiona zmateně. Nevěděla co má dělat dřív, jestli jít za Viktorem a promluvit si s ním nebo jít varovat ostatní nebo, nebo… Byla velmi zmatená a tak se rozhodla jít za Viktorem a promluvit si sním, věděla, že to nebude dlouhý rozhovor.
"Tak je to správně," pochválil ji Viktor, když za ním přišla. Pevně a láskyplně ji objal kolem pasu a přitáhl si ji blíž k sobě, aby ji mohl políbit do vlasů, jako to dělával dříve. Hermiona se nebránila a poddala se mu, opřela hlavu o jeho svalnatou hruď a tiše rozvzlykala se.
"Pšt, Hermiono, pšt, to bude dobré, za chvíli bude po všem," konejšil ji Viktor. Hermiona na něj ohromeně zamrkla. Jak si mohl být tak jistý? Náhle si vzpomněla na Veroniku a to jak ji Viktor neustále podvádí a ubližuje jí. Pokusila se od něj odtáhnout, moc ji to nešlo, Viktor byl přece jenom silnější.
"Co se děje?" zeptal se zmateně Viktor.
"Ty se mě ptáš co se děje? To bys měl snad vědět, ne?!" zuřila Hermiona a zatnula ruce v pěst.
"Ne, to tedy nevím. Nevyznám se v tobě, jednou se chováš jako bys mě nenáviděla a podruhé se se mnou líbáš, nejde mi to do hlavy, co se s tebou děje?" Viktor se tvářil upřímně zmateně, to v Hermioně vyvolalo ještě větší hněv. Všechen ten smutek, zlost a hněv se v ní náhle shromáždili a ona Viktora vší silou uhodila zaťatou pěstí do obličeje. Viktor ji chytil za ruku a rozzuřeně se jí díval do obličeje, z nosu mu odkapávala krev. Chvíli se na sebe dívali a pak ji Viktor shodil na zem. Hermiona se udeřila do hlavy a zůstala ležet na zemi, oči měla pevně zavřené a snažila se nevnímat bolest, kterou jí Viktor působil, snažila se připravit na další příval bolesti, s kterým počítala. Zvedl ji a udeřil pěstí do obličeje. Opět by upadla, kdyby ji nedržel.
"Už ji nech," ozval se náhle povědomí hlas. Hermiona neochotně otevřela oči, aby se mohla podívat, kdo je jejím zachráncem. Byli dva, dívka a hoch, oba ze Zmijozelu. Draco Malfoy a Veronika Noxerová, opět.
"Šmejdka!" ulevil si Viktor a pustil ji na zem. Hermiona s dutým žuchnutím tvrdě dopadla na zem.
"Ha - ha, ano já vím," smál se Draco Malfoy a otočil se k Hermioně. Sedl si vedle ní na zem a sklonil se k ní tak, že jí šeptal do ucha.
"Ještě jsem si s tebou něco nevyřídil. Vzpomínáš na kouzlo, které si na mne použila? Asi ne, už je to dávno ale teď si to s tebou můžu teprve osobně vyřídit. Konečně se ti mohu pomstít já sám a ne skrz tvého přítele." Draco se při těch slovech vítězoslavně šklebil. Vytáhl si hůlku ze svého hábitu a namířil ji na vzlykající Hermionu.

Hermiona - část 15. (2/2)

8. června 2008 v 22:34 | Pluviassol |  → Hermiona (moje povídka)

Tady je druhá část patnácté části... ;o) Koldo nezuř... xD
"Viktore," šeptla Hermiona a uhnula pohledem, sklonila hlavu a podívala se na zem před sebou, slyšela jak se k ní Viktor pomalu blíží ale nepodívala se na něj. Najednou ucítila jak jí položil prst pod bradu a jemně jí zvedl hlavu, Hermiona zavřela oči, měla strach, že ji chce uhodit. Pevně semkla rty a ruce stiskla do pěstiček, strnule stála a čekala co se bude dít. Náhle ucítila Viktorovi rty na svých, nechtěl ji uhodit ale políbit, uvědomila si a uvolnila se a poddala se jeho polibku. Zapomněla v tu chvíli co všechno jí udělal, vnímala pouze jeho rty pohybujíc se v souhře s jejími. Byla šťastná, srdce jí radostně bušilo div nevyskočilo ven. Uvolnila sevření svých pěstí a objala Viktora kolem krku a jemně se k němu přitáhla, Viktor ji chytil kolem pasu a pomalu jí přejížděl po páteři.
"Jsem rád, že už se nezlobíš," zašeptal Viktor, když se konečně donutil odtrhnout od Hermiony svoje rty.
"Víckrát to nedělej," řekla Hermiona, momentálně se nezmohla na žádné nadávky ani na otázky, které ji v posledních dnech trápily, byla šťastná, že má zpátky Viktora, kterého tolik miluje.
"Slibuji," řekl a chytil ji kolem pasu a přitáhl si ji blíž k sobě. "Kam jsi měla namířeno? Mohu tě tam doprovodit? A proč jsi mi nenapsala, že už tě propustili z ošetřovny?" zeptal se a táhl ji směrem, odkud před chvílí přišel.
"Chtěli jsme jít s ostatními na famfrpálové hřiště, nechci být zavřená pořád v hradě, je to něco strašného."
"Dobře, půjdeme tedy na famfrpálové hřiště," řekl Viktor a usmál se na Hermionu, ta mu radostně úsměv platila. Šli mlčky ven z hradu, venku bylo velice příjemně, slunce Hermionu hřálo na kůži.
"Dnes je krásně," řekla Hermina absolutně odevzdaná teplu, který jí poskytovalo slunce.
"To ano," souhlasil Viktor a políbil ji letmo na temeno. "Ale neodpověděla jsi mi," řekl nevině.
"Nevěděla jsem jestli vůbec stojíš o to vědět, že mě už propustili. Ani jsi za mnou nepřišel," povzdychla si Hermiona sklíčeně.
"Byl jsem za tebou," ohradil se.
"Ano, jednou, ale to nestačí."
"Ty se ještě zlobíš viď?" zeptal se smutně Viktor.
"Ne tolik jak by si ostatní přáli," usmála se na něj. "Jsem ráda, že tě mám zpátky, tolik jsi mi chyběl, ani jsem si neuvědomovala jak moc."
"Ty mě také," řekl a opět ji políbil. To už byli u hřiště. Hermiona viděla jak se po nich díval Ron, tak smutného ho ještě neviděla, nechápala proč je tak smutný, ani o tom teď nechtěla přemýšlet. Viktor se najednou zastavil a tělo mu ztuhlo. Hermiona se zastavila a automaticky ztuhla také a podívala se stejným směrem jako Viktor. Dole na hřišti stály dvě naprosto stejné dívky, ovšem jedna na sobě měla Zmijozelský a druhá Havraspárský hábit. O něčem se hádali, Viktor udělal krok zpět a tvářil se zděšeně.
"Viktore, co je s tebou," zeptala se starostlivě Hermiona.
"Já budu muset jít Hermiono," řekl Viktor, pustil Hermionu a chtěl odejít. Hermiona se ho ovšem nehodlala tak rychle vzdát.
"Proč?"
"Teď ne Hermiono, musím jít, jindy ti to vysvětlím slibuji," řekl a podíval se na ni výmluvným pohledem, Hermiona ho pustila a smutně se dívala jak utíká do hradu. Otočila se a sledovala potyčku dvou krásných dívek dole. Okamžitě poznala kdo to je, Peggi a Veronika. Zajímalo ji o čem se hádají, tak se opět rozešla dolů ke hřišti, zamířila k tribunám za Ronem.
"Nevíš, proč se hádají?" zeptala se ho Hermiona a sedla si vedle něj.
"Zeptej se jich sama pokud tě to tolik zajímá," odsekl Ron a vstal k odchodu.
"Rone co je s tebou?" křikla za ním Hermiona.
"Nic, se mnou nic není, ale co je s tebou?!"
"Co by se mnou mělo být?!"
"Podívej se, jak jsi přivítala Viktora po tom co ti udělal! Nejdříve tě uhodí a pak se líbá s jinou a ty děláš jako by se nic nestalo! Hermiono myslím, že chyba není u mě ale u tebe, se mnou se nic neděje, to s tebou se něco děje, něco, co nikdo z nás nechápe!" Ron na ni takřka křičel, Hermiona se na něj dívala se strachem v očích. Nevydržela to a rozplakala se, okamžitě byl u ní a utěšoval ji ale pouze slovy, obejmout ji odmítal.
"Hermiono, omlouvám se ti, nemyslel jsem to tak."
"Neomlouvej se, máš naprostou pravdu, jsem nemožná! Jak jsem to mohla dopustit?" plakala Hermiona.
"Rád bych ti to vyvrátil ale nemůžu," usmál se na ni omluvně Ron, Hermiona se mu pokusila úsměv oplatit.
"Říkal jsi, že se Viktor líbal s jinou, s kým?"
"Nevím jestli…"
"Rone řekni mi to!"
"S tou dole, Veronikou," řekl Ron a kývl hlavou směrem k Veronice a Peggi. Hermiona vstala a podívala se na ně, stále se hádaly. Najednou si všimla, že je sama.
"Rone, kde jsi?" křikla do prázdna.
"Nech mě teď být!Prosím!" ozvalo se ale Hermiona netušila odkud, zajímal ji důvod Ronova chování. Ráda by se ho zeptala ale nevěděla, kde je a už neměla tak silný hlas, aby křičela. Hledala ho pohledem, uviděla ho jak utíká zběsile k hradu, v jeho běhu byl vztek, který ho popoháněl do větších rychlostí. Hermiona se za ním smutně dívala, sešla z tribun a šla se podívat na hádku Peggi a Veroniky, Harry a Ginny tam byli také ale do hádky nijak nezasahovali.

Hermiona - část 15. (1/2)

8. června 2008 v 22:33 | Pluviassol |  → Hermiona (moje povídka)
Tak tady máte opět další pokráčko, je delší takže nevím kdy sem přidám nějaké další, navíc mé, ehm, zásoby se dosti zužují takže až dojdou uplně budete muset čekat... ;o) ale jak jsem slíbila o víkendu se pokusím něco dopsat, ale nevím jak to dopadne, posledních min. 5 stránek chci předělat.... Ale dost mých keců... xD Tady je slibované pokráčko... =o) Mimochodem myslím, že Kolda z jedné části nebude moc nadčená.. xD aaa mě to nechce přidat, prý moc dlouhé, no tak to dáme na 2x...
"Dobré ráno," pozdravila je s úsměvem Ginny, všichni už seděli na snídani jedině ona chyběla, trochu si přispala a Hermiona ji ráno nechtěla budit, jelikož nevěděla, kdy včera přišla. Odpoledne měli v plánu jít se podívat na famfrpálové hřiště, jestli nebude náhodou volné, aby mohli trénovat, i když Ron s Hermionou by se pouze dívali, chtěli se zeptat jestli by nešla i Peggi ale ta zatím na snídani nedorazila.
"Dobré ráno," pozdravili ji sborově.
"Ahoj," usmál se na ni šťastně Harry a letmo ji políbil na tvář, Ginny zčervenala jako rajče, když zjistila, že se na ně dívá Ron.
"Ahoj," odpověděla mu šeptem.
"Jak včera dopadl famfrpálový zápas mezi Havraspárem a Zmijozelem? Doufám, že to Havraspár Zmijozelu pěkně natřel," spráskl ruce Ron s úsměvem na rtech.
"No to jste měli vidět! Byla to paráda! A Peggi byla úžasná! Na komentování má opravdu talent. Jak myslíte, že to dopadlo, když tu většina z Havraspárských není? A podívejte se ke Zmijozelskému stolu, je to tam jako po pohřbu, copak jste si nevšimli jak jsou zticha?" řekla Ginny a nenápadně kývla směrem ke Zmijozelskému stolu, všichni se tam jako na povel podívali. Všichni u stolu byli velice smutní, zaražení a v některých tvářích se objevilo i rozčilení, skoro je Hermiona litovala.
Potom se podívala k Havraspárskému stolu, kde většina studentů zatím chyběla, včetně Peggi. Hermiona si dokázala představit jejich bouřlivé oslavy potom co porazili Zmijozel a ještě, když mají tak výborného chytače jako je Viktor Krum. Viktor, pomyslela si náhle Hermiona a opět se podívala ke Zmijozelskému stolu, nebyl tam, nebyl tam ani Draco Malfoy a jeho kumpáni. Hermiona si vzpomněla na Veroniku Noxerovou, o které jí vykládala Peggi a snažila se jí najít, také tam nebyla.
Hermiona pocítila zklamání, takřka se těšila až Veroniku uvidí, zajímalo ji jestli je opravdu taková, jakou ji viděla ve svém snu.
"A kdo chytil Zlatonku?" vytrhl ji ze zamyšlení Ron.
"Samozřejmě, že Viktor, i když pro všechny to bylo překvapení, nechodil na tréninky tak nikdo nevěřil, že se mu to podaří," odpověděla Ginny a dívala se přitom, jak z okna pronikají do Velké síně paprsky světla.
"Ginny," zeptala se tlumeným hlasem Hermiona.
"Hm?" zamručela Ginny a podívala se na Hermionu s lehkým úsměvem na rtech.
"Nevíš proč Viktor nechodil na tréninky?" Ve chvíli, kdy Hermiona vyslovila otázku se Ginny podívala jinam, už se neusmívala, takřka se mračila, zajisté věděla něco co Hermioně uniklo a měla obavy jí to říct.
"Ginny," řekla prosebně Hermiona. Ta jen zakroutila mlčky hlavou neschopna hned odpovědět.
"Ginny!" řekla opět Hermiona ale nyní už káravě jelikož to vypadalo, že se Ginny nechystá odpovědět.
"Víš, Hermiono, nevím jestli je správné ti to říct, nevím jestli tě to nerozčílí," řekla konečně po dlouhém mlčení Ginny.
"Ginny, myslím, že tohle napínání je horší než to co mi chceš říct, víš jak mi teď je?" zeptala se sklíčeně Hermiona, tušila, že co jí Ginny řekne se jí nebude moc líbit ale musela to vědět.
"No tak dobře, viděla jsem jednou Viktora, když měli trénink, jak se drží s Peggi za ruku, ale bylo tam něco jiného, Peggi na sobě měla Zmijozelský hábit. A chovala se tak nějak jinak, zle a namyšleně, jak se vedle Viktora nesla, bylo to zvláštní. Hermiono, jsi v pořádku?" zeptala se Ginny, když viděla jak se Hermiona tváří.
"Ginny, to nebyla Peggi, to byla Veronika. Ale Viktor, jak mi to mohl udělat? Nebo spíš by mě zajímalo, proč to udělal?" přemýšlela nahlas Hermiona. Neměla bych to být já, kdo by mu měl ukázat zač je toho loket potom co mi udělal? uvažovala si v duchu.
"Hermiono? Jsi v pořádku?" zeptal se opatrně Ron, Hermiona sebou trhla, když na ni promluvil, byla zabraná do myšlenek o Viktorovi natolik, že zapomněla, kde je. Rozhlédla se po Velké síni, byla poloprázdná, většina studentů odešla na kolej, aby se mohla připravit na hodinu. Dovolila si i jeden pohled ke Zmijozelskému stolu, nic se nezměnilo, alespoň na první pohled to tak vypadalo. Na konci stolu se krčila líbezná plavovlasá dívka. Hermiona si ji pozorně prohlížela, něčím se jí zdála velice povědomá ale neviděla jí do obličeje.
"Harry, měli bychom jít na hodiny nebo přijdeme pozdě," řekla Ginny a při těch slovech se zvedla od stolu.
"Jo, už jdu," řekl otráveně Harry a pomalu odcházel.
"Uvidíme se odpoledne," mrkla Ginny na bratra a rychle doběhla Harryho, společně, ruku v ruce odešli z Velké síně, Hermiona z nich nemohla spustit oči. Záviděla jim jaký mají krásný a hlavně klidný vztah, takřka na Ginny a Harryho žárlila, tomu zjištění se v duchu pouze pousmála a otočila se zpět ke Zmijozelskému stolu, dívka tam stále seděla. Hermiona si ji prohlížela důkladněji než předtím, hledala něco, co by jí mohlo prozradit, proč je jí tak povědomá, avšak stále nenacházela. Už se chtěla otočit zpět k Ronovi, když dívka náhle vzhlédla a vstala od stolu, ladným krokem přešla ke dveřím. Tam se zastavila a zadívala se na místo, kde seděla Hermiona, ušklíbla se a zmizela.
"Hermiono, kam to pořád tam zíráš?" vytrhl ji z jejích myšlenek Ron, až teď si uvědomila, že na dívku celou dobu hleděla s otevřenými ústy, rychle je zavřela a cítila jak jí do tváří stoupá horkost.
"Jen jsem zahlédla jednu známou," řekla téměř neslyšně Hermiona. Byla si jistá, že dívku, která právě odešla zná. Byla to přesně ta dívka, kterou vídala ve svých snech, Hermiona si byla jistá, že to byla dívka, o které jí vyprávěla Peggi. Byla to Veronika Noxerová.
"Známou u Zmijozelského stolu? To si ze mě děláš legraci, ne? Nebo jsi myslela Peggi? Proč za námi nepřišla? Počkej, neseděla náhodou u Zmijozelského stolu? Co tam proboha dělala?"
"To nebyla Peggi."
"Ale vždyť jsem ji viděl, určitě to byla…"
"Ne, nebyla. Byla to Peggina vzdálená sestřenice, na to jak jsou si vzdálené jsou si až neuvěřitelně podobné, proto jsem tam tak zírala, nikdy předtím jsem Veroniku neviděla, dnes poprvé," vysvětlovala rychle Hermiona.
"To je neuvěřitelné."
"To ano, půjdeme? Mimochodem, co budeme celý den dělat?" zeptala se Hermiona a vstala od stolu.
"No, sice jsem ti to nechtěl říct ale Harry mi nechal v pokoji sešity, které dnes nepotřeboval…"
"Výborně," pochválila Hermiona.
"Já věděl, že ti to nemám říkat," pronesl ztrápeně Ron načež se Hermiona rozesmála jeho výrazu.
Když dorazili do společenské místnosti Ron zašel pro Harryho sešity a rozložil je na stůl u krbu. Hermiona si je prolistovala a s úlevou zjistila, že všechnu látku už dávno zná a dokonce ji má vypsanou z učebnic. Sklidila své sešity na hromádku a pohodlněji se uvelebila do křesla. Pohlédla z okna ven, bylo tam krásně, svítilo slunce a nepochybně bylo i teplo, které svádělo jít ven.
"Hermiono, proč nic neděláš?" zeptal se Ron s pozvednutým obočím.
"Mám vše hotové."
"Neříkej mi, že jsi to stihla dopsat za takovou krátkou chvíli?"
"Ne, mám to hotové už déle," přiznala a usmála se na Rona.
"A nechceš mi pomoct?" zeptal se prosebně Ron, Hermiona se na něj chvíli usmívala a pak souhlasila. Vzala si od Rona jeden sešit a začala opisovat. Tato práce jim zabrala celé dopoledne. U oběda potkali Harryho a ostatní, i Peggi zahlédli u Havraspárského stolu ale jak se rychle objevila, tak rychle zmizela. Hermiona nenašla odvahu podívat se ke Zmijozelskému stolu, nechtěla být opět zklamaná, tušila totiž, že tam Viktor opět není.
Odpoledne se k Hermioně a Ronovi, který opisoval novou várku sešitů, připojili i ostatní.
"Nechcete jít ven?" zeptala se Hermiona a zadívala se z okna na pomalu zapadající slunce.
"Hermiono, víš, že se nesmíme namáhat," připomněl jí naoko uražený Ron.
"Já vím, ale malá procházka by nám také neuškodila. Už mě to nebaví tu pořád jen tak sedět a nic nedělat."
"Nic nedělat? No ty jsi možná nic nedělala ale já mám práce celkem hodně, pokud sis nevšimla mám tu ještě pár sešitů na opsání, můžeš mi pomoct jestli chceš, mě to určitě vadit nebude," řekl Ron a rozhazoval při tom rukama jako by se chystal co nevidět vzlétnout.
"Víš, že jsem ti chtěla pomoct, kdo mu tuhle říkal, ne Hermiono, to je v pořádku, já to zvládnu sám, nevíš kdo to mohl být? Hm?"
"No to vím, říkal jsem to já, ale někdy člověk myslí jinak to co říká a to co by chtěl, víš? Ty jsi mohla říct, ale no tak Rone nech toho, máš toho moc, pomůžu ti, nebo ještě lépe, Rone nech to já to udělám za tebe víš, že se nemáš moc namáhat, to by také nebylo špatné," začal se rozčilovat Ron, Hermiona už, už chtěla něco říct ale Harry po ní střelil pohledem.
"Mohli byste se vy dva, prosím, přestat hádat?" osočil se na ně. Oba dva se na sebe rozhněvaně dívali, nakonec Hermiona uhnula pohledem a dívala se na hromádku sešitů před Ronem.
"Myslím, že by jsme mohli jít na famfrpálové hřiště, mám pocit, že jsem na rozpisu neviděla žádný trénink, takže by tam teoreticky nikdo neměl být, prakticky, když tak někdo bude můžeme si dát přátelské utkání, pokud to ovšem nebude Zmijozel. Co vy na to?" promluvila tlumeným hlasem poprvé za celou dobu Ginny. Všichni se na ni podívali a uvažovali o jejím nápadu.
"To není špatný plán," usoudila jako první Hermiona, momentálně se jí zamlouvalo vše co se pojilo s tím, že by šli ven.
"Také si myslím, takže ještě nám chybí souhlas Rona," řekl Harry a všichni přítomní se podívali na Rona, který v tu chvíli zrudl jako ředkvička, která má úpal. Chvíli nic neříkal a díval se na rozepsaný text před sebou.
"Tak dobře," řekl tiše a podíval se po ostatních s rozpustilým úsměvem na rtech, pomalu jeho obličej získával normální barvu.
"Tak jo, Ginny pojď si pro koště," řekl Harry a zvedl se z křesla, Ginny okamžitě vstala a šla za ním.
"Nemusel jsi souhlasit, když jsi nechtěl jít ven," řekla tichounce Hermiona a dívala se přitom na svoje ruce.
"Ale já chtěl," řekl Ron a v jeho hlase byla slyšet radost, nejspíše z toho, že půjdou ven.
"Tak proč jsi…"
"Nemyslíš, že by s námi chtěla jít i Peggi?" zeptal se Ron rychle.
"To nevím, mohli bychom jí napsat vzkaz ale nevím jestli ho dostane dostatečně rychle," uvažovala Hermiona.
"Tak, můžeme jít," oznámil Harry s Ginny po boku.
"Harry půjčíš nám Hedviku?" zeptal se Ron.
"Samozřejmě, na co ji potřebujete?"
"Chceme napsat Peggi aby za námi přišla na hřiště, jen nevím jestli vzkaz dostane včas," vysvětloval rychle Ron.
"Tak počkejte, donesu ji, mezitím napište ten vzkaz," řekl Harry a otočil se na podpatku a odcházel směrem ke dveřím do chlapeckých ložnic.
"Já to napíšu," řekla Hermiona a vylovila kousek čistého pergamenu a začala hledat brk a kalamář.
"Tu máš," řekl Ron a podál jí jak brk tak kalamář plný inkoustu.
"Díky," řekla a udělala si na stole místo a dala se do psaní.


Peggi!
Nechceš za námi přijít na famfrpálové hřiště? Budeme tam já, Harry, Ron a Ginny, chtějí si zahrát, když bude možnost, doufáme, že přijdeš.
Měj se Hermiona.


"Tak, hotovo, můžeme jí to poslat, kde je ten Harry?" podivila se Hermiona, když dopsala stručný vzkaz.
"Ještě pravděpodobně v ložnici, odešel společně s Ginny, nemám odvahu za ním jít," uchechtl se Ron.
"To se ti ani nedivím," řekla Hermiona a pousmála se, ale to už se objevil Harry ve dveřích i s Hedvikou a Ginny.
"Tak, a je to," řekl Harry, když dovázal Hedvice vzkaz k noze. Přešel s ní k oknu a vypustil ji.
"Můžeme už prosím jít?" zeptala se nedočkavě Ginny.
"Ano, pojďme," řekla Hermiona a vstala z křesla a pomalu odcházela.
"A co já tady s tím?" začal se opět rozčilovat Ron a ukazoval na svou hromádku na stole.
"Ach jo, Rone, ty jsi neuvěřitelný," kroutila hlavou Hermiona, přešla k němu, naházela všechny jeho věci do tašky učebnice, brky a kalamář mu vrazila do rukou, tašku si dal přes rameno a posbírala pár pergamenů co se povalovalo kolem.
"Jestli chcete, běžte napřed, my vás potom dojdeme," obrátila se na Harryho a Ginny.
"Ne, to je v pořádku, počkáme," řekl Harry a dusil v sobě smích a díval se přitom na Rona. Hermiona po něm střelila pohledem a rozesmála se. Rona šimral brk pod nosem a už chtěl kýchnou, ale kdyby kýchl znamenalo by to rozlití kalamáře a spadnutí všech věcí na zem. Už, už se nadechoval, že kýchne načež ho Hermiona chytila za nos tak, že se nemohl už více nedechnout.
"Ať tě to ani nenapadne," zasyčela na něj, stále svírajíc jeho nos. To už Harry nevydržel a rozesmál se.
"Hermiono, mohla bys mi prosím pustit nos?" zeptal se Ron s vykulenými oči.
"Ne pokud chceš kýchat."
"A když ti slíbím, že ani nekýchnu?"
"Pak samozřejmě ano," řekla s úsměvem Hermiona a povolila sevření, aby se mohl Ron trochu nadechnout.
"Pat ti teda slibuju, že ani nekýchnu."
"Dobře," řekla Hermiona a pomalu mu nos pustila, Ron se zhluboka slastně nadechl. Hermiona se natáhla pro kalamář, aby jej raději od Rona vzala, kdyby se mu náhodou nepodařilo dodržet slib.
"Co to děláš? Vždyť jsem ti slíbil, že se pokusím nekýchat," osočil se na ni Ron.
"To je pouze prevence," mrkla na něj a rozešla se ke dveřím, už brala za kliku, když…
"Hepčík!!!" ozvalo se za ní, pobaveně se otočila a sledovala jak Ron rychle zvedá všechny věci ze země a děkovala, že ji napadlo vzít mu kalamář, než se stihl rozlít. Harry s Ginny se podpírali o košťata jak se smáli.
"Už víš proč jsem ti ten kalamář vzala?" zeptala se smějící Hermiona.
"No jo, ty máš vždycky pravdu, že?" řekl Ron rozhněvaně, sebral všechny věci a vyrazil za Hermionou. Netrvalo dlouho a kýchl opět, tentokrát byl lépe připravený a nespadlo mu všechno, jen část.
"Myslím, že raději půjdeme napřed, s Ronovou rychlostí by nám to trvalo ještě dlouho, co ty na to Ginny?" zeptal se Harry, koutky se mu stále kroutili do úsměvu.
"Souhlasím," řekla Ginny.
"My vás doženeme," řekla Hermiona a s povzdechem se podívala na Rona. "Myslíš, že zvládneš vyjít schody hned napoprvé nebo budeme muset po cestě zastavovat?" zeptala se naoko vážně.
"To není směšné," řekl Ron a vyrazil před ní. Naštěstí za celou cestu ani jednou nekýchl, až v pokoji. Složili učebnice namísto a šli za Harrym a Ginny. Po cestě oba mlčeli, Hermiona se pouze usmívala a v duchu počítala kolikrát za cestu Ron kýchl, zatím došla k číslu patnáct.
"Hermiono!Rone!" ozvalo se za nimi. Oba se jako na povel otočili, aby se podívala, kdo na ně volá. Byla to Peggi, řítila se za nimi s koštětem ruce. Celá zadýchaná u nich zastavila a snažila se popadnout dech.
"Ahoj," pozdravili ji sborově Ron s Hermionou.
"Ahoj, dostala jsem váš vzkaz, doufala jsem, že vás ještě zastihnu, počkejte chvíli prosím, jen co popadnu dech můžeme jít, a kde jsou vůbec ostatní? Šli napřed?" zeptala se zadýchaně.
"Ano, za to může tady Ron, pak ti po povyprávím, teď nemůžu, rozčílil by se," řekla tiše Hermiona a jemně se zasmála.
"Na co máš proboha to koště?" zeptal se Ron s pohledem upřeným na její koště.
"No na koukání, postavím si ho doprostřed hřiště a budu se na něj koukat z tribuny," řekla ironicky Peggi naoko vážně.
"Ty chceš vážně hrát?" zeptal se nevěřícně ignorujíc její poznámku.
"Ano, co je na tom tak divného?"
"Já jen, myslel jsem, že jenom komentuješ, nevěděl jsem, že i hraješ."
"Já za mužstvo nehraji, nechtěli mě vzít, že prý to není sport pro dívky, no co, ale ve volném čase hraji hodně, když je teda s kým," usmála se Peggi.
"Mohli by jsme prosím jít?" zeptala se nedočkavě Hermiona.
"Koukám, že se tu někdo těší ven, že ano?" usmála se Peggi.
"Kupodivu ano," řekla Hermiona a rozešla se. Ušli sotva pár kroků, když se zpoza rohu vynořil Viktor, sám. Když uviděl Hermionu nejistě se zastavil a pak šel pomalu k ní.
"Rone, myslím, že bychom měli jít," řekla Peggi a táhla Rona za rukáv pryč, ten věnoval Hermioně sklíčený pohled a nenávistný na Viktora, ten se na něj pouze jen usmál.

Hermiona - část 14.

6. června 2008 v 15:41 | Pluviassol |  → Hermiona (moje povídka)

Tady máte slibovaný další díl Hermiony, snad se bude líbit... O víkendu nic nepřidám, budu mimo domov a nebudu mít přístup k netu.... ;o) Ale zase je to jedna z delších částí tak snad se vám to tím alespoň trošku vynahradí... =o)


"Byla jsem dlouho na ošetřovně a nikdo nám to neřekl," snažila se hájit Hermiona.
"Prosím, pusťte nás dovnitř, vždyť vidíte a víte, že jsme z Nebelvíru," žadonil Ron. Neúspěšně.
"Bohužel, neznáte heslo nemohu vás pustit dovnitř, co když jste použili Mnoholičný lektvar a jste studenti kupříkladu Zmijozelu? Nemohu vás pustit, máme nějaké pravidla, řád," řekla nesmlouvavě Buclatá dáma.
"Rone, ona má pravdu, bylo by to porušení pravidel, kdyby nás pustila dovnitř když neznáme heslo."
"Ale co teď budeme dělat?"
"Mohu se zeptat, kolik zbývá času do večeře?" zeptala se co neslušněji Hermiona.
"Asi hodina, možná hodina a půl, nevím jistě."
"Díky."
"Takže už víš co budeme dělat?" zeptal se Ron s nadějí v hlase, očividně ho nic nenapadalo.
"Tuším," usmála se Hermiona, popadla Rona za paži a táhla ho pryč.
"Kam mě to vedeš Hermiono?"
"Půjdeme do Komnaty nejvyšší potřeby, odtam pošleme vzkaz Harrymu, aby za námi přišel, co ty na to?"
"To zní dobře," souhlasil Ron.Když přišli ke gobelínu v sedmém patře, Hermiona nenechala Rona, aby si přál místnost s ní. Objevili se dveře a oni vešli dovnitř.
Uvnitř byla jedna velká postel a dva šálky čokolády. Opodál byl malý stolek s židlí a přichystaným brkem, pergamenem a sovou, aby mohli poslat vzkaz Harrymu.
"Teda Hermiono, to je paráda," ocenil Ron.
"Líbí se ti?" Ron nenuceně přikývl.
"To jsem ráda, pojď, nevím jak ty ale já jsem stále ještě unavená po tom včerejšku," řekla Hermiona a posadila se na postel, Ron si taktně sedl naproti ní.
"Nesmíme zapomenout napsat Harrymu," řekl Ron a natáhl se pro jeden šálek čokolády.
"Ano máš pravdu, raději to půjdu udělat hned," řekla Hermiona a přešla ke stolku.




Harry!
Čekáme na vás s Ronem v Komnatě nejvyšší potřeby, přijďte za námi co nejdříve, neznáme heslo takže se nemůžeme dostat do společenské místnosti, čekáme do večeře.
Hermiona




"Hotovo," oznámila Hermiona a šla si sednou zpět na postel, také si vzala šálek čokolády a zamyslela se nad tím o čem se zmínil Malfoy. Jak myslel to, že Viktor už není asi jenom můj, uvažovala v duchu. Čí by byl? Nebo začal Viktor už rozhlašovat, že jsme se rozešli? Ale my se přece nerozešli, nebo ano? Asi by to bylo lepší, ale to nevysvětluje to, že už není asi jenom můj.
"Na co myslíš?" zeptal se tiše Ron.
"Na Malfoye."
"Prosím?"
"No dobře, upřesním to, na to co řekl o Viktorovi, že už asi není jenom můj, nechápu jak to mohl myslet a bohužel mě ani nic nenapadá," sklonila hlavu smutně Hermiona.
"Víš, že Malfoy občas moc kecá. Nedivil bych se, kdyby tentokrát také kecal. To se určitě vysvětli, uvidíš," snažil se ji uklidnit Ron.
"Hm, asi máš pravdu," řekla Hermiona a zavřela oči, postel byla velmi pohodlná, netrvalo dlouho a Hermiona opět usnula. Tentokrát se jí naštěstí nezdál žádný sen, jen mžik. Dva lidé se líbali v opuštěné chodbě, neviděla jim do tváře ani neviděla jestli jsou z Bradavic nebo ne.
"Spí?" zeptal se náhle někdo, Hermiona byla skoro vzhůru ale ještě nebyla úplně schopná vnímat.
"Myslím, že ano," odpověděl druhý hlas.
"Co kdybychom ji vzbudili?"
"Ne, má za sebou dlouhou noc, včera mi vysvětlovala pár věcí a protáhlo se to až dorána."
"Co ti říkala?" zeptal se dychtivě známí hlas, Hermiona pomalu uvažovala komu ten hlas patří.
"Nevím jestli by chtěla, abych ti to řekl já. Asi bude rozumnější nechat to na ní, až bude chtít poví ti to sama," Hermiona si uvědomila, že tento hlas patří Ronovi.
"Pšt, už se probouzí," řekl Harry.
"Kluci? Kolik je hodin? Mám strašný hlad, půjdeme na večeři?Nebo jsem ji prošvihla?" zeptala se ospale Hermiona.
"Ne, nic jsi neprošvihla, za chvíli vyrazíme," usmál se na ni Ron. Hermiona si protřela oči a rozkoukala se po místnosti.
"Kde to jsem?" zeptala se ohromeně, nebyla v Komnatě nejvyšší potřeby ale místnost jí byla velice povědomá.
"Ve věži," odpověděl Harry.
"Ve věži? Jak jsem se sem dostala? Vždyť jsme byli v Komnatě nejvyšší potřeby a odtam jsme psali Harrymu, aby za námi došel, protože jsme se nemohli dostat do věže a …"
"Hermiono klid," konejšil ji Ron a jemně ji pohladil po ramenu, hned však zase ucukl. "Jsme v Nebelvírské věži, Harry přišel hned potom co mu byl doručen tvůj vzkaz a jelikož jsi spala přenesli jsme tě sem, do tvé ložnice. Hermiono? No tak, jsi v pořádku?" třásl s ní Ron, Hermiona byla naprosto ohromená. Teď už to tu poznávala, opravdu to byla její ložnice v Nebelvírské věži, nic se tu od jejího odchodu na ošetřovnu nezměnilo, ale někdo tu chyběl.
"Kdo mě sem donesl? A kde je Ginny?" ptala se, stále ještě trochu zmatená těkala pohledem po místnosti a čekala odkud se Ginny vynoří, očividně tam nebyla.
"Donesl tě sem Ron," řekl Harry a Hermiona se ohromeně podívala na Rona, ten měl však skloněnou hlavu, díval se na zem a tváře mu hořeli.
"A Ginny?"
"To nevím, říkala, že si musí ještě něco zařídit, když jsme tě sem donesli, ale předpokládám, že se sní potkáme na večeři, půjdeme?" zeptal se Harry a zvedl se k odchodu.
"Jo, pojďme," přitakal honem Ron a už se hrnul ze dveří pryč.
Ve Velké síni bylo už skoro plno, Harry, Ron, a Hermiona přešlo ke svým obvyklým místům, posadili se a Harry s Ronem už si začali nabírat jídlo. Hermiona se rozhlížela přes celý stůl ale Ginny nikde neviděla. Mlčky se najedli a už chtěli odejít, když si Hermiona vzpomněla na slib, který dali madame Pomfreyové.
"Rone, Rone," zatahala jej za hábit.
"Co je?"
"Musíme se nahlásit u madame Pomfreyové, jak jsme slíbili, vzpomínáš si na naše podmínky?"
"Jaké podmínky Rone?" zeptal se udiveně Harry.
"A-ale to nic."
"Hermiono? Když mi to nechce říct Ron, povíš mi to alespoň ty?" otočil se k ní a čekal na odpověď.
"Já…já nevím, ať ti to raději řekne sám," řekla a smutně sklonila hlavu, Ron si zřejmě nepřál, aby Harry věděl o podmínkách, na které museli přistoupit, aby je madame Pomfreyová propustila.
"Hermiono, pojď musíme si pro lektvary," řekl Ron a táhl ji pryč od Harryho než řekne ještě něco co nemá.
"Moc se ti omlouvám, nevěděla jsem, že jsi to Harrymu neřekl, ale nemyslíš, že má právo to vědět? Už jen kvůli tomu, že je kapitán famfrpálového družstva a ty jsi chytač."
"Právě proto mu to zatím nechci říct," řekl Ron tiše, to už byli u madame Pomfreyové, poslušně si vzali lektvary a vydali se do společenské místnosti. Celou cestu šli mlčky, napětí mezi nimi by se dalo krájet, když došli ke vchodu do věže, Hermiona si vzpomněla, že stále ještě nezná heslo, už, už se chtěla zeptat ale Buclatá dáma ji předběhla.
"Znáte heslo?"
"Ano, rekapa," pronesl Harry, ve tváři nečitelný výraz. Hermiona usoudila, že bude rozumnější mlčet než si to ti dva vyříkají.
"Správně, pojďte," potvrdila Buclatá dáma a ladně se odklonila.Prolezli otvorem a zamířili ke svým oblíbeným křeslům u krbu.Ve společenské místnosti bylo velice málo lidí.
"Proč je tu tak málo lidí?" nevydržela se nezeptat Hermiona, hledala nějaké známé tváře ale nenašla nikoho, kromě…
"Křivonožko!" vyhrkla, když jí chundelatá koule přistála v klíně a začala hlasitě vrnět. Úplně jsem na něj zapomněla, pomyslela si Hermiona a smutně se na něj podívala.
"Co, zlatíčko, starala se o tebe Ginny dobře? Určitě ano," povídala si s ním a kluci na ni vrhli nevěřícný pohled.
"Co je?" neudržela se.
"Ne, nic," řekli jako na povel zároveň.
"Hm.Řeknete mi teda, proč tu nikdo není?"
"Jsou na famfrpálové zápase," řekl Harry a vrhl po Ronovi zadumaný pohled, ten se však na něj raději nedíval a pozoroval jak Hermiona něžně hladí Křivonožku a přitrouble se při tom usmíval.
"Nebelvír dnes hraje famfrpálový zápas?" vykulila oči Hermiona, nechtělo se jí věřit, že by Nebelvír měl hrát a Harry si to jako kapitán a chytač v jedné osobě nechal ujít.
"Ne, to bych tu neseděl.Dnes hraje Havraspár se Zmijozelem. Komentuje samozřejmě Peggi, Ginny si ten zápas nemohla nechat ujít, proto nebyla ani u večeře ani v ložnici, snažila se chytnout to nejlepší místo. Nevšimla sis, že Viktor nebyl u večeře?" zeptal se nakonec Harry se zdviženým obočím. Hermiona sklonila smutně hlavu, při večeři nenašla odvahu podívat se ke Zmijozelskému stolu jestli tam Viktor je nebo není.
"Ne, nevšimla," přiznala nakonec.
"Ostatně na večeři bylo velice málo lidí," uvažoval Harry.
"Čím je ten zápas tak výjimečný?" zeptat se poprvé za celou dobu Ron, přesně ve chvíli, kdy se na totéž chtěla zeptat Hermiona.
"No, skoro ničím. Jen, že Krum, tedy Viktor, vynechal všechny tréninky tak jsou všichni zvědavý, jak to dopadne. Vzhledem k tomu, že si všichni přejí, aby Zmijozel dostal nakládačku, si ten zápas nemohli nechat ujít. Uzavírali se i sázky, to jste měli vidět," uchichtl se Harry při té vzpomínce.
"On nechodil na tréninky?" vytřeštila oči Hermiona, famfrpál si nikdy nenechal ujít, měl ho rád natolik, že ho musela Hermiona o prázdninách párkrát hrát, aby s ním vůbec vydržela. Nemluvě o zápasech, které s ním musela absolvovat, ne, že by jí to vadilo ale nedokázala pochopit, proč nechodil Viktor na tréninky.
"Rone?" vytrhl ji z myšlenek Harry, který upíral na Rona zvídavý pohled.
"A-ano?"
"Nechtěl bys mi něco říct?"
"Chtěl," přiznal se Ron, ale neměl se do vyprávění, potřeboval ještě postrčit, Harry si povzdychl.
"No tak, Rone, nebuď jako malé dítě a vyklop to. Co je tak závažného, že se mi to bojíš říct? Co jste museli slíbit madame Pomfreyové?" zeptal se Harry ale Ron jen zakroutil hlavou neschopen odpovědět.
"Hermiono?" otočil se Harry na Hermionu a doufal, že mu alespoň ona odpoví.
"Slíbili jsme, že se nebudeme namáhat," řekla takřka neslyšně Hermiona. Harry se rozesmál div se nesvalil z křesla na zem.
"Čemu se směješ?" nechápala Hermiona, mluvila stále šeptem, jako by bylo nezákonné mluvit nahlas.
"Vy-se-jen-nesmíte-namáhat?" vysoukal ze sebe Harry přes neustávající smích. "A to ses mi bál říct? Co na tom je? Vždyť to je logické, že se po takovém úrazu nesmíš ještě namáhat," mrkl na něj s úsměvem.
"Harry, madame Pomfreyová mi zakázala hrát famfrpál," řekl Ron velice tiše, skoro to nebylo slyšet.
"Cože? Hermiono?"
"Je to tak," potvrdila smutně.
"Jak dlouho?"
"Cože?" zeptal se nechápavě Ron.
"Jak dlouho nesmíš hrát."
"Na neurčito, ale prý snad příští týden, ale to opravdu ještě není jisté," usmál se omluvně Ron.
"To nemyslíš vážně," řekl smutně Harry.
"Bohužel ano, ani nevíš jak mě to štve, strašně bych rád přišel na trénink ale madame Pomfreyová by mě asi roztrhala, kdybych to vážně udělal," vysvětloval Ron, i když zbytečně, Harry to chápal.
"V pořádku, já to beru. Jen mě to docela štve, celé družstvo je oslabené, nemůžeme pořádně trénovat, nic víc. Ale to je můj pohled jak kapitána, když se na to podívám z jiného pohledu jak je přednější tvoje zdraví takže to beru," mrkl na něj Harry.
"To se mi vážně ulevilo, myslel jsem, že budeš vyvádět," uchichtl se Ron.
"No nic kluci, půjdu si lehnout, jsem unavená a navíc mám hodně podmětů k přemýšlení, dobru noc," rozloučila se s nimi unaveně Hermiona.
"Dobrou noc," řekl Harry ale nepodíval se na ni, díval se do krbu a přemýšlel o nejnovější strategii, kterou zvolí ve famfrpálu, bral svou funkci kapitána vážně, chtěl opět získat školní pohár.
"Dobrou noc," řekl Ron a podíval se na Hermionu pohledem, z kterého se jí podlamovaly nohy. Jen se na něj usmála a odešla s Křivonožkou v patách do své ložnice.
Pomalu se posadila na postel a začala si svlékat hábit a oblékla si svoje pohodlné pyžamo, alespoň ji tak připadalo po oblečení, které nosila v posledních dnech. V ložnici nikdo nebyl, Ginny se ještě nevrátila a Hermiona byla moc unavená na to, aby mohla přemýšlet, rovnou si zalezla do postele a než se nadála usnula.

Návštěva Autotecu

6. června 2008 v 7:03 | Pluviassol |  Výpisy a slohovky
Návštěva Autotecu

Navštívit Autotec s hochy studující na automobilní škole je opravdu zážitek na celý život. Nebo noční můra? To posuďte sami…
Ráno jsme měli sraz před výstavištěm v 11 hodin. Přesto, že si mohli kluci přispat, remcali, že je to na ně moc brzo a že jsou po víkendu nevyspaní. Myslím, že ani raději nechci domýšlet co dělali o víkendu. Ale zpět k tématu. Třídní učitelé nás provedli vchodem pro zaměstnance do výstaviště, kde nám sdělili poslední informace a čas kdy se máme sejít u Rotundy na slavnostní předávání cen. Po jejich krátkém proslovu nám dali rozchod, všichni se rozdělili do skupinek a rozutekli se. A mě začalo peklo.
V úmorném vedru jsme se s mou skupinkou, kterou tvořili 3 kluci, plahočili k nejvzdálenějšímu pavilonu výstaviště. Pavilonu Z. Kluci se zastavili u každého auta, které viděli, nejdřív jej dlouho hodnotili pohledem, pak fotili a pak přišla věc, který mi doslova vyrazila dech… Začali řešit nápravu, rozložení kol a celkové jízdní vlastnosti daného auta. Ptáte se proč mě to tak zarazilo, když studují na automobilce? Odpověď je prostá: studují obor, na kterém je praxe až příští rok…V duchu jsem přemýšlela jestli se jen nechtějí vytáhnout před ostatními, ani by mě to nepřekvapilo. Takto to šlo u každého auta co jsme potkali. Má nálada, i přes nesnesitelné vedro, klesala na bod mrazu. Avšak poté přišlo vysvobození, alespoň to jsem si v tu chvíli myslela. Pavilon. Krásný, prostorný a klimatizovaný pavilon. Jaká úleva a štěstí mě pohltilo, když jsme vstoupili dovnitř. Radost ovšem zmizela ve chvíli, kdy jsme potkali první hostesku. Krásnou, štíhlou, opálenou brunetku v koženém kostýmku, který více odhaloval než skrýval. Kdybychom byli v komixu, klukům by začali lítat oči z důlku a začali by výt. Ovšem v komixu nejsme takže jejich reakce byly různé hlášky na její vzhled, raději je sem nebudu ani vypisovat nebo budu muset použít cenzuru… Poté začali kroužit po pavilonu jako supi, aby si ji mohli vyfotit, nebo ještě lépe se s ní… Avšak ani jeden jí nic neřekl a ani ji nepožádal, aby si ji mohl vyfotit. Tak to po 4 neúspěšných kolečkách vzdali a k mé velké radosti jsme se odebrali na smluvenou schůzku k Rotundě.

Hermiona - část 13.

5. června 2008 v 22:02 | Pluviassol |  → Hermiona (moje povídka)

Tady je slibované pokráčko, doufám, že se bude líbit... ;o) Jooo ja vím mám pár minut spoždění... xD příjemnou zábavu...


"Není to tak jednoduché, posaď se ještě, musím ti říct ty podmínky, s kterými budeš muset souhlasit."
"Dobře, povídej," řekl Ron a zpátky se posadil.
"Takže jen tak ve zkratce. Do výuky nastoupíme až příští týden v pondělí, to jak vidím ti nevadí. Každý den večer musíme vyhledat madame Pomfreyovou, aby nám mohla dát lektvary. A teď to pro tebe nejspíše nejhorší, nesmíme se namáhat, což u tebe znamená, že nesmíš zatím hrát famfrpál," skončila Hermiona své vysvětlování a sledovala Ronovu postupně smutnící tvář.
"Jak dlouho?" zeptal se hluše.
"Cože?"
"Jak dlouho nesmím hrát?!"
"To nevím, počítám, že týden určitě, ale zeptej se raději madame Pomfreyové."
"Kde je?" zeptal se Ron a byl opět na nohou.
"Nevím, šla nám pro oblečení a kosmetiku, abychom se mohli jít vykoupat než půjdeme na kolej a abychom nemuseli jít v tomhle," ušklíbla se kriticky Hermiona a zatahala za oblečení, které na ně navlékla madame Pomfreyová při nástupu na ošetřovnu.
"Počkám na ni tady a pak se jí zeptám," usoudil po chvíli Ron a opět se posadil. Mlčky počkali až jim madame Pomfreyová přinesla slibované věci.
"Tak tedy, souhlasíte s mými podmínkami pane Weasley?" zeptala se, když pře Rona pokládala jeho věci.
"Ano, jistěže souhlasím ale mám na vás jednu otázku."
"Předpokládám, že se týká vašeho dosavadního zákazu hrát famfrpál, mám pravdu?" zeptala se madame Pomfreyová.
"Ano, samozřejmě, že se to týká famfrpálu," odsekl netrpělivě Ron.
"Buď hodný," špitla směrem k Ronovi Hermiona, ten si ji změřil temným pohledem ale pak si vzdych a jeho pohled zněžněl. Otočil se zpět k madame Pomfreyové.
"Promiňte mi mou hrubost prosím," řekl vybraně Ron s lítostí v hlase.
"V pořádku."
"Mohu se tedy zeptat, jak dlouho nebudu smět hrát famfrpál?" Ron se snažil udržet si vybranou řeč a kajícnost v hlase, očividně se mu to dařilo, madame Pomfreyová zjihla a chvíli mlčela.
"Ještě nevím, pane Weasley, snad příští týden, uvidíme dle toho jak budete poctiví ve své rehabilitaci, kdy se nebude moct moc namáhat," řekla po chvilce madame Pomfreyová.
"Děkuji."
"Není zač, dnes si pro lektvary nechoďte, dám vám je při večeři. Nashledanou," rozloučila se madame Pomfreyová a odcházela pryč.
"Nashledanou," zavolali za ní sborově Ron s Hermionou.
"Hermiono? Mám takový dotaz, kde se máme podle tebe vykoupat?" zeptal se zcela vážně Ron. Hermiona na něj vykulila oči a chvíli na něj zírala.
"Proč se na mě tak díváš? Já to myslím vážně," prohlásil Ron pevným hlasem. Hermiona se na něj nevěřícně podívala a začala se smát.
"Rone uvědomuješ si jak jsi občas zábavný?" nepřestávala se smát Hermiona. Po chvíli se uklidnila a podívala se na ohromeného Rona. Zamračila se na něj.
"Co je?" zeptala se, když nijak nereagoval.
"Co ti na tom připadá tak směšné?"
"Nezlob se na mě ale ty nevíš, kde se koupeme?" zeptala se výsměšně Hermiona a měřila si ho pohledem.
"Samozřejmě, že vím, kde se koupeme," odsekl jí Ron.
"Pak nechápu proč se mě tak blbě ptáš?"
"To mi chceš říct, že ti nevadí jít přes celý hrad v tomhle?" řekl Ron a zatahal za oblečení, které měl právě na sobě.
"Máš pravdu, ošetřovna by měla mít své vlastní umývárny. Občas mě opravdu udivuješ Rone, že mě to nenapadlo" řekla uznale Hermiona.
"Každý má své dny," poškleboval se jí Ron. Hermiona se na něj zašklebila a seskočila z postele.
"Kam jdeš?" zeptal se Ron.Představovala si tu úzkost v jeho hlase? Nejspíše ano.
"Najít ty umývárny. Nevím jak ty ale já se celkem těším až si dám horkou sprchu a převléknu se do čistého oblečení," pousmála se na něj Hermiona a šla hledat. Ušla sotva pět metrů a uviděla dveře označené nápisem, který hlásal ,KOUPELNA' a s úsměvem se vrátila pro věci, aby si mohla dát tolik vytouženou sprchu. Než odešla do koupelny otočila se na Rona.
"Ty," ukázala na něj prstem, " tu počkej než se vrátím, potom se můžeš jít vykoupat ty ano?"
"No dovol Hermiono, co si o mě vlastně myslíš?" zeptala se naoko uražený Ron. Hermiona se pouze omluvně usmála a pokrčila rameny. Otočila se na podpatku a odešla do koupelny.
Ta nebyla zdaleka tak líbezná jako její prefektská koupelna. Nebyl zde žádný bazének. Když vešla dovnitř, po levé straně se krčila malá lavička, na kterou si Hermiona odložila čisté věci, svlékla se, vzala kosmetiku a prošla krátkou chodbičkou dál, kde narazila na umyvadlo a o kousek dál sprchu. Stěny koupelny byly obyčejné, obložené kachličkami, které měli jemnou, příjemnou barvu. Leč byla koupelna malá, zdála se jí velice útulná, avšak nenabízela takové pohodlí jako koupelna, kterou navštěvovala normálně.
Otočila kohoutkem horké vody, chvíli trvalo než k ní dorazila vytoužená voda, užívala si, jak jí pomalu stéká po zádech a máčí její dosud suché tělo. Užívala si, jak si voda pomalu razí cestu v jejich vlasech. Natáhla se pro mýdlo a pomalu si umyla každý milimetr své kůže. Celá se opláchla a sáhla po šamponu na vlasy a pomalu si jej začala vtírat do vlasů a důkladně jej napěnila. Potom ze sebe spláchla všechno mýdlo i šampon a ještě chvíli si užívala tepla, které sprcha nabízela.
Až byla vykoupaná, vytřela se takřka dosucha, oblékla se a vyšla ven s ještě mokrou hlavou. Před koupelnou se však zarazila. Ron na ni zíral s otevřenými ústy jako by ji viděl poprvé. Hermiona se podívala na svoje tělo jestli si třeba nezapomněla obléknout nějakou důležitou část hábitu. Naštěstí pro ni měla vše oblečené.
"Co je?" nevydržela to nakonec Hermiona.
"Já jen… Promiň," sklopil oči Ron a jemně zčervenal.
"Rone, no tak."
"Já… ne, to je jedno," zakroutil hlavou nakonec Ron s pohledem upřeným stále na podlahu.
"Ronalde!" řekla káravě Hermiona. Hořela zvědavostí proč se na ni tak díval.
"Strašně ti to sluší," řekl velice tiše Ron a vypařil se do koupelny. Hermiona zůstala ohromeně stát jako přibitá. Ohromeně zamrkala a pomalu přešla ke své posteli, pomalu se posadila. Stále přemýšlela o tom co jí Ron řekl. Více než o tom co řekl přemýšlela o tom, jak to řekl. Začala si nepřítomně sušit vlasy ručníkem, nevěděla jak dlouho tam nepřítomně seděla. Najednou se z koupelny vynořil Ron.
Na sobě měl pouze kalhoty, takže Hermiona mohla vidět jeho krásný vypracovaný hrudník, nikdy předtím si nevšimla jakou má Ron krásnou postavu. Nemohla spustit oči z jeho krásných vypracovaných ramen. Nakonec se přinutila podívat se mu do obličeje. Ohromeně otevřela ústa. Z ohnivě rudých mokrých vlasů mu stále kapala voda, měl je rozverně rozcuchané ale neuvěřitelně mu to slušelo.
Hermiona se musela podívat jinam. Sklopila hlavu a dívala se na zem, tváře jí hořeli. Co se to se mnou proboha děje? pomyslela si udiveně Hermiona. Ron se mezitím oblékl a usušil si vlasy.
"Půjdeme?" zeptal se tiše, obezřetně Ron.
"A-ano," pokoušela se vzpamatovat Hermiona. Ron se pouze decentně pousmál nad tím jak se mu podařilo ji vyvést z míry.
"Tak pojď," mrkl na ni.
Pomalu, mlčky se ploužili chodbou, na nikoho nenarazili. Chtěli nejdříve zajít na kolej, pozdravit přátele a společně s nimi na večeři.
Když přišli ke vchodu do společenské místnosti, zastavili se. Buclatá dáma si někam odskočila takže na ni chvíli čekala.
"Ale, ale Weasleyovic děcko a mudlovská šmejdka, och jaký výstižný pár. Kde jste se poflakovali tak dlouho? Už víte tu novinu o Viktorovi? Zvláště tebe by to zajímalo, šmejdko." Hermiona se zároveň s Ronem otočila. Stál tam Draco Malfoy v doprovodu svých kumpánů.
"Co tu chceš Malfoyi?" zeptal se otráveně Ron.
"Copak mám zakázáno sem chodit? Myslím, že ne," řekl Malfoy a jeho kumpáni se rozesmáli.
"Ticho vy idioti!" okřikl je okamžitě.
"Vypadni," řekla klidně, s náznakem úsměvu, Hermiona.
"A proč bych měl? Stejně jsem s tebou chtěl mluvit, ještě ses mi neomluvila za to zaklínadlo, které jsi na mě seslala," řekl jízlivě Draco.
"Čekáš omluvu? Žádná nebude," ubezpečila ho Hermiona. To už se však vrátila Buclatá dáma a celou slovní potyčku ostře sledovala.
"To si vyřídíme později," šeptl Malfoy tiše směrem k Hermioně. "Ale mohlo by tě zajímat, že Viktor už asi není jenom tvůj," řekl Malfoy výsměšně a otočil se k odchodu.
"Jak to proboha myslel?" uvažovala nahlas Hermiona.
"To netuším ale měli bychom raději jít do společenské místnosti než si tu přihodíme nějaký malér," řekl Ron a táhl Hermionu k portrétu Buclaté dámy.
"Znáte heslo?" zněla její známá otázka.
"Ano, mandragora," řekla Hermiona.
"Ne."
"Prosím?"
"Prostě ne."
"Jak ne? Já to nějak nechápu," řekla Hermiona a svěsila hlavu.
"Heslo se změnilo, ale to by jste slečno měla vědět, jste přeci prefektka ne? Ale špatně informovaná jak koukám," dobírala si Hermionu Buclatá dáma.

Hermiona - část 12.

4. června 2008 v 19:43 | Pluviassol |  → Hermiona (moje povídka)
Další pokráčko, snad potěší příznivce mé povídky... =o) Mimochodem, Upiirku, doufám, že už je to optimističtější a že ti neběhá mráz po zádech... xD Koldo, kde se flakaš?


"Omlouván se ti," řekla po chvíli kajícně Hermiona. Ron si ji nevšímal, stále se na ni hněval, pouze pootočil hlavu, aby se podíval z okna. Jako by tam bylo něco vidět, pomyslela si Hermiona. Venku byla černočerná tma, ani si netroufla odhadovat kolik je asi hodin, jen byla ráda, že zítra nemusí na výuku.
"Myslím to vážně, mrzí mě to. Měl by ses vidět, byl si tak legrační, ale mrzí mě to, bylo to ode mne hrubé," Hermiona na něj upřela spalující pohled až Ron mírně zčervenal.
"Dobrá, věřím ti," usmál se na ni něžně Ron až se Hermioně zrychlil tep. Co to se mnou je? ptala se sama sebe v duchu.
"To jsem ráda," řekla nakonec plaše Hermiona. Ron se pobaveně usmál nad její reakcí.
"A vysvětlíš mě to teď? Prosím," žadonil Ron.
"Je toho víc co bys měl vědět," přiznala tiše.
"Povídej," pobízel ji Ron.
"Asi budu muset co?"
"Teď už ano, kdybys to nenakousla tak bys nemusela ale když už jsi se do toho tak odvážně pustila tak pokračuj," povzbuzoval ji Ron.
"Nevím jak začít," přiznala nakonec.
"Tak mi nejprve vysvětli co se tu teď stalo," navrhlo Ron nevině.
"Ach to. Potřebovala jsem mluvit s Peggi o samotě, nezlob se ale chtěla jsem to nejprve probrat sní a teprve potom se rozhodnout zda ti povím pravdu nebo ti některé věci zatajím. V dopise, který jsem jí posílala po Harrym jsem ji žádala, aby přišla na způsob jak bychom se mohli sejít o samotě. Vzpomínáš si na obraceč času?" zeptala se Hermiona, Ron krátce přikývl a pozorně poslouchal dál, hltal každé slovo, které Hermiona řekla.
"To je dobře, ušetří mi to zdlouhavé vysvětlování. Tak tedy, Peggi obraceč času má, dá se říci, že ze stejného důvodu, ze kterého jsem ho měla tehdy já, aby stíhala vyučování. Už to chápeš?"
"Trochu, jen pro pořádek, Peggi vás přenesla pomocí obraceče času o určitou dobu zpět?" zeptal se Ron se zachmuřenou tváří.
"Ano, přesně tak," usmála se Hermiona. V Ronově tváři se objevilo uspokojení a pochopení.
"Jsem rád, že už to chápu," usmál se vřele Ron.
"A já jsem ráda, že jsem ti to řekla," oplatila mu úsměv Hermiona. Nevěděla jak dál pokračovat, musela mu to říct vše, dokud má odvahu, měla strach, že kdyby mu to neřekla nyní, potom by už měla strach. Dívala se na svoje propletené ruce a mlčela, snažila se urovnat si myšlenky v hlavě.
"Hermiona?" vytrhl ji z jejích myšlenek Ron.
"Ano?"
"To není vše co jsi mi chtěla říct, že?" dovtípil se.
"Ano."
"Pokud se nemýlím, mělo by se to týkat Viktora, vzpomínáš, mluvili jsme o tom než si utekla s Peggi, snad sis nemyslela, že zapomenu na tvůj slib, že mi povíš pravdu o tom co se ti stalo?" usmál se na ni šibalsky Ron, když viděl Hermionin výraz.
"Popravdě řečeno, doufala jsem, že na to zapomeneš, ale pak jsem Peggi slíbila, že ti povím pravdu. Ale slib mi, že zůstaneš klidný," prosila Hermiona, měla strach, že pravda o Viktorovi jej rozzlobí.
"To je to tak vážné?"
"Docela ano."
"Pak se tedy pokusím zůstat v klidu," ubezpečil ji Ron a opět na ni visel pohledem a čekal co řekne. Hermiona se na něj usmála a stručně mu převyprávěla co se stalo, když spadl z koštěte, jak ji Viktor dohonil u Komnaty nejvyšší potřeby a poté ji silně odhodil na zeď. Ron se při jejím vyprávění tvářil čím dál tím víc udiveně a občas viděla v jeho obličeji náznak hněvu, ale vždy hned svůj obličej ukáznil. Skončila vyprávění tím, jak ji dovedli na ošetřovnu.
"… a zbytek už znáš," usmála se na něj, nevěděla co od něj teď čekat, bála se, aby se nehněval, ale vypadalo to, že je relativně v klidu.
"Dobře," řekl nakonec.
"Rone?"
"Ano?"
"Jsi v pořádku?" zeptala se opatrně Hermiona.
"Relativně ano, nejraději bych…" raději se odmlčel.
"Ach Rone," povzdechla si Hermiona. Netroufla si domyslet co by nejraději Ron Viktorovi udělal.
"Je to vše co jsi mi chtěla říct?" usmál se na ni pochvíli Ron, Hermioně se zdál být už absolutně klidný.
"Ne," oplatila mu úsměv.
"On ti udělal ještě něco?" zděsil se.
"Ne, neboj, nic víc už mi neudělat," uklidňovala ho rychle Hermiona a vřele se na něj usmála.
"Tak co ještě máš na srdci?"
"Tvůj zaměněný lektvar," hlesla potichu Hermiona a sklonila hlavu, neodvážila se podívat se mu do očí na jeho reakci.
"Ty o tom něco víš? Nebo ještě hůř, máš s tím něco společného?" děsil se okamžitě Ron.
"Ne, jak tě jen mohlo napadnout, že bych s tím mohla mít něco společného?" zvedla hlavu Hermiona a podívala se mu do udivených očí.
"No, já nevím. Napadlo mě to asi proto, jak jsi sklonila hlavu. Upřímně řečeno, první co mě napadlo bylo, že jsi lektvar vyměnila ty, promiň ale opravdu si se tvářila jako by to byla pravda," mrkl na ni šibalsky Ron.
"Hm, asi máš pravdu," souhlasila s úsměvem.
"Tak co víš o výměně mého lektvaru?" zeptal se Ron s nefalšovaným zájmem v očích. Hermiona postřehla, že ze záměny lektvaru tentokrát neobvinil madame Pomfreyovou.
"Zdál se mi sen," začala a převyprávěla mu svůj druhý sen jako by ho vypravovala Peggi, se všemi podrobnostmi.
"A kdo byla ta dívka?" zeptal se Ron, když skončila své vyprávění.
"Veronika Noxerová," odpověděla unaveně Hermiona. Bylo už hodně pozdě, měla pocit, že pomaličku začíná svítat. Byla ráda, že Ron její vypravování nepřerušoval, a hlavně, že se v jeho tváři objevilo pochopení. Byla si jistá, že madam Pomfreyovou už neobviní, že je to její chyba.
"Tak tu neznám, tedy alespoň podle jména, jak vypadá?"
"Je velice podobná Peggi, takřka jako dvojče ale je ze Zmijozelu."
"Jsou s Peggi snad příbuzné nebo jak to, že jsou si tolik podobné?" povytáhl obočí Ron, byl velice soustředný, až to Hermiona obdivovala.
"Ano, je to její vzdálená sestřenice, moc rády se nemají, nic víc nevím," pokrčila rameny tiše Hermiona.
"Jsi unavená?" zeptal se znenadání Ron, v hlasu neskrývanou starost, kterou si Hermiona neuměla vysvětlit.
"Kupodivu ano," řekla s lehkou ironií Hermiona.
"Tak půjdeme spát. Znáš to, ráno moudřejší večera," mrkl na ni.
"To máš pravdu. Byl to dlouhý den."
"Podívej začíná svítat."
"Rone?" řekla starostlivě Hermiona, ignorujíc jeho poznámku.
"Ano?" řekl a něžně se na ni podíval až musela sklopit oči a horkost se jí vhrnula do tváří. Chvíli tiše sledovala své ruce než opět promluvila.
"Ještě jsem ti nepověděla úplně vše, i když zbytek už není tak moc podstatný. Zdál se mi totiž ještě jeden sen, myslím si, že není podstatný ale když už jsem se ti tak krásně začala přiznávat tak toto ti také řeknu," řekla Hermiona a dívala se stále na své ruce.
"Povídej," povzbudil ji tiše.
"Až ráno, jsem opravdu už hodně unavená, pojďme spát, jak si sám řekl, ráno moudřejší večera."
"Hermiono, už je ráno," řekl Ron s pobaveným úsměvem na tváři. Opravdu už je ráno, uvědomila si Hermiona. Předtím si nevšimla jak se světlo v místnosti změnilo, začali do ní pronikat paprsky světla a získala mírně nažloutlou barvu.
"Dobrou noc, Rone," řekla s úsměvem Hermiona a zadívala se z okna na krásně osvětlené školní pozemky.
"Hermiono, no tak, řekni mi to. Víš jaké to je takhle mne napnout a potom čekat, že ti řeknu dobrou noc a půjdu s klidem v duši spát? Ty děláš jako bys mě neznala," kroutil nevěřícně hlavou. Hermiona se tomu musela pousmát jelikož to byla pravda, Ron byl občas horší než některé dívky.
"Ehm, no tak dobrá, povím ti to ale nečekej žádné terno. Ten sen nemá ani hlavu ani patu. Nevím ani s čím by mohl souviset," upozorňovala ho předem.
"No tok, nenapínej mě," žadonil Ron. Hermiona se pouze pousmála a převyprávěla mu svůj první, o tom jak viděla Veroniku Noxerovou a Viktora ve Zmijozelské společenské místnosti, když se někam chystali.
"Měla jsi pravdu, žádné terno to nebylo," řekl Ron poté co Hermiona skončila své vyprávění.
"Můžeme už jít spát? Prosím?"
"Jasně, jasně," smál se Ron.
"Dobrou noc," usmála se unaveně Hermiona, otočila se na druhý bok a pomalu se nechala unášet do říše snů, měla pocit, že jí Ron přál dobrou noc ale to už skoro spala.
Když se Hermiona vzbudila, slunce již zapadalo. Pomalu se rozespalá posadila na posteli a rozhlédla se po místnosti. Ron klidně oddechoval, Hermiona se při pohledu na něj musela pousmát. Líbilo se jí, jak měl své ohnivě zrzavé vlasy rozházené po polštáři, nevěděla jak dlouho na něj zírala, nakonec si ale povzdechla a potichoučku slezla z postele a obula si papuče. Potichu šla najít madame Pomfreyovou, chtěla se jí zeptat, kdy ji konečně propustí, v posledních dnech ztratila pojem o čase. Pomalu se šourala ošetřovnou, když se za ní najednou ozval známí hlas madame Pomfreyové.
"Slečno Grangerová, co tu děláte? Měla by jste ještě ležet," hubovala ji tiše, zajisté věděla, že Ron ještě spí.
"Hledám vás, mám totiž na vás otázku."
"Dobře ale pojďte se posadit," řekla tiše madame Pomfreyová a táhla Hermionu opatrně k prázdnému lůžku poblíž.
"Co jste chtěla vědět?" zeptala se, když už byly pohodlně usazené na prázdném lůžku.
"V poslední době jsem ztratila pojem o čase, nemám zdání co je za den," kroutila hlavou takřka nevěřícně Hermiona.
"Je úterý," pousmála se madame Pomfreyová.
"Děkuji. Ale to tedy znamená, že jste mě měla už propustit, nebo se mýlím? A Rona také. Takže jsem se vás chtěla zeptat, kdy mě, respektive nás, propustíte? Už je nám oběma dobře," řekla Hermiona a sledovala reakci madame Pomfreyové, měla strach, aby se madame nerozčílila, že ještě není plně zdráva.
"Abych řekla pravdu slečno Grangerová, není to tak jednoduché, sama vidíte, že ještě nejste plně zdráva. Neříkám, že máte bolesti ale celý den prospíte. Pan Weasley také. Dlouho jsem o tom přemýšlela a došla jsem k názoru, že vás propustím již dnes večer. Na večeři půjdete už do Velké síně společně s ostatními. Ale mám pár podmínek," dodala nakonec madame Pomfreyová, když viděla jak Hermiona začíná zářit vidinou toho, že půjde opět do školy.
"Jaké?" vyhrkla nedočkavě Hermiona.
"Do výuky nastoupíte až příští týden v pondělí, každý večer se u mě budete hlásit o lektvary, a hlavně nesmíte dělat nic namáhavé, například u pana Weasleyho to znamená, že teď chvíli nebude hrát famfrpál, souhlasíte? Myslím, že to nejsou tak strašné podmínky, nebo snad ano?" zeptala se madame Pomfreyová. Hermioně se zdáli tyto podmínky snesitelné, myslela si, že ani Ronovi nebudou vadit, vyjma famfrpálu ale i ten nakonec nějak zvládne.
"S vašimi podmínkami souhlasím, znamená to tedy, že mohu vzbudit Rona a společně můžeme odejít na kolej?"
"Nechcete se předtím upravit? Myslím tím jít se vykoupat a teprve poté jít na kolej."
"To by bylo výborné ale nemám zde žádný hábit a čisté oblečené, ani kosmetiku nic," řekla Hermiona a už, už přemýšlela jak si dojde pro věci na kolej a potom si dá v koupelně horkou sprchu.
"S tím si nedělejte starosti, to zařídím. Teď běžte tu skvělou novinu povědět panu Weasleymu, já mezitím obstarám oblečení a kosmetiku pro vás a pana Weasleyho, nebojte bude to vaše kosmetika a oblečení," usmála se na ni povzbudivě madame Pomfreyová.
"Děkuji vám, moc," řekla Hermiona s vděčností v hlase a zvedala se k odchodu.
"Hlavně nezapomeňte povědět panu Weasleymu o mých podmínkách, s kterými jste souhlasila. Kdyby se mu nějak nezdáli, může odmítnout a zůstat tu," zavolala za Hermionou madame Pomfreyová s neskrývanou nadějí v hlase, očividně se jí moc nelíbilo, že má Rona propustit, Hermiona se tomuto zjištění jen pousmála a pelášila za Ronem, který stále klidně a nerušeně spal.
"Rone, Rone, no tak probuď se," třásla s ním Hermiona ale nevypadalo to, že by se Ron chystal vstát.
"No tak, Rone prosím," prosila ho Hermiona, najednou uviděla jak Ronovi zacukali koutky. Rozhodla se zvolit jinou, podle ní účinnější, taktiku.
"Hm, vypadá to, že ten se hned tak nevzbudí. To mu asi nebudu moct říct tu skvělou novinku, kterou mi právě sdělila madame Pomfreyová," řekla ledabyle Hermiona a dívala se na Ronovu reakci. Ten otevřel rychle oči a s trhnutím se posadil, přerývaně dýchal.
"J-jakou novinku?" chtěl rychle vědět.
"Ty jsi vzhůru? Myslela jsem, že ještě spíš, nejspíše jsem tě neměla budit, možná to bylo zbytečné, možná na ty podmínky, na které jsem přistoupila já nikdy nepřistoupíš, ach, byla jsem tak domýšlivá," přemýšlela naoko vážně Hermiona, viděla, že Ron je nedočkavostí celý pryč a vychutnávala si tuto chvíli.
"Hermiono, no tak, pověz mi to, jakou novinku a jaké jsou její podmínky? Vůbec mě nenapadá o co by mohlo jít," uvažoval rychle Ron, vůbec nevypadal ospale.
"Je to novinka, která tě jistě potěší."
"Hermiono," řekl prosebně Ron.
"Ale má podmínky," napínala ho Hermiona.
"Hermiono!"
"No dobře, dobře. Takže - můžeme opustit ošetřovnu," řekla Hermiona s rozzářenou tváří.
"V-vážně? Opravdu můžeme jít na kolej? To je parádní!" řekl Ron a už, už byl na odchodu.

P.S.
Myslím, že příští část se vám bude líbit víc... =o)

Titulky k Death note

4. června 2008 v 19:37 | Pluviassol |  Death note → anime
Upozorňuji, že nejsou ještě ke všem dílům...

Kde stahovat?

4. června 2008 v 19:33 | Pluviassol |  Death note → anime
Tady můžete stahovat všechny díly Death Note s anglickými titulky v .avi
P.S.
Já je mám od tam všechny stažené a jedou uplně suprově... ;o)

Raito x L - My Immortal

4. června 2008 v 19:32 | Pluviassol |  Death note → videa
Krásné, ovšem trochu smetné video...

L x Raito - Numb

4. června 2008 v 19:30 | Pluviassol |  Death note → videa
Skvělé video, ta hudba k němu sedí! =o)


Death note - rozcestník

4. června 2008 v 19:20 | Pluviassol |  Death note
Jednoho dne našel sedmnáctiletý chlapec na ulici zápisník. Zvedl ho a na obalu si přečetl slova "Zápisník smrti". Co víc, uvnitř byly dokonce i instrukce k použití: napiš do zápisníku jméno nějakého člověka a ten zemře. Poněkud morbidní, ale chlapec ho přesto vyzkoušel a zjistil, že funguje. A tak ho napadlo... proč nepoužít zápisník k vyvraždění všech kriminálníků na světě a nevytvořit tak moderní Utopii?

Hermiona - část 11.

3. června 2008 v 21:43 | Pluviassol |  → Hermiona (moje povídka)
Tady máte další pokráčko Hermiony, zase je o něco delší, tak doufám, že se bude líbit... ;o)



Odtrhla od něj pohled a zahleděla se do stropu, přemýšlejíc nad odpovědí. Vypadalo to, že Ron je ochotný čekat dlouho. Cítila na sobě jeho pohled ale nedokázala se na něj podívat. Chtěla mu říct pravdu, celou pravdu ale bála se, že to nedokáže. A také se z části bála jeho reakce, to jak vyslovil jeho jméno ji velice zneklidnilo.
Co když se Ron rozzuří a bude mu to chtít vrátit? Ne, proč by to dělal. Ano jsme sice kamarádi ale neznám důvod proč by se měl takto chovat, uvažovala. Dobrá, řekla si, řeknu mu pravdu, uvidíme jak bude reagovat.
"Rone."
"Ano?" řekl s neskrývanou dychtivostí v hlase.
"Já…"
"Hermiono, jsi tu?" ozvalo se najednou a zpoza rohu se vynořila Peggi.
"Tady jsem," řekla s úlevou v hlase, že nemusí Ronovi odpovídat, chtěla mu říct pravdu ale co když by se rozhodl jednat za ni a všechno to vyzvonil profesoru Brumbálovi? Je lepší, že o tom zatím ví pouze Peggi. A samozřejmě Viktor.
"Kolik času budeme potřebovat?"
"Hodina bude stačit, přišla si na to, oč jsem tě žádala?"
"Ano, pojď sem, ne Rone, ty tu zůstaň," řekla Peggi a táhla Hermionu z postele.
"Můžeš alespoň trochu chodit?"
"Ano už je mi celkem dobře. Proč, na co jsi přišla?" nechápala Hermiona, když ji najednou Peggi popadla za ruku a jako by se zem pod jejíma nohama propadla a najednou tam zase byla, stáli tam kde předtím s tím rozdílem, že Hermiona viděla samu sebe ležet na posteli, s pohledem do nikam.
"Pojď, rychle! Musíme se někam schovat," zamumlala tiše Peggi a skoro utíkala pryč. Hermiona se rozeběhla za ní. Bok už ji takřka vůbec nebolel takže to nebyl problém. Peggi ji zavedla do přístěnku na košťata, dost velkého, aby se v něm dalo pohodlně postavit a sednout do dvou připravených křesel.
"Peggi ty jsi geniální!" řekla Hermiona a udýchaně se zhroutila do nejbližšího křesla. Obě těžce oddychovali a usmívali se.
"Opravdu to byl…"
"…obraceč času, ano," dořekla za ni Peggi s šibalským úsměvem na rtech.
"Kde jsi ho vzala?"
"Tam kde ty," mrkla na ni. "Abych stíhala pohodlně učivo tak jsem o něj poprosila, ale nebýt tebe asi bych ho nezískala."
"Počkej, jak já jsem ti mohla pomoct, když ani nevím, že ho máš? Nezlob se ale to vážně nechápu," kroutila hlavou stále se usmívající Hermiona.
"No, když jsem o něj byla žádat ředitele naší koleje, argumentovala jsem mu tím, že ty jsi ho ve třetím ročníku měla také, chvíli to trvalo ale nakonec jsem je přemluvila. Vím s časem by si člověk neměl zahrávat ale nenapadl mě jiný způsob jak se sejít aniž by u toho byl Ron nebo madame Pomfreyová."
"Geniální, opravu skvělé, že mě to nenapadlo. No to bude asi tím, že ho nemám ani jsem nevěděla, že ho máš."
"No dobře, ne že by mi to vadilo ale dost tlachání o mé genialitě, když už nás stálo tolik námahy se sejít o samotě, pojďme řešit problémy kvůli, kterým tu jsme a kvůli kterým porušujeme pravidla, to jsme to ale prefektky co?" smála se Peggi.
"Ano to máš pravdu, ale uznej není fajn porušovat pravidla?"
"To ano…" usmála se spokojeně Peggi.
"Tak dobře, pojďme k věci. O čem si se mnou chtěla mluvit?" zeptala se nakonec Hermiona, protože věděla, že nemají moc času.
"O Viktorovi, samozřejmě. Proč jsi neřekla pravdu, proč jsi neřekla to co jsi řekla mě? Že s tebou hodil o zeď?"
"Nevím, nechci, aby měl kvůli mně potíže."
"Ale zasloužil by si to, vždyť se na sebe podívej, podívej se co ti udělal! Měla bys říct pravdu. Řekla jsi ji alespoň Ronovi? Nebo tomu také lžeš?"
"Chtěla jsem mu to říct, když jsi zrovna přišla," přiznala Hermiona.
"No dobře, ale co učitelé, ti by to také měli vědět," nedala se Peggi, byla strašně tvrdohlavá jak si Hermiona všimla.
"To už jsme spolu probírali, víš jaké by to bylo? Udělal by mi ze života peklo, a tím nemyslím, že by mě bil, to snad ne ale už tak mě většina školy nesnáší, takto bych byla pouze za práskače nic jiného."
"Víš, já tě na jednu stranu chápu ale na stranu druhou, Viktor by si to zasloužil, to jsem ti psala, že jsem ho viděla s jinou dívkou?"
"Ano," svěsila hlavu Hermiona, boj byl prohraný. Peggi ji donutí říct pravdu ať se jí to líbí nebo ne.
"A psala jsem ti také, že tu dívku znám? Je to moje vzdálená příbuzná, sestřenice, s tím rozdílem, že je čistokrevného původu, jsme si velice podobné, jmenuje se Veronika Noxerová. Chodí do Zmijozelu, jako Viktor."
"Počkej, jste si podobné? Jak moc podobné?"
"Kolik je podle tebe moc," ušklíbla se Peggi.
"To není možné," děsila se Hermiona, že by její sny byli pravdivé? Ne, to nemůže být pravda, uklidňovala se.
"Hermiono co se děje?"
"Já nevím, víš, poslední dny mám divné sny, snad něco jako předtuchy nebo věštby, já nevím jestli by to mohli být opravdu věštby nebo něco takového, každopádně jsem tě v nich viděla, s tím rozdílem, že jsi byla s Viktorem ve Zmijozelské společenské místnosti, kam bys jako studentka Havraspáru neměla mít přístup, bylo mi to velice divné a tak jsem si myslela, že je to pouze výmysl mojí fantasie. Teď si tím nejsem tak jistá, když říkáš, že máš příbuznou ve Zmijozelu, s kterou jste si velice podobné," vysvětlovala rychle Hermiona, Peggi na ni nevěřícně hleděla.
"Už se ti to někdy stalo?" prolomila dlouhé mlčení Peggi.
"Ne," Hermiona nevěděla kam tím míří ale byla si jistá, že se to zanedlouho dozví. Peggi se pohodlněji uvelebila a začala přemýšlet. Seděli tam mlčky nejméně deset minut než Peggi opět promluvila.
"Nevadilo by ti kdybys mi ty sny povykládala, ráda si je poslechnu," naléhala Peggi. Její tvář Hermioně nic neprozradila a tak se dala do vyprávění prvního snu.
"Kdy se ti zdálo? Před nebo po návštěvě Viktora?"
"Po jeho návštěvě. Napadá tě snad nějaká hypotéza?"
"Myslím, že ano, ještě nevím. Pověz mi svůj druhý sen," opět upřela na Hermionu naléhavý pohled, před kterým nebylo úniku. Hermiona si povzdychla a pustila se do vyprávění svého druhého snu. Když skončila, tvářila se Peggi uspokojivě.
"Potvrdila se ti tvá teorie?" zeptala se bez váhání, chtěla vědět co si Peggi myslí a hlavně, proč se tak tváří. Hermiona měla pocit jako by ji celou dobu něco unikalo, něco co Peggi pochopila a ona ne, tento pocit se jí vůbec nelíbil.
"Z části. Myslím, že tvým snům můžeme s klidem říkat vidění, alespoň podle toho co o nich vím by to na ně sedělo," mrkla na ni.
"Ale předpokládám, že to není vše na co jsi přišla že ne?" odhadovala Hermiona podle jejího výrazu. Na Peggi bylo vidět, že se nemůže dočkat až se s ní podělí o své myšlenky.
"Správně," řekla s šibalským úsměvem na rtech Peggi.
"Poslouchám," tentokrát to byla Hermiona kdo se pohodlněji uvelebil, aby mohla lépe poslouchat.
"Pokud se nemýlím, tvá vidění byla správná, i když s malými odlišnostmi. Poprvé jsi viděla něco zvláštního, nemám ponětí s čím by to mohlo souviset. Ale podruhé jsi viděla minulost, což je velice zvláštní, myslím si, že jsi opravdu viděla co se stalo s Ronovým lektvarem, že ho vyměnila Veronika, ona by toho byla schopná a když by věděla, že to někomu ublíží udělala by to ještě ráda. Jsem si takřka jistá, že tvé druhé vidění bylo pravdivé, ale jak jsi to dokázala? Jak ses dokázala podívat do budoucnosti a potom do minulosti? Proč jsi poprvé slyšela co říkají a podruhé ne? Má to něco společného s tím, že poprvé to byla budoucnost a podruhé minulost? Nevím, opravdu na tyto otázky neznám, leč bych velice ráda znala odpověď," sklonila hlavu Peggi se zármutkem v očích, trápilo ji, že nezná odpovědi, po kterých tak toužila.
"A není možné, že bych viděla i poprvé minulost?" snažila se najít řešení Hermiona, něco co by do sebe zapadalo. Avšak, nedařilo jí se to.
"Já opravdu nevím. Neumím to nijak logicky vysvětlit. Pokud bys měla pravdu, což je také možné, jak to, že jsi poprvé slyšela co říkají a podruhé ne?" snažila se dovtípit Peggi.
"Moc otázek a málo odpovědí, že?" mrkla na ni šibalsky Hermiona.
"Přesně tak, nutí mě to pořád myslet, hledat rozumné řešení, které by dávalo smysl."
"Dobrá, řekněme, že by to byla všechno pravda, musíme pominout ty otázky. Co mám teď podle tebe dělat? Jít za profesorem Brumbálem a říct mu své domněnky? Jsi si jistá, že mi uvěří? Nebo utíkat za Ronem a říci mu to?"
"Ach, zase moc otázek, nech mě prosím přemýšlet," řekla Peggi a prsty si mnula spánek, ve tváři měla nečitelný výraz, který Hermioně neprozradil absolutně nic. Nedokázala odhadnout na co Peggi myslí, bylo jí sice jasné, že se snaží najít nějaké řešení ale její postoj na ní žaloval, že přemýšlí o něčem jiném.
"Na co myslíš?" musela se zeptat Hermiona.
"Snažím se dát si dohromady fakta s tvými vidinami. Věř, že to jde jen složitě." Peggi zavřela oči a dál se nehnutě soustředila.
"Dovol mi otázku," řekla Hermiona a upírala na Peggi pohled, doufala, že se na ni podívá a v očích bude mít záblesk pochopení o co zde kráčí.
"Ano?" řekla Peggi ale nepodívala se na ni.
"Jsi si opravdu jistá, že by to Veronika mohla udělat?"
"Jak jsem řekla, když bude vědět, že to někomu ublíží udělá to ještě ráda. Znám ji moc dobře na to, abych si tím mohla být jistá, věř mi. Možná se dá říct, že jsme spolu vyrůstali, i když nevím. Strávily jsme spolu jedny letní prázdniny, předtím, než jsme nastoupily do Bradavic. Nebylo to pěkné léto. Neustále mi dělala nějaké naschvály a nějak mi ubližoval, ne fyzicky ale psychicky.
Měla jsem doma tři kočky, jednu jsem si chtěla vzít i do Bradavic ale ona mi je všechny otrávila a já zůstala sama a přišla o své tehdy nejlepší přítelkyně, měla bys vidět jakou z toho měla radost. Strašně se jí líbilo jak se trápím. Tehdy jsem to řekla rodičům, svým i jejím. Donutili ji, aby se omluvila ale abych pravdu řekla z její omluvy čišela čistá nenávist. Bylo to pro ni ponížení, že se mi musela omluvit.
Od té doby se obcházíme obloukem," ukončila své vyprávění Peggi, otevřela oči a konečně se na ni podívala. Hermiona se tvářila zmateně, když se setkala s Pegginým pohledem, ale rychle ukáznila svou tvář.
"Já nevím co bych na to řekla," přiznala nakonec.
"Snad jen, že už chápeš proč jsem si tak jistá, že by to udělala," mrkla na ni Peggi s šibalským úsměvem na rtech.
"Ano to máš pravdu, teď už to chápu," řekla pobaveně Hermiona, kdy viděla jak se Peggi tváří.
"Hermiono bude muset jít, ale než půjdeme, chci ti něco říct."
"Povídej," pobídla ji Hermiona.
"Myslím, že bys měla Ronovi říci celou pravdu, snů nevyjímaje."
"Ano, to máš pravdu, vše se ho týká," svěsila hlavu Hermiona, nevěděla jak to Ronovi poví.
"Doufám, že jsi natolik inteligentní, abys pochopila, že tím vše jsem myslela i pravdu o tom co se stalo mezi tebou a Viktorem," povytáhla obočí, v údivu, Peggi.
"Ano, pochopila," odsekla Hermiona.
"Tak pojďme," řekla Peggi a vstala z křesla, Hermiona už byla na nohou a čekala na ni. Šli mlčky k dveřím ošetřovny, kde se zastavily a opatrně otevřeli dveře, aby mohli nahlédnout dovnitř.
"Honem jdi," vybídla ji Peggi tiše.
"Kdy zase přijdeš?"
"Nevím, jakmile budu mít čas určitě přijdu," mrkla na ni Peggi.
"Dobře, zatím se měj," řekla Hermiona a pomalu otevřela dveře do místnosti.
"Hermiono? Nezapomeň na to, co jsi mi dá se říct, že slíbila," zavolala na ni tiše Peggi přes rameno,už byla na cestě do své koleje.
"Neboj, to vážně nezapomenu," povzdechla si Hermiona, zhluboka se nadechla a vstoupila do místnosti.
Ron měl ve tváři nevěřícný výraz, jak vidno, neměl ani ponětí co se právě stalo. Těkal pohledem k místu, kde s Peggi zřejmě zmizely a k Hermioně, usmála se na něj a pomalu šla k posteli. Pohodlně se posadila, stále se usmívala nad Ronovým výrazem.
"Jak je to možné?" prolomil ticho Ron a povytáhl obočí.
"Nevím o čem to mluvíš," řekla pevně Hermiona.
"Nedělej ze mě hlupáka Hermiono, vždyť před chvílí si stála tamhle," řekl Ron a ukázal na místo, kde s Peggi nejspíš zmizeli. "A pak si najednou vkráčíš sama do místnosti a to dveřmi, chápeš dveře!" Ron klad důraz na poslední dvě slova a ukazoval směrem ke dveřím ošetřovny, kterými Hermiona před chvílí přišla.
"Rone, já ti rozumím," řekla výsměšně Hermiona, snažila se udržet vážnou tvář ale měla obavy, že se jí to nepodaří. Ron seděl na posteli, ruku stále nataženou směrem ke dveřím a ve tváři velmi nechápavý výraz.
"Cože?" řekl Ron a zůstal na ni koukat s otevřenou pusou, to už bylo na Hermionu trochu moc a rozesmála se na celé kolo.
"Můžeš mi prosím říct co ti na tom připadá tak směšného? Ty si na pár sekund zmizíš pak se objevíš úplně někde jinde a ještě se mi směješ, že to nechápu, nezlob se na mě ale mě to směšné opravdu nepřipadá," hněval se Ron. Hermiona se na něj podívala, ve tváři stále pobavený výraz. Chvíli na sebe koukali, Hermiona už se nesmála, jen se usmívala, líbilo se jí jak se Ron nasupil, i když jemu by to nikdy nepřiznala.

Upiirek

3. června 2008 v 21:40 | Pluviassol |  Spřátelené blogy
Další SB, který se zaměřuje hlavně na knihy... Autorka tohoto blogu, Upiirek, prý píše i povídky ale ty bohužel na svém webu nemá, snad se časem dočkáme! Mimochodem, když navštívíte tuto stránku, určitě zanechte koment! ;o)
A tady je její desing: