Tady máte nové pokráčko, já vím, já vím, pokráčka jsou teď kratší ale alespoň se máte na co těšit... ;o) Mimochodem toto jsem psala teď o víkendu, tak rposím omluvte to pokud se vám to bude zdát zmatené... příjemnou zábavu... ;o)
Období po Viktorově smrti bylo pro Hermionu obzvlášť náročné. Snažila se chovat normálně, chodit na vyučování, sedávat s přáteli ve společenské místnosti a doufala, že se jí to i daří. Avšak změnila se, uzavřela se do sebe, nikoho k sobě nepustila. Vsugerovala si pocit, že to musí zvládnout sama, že ji s tím nikdo jiný nepomůže. Všechny od sebe obháněla, Rona nevyjímaje.
Nejhorší bylo, když si ji zavolal profesor Brumbál k sobě do pracovny. Vyšetřovali Viktorovu a Dracovu smrt a Hermiona byla jediná, kdo viděl vše co se odehrálo. Musela to pořád dokola opakovat, jako básničku, kterou se děti učí nazpaměť, neskutečně ji to ničilo. Několikrát se i nervově zhroutila, ošetřovna se stala jejím druhým domovem. Jak dlouho toto můžu vydržet? ptala se sama sebe den co den.
Jednoho dne ale přišel zlom. Apaticky šla na vyučování, jako každý jiný den. Tentokrát to však bylo jiné, obyčejně, když šla po chodbě se koukala na zem, dnes ne. Dívala se co se děje kolem. její pohled utkvěl na dvou objímajících se postavách, někoho jí připomínali. Zastavila se a sledovala jejich počínání ve snaze si vzpomenout koho by ji dotyční mohli připomínat.
"Rone? Peggi?" zeptala se nevěřícně. Okamžitě od sebe odskočili, Peggi byla ve tváři rudá jako Ronovi vlasy.
"C-co se to tu proboha děje, uniklo mi něco?"
"Nic se neděje," řekli sborově.
"To vidím," otočila se na podpatku a odcházela pryč, nemohla se na ně dívat, nevěděla proč ale neskutečně ji zranilo, když viděla jak se Ron s Peggi objímal.
"Není to jak to vypadá!!!" slyšela ještě za sebou křičet Rona. Nezastavila se, naopak, přidala do chůze, takřka utíkala na dívčí záchody. Vrazila do dveří, ještě než se za ní stačili zavřít vlhkost v jejích očích přetekla. Zhroutila se na zem, slzy jí nezadržitelně tekly po tvářích, když si všimla, že není sama.
"Co tu chceš?!" utrhla se na Veroniku Noxerovou, která stála kousek od ní opřená o zeď.
"Pomoct ti," zašeptala Veronika a udělala pár kroků k Hermioně. Nevypadalo to, že má vedlejší úmysly.
"Proč bys mi zrovna ty chtěla pomoct?"
"Protože jsem si prošla přesně tím, čím sis prošla ty. I když se ti to bude zdát asi nemožné ale já Draca milovala a myslela jsem, že to nepřežiju, když mě tak náhle opustil." Veronika hleděla Hermioně zpříma do očí, nebylo pochyb o její upřímnosti.
"Stejně to nechápu," řekla nakonec popravdě Hermiona.
"Co nechápeš? Copak to není vše jasné? Chci ti pomoct!"
"Nechápu, proč bych ti měla věřit."
"Myslíš, že lžu?!" rozkřikla se. Opět popošla k Hermioně a sedla si naproti ní.
"Ne, nelžeš, to je zřejmé. Ale tvá pověst… Vždy jsi mě nenáviděla, a všechny mé přátele, proč by to teď mělo být jinak? To mi opravdu vrtá hlavou," dodala spíš pro sebe Hermiona.
"Možná jsem se změnila, to se stává, ne? Hermiono, sakra prober se už! Jestli si myslíš, že tímto trucováním něčeho dosáhneš tak se pleteš! Nevidíš, tví přátelé ti ublížili, stejně jako mě ublížil Snape. Já vím, zní to divně v porovnání s tebou ale Snape byl můj přítel, protože tak jako Draco sloužil Pánu zla! A zradil nás! Zabil mi mou lásku! Tak se sakra prober!" řekla jedním dechem Veronika, ke konci takřka křičela. Hermiona se nestačila divit.
"J-jak můžeš vědět co se mi stalo, co mi udělali moji přátelé?"
"Ron a Peggi to spolu táhnou už několik týdnů, jen ty sis toho nevšimla. Ale jestli chceš, pomůžu ti, ještě můžeme být přátelé," natáhla k ní ruku Veronika. Hermiona se chvíli dívala na její nataženou ruku, hádala se sama se sebou, jestli to má udělat nebo ne. Nakonec jí přece jenom ruku podala.
"Tak a teď pojď, ještě bys mohla stihnout hodinu, ale nejdřív si utři tváře, máš je zmáčené od slz. A nebreč už prosím tě! Život není jednoduchý, to ti ještě nikdo neřekl?" Hermiona se letmo usmála, asi udělala dobře, že se s Veronikou sblížila. Veronika na ni jen mrkla a odešla.
Do třídy došla jako jedna s posledních, rozhlédla se po učebně, byli volná pouze dvě místa, vedle Peggi a vedle Veroniky. Hermiona šla jakoby k Peggi, avšak věděla, že k ní si nesedne. Peggi už, už oddělávala věci z její půlky lavice, když Hermiona kolem ní prošla, ani se na ni nepodívala.
"Výborně," řekla Veronika, když se posadila a vytahovala si učebnici s brkem a kouskem pergamenu.