close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Červen 2008

Žena v kuchyni...

17. června 2008 v 21:53 | Pluviassol |  Vtipy
Žena smaží volské oko, když v tom momentě do kuchyně vtrhne muž a začne
křičet:
"POZOR !!! POZOR !!! VÍC OLEJE !!! POTREBUJEME VÍC OLEJE !!!! ... POZOR !!!!
OTOČIT,OTOČIT, OTOČIT.... RYCHLE !!! POZOR !!!
ZBLAZNILA SI SE ??? TEN OLEJ!!!! PROBOHA, SŮL !!!! NEZAPOMEŇ NA SŮL !!!!"
Žena už to nevydrží a úplně vynervovaná sa ptá:
'Co tak řveš ?!? Myslíš si že neumím udělat volské oko ????'
Muž klidným hlasem odpoví:
'To jen abys měla představu, jaké to je, když mi kecáš do řízení"

Obsahuje pivo ženské hormony? xD

17. června 2008 v 21:36 | Pluviassol |  Vtipy
Seděli jsme s kamarády v hospůdce a přišla řeč na to, že v pivu jsou údajně obsaženy ženské hormony. Tak jsme se rozhodli, že to vědecky prozkoumáme.
Každý z nás (z čistě vědeckých důvodů) vypil 8 plzní. Na konci jsme k našemu zděšení zjistili následující skutečnosti:
1. přibrali jsme na váze
2. spoustu jsme toho namluvili, aniž bychom si řekli něco podstatného
3. měli jsme problémy s řízením
4. bylo zhola nemožné logicky přemýšlet
5. nepodařilo se nám přiznat chybu, i když bylo naprosto jasné, že se stala
6. každý z nás věřil, že je středem vesmíru
7. měli jsme bolesti hlavy a žádnou chuť na sex
8. naše emoce se daly jen stěží ovládat
9.drželi jsme se vzájemně za ruce
10. každých deset minut jsme museli na záchod a to všichni najednou

DALŠÍ KOMENTÁŘ JE ZBYTEČNÝ - PIVO JEDNOZNAČNĚ OBSAHUJE ŽENSKÉ HORMONY!

Půjčíte mi toho psa?

17. června 2008 v 21:24 | Pluviassol |  Vtipy
Žena dopije svoji ranní kávu a odchází z cukrárny, když si všimne podivného
smutečního průvodu, který míří na blízký hřbitov.
Dlouhý černý pohřební vůz následuje 50 metrů za ním další dlouhý černý
pohřební vůz. Za druhým pohřebním vozem jde žena s pitbullem na vodítku.
Kousek za ní ji následuje asi 200 žen jdoucích za sebou v řadě.
Žena nemůže odolat té zvláštnosti. Opatrně přistoupí k ženě se psem a říká:
"Je mi opravdu líto vaší ztráty, a vím, že teď není vhodná chvíle, abych vás
vyrušovala, ale nikdy jsem neviděla takový pohřeb. Čí je to pohřeb?" "Mého
manžela." "A co se mu stalo?"
Žena odpoví: "Můj pes ho napadl a zabil."
Ptá se dál: "A kdo je v tom druhém voze?"
Žena odpoví: "Moje tchyně. Snažila se pomoci mému manželovi, když v tom se
pes obrátil proti ní."
Mezi oběma ženami se rozhostilo dusné a zamyšlené ticho.
"Můžu si půjčit toho psa?"
"Postavte se do řady..."

Pohádka...

17. června 2008 v 21:05 | Pluviassol |  Vtipy
Před dávnými a dávnými časy
za sedmero horami a sedmero řekami žil král,
který měl krásnou dceru.
Ale právě tady byl problém,
čehokoli a kohokoli se princezna dotkla, roztálo.
Mohlo to být železo, dřevo plast, všechno jedno.

A proto se jí všichni muži báli a princezna se nemohla vdát.
Král přemýšlel jak pomoci své krásné dceři.
Problém konzultoval s mágy i čaroději z dalekých zemí.
Jeden čaroděj králi řekl:
"Pokud se tvá dcera dotkne jedné věci,
která neroztaje, pak bude zachráněna."
Král byl šťasten!
Příštího dne nechal vyhlásit, že muž který přinese věc, které když se princezna dotkne a neroztaje, dostane princeznu za ženu a půl království k tomu. Pokud se mu to však nepodaří, bude o hlavu kratší.
Přihlásili se tři princové, kteří přijali tuto výzvu.
První princ přinesl velmi tvrdou titanovou tyč, domníval se že je velmi tvrdá a nemůže roztát. Princezna se jí dotkla ...
a tyč roztála.
První princ byl sťat.
Druhý princ přinesl obrovský diamant, domníval se že je diamant je nejtvrdší na světě a nemůže roztát. Princezna se ho dotkla ...
a diamant roztál.
Druhý princ byl také sťat.
Třetí princ přišel a řekl princezně:
"Strč mi ruku do kapsy a dotkni se toho co tam najdeš..."
Princezna to udělala a zčervenala.
Našla něco tvrdého, dotkla se toho svou rukou...
... A ONO TO NEROZTÁLO!!!
Král byl štasten, celé království bylo šťastné
konala se velká svatba...
... a pokud nezemřeli žijí tam všichni šťastně dodnes.
Otázka:
Co našla princezna v kapse princových kalhot?
(click na celý článek pro odpověď!)

Ti chlapi... xD

17. června 2008 v 21:03 | Pluviassol |  Vtipy
"Milý Bože:

Chodím každý den do práce a dřu 8 hodin, zatímco má žena si pěkně sedí doma.
Chci, aby věděla, co musím vydržet, tak tě prosím, dovol, aby její tělo bylo prohozeno na jeden den s mým.Amen."
Bůh, ve své nekonečné moudrosti, splnil mužovo přání.
Příštího rána, vím to jistě, se muž probudil jako žena.
Vstal, udělal rychle pro svého druha snídani, probudil děti, připravil jim šaty do školy, dal jim snídani, zabalil obědy a odvezl je autem do školy.
Přišel domů, sebral věci na čištění, vzal je do čistírny a stavil se v bance,aby uložil peníze.
Šel na nákup k zelináři, pak jel domů, vyložil nákup, zaplatil účty a zapsal vše do účetní knihy.
Vyčistil bedýnku na kočičí výkaly a vykoupal psa.
To už byla 1 hodina a on spěchal, aby ustlal postele, vypral, vysál prach, zametl a vytřel podlahu v kuchyni.
Běžel do školy vyzvednout děti a po cestě domů se s nimi pohádal.
Připravil jim mléko a sušenky a postaral se aby udělaly domácí úkol.
Pak vyndal prkno na žehlení a při žehlení se díval na televizi.
V 16.30 začal škrábat brambory a čistit zeleninu na salát, obalil vepřové řízky a nakrájel čerstvou fazoli na večeři.
Po večeři uklidil kuchyň, pustil myčku na nádobí, poskládal prádlo,vykoupal děti a uložil je do postele.
Ve 21.00 byl vyčerpán a protože jeho každodenní povinnosti ještě neskončily, šel do postele, kde se od něj očekávala soulož, což zvládl aniž si postěžoval.
Dalšího rána, sotva se probudil, poklekl u postele a řekl...

"Bože, nechápu, co jsem si představoval.Jak jsem se mýlil, když jsem záviděl své ženě, že si může být celý den doma.Prosím, snažně tě prosím, mohl bys to vrátit zpátky?"

Bůh ve své nekonečné moudrosti odpověděl:
"Můj synu, vidím, že sis vzal ponaučení a velmi rád bych všechno změnil
jak to bylo, musíš ale počkat devět měsíců. Včera v noci jsi totiž otěhotněl."

Hermiona - část 26.

17. června 2008 v 20:38 | Pluviassol |  → Hermiona (moje povídka)
Tady máte další pokráčko, nevím jestli se semka ráno dostanu, takže vám ho sem hodím už teď... Pěknou zábavu! =o)

Hodina kolem Hermiony ubíhala jako rozmazaná šmouha, apaticky si dělala poznámky ale duchem byla nepřítomná. Přemýšlela o tom co viděla ráno a co se stalo mezi ní a Veronikou, opravdu udělala dobře, že se k ní přidala? A proč ji vlastně tak zranilo, když viděla Rona a Peggi jak se objímají? Nechápala to. Zbytek dopoledne strávila v doprovodu Veroniky, všude chodily spolu, nenechala Hermionu ani na chvíli o samotě což se jí moc nelíbilo, potřebovala mít své soukromí, připadalo jí to, jako by kolem ní Veronika utahovala řetězy, kousek po kousku ji svazovala čím dál tím víc. A to spolu byly teprve jedno dopoledne. Když šli konečně na oběd byla Hermiona ráda, že si může sednout jinam, asi to nebyl zas tak dobrý nápad, přidat se k Veronice jak zprvu myslela.
Ve Velké síni si sedla na své obvyklé místo, už tam byli Harry, Ginny a ostatní Weasleyovi, bez Rona.
"Kde je Ron?" zeptala se naoko bez zájmu Hermiona, v nitru však hořela nedočkavostí, kde asi mohl být? někde s Peggi?
"V ložnici, co jsi mu provedla?" zeptal se rozhněvaně Harry.
"Já? Nic? Co bych mu měla udělat? A proč zrovna já?"
"Když přišel dnes ráno do ložnici, mysleli jsme, že se něco stalo, tvářil se jako by mu uletěli včely. Ptal jsem se ho co se děje, ale neřekl nic určitého, mluvil trhaně, ale jedno jsem pochopil, zavinila jsi to ty," obvinil Hermionu. Vytřeštila na něj oči.
"Jak jsem mohla zavinit něco o čem nemám ani ponětí?"
"To nevím, ale myslím, že to má co dočinění s tvou novou kamarádkou, sakra Hermiono co je s tebou?!"
"Harry, klid, já si s ní promluví, večer, v pokoji," snažila se ho uklidnit Ginny.
"Ne Ginny, nezlob se ale to co tady slečna předvádí je neodpustitelné. Chápu, zemřel Viktor, byla jsi u toho, já to zažil také, vím jak je to složité. Nevíš, no možná ano, kolik bezesných nocí jsem prožil. Věř, že vím co cítíš ale tvé chování je neomluvitelné! Hermiono, uvědomuješ si co děláš? Už celé čtyři měsíce se nám vyhýbáš, ano chodíš na obědy, vyučování, sedíš s námi večer u krbu, ale podívala ses někdy za ty čtyři měsíce do zrcadla? Víš ty vůbec jak moc jsi Ronovi ublížila? Nevím co se stalo, a ani nevím, zda to chci vědět…"
"Harry dost, to by už vážně stačilo, už buď zticha!" nenechala ho domluvit Ginny. Přísně si ho měřila. To není možné, čtyři měsíce, připadá mi to jako měsíc, uvědomila si Hermiona, slzy se jí opět draly do očí, párkrát mrkla a už se kutálely po tvářích.
"Ne Ginny, nech ho, má pravdu," zašeptala Hermiona.
"Prosím? Chtěla jsi nám něco sdělit?" zeptal se jedovatě Harry.
"Máš pravdu!" rozkřikla se. "Vždyť já si ani neuvědomila, že už jsou to čtyři měsíce. Byla jsem absolutně mimo, přiznávám ale nenapadej mě z něčeho co jsem neudělala, neublížila jsem Ronovi, neměla jsem jak!"
"Hermiono?" ozval se za ní dívčí hlas.
"Co chceš?" utrhla se na Veroniku Hermiona.
"Měli bychom jít," pošeptala.
"Nikam s tebou nepůjdu!"

Dárek...

17. června 2008 v 18:11 | Pluviassol |  Vtipy
On koupil svojí milé rukavičky a v obchodě je omylem zaměnili za kalhotky. On si toho nevšiml a k dárku připsal lístek.


MOJE MILÁ

Koupil jsem ti to, co jsem si na naší schůzce všiml, že nemáš. Měli i dírkované, ale ty se mi nelíbili, protože by bylo vidět pod nimi to, co tak rád líbám. Před použitím si je napudruj, aby si voněla. Při návštěvě si je stáhni do polovice, to je v módě. Ale i proto, aby jsem viděl tvoje skvosty. Až k tobě večer přijdu tak mi povíš jak se ti můj dárek, který jsem zkoušel na prodavačce, líbil. Ta mi ukázala jak se to má dělat.
Tvůj Pepa

Hermiona - část 25.

17. června 2008 v 6:43 | Pluviassol |  → Hermiona (moje povídka)
Tady máte nové pokráčko, já vím, já vím, pokráčka jsou teď kratší ale alespoň se máte na co těšit... ;o) Mimochodem toto jsem psala teď o víkendu, tak rposím omluvte to pokud se vám to bude zdát zmatené... příjemnou zábavu... ;o)



Období po Viktorově smrti bylo pro Hermionu obzvlášť náročné. Snažila se chovat normálně, chodit na vyučování, sedávat s přáteli ve společenské místnosti a doufala, že se jí to i daří. Avšak změnila se, uzavřela se do sebe, nikoho k sobě nepustila. Vsugerovala si pocit, že to musí zvládnout sama, že ji s tím nikdo jiný nepomůže. Všechny od sebe obháněla, Rona nevyjímaje.
Nejhorší bylo, když si ji zavolal profesor Brumbál k sobě do pracovny. Vyšetřovali Viktorovu a Dracovu smrt a Hermiona byla jediná, kdo viděl vše co se odehrálo. Musela to pořád dokola opakovat, jako básničku, kterou se děti učí nazpaměť, neskutečně ji to ničilo. Několikrát se i nervově zhroutila, ošetřovna se stala jejím druhým domovem. Jak dlouho toto můžu vydržet? ptala se sama sebe den co den.
Jednoho dne ale přišel zlom. Apaticky šla na vyučování, jako každý jiný den. Tentokrát to však bylo jiné, obyčejně, když šla po chodbě se koukala na zem, dnes ne. Dívala se co se děje kolem. její pohled utkvěl na dvou objímajících se postavách, někoho jí připomínali. Zastavila se a sledovala jejich počínání ve snaze si vzpomenout koho by ji dotyční mohli připomínat.
"Rone? Peggi?" zeptala se nevěřícně. Okamžitě od sebe odskočili, Peggi byla ve tváři rudá jako Ronovi vlasy.
"C-co se to tu proboha děje, uniklo mi něco?"
"Nic se neděje," řekli sborově.
"To vidím," otočila se na podpatku a odcházela pryč, nemohla se na ně dívat, nevěděla proč ale neskutečně ji zranilo, když viděla jak se Ron s Peggi objímal.
"Není to jak to vypadá!!!" slyšela ještě za sebou křičet Rona. Nezastavila se, naopak, přidala do chůze, takřka utíkala na dívčí záchody. Vrazila do dveří, ještě než se za ní stačili zavřít vlhkost v jejích očích přetekla. Zhroutila se na zem, slzy jí nezadržitelně tekly po tvářích, když si všimla, že není sama.
"Co tu chceš?!" utrhla se na Veroniku Noxerovou, která stála kousek od ní opřená o zeď.
"Pomoct ti," zašeptala Veronika a udělala pár kroků k Hermioně. Nevypadalo to, že má vedlejší úmysly.
"Proč bys mi zrovna ty chtěla pomoct?"
"Protože jsem si prošla přesně tím, čím sis prošla ty. I když se ti to bude zdát asi nemožné ale já Draca milovala a myslela jsem, že to nepřežiju, když mě tak náhle opustil." Veronika hleděla Hermioně zpříma do očí, nebylo pochyb o její upřímnosti.
"Stejně to nechápu," řekla nakonec popravdě Hermiona.
"Co nechápeš? Copak to není vše jasné? Chci ti pomoct!"
"Nechápu, proč bych ti měla věřit."
"Myslíš, že lžu?!" rozkřikla se. Opět popošla k Hermioně a sedla si naproti ní.
"Ne, nelžeš, to je zřejmé. Ale tvá pověst… Vždy jsi mě nenáviděla, a všechny mé přátele, proč by to teď mělo být jinak? To mi opravdu vrtá hlavou," dodala spíš pro sebe Hermiona.
"Možná jsem se změnila, to se stává, ne? Hermiono, sakra prober se už! Jestli si myslíš, že tímto trucováním něčeho dosáhneš tak se pleteš! Nevidíš, tví přátelé ti ublížili, stejně jako mě ublížil Snape. Já vím, zní to divně v porovnání s tebou ale Snape byl můj přítel, protože tak jako Draco sloužil Pánu zla! A zradil nás! Zabil mi mou lásku! Tak se sakra prober!" řekla jedním dechem Veronika, ke konci takřka křičela. Hermiona se nestačila divit.
"J-jak můžeš vědět co se mi stalo, co mi udělali moji přátelé?"
"Ron a Peggi to spolu táhnou už několik týdnů, jen ty sis toho nevšimla. Ale jestli chceš, pomůžu ti, ještě můžeme být přátelé," natáhla k ní ruku Veronika. Hermiona se chvíli dívala na její nataženou ruku, hádala se sama se sebou, jestli to má udělat nebo ne. Nakonec jí přece jenom ruku podala.
"Tak a teď pojď, ještě bys mohla stihnout hodinu, ale nejdřív si utři tváře, máš je zmáčené od slz. A nebreč už prosím tě! Život není jednoduchý, to ti ještě nikdo neřekl?" Hermiona se letmo usmála, asi udělala dobře, že se s Veronikou sblížila. Veronika na ni jen mrkla a odešla.
Do třídy došla jako jedna s posledních, rozhlédla se po učebně, byli volná pouze dvě místa, vedle Peggi a vedle Veroniky. Hermiona šla jakoby k Peggi, avšak věděla, že k ní si nesedne. Peggi už, už oddělávala věci z její půlky lavice, když Hermiona kolem ní prošla, ani se na ni nepodívala.
"Výborně," řekla Veronika, když se posadila a vytahovala si učebnici s brkem a kouskem pergamenu.

Hermiona - část 24.

16. června 2008 v 17:27 | Pluviassol |  → Hermiona (moje povídka)
Tak tady máte další pokráčko, nevím co víc dodat, snad jen, že doufám, že se bude líbit...

V dlani jí ležel obyčejný stříbrný řetízek s malými očky. Ale to co ji tlačilo do dlaně nebyl řetízek ale přívěšek, který byl připevněn k jednomu očku. Byl to nádherný, žíhaný křížek. Hermiona ho vzala opatrně do ruky.
"Ten je nádherný," řekla tiše, opravdu se jí moc líbil.
"Vážně se ti líbí?"
"Ano, připneš mi ho?" zeptala se a pomalu se posadila. Odhrnula si vlasy z krku a otočila se k Ronovi zády, aby jí mohl řetízek pohodlněji připnout. Ron si od ní drobnou věcičku vzal a oparně ji zapnul, chvíli sice zápasil se zapínáním ale když měl hotovo, uhladil zapínání a jemně Hermionu políbil na krk, na se pod tím dotykem celá ošila. Připomnělo jí to Viktora, také ji tak občas políbil, u něj to bylo normální, byl to její přítel ale u Rona to tak moc neschvalovala, zvláště teď, když měl Viktor chvíli po pohřbu.
"Chci být sama," řekla potichu.
"Udělal jsem něco špatně?"
"Rone, běž!"
"C-co…"
"Okamžitě, prosím!"
"Promiň," omluvil se a odešel. Hermiona se zahrabala do peřin a poddala se svému splínu.
"Hermiono, jsi v pořádku?" zeptala se za nekonečně dlouho Ginny. Ani ji neslyšela přijít. Všichni kolem ní chodili po špičkách.
"Trochu," řekla ochraptěle. Sáhla si na krk a ucítila na něm dárek od Rona. Utřela si slzy a rozepnula řetízek a stáhla si ho z krku. Když byl dole jej opět zapnula a podala ho Ginny.
"Co to je?" zeptala se a se zájmem v očích si řetízek prohlížela.
"Dej to prosím za mě Ronovi, patří jemu a ne mě, chtěl mi ho sice dát ale nemohu jej přijmout v takové situaci," Ginny jen přikývla a odešla s řetízkem v ruce.
Hermiona se opět chtěla poddat svému smutku, když se do pokoje vřítil Ron.
"Hermiono, jsi si jistá, že to takto chceš? Je to pouze dárek, nic víc, jsi si jistá?" zeptal se vážně, ochraptělým hlasem. Jeho hlas měl v sobě podtón smutku, kterému Hermiona ani za mák nerozuměla. Ron se jí díval do očí, upíral je celou svou silou a čekal na odpověď.
"Nemůžu Rone, nezlob se," svěsila hlavu Hermiona. Ron jen pokýval hlavou a odešel z pokoje.
"Udělala jsem chybu? Měla jsem ho přijmout? Vždyť to jinak nešlo! Jen takto je to správně!" rozvzlykala se, chytila si obličej do dlaní a zakryla si tak oči. Plakala, zase. Ginny k ní neslyšně přistoupila a pohladila ji po hlavě. Vzhlédla a uviděla v Ginnině obličeji náznak úsměvu, slabý ale byl tam, přecházel však v grimasu neskutečného smutku.
"Neudělala jsi chybu," řekla tiše, pohladila ji a odešla. Hermiona osaměla, ulehla do postele a snažila se usnout.

Zpověď prodavačky erotického obchůdku

16. června 2008 v 17:09 | Pluviassol |  Vtipy
Zpověď prodavačky erotického obchůdku

Ráda bych se s Vámi podělila o svůj zážitek z návštěvy zákazníků v našem obchodě.
Věřte mi, ale měla jsem co dělat abych si udržela alespoň trochu vážnou tvář a neskončila v záchvatu smíchu pod pultem.
Jednoho dne vešel do obchodu manželský pár ve středních letech. Již jejich příchod byl provázen větou ve stylu vesnické hanáčtiny "Tož už jsme v odchodě na bordél!! ". Slušně jsem je oslovila a zeptala se, co mohu nabídnout.
MUŽ: "Tož moja žena chce nějakýho žužlóňa do baráku... Ja už pré stojím za hóvno".
Po chvíli jsem pochopila co vlastně požadoval, žužlóň je vibrátor.Začala jsem paní vibrátory nabízet a pán se zatím rozhlížel po obchodě.Každou chvíli jsem slyšela jak z různých míst obchodu něco vykřikuje a všemu se diví.
Po chvíli na mě zavolal, ukázal na biče a řekl: " ... tož to sem nevěděl že tu máte aj zverimex, já si teda vezmu to udidlo s koulí - pro kozla - ludra fort mňa kůše a ten široké obojek na hafana, máme salašnika a to ho snad u bódy udrží."
Asi jsem v první chvíli nevypadala moc duchapřítomně, ale pak jsem zákazníkovi taktně vysvětlila že jsou to věci pro lidi a používají se na praktiky sexualni magie.
Pán zalapal po dechu a prohlásil: "Tož do prdele, co su magor?" Vrátila jsem se k jeho paní a vybíraly dál. Pak se po prodejně ozval hrozný smích a pán klečel na zemi v křečích smíchu.
"Maruno podivé, oni tady majó aji uměló pičó."Manželka Maruna, která se mnou mluvila běžnou češtinou bez dialektu se již asi naštvala a zařvala na něj. "Te hanáko namrzlé, když ja možu mit umělýho vtáka, proč ty bys nemohl mít uměló pičó? Víš co, poď rači dom, ty umíš dělat akorát vostudu a chlastat pivo."
Chytla manžela za ruku, mě se za něj omluvila a bez nákupu rychle opustila obchod.
Mohu upřímně říct, ze v prvních pár minutách jsem byla v naprostém šoku, jelikož jsem netušila, ze v dnešní multimediální době se mohu setkat s lidmi, kteří se diví i nad latexovým oblečením, nebo na anální kolík zareagují slovy: "to si dám do prdele, abych se u teho neposrál?
Maruno to si kópim, až začnu na jaře chodit do pola!!!"
Celou dobu jejich návštěvy jsem sama zápasila se smíchem, bohužel jsem na všechny jeho hlášky zapomněla, ale bylo jich dost. Manželka vždy jen pozvedla oči do vrchu a omlouvala se mi. Stejně dlouho nezapomenu na to zajímavé pojmenování vibrátoru - žužloň.

Nemá chybu... xD

Navstevnost za tyden (9.6.2008 - 15.6.2008)

16. června 2008 v 13:48 | Pluviassol |  Návštěvnost
Navstevnost za minuly tyden (9.6.2008 - 15.6.2008) je:
Pondeli: 90
Utery: 85
Streda: 71
Ctvrtek: 104
Patek: 70
Sobota: 57
Nedele: 92

Celkem: 569


Nevím co říct, snad jen díky moc!!! =o) xD

Kdybych byla...

15. června 2008 v 22:37 | Pluviassol |  Moje kecy
Zase s nadhledem, prosím!!! xD


Kdybych byla ovoce, byla bych... zelená

Kdybych byla barva, byla bych... černá

Kdybych byla zvíře, byla bych... puma

Kdybych byla domácí spotřebič, byla bych... lednička… xD

Kdybych byla kniha, byla bych... otevřená

Hermiona - část 23.

15. června 2008 v 22:10 | Pluviassol |  → Hermiona (moje povídka)
Tak tady máte další pokráčko, přidávám sem dneska druhé protože to předešlé bylo krátké, tak si to užijte!
Mimochodem, nějak mi tu chybí Kolda=) kdo ví kde se zase flaká, že???


Hermiona se na to nemohla dívat, připadalo ji jako ona by své slzy už vyplakala. V hrudi však cítila strašnou prázdnotu, jako by ji někdo zaživa vytrhl srdce z těla. Myslela na Viktora, jak ji políbil v chodbě, byl to vlastně jejich poslední polibek, vroucný a vášnivý, takového si ho chtěla pamatovat. Párkrát zamrkala a uvědomila si, že opět pláče a neplakala jen ona, mnoho jejích spolužáku se rozvzlykalo i chlapcům tekly slzy po tvářích, byl to strašný pohled. Hermiona myslela, že to nevydrží a každou chvíli se z toho zhroutí. Chytla se Rona jak nejpevněji mohla, ten si ji přitáhl ještě blíž. Slyšela nějaké divné trhavé zvuky. Zhrozila se, když si uvědomila, že ty zvuky, to byla ona. Začínala se jí zmocňovat hysterie, snažila se vyrovnaně dýchat, soustředila se jen na správné dýchání, snažila se nemyslet.
"Šš, Hermiono, to bude v pořádku," snažil se ji uklidnit Ron, avšak marně. Vzpomněla si na Viktora, jak se krásně usmíval. Jak spolu v létě hráli famfrpál a on se radoval z výher a prohry ho povzbuzovali k další hře. Najednou viděla Viktora úplně živě. Stál ve svých oblíbených Jeanech a tričku bez rukávů, které měl rozepnuté. Stál a usmíval se na ni, ruce ledabyle v kapsách, obrázek pohody. Vztáhl k ní ruku a zašeptal: "Hermiono," usmál se ještě zářivěji.
"Viktore!!!" zakřičela hystericky Hermiona, hlas se jí při tom zlomil. "Neopouštěj mě!" snažila se ještě zakřičet, natahovala se k němu ale obraz se pomalu rozplýval. Chtěla by se za ním rozběhnout ale nemohla.
"Hermiono, no tak prober se!" překazoval jí mužský zděšený hlas.
"Viktore," zamumlala a pootevřela oči. Nebyl to Viktor, jak se domnívala ale Ron. Zklamaně oči zase zavřela.
"V pořádku, už je při vědomí," řekl někdo další spokojeně.
"Myslím, že by bylo lepší, kdybyste ji odnesli na pokoj. Musí to pro ni být neuvěřitelně těžké, pokuste se vcítit do její situace, bude chvíli trvat než se z toho dostane, ale je silná. Zvládne to," konstatoval někdo tiše. Nedokázala rozpoznat hlasy, sotva rozeznala zda jsou mužské nebo ženské. Cítila jak ji někdo bere do náruče a nese ji pryč, pak se nad ní rozevřela noc.
"Hermiono?" zeptal se někdo opatrně. Pomalu otevřela oči a uvědomila si, že leží ve své posteli. Někdo ji nejspíše převlékl, protože na sobě měla svoje oblíbené pyžamo - vytahané tričko.
"R-Rone, co se stalo, pamatuji si jen, že jsme byli na smuteční hostině a stáli jsme na jeho počest," řekla ochraptělým hlasem Hermiona. Nedokázala vyslovit Viktorovo jméno.
"Zhroutila si se, řekli mi, abych tě sem odnesl. Neměli jsme tě tam vůbec vodit, už tak to pro tebe musí být náročné," svěsil hlavu Ron a pohrával si s něčím v ruce.
"Co to máš?" zeptala se bez zájmu Hermiona, snažila se přijít na jiné myšlenky. Avšak, zdálo se jí takřka nelegální moct se smát, když on už nemůže, mít zájem o něco jiného, než o něj. Zatřásla hlavou ve snaze vypudit tyto myšlenky z hlavy.
"Dárek, chtěl jsem ti ho dát už dřív ale nikdy jsem nenašel odvahu. Ne, že by toto byla zrovna vhodná příležitost, ale doufám, že jen přijmeš," vzal Hermionu za ruku a něco do ní vložil a zavřel její dlaň. Něco jako by ji do dlaně tlačilo tenkou hranou, pomalu rozevřela ruku, aby se mohla podívat.

Hermiona - část 22.

15. června 2008 v 19:20 | Pluviassol |  → Hermiona (moje povídka)
Tady máte další pokráčko, možná sem dneska večer kolem 22:00 hodím i další část... =o) tak se zatím mějte... =o)




Když přišli do hradu namířil si to Harry do Velké síně, Hermiona šla poslušně za ním ale v nitru duše se bála toho, co ji ve Velké síni čeká. Když vešli dovnitř takřka všichni už tu byli, dalo se říci, že čekali na ně. Hermiona se rozhlédla po místnosti a do očí se jí vhrnuli slzy. Byl tu pořád ten kulatý stůl a vše bylo laděno do černé. Oči přítomných se na ni upřeli s nečitelným výrazem ve tváři. Hermiona sklonila hlavu a podívala se na zem před sebe, ani si neuvědomila, že se opět rozešli. Harry ji dotáhl k místu, kde seděli všichni její přátelé, mlčeli, když přišli. Jako by měli strach mluvit. Hermiona se posadila mezi Peggi a Rona. Ten se na ni sklíčeně podíval a zničehonic ji objal. Neuvědomila si, že zase pláče. Jakmile si ji Ron přitáhl k sobě rozvzlykala se. Cítila jeho vypracovanou hruď, jak se zvedá s každým nádechem a pomalu klesá s výdechem. Cítila, jak ji jeho ruce svírají do pevného objetí, jeho rty ve vlasech jak si pomalu razí cestu k temenu. Přitiskla se k němu blíž, nejblíže jak to jen bylo možné, nechtěla ho pustit. Jakoby to byl Viktor, který ji přišel naposledy obejmout, pomyslela si. Tato myšlenka u ní vyvolala záchvat nečekané hysterie a rozvzlykala se ještě více. Ve Velké síni všichni mlčeli a taktně se dívali stranou, byly slyšet pouze Hermioniny vzlyky.

"Šš, Hermiono, šš," konejšil ji Ron a něžně hladil po zádech. Hermiona se snažila uklidnit ale nešlo to. Připadala si náhle tak prázdná, bez Viktora. Jakoby si vzal kousek jí s sebou, kousek jejího srdce. Bolest, která ji pohltila byla horší než jakákoliv fyzická bolest, nejhorší bolest jakou doposud zažila.

"Hermiono," promluvila tlumeně Peggi a pohladila ji po vlasech. "Jsi si jistá, že to zvládneš? Nechceš, abychom tě odvedli do společenské místnosti a dělali ti tam společnost? Pokusili se tě přivést na jiné myšlenky?"

"N-e," podařilo se vyslovit Hermioně. Pomalu se uklidňovala, Ron jí velice pomáhal, po chvíli byla schopná podívat se mu do tváře. Ta bolest, kterou tam viděla ji zaskočila. Ale byla to jiná bolest než ta její, nesla v sobě určitý podtón, kterému nerozuměla. Ron ji odmítal pustit, přesto uvolnil jednu ruku z jejích zad a něžně jí setřel hřbetem ruky slzy z tváří. Hermiona se mu po celou dobu dívala do tváře. Nakonec si sedla čelem do středu stolu a čekala co se bude dít. Ron nebyl ochotný ji pustit, jednu ruku ji omotal kolem pasu a přitáhl si ji co nejblíže ke svému boku, druhou rukou ji chytil za její studenou dlaň a přitáhl si ji k obličeji, tam ji chvíli podržel a poté ji spustil a také se zadíval do středu stolu. Tam už stál profesor Brumbál připravený k proslovu.

"Vážení přátelé," promluvil procítěně profesor Brumbál, i když mluvil tiše Hermiona sebou trhla. "Před pár dny nás opustil kamarád, přítel, bratr, bratranec, vynikající hráč, a především skvělí člověk - Viktor Krum. Nyní nechci nikoho obviňovat z jeho smrti ani nikomu nic vyčítat, dnes ne. To je také důvodem, proč tu máme kulatý stůl místo obvyklých, dnes jsme si všichni rovni, nehledě na kolej, nehledě na to zda je to žák nebo učitel. Opustil nás jeden velice mladý člověk, který toho měl ještě mnoho před sebou, vyjádřeme společně soustrast jeho rodině, přítelkyni, kamarádům. Věnujme mu prosím minutu ticha, při níž na něj budeme vzpomínat a modlit se za něj, prosím postavme se a v tichosti vzpomínejme."

Všichni se najednou začala zvedat ze židlí, bylo slyšet pouze skřípání židlí po podlaze. Hermiona si povzdychla a prosebně se podívala se na Rona, byla moc vyčerpaná na to, aby se dokázala postavit sama. Ten pouze přikývnul a pomalu odsunul její židli a pomohl jí na nohy. Přitáhl si ji k sobě, stále ji pevně svíral kolem pasu, netušila jestli proto, aby nespadla nebo z jiného důvodu. Rozhlédla se po ostatních. Všichni mlčeli, hlavy skloněné, pohledem probodávali stůl pod sebou. Hermioniny oči zabloudily k Veronice. Opírala se o nějakého spolužáka a plakala, nedívala se na stůl jako ostatní ale bloudila očima po místnosti. Jejich pohledy se setkaly, na chvíli to vypadalo jako by s Hermionou soucítila, pak ale sklonila hlavu a zase se rozvzlykala.

Hermiona - část 21.

13. června 2008 v 16:00 | Pluviassol |  → Hermiona (moje povídka)
Tady máte další pokráčko, snad se bude líbit... Omluvte případné chyby, mam to ze stolního PC a v něm to nemám zkontrolované, tím myslím jsména a podobně, no snad to bude o.k. Tak jo, příjemnou zábavu! =o)


Pohřeb netrval dlouho, alespoň podle času, avšak Hermioně se zdálo, že to utrpení nikdy neskončí. Cítila se bez něj tak sama, v srdci jí po něm zůstalo prázdné místo. Celý pohřeb nezadržitelně plakala a vzlykala. Sledovala Viktorovu rakev, jak ji odtahují testrálové. Už je také viděla, zažila smrt.
Nejhorší pro ni byl okamžik, kdy rakev zmizela v stínech stromů Zapovězeného lesa. Byla to chvíle, kdy si uvědomila, že už ho opravdu nikdy neuvidí, že ji nikdy neobejme, nepolíbí… Byla to chvíle, kdy jí došlo, že doopravdy odešel. Vyvolalo to v ní hysterický záchvat. Chtěla se za ním rozběhnout, chtěla, aby žil. Kdyby mohla, tak by si slíbila, že se pomstí, ale neměla komu. Draco byl také mrtví, jeho pohřeb se ale nekoná v Bradavicích. Malfoyovi si jeho tělo odvezli hned ráno. Když obřad skončil Hermiona se hned nezvedla a neodcházela. Seděla dále na sedadle a dívala se na místo, kde zmizela Viktorova rakev. Nevěděla, jak dlouho už tam sedí, když za ní přišel Harry, kupodivu sám, bez ostatních.
Hermiona odtrhla pohled od místa, kam se dívala a vrhla strhaný pohled po Harrym, kterým přistoupil blíž a posadil se. Byla ráda, že nechce, aby už šli.
"Hermiono," pronesl tiše Harry a pohladil ji po slaných tvářích, které měla stále ještě mokré.
"Měli bychom jít, nemůžeš tu sedět napořád, to ti nijak nepomůže. Ve Velké síni na nás čeká ještě večeře a proslov profesora Brumbála. Tak pojď ať to máme za sebou."
"Harry?" zašeptala ochraptěle Hermiona.
"Ano?"
"Bylo to taky takové, když zemřel Cedrik? Taky jsi myslel, že za jeho smrt můžeš jenom ty a nikdo jiný?"
"Ano, bylo to přesně stejné, i když myslím, že mě to tenkrát nezasáhlo tolik z důvodu toho, že jsem k němu neměl takový vztah jako ty k Viktorovi. Určitě si vzpomínáš, že mě pak ještě hodně dlouho děsily noční můry o tom jak jsme na hřbitově…" vzpomínal Harry, jeho tvář zestárla smutkem.
"Jak vlastně… co jsi vlastně dělal ty, když si běžel za Brumbálem?"
"Běželi jsme s Peggi společně, ona se pak oddělila a pokračovala na naši kolej upozornit ostatní, já jsem běžel za Brumbálem, povědět mu co se stalo. Stihl jsem doběhnout pouze k chrliči, protože jsem neznal heslo nemohl jsem jít dál, ale díky bohu z Brumbálovi pracovny akorát vycházel Kratiknot. Požádal jsem ho o heslo, řekl jsem, že nutně potřebuji mluvit s profesorem, tak mě pustil, v pracovně jsem všechno řekl Brumbálovi a ten okamžitě jednal, pomocí portrétů dal vědět ostatním učitelům. Na pozemky jsme šli tajnou chodbou a tam pomohli zastavit útok mozkomorů, naštěstí se povedlo. Zbytek už znáš," dovyprávěl Harry a smutně se podíval na Hermionu, která se mezitím opět rozplakala.
"Bohužel nevíme, kdo sem mozkomory poslal ani, kdo je sem dostal," dodal ještě tichounce, aby Hermionu nerozrušil ještě víc.
"Byl to Draco Malfoy a Veronika Noxerová a jednali za Pána zla, jednou ti to budu vyprávět a nejenom tobě ale teď bychom vážně měli jít," řekla a vstala. Podlomily se jí kolena a málem by spadla, kdyby ji Harry nechytil.
"Myslím, že potřebuješ pomoct," řekl s mírným úsměvem vstal a vzal ji kolem pasu, při chůzi ji podpíral.
"Díky," špitla vděčně Hermiona a opřela se o něj celou svou vahou.
"Není zač, to je maličkost."
"Mimochodem, kde jsou ostatní?"
"Nevěděli jestli by bylo správné, kdybychom se sem za tebou nahrnuli všichni. Tak jsem řekl, že půjdu já, ovšem chtěl jít Ron ale všichni souhlasili, že nejrozumnější bude, když půjdu já, moc se mu to nelíbilo," ušklíbl se Harry.
"Jsem ráda, že jsi přišel ty. Mám pocit, že se mnou dokážeš nejlépe soucítit. Netvrdím, že Ron by to nezvládl ale jemu zatím nikdo…" zakroutila hlavou Hermiona, neschopna dopovědět větu. Harry se na ni povzbudivě usmál, jako by věděl přesně co cítí. Vyšli k hradu. Harry ji statečně celou cestu podpíral, až se Hermiona divila, že není unavený, neboť většina její váhy spočívala na něm. Cestu šli mlčky, Hermioně se mluvit nechtělo a Harry nevěděl co by měl říct.

Hermiona - část 20.

12. června 2008 v 20:29 | Pluviassol |  → Hermiona (moje povídka)
Takže; toto je poslední část kterou jsem sem měla nachystanou, ještě mám pár stránek v záloze ale není jich mnoho, teď už to bude záležet převážně na tom jak rychle budu psát, doufám, že se mnou budete mít strpení... =o) Pustím se do toho už o víkendu, pokusím se něco napsat, snad se mi to povede, uvidíme... =o) zítra tedy žádnou část asi nepřidám... Tak jo, už končím, nebudu vás dále otravovat mými kecy... xD příjemnou zábavu.... =o)



Hermiona se začala probouzet, neklidně se převalila na posteli a snažila se spát dál. Náhle si vzpomněla na svůj podivný, děsivý sen. Viktora v něm zabil Draco, a ho následovně zabil Snape, avšak nepamatovala si jak sen dopadl. Co když se to vážně stalo? napadlo ji. Nesmysl. Otočila se na druhou stranu a zadívala se z okna, venku bylo zataženo tak zavřela oči. Náhle si uvědomila, že v pokoji není ticho. Hrála tam tichá, žalostná píseň. Byl to ten tip písně, který vás nutí plakat, i když neznáte důvod a ani nerozumíte jejím slovům. Hermiona se opatrně posadila a rozhlédla se po pokoji. Nikdo v něm nebyl, byla sama. Na židli byl nějaký hábit se vzkazem.



Drahá Hermiono,
předem Ti chci popřát upřímnou soustrast, věř, že s tebou dokáži soucítit. Je mi to líto. Viktor má dnes pohřeb. Nechtěli jsme tě budit dřív než bylo nutné, i tak to pro tebe musí být těžké. Ve velké síni se koná smuteční oběd, poté budeme mít chvíli volno, abychom se mohli psychicky připravit a pak začne smuteční obřad. Toto si obleč.
Máme tě rádi, všichni, a budeme při tobě stát.

Peggi, Harry a všichni Weasleyovi.



"Ne, ne, ne! To nemůže být pravda!" rozvzlykala se Hermiona a odhodila Peggin dopis. Najednou ji začala docházet souvislosti. Sama sobě musela přiznat, že to co myslela, že byla jen noční můra se doopravdy stalo a teď musí čelit důsledkům. Vstala a podala si oblečení, už nevzlykala ale slzy se jí nezadržitelně řinuly po tvářích. Nevnímala pořádně co dělá ale nasoukala se do oblečení a podívala se na sebe do zrcadla, nepoznávala se. V obličeji byla křídově bílá, oči oteklé, pod kterýma se rýsovali černé kruhy z nedostatku spánku. Hřbetem ruky si otřela tváře a vyšla z pokoje. Sešla pomalu po schodišti a rozhlédla se po společenské místnosti, bylo tam pár spolužáků, všichni v černém. Hermionu stálo velké úsilí, aby se opět nerozvzlykala. Spolužáci se po ní otáčeli a tiše ji přáli upřímnou soustrast, ona je však s těží vnímala, prošla otvorem a zamířila do Velké síně.
Cesta netrvala dlouho a už stála ve dveřích Velké síně. Čtyři podlouhlé stoly, které zde za normálních okolností stály, nahradil jeden velký kulatý stůl. Mlčky hledala své přátele, když na k ní někdo přiběhl a táhl ji za ruku někam pryč, všimla si, že je to Ron, také si všimla, že na ni mluví ale nebyla schopna jej plně vnímat.
"Hermiono, jak je ti?" zeptala se Peggi, která seděla spolu s nimi.
"Já…já nevím," řekla popravdě Hermiona.
"Zajímalo by mě," řekl Ron ve snaze odvést její pozornost někam jinam, "proč je tu dnes kulatý stůl."
"To se dá snadno vysvětlit," pronesla tiše Hermiona. Ron trpělivě čekal až bude zase pokračovat.
"Zemřeli dva ze studentů, oba ze Zmijozelu. Všiml sis, že dnes nemá nikdo školní odznaky? Víš, proč? Pokud ano, tak víš, proč je tu kulatý stůl místo obvyklých podlouhlých stolů."
"Ne, nevšiml, čili stále pořád nevím," usmál se omluvně Ron a pohladil ji po tvářích, ve snaze jí je trochu usušit, nepovedlo se.
"Dnes si mají být všichni studenti rovni Rone, nemají brát ohledy na to z jaké jsou koleje a soucítit spolu. Už to chápeš?"
"Ano, děkuji," řekl Ron a opět ji hřbetem ruky přejel po tvářích. Hermiona jeho doteku uhnula, teď myslela pouze na Viktora, na svého přítele, o kterého přišla. Najednou jí něco došlo.
"Co se stalo se Snapem?" vyhrkla.
"Utekl," připustila Peggi, všichni se na ni rozhněvaně podívali, očividně nebyli rádi, že to Hermioně řekla.
"Nedívejte se na mě tak, má právo to vědět," bránila se.
"On utekl? Jak?"
"Nikdo neví," všichni se dívali na svůj talíř ale nikdo nejedl, krom pár jedinců z prvních ročníků, kterých se tento obřad až tak moc netýkal.
Kolem Hermiony uběhl tento den, jako rozmazaná šmouha, absolutně ho nevnímala. Byla si vědoma jen bolesti, prázdného místa, které v ní zanechala Viktorova smrt. Už kráčela k famfrpálovému hřišti, kde se měl konat pohřeb. Po jejím boku šli Peggi a Ron. Harry s Ginny šli za nimi a drželi se kolem pasu. Hermiona ruka objímala své tělo, jako by se každou chvilkou měla rozpadnout. Nechtěla, aby se jí kdokoliv dotýkal, aby ji kdokoliv konejšil, chtěla být sama se svými myšlenkami. Došli na hřiště, kde už byla shromážděna celá škola a profesorka McGonagallová se snažila udělat určitý zasedací pořádek. Hermionu oddělila od ostatních a poslala ji do prvních řad k Viktorově rodině. Navzájem si popřáli upřímnou soustrast a tiše čekali až začne obřad.

Tajemství čísla 11

12. června 2008 v 13:42 | Pluviassol |  Moje kecy
Tajemství čísla 11


Toto mi došlo na mail, je to zajimave, určitě doporučuji... hlavně ten konec, celkem jsem koukala... xD pokud chcete vědět víc click na celý článek.... ↓↓↓↓↓

Hermiona - část 19.

11. června 2008 v 7:19 | Pluviassol |  → Hermiona (moje povídka)
Tady máte další pokráčko, ale jestli mi kvůli vám ujede bus, tak si mě nepřejte!!! xD


"Veroniko!" vykřikl Draco a rozběhl se k ní. Toho Hermiona využila a vykřikla: "Levicorpus!" Draco vylétl do vzduchu a ve snaze dostat se dolů, se začal všelijak svíjet ale nebylo mu to nic platné.
"Pusť mě dolů, ty bezcitná zrůdo! Nevidíš jak jí je?!" křičel na ni, stále se snažil dostat dolů.
"A co mám podle tebe dělat, hm? Ty ses mě pokusil zabít nemohu tě jen tak pustit!" řekla klidně Hermiona a sebrala jeho hůlku ze země, zastrčila si ji do hábitu společně s Veroničinou.
"Můžete mi říct co se tu děje?" zeptal se za nimi nějaký nový, mužský hlas. Hermiona se s trhnutím otočila. Byl to Snape.
"Pane profesore!" vykřikl Draco. "Ať mě okamžitě sundá dolů a vrátí mi mou hůlku, podívejte se co udělala Veronice!"
"Grangerová pusťte ho, okamžitě! Copak nevíte co se děje na škole?"
"Vím, ale vy zřejmě nevíte co se děje tady," řekla Hermiona. Nehodlala se tak lehce vzdát, ne bez boje.
"Pusťte ho Grangerová! Slečna Noxerová nutně potřebuje na ošetřovnu! Slyšíte mě?!" přikazoval Snape a rozhněvaně se na ni díval.
"Pane profesore oni ho zabili!!! To je mám jen tak nechat jít?! To snad nemyslíte vážně nebo ano?!" zakřičela Hermiona, cítila, že vlhkost v jejích očích přetekla.
"Prosím?" zeptal se nechápavě Snape. Hermiona nic neřekla, jen ukázala směrem k Viktorovi, ovšem podívat se tam nesvedla.
"Můžete mi říct co se tu stalo?" zeptal se Snape.
"Teď na to není čas! Když si nepospíšíme, vykrvácí! No tak, Grangerová, dej mě dolů! Prosím! Hned! Ona opravdu potřebuje pomoct," žadonil Draco se slzami v očích. Hermiona se zmateně podívala na Snapea a čekala na jeho reakci.
"Pusťte ho," usoudil nakonec. Hermiona ladně mávla hůlkou a Draco spadl na zem.
"Draco, uteč!" zakřičela z posledních sil Veronika.
"Miluju tě!" křikl Draco a utíkal pryč. Nestačil doběhnout daleko, když se zhroutil k zemi mrtvý. Hermiona se na něj zděšeně dívala a pak se podívala na Snapea jak schovává hůlku.
"Proč?" dostala ze sebe pouze.
"Už byl k ničemu. Nikomu tu chybět nebude," řekl nenávistně Snape a šel k Veronice.
"Dejte ty ruce ze mě pryč!" křičela na něj.
"Dovol, abych ti pomohl."
"Ne! Vy vrahu!"
"Proč tak škaredě? Vždyť vy jste tu před chvílí zabili nevinného hocha, který nic, na rozdíl od Draca neprovedl. A já jsem vrah?"
"Ano!"
"Severusi," ozval se tichý tlumený hlas. Všichni tři vzhlédli, byl to profesor Brumbál v patách s Harrym, Ginny a Peggi. "Můžete mi vysvětlit co se zde stalo? Ach ne, Draco Malfoy a Viktor Krum!" zděsil se Brumbál a rozešel se k mrtvým tělům.
"Hermiono jsi v pořádku?" zeptala se Peggi tiše. Hermiona jen přikývla, nebyla schopna slova. Snažila se postavit, když v tom se jí zamotala hlava a ona upadla do bezvědomí.

Hermiona - část 18.

10. června 2008 v 19:41 | Pluviassol |  → Hermiona (moje povídka)
Další pokráčko, opět kratší ale snad se nezlobíte... =o)

"On byl pod kletbou Imperius?" zeptala se zmateně Hermiona a něžně se podívala na Viktora. Takže ji neubližoval protože by to byla jeho volba, ovládal jej někdo jiný, nebyl si vědom toho co dělá. Bylo to hloupé ale tak nějak se jí ulevilo. Byla ráda, že zná pravdu. Ale ztratila Viktora, když si to uvědomila opět se rozvzlykala. Pevně ho objala a potichoučku mu špitla do ucha: "Promiň," a dál plakala. Bolest, která ji zachvátila, neměla nic společného s jejím zraněním od Viktora ani s kletbou Cruciatus, byla silnější než obě dohromady, silně otřásala celým jejím tělem.
"Ano, byl, ale nějak se mu ji podařilo teď zlomit. Ale dost už o tom ubožákovi, co s tebou Grangerová?"
"Myslím, že bychom ji měli také zabít," promluvila tiše Veronika s hlasem plným hněvu. Rozhlížela se kolem, náhle se její pohled zastavil, Hermiona se podívala tím směrem a spatřila její hůlku. Pustila Viktora, rychle vytáhla svou hůlku a pomyslela si: Acio hůlka!
"Co si myslíš, že děláš?!" zakřičela na ni Veronika.
"Klid, drahá, zapomněla na jednu maličkost."
"Jakou?" zeptala se zmateně Veronika.
"Já mám také hůlku," ušklíbl se Draco.
Hermiona se rozesmála. Překvapil ji klid a sebedůvěra, které náhle cítila, jako by ji Viktorova smrt dodala odvahu se Dracovi postavit.
"Co je ti k smíchu?"
"Ty jsi také na něco zapomněl," usmála se na něj Hermiona.
"Na co? Mluv!" přikázal.
"Já mám také hůlku." Teď se pro změnu rozesmál Draco. Hermiona povytáhla obočí v údivu.
"Mohu se tě zeptat, Draco, co je ti k smíchu?"
"Ty, jenom ty, Grangerová. To mě má vylekat, že máš hůlku? To sotva, nemyslíš?"
"Jsem lepší kouzelník než ty."
"Jsi si jistá, vždyť jsi jen mudlovský šmejd nic jiného. Zato já jsem z čistokrevného rodu, logickou úvahou zjistíš, že já jsem lepší, nebo nemám pravdu? Co myslíš?"
"Tak se přestaňte dohadovat a vyzkoušejte to!" vykřikla nadšeně Veronika, ta představa se jí líbila víc než by měla.
"Expelliarmus," pronesla tiše Hermiona. Bohužel ne dost tiše, Draco ji zaslechl a hbitě uskočil stranou kouzlo ho o vlásek minulo.
"Na nic víc se nezmůžeš, Grangerová?" vysmíval se jí. Sám se nahrbil jako kočka a vykřikl: "Avada Kedavra!" Hermiona to čekala, Draco byl velmi dobře předvídatelný, lehce uskočila a usmála se na něj. Očividně ho to rozzuřilo a vyslal proti ní další smrtící kletbu. Očividně to bude jen souboj rychlosti, pomyslela si Hermiona. Draco je rychlý a silný ale hloupý.
"Sectumsempra!" vykřikla Hermiona. Draca minulo kouzlo jen o kousek ale zasáhlo Veroniku, ta se s křikem zhroutila na zem, z paže se jí rychle řinula krev. Hermiona na ni zděšeně zírala. Co mám teď dělat? ptala se sama sebe.

Nečekaná návštěva u syna v pokoji

10. června 2008 v 17:29 | Pluviassol |  Vtipy
Rodiče nečekaně vejdou k synovi do pokoje a vidí, jak stojí uprostřed
místnosti v latexovém oblečku a mlátí se bičem. Rychle zavřou dveře a
bezradně na sebe koukají. Pak otec konečně promluví:
"Seřezat ho asi nemá smysl, co?"