close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Červen 2008

Hermiona - část 25. (bonus)

27. června 2008 v 11:19 | Pluviassol |  → Hermiona (moje povídka)
Tady máte slibovaný bonus k 25. části... Je to část, kterou jsem nakonecnepoužila tak jsem zvědavá jak se vám bude líbit... O víkendu budu mimo ČR a nebudu mít u sebe notebook takže budu psát až přijedu, nebo na papír a pak to přepíšu... ;o) takže zatím... =o)





část 25. - původní
"Hermiono, no tak, vnímáš mě vůbec?" dožadovala se pozornosti Peggi. Seděli v učebně přeměňování a čekali až dorazí profesorka McGonagallová.
"Och, promiň, omlouvám se, zatoulala jsem se v myšlenkách někam jinam. Cože jsi to říkala?" snažila se vzpomenout.
"Jsi poslední dobou hodně zamyšlená," řekla naoko uraženě Peggi. To už ale přišla do třídy profesorka McGonagallová, s jejím příchodem všichni utichli a postavili se na přivítanou, když si sedali Peggi se na Hermionu ušklíbla.
"Chtěla byste nám něco sdělit slečno Alsová?" ozvalo se od katedry. Profesorka si Peggi prohlížela zkoumavým pohledem, přes své půl měsíčkové brýle.
"Ne, omlouvám se," řekla kajícně Peggi a svěsila hlavu, ale po tváři jí přeběhl úsměv, který nevypadal vůbec kajícně, právě naopak.
"Paní."
"Ale mě nemusíte říkat paní, paní profesorko."
"Alsová, k tabuli, okamžitě!" rozkřikla se profesorka McGonagallová, tuto klidnou dámu dokázala Peggi vždy vytočit. Hermiona s vážnou tváří sledovala, jak se Peggi zvedá a přechází k profesorce, ale v nitru dusila smích. Stálo ji hodně sil aby se nerozesmála.
Už to byly 4 měsíce od smrti Viktora. Peggi Hermioně velice pomáhala, byla jí velice vděčná za to co pro ni dělá, občas ji to muselo stát hodně sil a Hermiona si to uvědomovala, také doufala, že jí to bude někdy moct oplatit. Staly se z nich nerozlučné přítelkyně.
První měsíc byl pro Hermionu nejhorší, uzavřela se do sebe, nechtěla absolutně s nikým komunikovat a celé dny proplakala. Až jednoho dne za ní přišla Peggi a promluvila jí do duše, nevšímajíc si toho, že to hermiona pouští jedním uchem tam a druhým ven. Nakonec se na ni tenkrát rozkřičela: "Hermiono, no tak už se prober! Viktora ti to už nevrátí! Asi teď budu působit bezcitně ale musíš se zase postavit na svoje vlastní nohy, život jde dál, chápeš to!? Já si to zažila, prošla jsem si tím, přišla jsem o_________________!!! Takže vím jaké to pro tebe je, takže se okamžitě uklidni a začni znovu žít!" Hermioně to tehdy velice pomohlo, dokázala potom zase začít chodit na některé hodiny, ne na všechny, ale pár denně už jich zvládla a počet se postupně zvyšoval. Už to vypadalo, že se vše vrátí relativně do normálu. Apaticky chodila na hodiny, nikdy však důkladně nevnímala jejich výklad. Ostatní ignorovala, Rona od sebe odháněla, stranila se mu. Většina spolužáků se jí vyhýbala obloukem, nevadilo jí to, právě naopak.
Druhý měsíc přišel menší zvrat, málem spadla zase na dno. Jednou si ji zavolal profesor Brumbál do pracovny a chtěl po ní znát všechny podrobnosti, jak se to tenkrát odehrálo. Několikrát se při vyprávění musela uklidňovat, když odcházela z pracovny nezadržitelně plakala, ale byla tu Peggi a opět ji podržela. Tato její krize trvala pár dní, poté začala opět chodit na vyučování, opět bez náznaku zájmu.
Třetí a čtvrtý měsíc už to bylo lepší stále se to zlepšovalo. Zase se začala zajímat o školu a mluvit s přáteli. Každý večer myslela na Viktora, občas ještě pořád plakala, ale už jen málokdy, prázdnotu ve svém srdci cítila dál, ale přátelé ji pomáhali a snažili se ji zaplnit. Při každé příležitosti se ji snažili rozesmát, ze začátku měli pramalý úspěch ale postupem času se i smát začala. Smát asi není to pravé slovo, spíše umívat, vždy se jen uchichtla, nic víc, ale byli vděční i za toto.
"Slečno Grangerová?" vytrhla ji z jejích myšlenek profesorka McGonagallová. Ani si nevšimla, že Peggi sedí opět vedle ní, už se neusmívala, mračila se jako kakabus. Známka toho, že zkouška nedopadla moc přívětivě.
"Ano, paní profesorko?"
"Přijďte za mnou po hodině, prosím."
"Mohu se zeptat proč?" zeptala se Hermiona s obavou, že po ní budou chtít něco kvůli Viktorovi. "Paní profesorko?" dodala ještě honem.
"Kvůli ročníkovým zkouškám." Hermiona si oddychla. Podívala se na Peggi, která stále nehnutě zírala před sebe.
"Tváříš se jako, kdybys jedla citron," pousmála se. Peggi ji zpražila pohledem což Hermionu rozesmálo, opravdu ji to rozesmálo. Tak se nesmála velice dlouho.
"Mě se to podařilo, já ji rozesmála!" radovala se Peggi.
"Mám ti zatleskat?"
"K čertu s pětkou, toto za to stálo!" radovala se dál peggi ignorujíc její poznámku.
"Mohly by jste se prosím uklidnit dámy?"
"Promiňte," řekli sborově. Nemůžu tomu uvěřit, já se směji! tetelila se blahem Hermiona. Hodina utekla poměrně rychle.
"Mám na tebe počkat?" zeptala se Peggi, když si balila věci.
"Nemusíš, běž na oběd, slyšela jsem jak ti v hodině kručelo v břiše," usmála se Hermiona a naskládala své věci do tašky.
"Dobře, uvidíme se tam, tak zatím," zamávala Peggi a rozutekla se k Velké síni, kde na ni čekal zajisté vynikající oběd.

Pardooon...

27. června 2008 v 6:51 | Pluviassol |  Moje kecy
Dobré ráno,
musím se vám omluvit, že tu nepřibyla další kapitolka Hermiony ale nějak jsem v poslední době neměla absolutně čas, a když už čas konečně byl tak se ro zvrtlo a už jsem psat nemohla, takže se moc omlouvám... Snad vám to vynahradím tím, že vám sem dám takový bonusek... Jestli si pamatujete tak jsem jednu část předělávala, no a já si ji schovala, mám pocit, že jsou to 2-3 stránky, teď nevím místo, které části to je ale to vám sem doplním... Takže se můžete odpoledne těšit.. ;o)

Pro milovníky pejsku, čistič obrazovky.. =o)

26. června 2008 v 10:03 | Pluviassol |  → Různé


ZDE
máte čistič obrazovky, zvkáště pro milovníky pejsků... =o)

Chlápek v nóbl restauraci

26. června 2008 v 10:00 | Pluviassol |  Vtipy
Chudák chlap.... xD

Chlápek v nóbl restauraci potrebuje na toaletu.
Na pánech je bohužel obsazeno. Už to nemuže vydržet a tak nakoukne na dámy.
Tam nikdo,tak hups tam. Libuje si, že jsou to krásné toalety a jak tak sedí, vidí tri knoflíky.
Ríká si pro sebe, že tohle na pánech nemají, co to asi muže být?
Na prvním je "TV" - "že by televize?" Obrazovku nevidí. "Nevadí,zkusím to."
Zmáckne knoflík a teplá voda mu omyje prirození.
Hmmmm, skvelé, to musíme na pánech taky prosadit."
Na druhém knoflíku je "HV" - "že by horká voda? Tak to vyzkouším."
Zmáckne a osuší ho horký vzduch. "Hmmmm, to si taky musíme porídit,"Strašne si libuje.Na poslednim knofliku je "AOT" - "co by to mohlo být? Tak tovyzkouším!!!
Zmáckne knoflík a najednou se mu zatmí pred ocima a vzbudí se až na jenotce intenzívní péce, kde mu orosené celo utírá sestricka a ptáseho:Pane, co jste prosím vás delal?!" "No, já nevím, byl jsem na záchode -dámském, byly tam tri knoflíky, tak jsem je zkoušel."
A vy jste zmáckl i ten poslední?" ptá se zdešene sestricka.
No, asi ano, už si nic nepamatuju, co to bylo zac?!"
Pane, "AOT" je automatický odstranovac tampónu.Penis máte pod polštárem."

Nějaké vtipky... =o)

26. června 2008 v 9:53 | Pluviassol |  Vtipy
Otec se zajímá: "Co bylo dnes ve škole?" - "Sexuální výchova. Doktor vysvětloval, jak to nemáme dělat, farář, proč to nemáme dělat a učitel, kde to nemáme dělat!"
Perou se dva žáci: "Ty jsi hrozný blbec" - "A ty ještě větší!" Zasáhne pan učitel: "Nezapomeňte, že já jsem tady!"
Pepíček říká svému učiteli: "Nechci Vás strašit, pane učiteli, ale tatínek říkal, že když nebudu nosit lepší známky, tak někdo dostane výprask ..."
Víte jaký je rozdíl mezi být zkoušenej nebo zkouřenej?
Žádnej u obou vítě hovno.
Ve škole dá učitelka dětem za úkol udělat rozhovor o Yettym. Přihlásí se Dežo a Jurko a začnou: "Yetty zima?" "Ye tty kokot."
Učitelka k žákovi: Časuj nám sloveso chodit!" "Chodím.....Chodíš......Chodí....." "Rychleji!" pobídne ho učitelka "Běžím....Běžíš....Běží....."

Svíčka

26. června 2008 v 9:39 | Pluviassol |  Vtipy
Potká farář Aničku a ptá se jí: "Tak co Aničko, jak se máš?
"Celkem dobře pane faráři." odvětí Anička.
"A manžela už máš?"
"Ano, mám."
"A co děti,máte?"
"No,to je to, co nás trápí, pane faráři. Nějak nám to nejde."
"Tak se netrap, já jedu zítra do Vatikánu a zapálím tam za vás svíčku a pomodlím se za vás."
Po pěti letech se znovu setkají a farář vidí Aničku obklopenou
dětmi.
"Tak koukám,že vám Pán Bůh požehnal A kolik tý drobotiny máte?"
"Celkem 10, dvakrát trojčátka,jednou dvojčátka a pak ještě dvě."
"A kde máš manžela?"
"Ten jel do Vatikánu sfouknout tu zkurvenou svíčku!"

Hermiona - část 31.

23. června 2008 v 19:48 | Pluviassol |  → Hermiona (moje povídka)
Taak, konečně se mi podařilo připojit se k netu, takže tady máte další pokráčko, upozorňuji, že na další si budete muset chvíli počkat, nemám nic napsaného už, takže musím psát a nevím jak to stihnu tento týden už mam trošku plný, tak snad se nezlobíte... =o)



"Chtěla bych vidět Viktorův hrob, pojď tam se mnou prosím," řekla Hermiona s prázdným pohledem. Najednou strašně moc toužila jít opět za Viktorem, jako by ho šla navštívit.
"Dobře, jen to zajdu říct Ronovi, počkej tady," řekla Peggi a zvedla se k ochodu.
"Počkej! Neříkej Ronovi kam jdeme, řeknu mu to časem sama, teď mu to prosím neříkej," řekla toužebně Hermiona. Ronovi by se to zajisté nelíbilo, kdyby věděl kam jdou.
"Dobře, hned jsem zpátky," přikývla a zmizela Hermioně z dohledu. Hermiona pohlédla z okna, už se pomalu stmívalo, den kolem ní ubíhal v neuvěřitelném shonu, takže si ani neuvědomila kolik je hodin. Bezmyšlenkovitě si hrála s dárkem od Rona, když jí najednou něco přistálo v klíně.
"Křivonožko! Vždyť já na tebe skoro zapomněla, si nějaký pohublí, pojď dám ti nějaké jídlo," řekla Hermiona a vzala kocoura do náruče. Vzala ho do ložnice, kde mu nasypala plnou misku granulí. Křivonožka se po nich nenasytně vrhl.
"Jak jsem na tebe jen mohla zapomenout," posmutněla Hermiona. Kocour jen nerad zanechal jídla a přiběhl k ní. Vyskočil jí na klín a spokojeně vrněl. Hermiona ho začala bezmyšlenkovitě hladit.
"Hermiono!" ozvalo se odněkud. "No tak Hermiono, kde jsi?!" Nehnutě seděla dál a čekala co se bude dít. když někdo vrazil do ložnice.
"Tady jsi! Neslyšela jsi mě, když jsem tě volala?" stěžovala si zadýchaná Peggi.
"Promiň, zamyslela jsem se," řekla kajícně Hermiona. Opatrně ze sebe sundala křivonožku, který se opět vrhl na jídlo.
"Můžeme jít?" zeptala se Peggi.
"Počkej, ještě mu naliji mléko, tak dlouho jsem ho zanedbávala."
"Dobře ale rychle prosím, už nemáme moc času než bude úplně tma," připomněla Peggi a posadila se na postel.
"Peggi, jak je možné, že si sem chodíš jak se ti zachce? Heslo určitě znáš ale copak tě sem pustí Buclatá dáma jen tak?"
"Ano, zařídila to McGonagallová. To ona mi řekla heslo a dala mi povolení sem chodit, vysvětlila to i Buclaté dámě. Nebýt jí, tak sem nemůžu, je skvělá."
"To ano, ale proč ti to vůbec povolila? Neurážej se ale musela k tomu mít nějaký důvod, jen tak by ti to určitě také nepovolila."
"Hermiono, ty ses neviděla, jak jsi vypadala po Viktorově smrti. McGonagallová věděla, že jsme se spřátelily, proto to povolila, byli ji o to požádat Harry s Ginny, jim za to vděčíme. Mimochodem, můžeme už jít?"
"Ano samozřejmě," přitakala Hermiona. Rychle vyrazily, když vyšli ven pro Hermionu přišla rána pod pás.
"Je zima," konstatovala nevěřícně.
"Co bys čekala, když je únor."
"Já nevěděla co je za měsíc, ani za roční období. To je skvělé," vypískla Hermiona a rozběhla se ven. Naplnilo ji to novou, čistou energií. Cítila se šťastná, jako by jí sníh pomohl očistit se od všeho chmurného.
"Koukám, že tady má zimu někdo rád," usmála se Peggi a běžela za ní. Zastavili se až u Viktorova hrobu. Obě ztěžka oddychovaly.
"N-nechám tě tu chvíli o samotě, neboj, nebudu daleko," řekla Peggi a docházela pryč.
"Peggi! Děkuji," zavolala za ní ještě Hermiona. Peggi se jen ušklíbla a ztratila se jí z dohledu.
"Ahoj Viktore," zašeptala Hermiona a přistoupila blíž k náhrobku. Pohladila mramor jako by to byl Viktor. Bodlo ji přitom u srdce. Posadila se do studeného sněhu a zadívala se na Viktorův portrét vytesaný do kamene. Usmíval se na ni svým kouzelným úsměvem, při kterém se Hermioně podlamovali kolena. Ani si neuvědomila, že vlhkost v jejích očích přetekla.Nevěděla jak dlouho tam sedí, když se jí za zády objevila Peggi.
"Hermiono, je pozdě, měli bychom jít nebo bude mít potíže. Nebo hůř, ostatní nás půjdou hledat," přestože Peggi promluvila potichu, Hermiona nadskočila. Němě přikývla a zvedla se k odchodu. Než odešla naposledy pohladila Viktorův náhrobek.
"Navždy zůstaneš v mém srdci," zašeptala melancholicky. "Brzy naschle," usmála se na něj.


- A jaká jsem dneska? xD

Twilight - premiéra v ČR

23. června 2008 v 17:18 | Pluviassol |  Twilight Series → Movie


→ Hrají: Kristen Stewart, Robert Pattinson, Michael Welch, Taylor Lautner, Justin Chon, Peter Facinelli

→ Režie: Catherine Hardwicke

→ Rok: 2008

→ CZ premiéra: místo 5.1.2009 je to až 15.1.2009

→ US premiéra: 12.12.2008



Tak co, už se těšíte? Já rozhodně ano... =o)

Test příchutí...

23. června 2008 v 14:56 | Pluviassol |  Vtipy
Chlápek přijde domů hned po tom, co nakoupil kondomy s příchutí.
Povídá ženě:
- Budeme testovat chutě, já si nasadím šprcku a ty ji budeš chutnat a potom povíš, co to je. Zhasne světlo.
Ženská:
- Niva.
Chlápek:
- Vydrž! Eště nemám nasazeno.....

Navstevnost za tyden (16.6. 2008 - 22.6. 2008)

23. června 2008 v 6:47 | Pluviassol |  Návštěvnost
Navstevnost za minuly tyden (16.6. 2008 - 22.6. 2008) je:
Pondeli: 64
Utery: 83
Streda: 94
Ctvrtek: 75
Patek: 75
Sobota: 66
Nedele: 62

Celkem: 519

wow díky.. =o)

Hermiona - část 30.

22. června 2008 v 21:28 | Pluviassol |  → Hermiona (moje povídka)
Taaak, tady máte celou verzi 30. části, snad se vám bude líbit, jelikož bylo na chalupě hodně práce tak jsem to psala až dneska, ale nevadí, je toho celkem dost, oproti minulým pokráčkám... Tak snad se bude líbit... Máte tu i minulou ochutnávku... Jeje mě bolí ruce tak, že pomale nemůžu ani psát na klávesnici.. xD



"No já s Peggi bychom spolu mohli začít naoko chodit, co vy na to? Všichni bychom se scházeli pouze v komnatě nejvyšší potřeby jinak by se nám Hermiona vyhýbala, přece nenecháme Veroniku jen tak bez povšimnutí! Musíme přijít na to co proti nám chystá!" rozhazoval rukama Ron. Všichni na něj nevěřícně koukali, jeho plán se Hermioně ani za mák nelíbil, ale jestli ostatní budou souhlasit nic s tím nenadělá, také chtěla zjistit co proti ní a ostatním Veronika chystá, ale za tuto cenu? Nebyla si jistá kolik je ochotná obětovat. Teď, když se 'probrala´ a opět našla lásku se jí má vzdát?
"Hermiono, si v pořádku?" zatřásl s ní Ron. Pomalu se na něj podívala, v jeho tváři viděla upřímnou starost.
"A-ano, jsem, jen jsem se zamyslela nad tvým plánem," přiznala nakonec trochu neochotně.
"Mě se to nelíbí o nic víc než tobě. To tě mám teď ztratit? Vždyť jsem tě sotva našel! Chci být s tebou každou volnou chvíli, a tyto chvíle mám teď obětovat kvůli někomu jako je Veronika?" povytáhl obočí Ron, Hermiona byla ráda, že to cítí stejně jako ona. "Ale zase na druhou stranu, co máme jiného dělat, když chceme zjistit co tam malá…"
"Rone!"
"…potvora chystá?"
"Hermiono, teď je to na vás, jestli to podstoupíte. Tím mám na mysli vás tři, tebe, Peggi a Rona. Ale mě se ten plán zdá více než dobrý," přiznal Harry a s očekáváním se na ni díval.
"Já souhlasím," řekla ochraptěle Peggi. Všichni se po ní podívali. Už neplakala, avšak v obličeji byla stále bledá.
"Hermiono, nezlob se na mě, ale já také souhlasím, třeba naše zjištění pomůžou Řádu," řekl Ron a omluvně sklonil hlavu. Chápala ho, vždy stál ve stínu svých sourozenců, kdyby teď dokázal něco velkého jeho rodiče by na něj byli opravdu pyšní, a každému by o něm vyprávěli. To si vždy přál.
"Ty se zlobíš, že?" vyrušil ji Ron.
"Ne, nezlobíme se. Já souhlasím, bude to těžké, hodně těžké ale souhlasím, i když nevím jestli se tě dokážu vzdát hned po tom co jsem tě našla," chytla Rona za ruku, jako by jej nechtěla pustit. Podíval se na ni pohledem, který ji vyděsil. Tolik bolesti, ale proč?
"Jak to uděláme s Prasinkami? Nezlobte se na mě ale nechci tam jít s Veronikou, raději bych tam šla s vámi ale vzhledem k našemu plánu…"
"To potom nějak vymyslíme," řekl nekompromisně Ron a přitáhl si Hermionu k sobě.
"To je všechno moc pěkné ale co chcete dělat?!"
"Harry, klid, prosím," něžně ho pohladila Ginny.
"A jak mám být podle tebe klidný když plánují takovou hloupost?! Chcete, aby Hermiona byla s Veronikou ale do Prasinek má jít ruku v ruce s Ronem??? Vždyť je to blbost! Až si to uvědomíte dejte vědět, jdeme Ginny!"
"Nejsem tvůj majetek Harry! Bohužel s tebou ale souhlasím takže půjdu, ale opovaž se ještě jednou na mě křičet!" Harry s Ginny se na sebe rozhněvaně dívali než začaly Ginny téct slzy. Harry zjihl a přitáhl si ji k sobě. "Tak pojď," zašeptal a táhl ji ke vchodu.
"Hermiono, mohla bych si s tebou teď o samotě promluvit?" zeptala se sklesle Peggi. Až teď si Hermiona všimla o kolik Peggi v obličeji zestárla, tmavé kruhy pod očima prozrazovaly, že ji něco trápí.
"Peggi, můžeš klidně mluvit i přede mnou, budu diskrétní," slíbil Ron.
"Rone, když nechce abys tu byl tak prosím jdi. Zajisté má důvod proč nechce abys to slyšel."
"Hermiono, nechci tě nechat samotnou."
"Ale jak se zdá, budeš se beze mne chvíli obejít. Prosím, Rone, nedělej mi to složitější než už to je. Nechci tě od sebe odhánět, jen to chci Peggi usnadnit, nic víc, nic míň," prosila Hermiona. Doufala, že ji pochopí.
"Jak dlouho?"
"Nevím, hodinu?" zeptala se Hermiona a obrátila se na Peggi, ta pouze bez přítomně přikývla s pohledem upřeným ven.
"Mám nápad," řekla tiše a otočila se na Rona s Hermionou.
"Posloucháme."
"Rone, běž do Komnaty nejvyšší potřeby, až… až to Hermioně vysvětlím tak za vámi přijdeme a domluvíme se na zítřku, co ty na to?"
"Dobře, ale ne moc dlouho prosím," s těmito slovy se zvedl a odešle k otvoru, tam se zastavil a otočil se na Hermionu, povzbudivě se na něj usmála a on odešel.
"Peggi, co je tak závažného, že o tom se mnou nedokážeš mluvit před Ronem?"
"Veronika. Nevím zda ti to dokáži říct, nevím kde začít," Peggi nešťastně svěsila hlavu.
"Peggi, co se děje? Kde začít? Co třeba od začátku? Čeho se to týká?"
"Rodiny a Veroniky."
"No tak dobře, ujasněme si to, Veronika je tvá sestřenice, její rodiče jsou čistokrevní kouzelníci, tví rodiče jsou mudlové, je to tak?"
"To jsem si donedávna také myslela," rozvzlykala se znovu Peggi. Hermiona k ní přistoupila a něžně ji pohladila. Trpělivě čekala až se Peggi uklidní, aby mohla pokračovat.
"Hermiono," řekla ztrápeně Peggi a pohlédla na Hermionu. "Je to moje sestra, dvojče," řekla a z jejích očí přitom tekl potok slz, rozvzlykala se natolik, že Hermiona nevěděla, zda se jí podaří ji utišit. Konejšila ji jak nejvíce byla schopná ale viděla, že to nestačí. Něžně si ji přitáhla k sobě, nemluvila, jen ji pevně odejmula, tak jako by objímala Rona. V té chvíli ji něco došlo. Peggi je pro ni jako sestra, kterou nikdy neměla. Pouto k ní je pro Hermionu tak silné, že ho nic nemůže přetrhnout, svým způsobem ji miluje, jako mladší sestru, kterou má touho ochraňovat, před vším špatným, před vším co by jí mohlo nějak ublížit. Přitáhla si Peggi ještě těsněji a políbila ji do vlasů. "To bude dobré, uvidíš," zašeptala, a tu chvíli se v ní zvedla vlna nenávisti vůči Veronice. I když za to Veronika de facto nemohla, ublížila Peggi, to Hermionu znepokojovalo, nejraději by jí teď ublížila také.
"Peggi, už neplač," zašeptala Hermiona a odtáhla se od ní jen natolik, aby jí viděla do obličeje, "máš mě, spolu to zvládneme. Pro mě jsi jako mladší sestra, kterou chci chránit, tak už neplač, prosím," pohladila ji po tváři.
"Hermiono, já nevím co mám dělat. Proč se to stalo, proč jsme tak rozdílné, když jsme sestry. Proč nás vůbec jako malé rozdělily? Já, já to prostě n-nechápu."
"Pšt, Peggi, klid, to bude dobré, neboj, spolu to zvládneme," konejšila ji Hermiona. Houpala se s ní tam a zase zpátky zatím co Peggi tiše vzlykala.
Asi po půl hodině se Peggi konečně uklidnila natolik, aby mohla Hermioně vyprávět, mluvila tiše, její hlas byl sotva slyšel, Hermiona se plně soustředila, aby jí nic neuniklo, věděla totiž, že Peggi tento příběh nebude možná už nikdy vyprávět.
"Naši pravý rodiče, čistokrevní kouzelníci, zemřeli, když jsme byli ještě batolata. Nevím okolnosti jejich smrti, ani nevím, zda je chci vědět, vždyť nevědomost je tak sladká, ne? S Veronikou nás dali do kojeneckého ústavu, a tam nás adoptovali. Udělaly z nás pokusné králíky! Veroniku dali k adopci u Svatého Munga, a mě v mudlovské nemocnici. Chtěli prý vidět, jak naše výchova bude odlišná, jaké budou naše povahy. Řekly nám, že jsme sestřenice, abychom se stýkaly, ale po létě, o kterém jsem ti již vykládala, jsme se stýkat stejně přestaly, v Bradavicích se obcházíme obloukem, ani se nezdravíme. Chápeš to, byly jsme jen pokus, nic víc! Nevím, jestli se to Veronika také dozvěděla a je mi to jedno. Nikdy ji nebudu považovat za svou sestru, každá jsme jiná, jako z jiných planet. I to v jaké jsme koleji to dokazuje. Co mám teď dělat?" dokončila své vyprávění Peggi.
"Ostatní to vědět nemusí," řekla zamyšleně Hermiona a hrála si s přívěškem od Rona. Peggi ji pozorovala.
"To ti dal Ron?"
"Ano, je krásný viď?" pousmála se Hermiona, vděčná za změnu tématu, chtěla Peggi přivést na jiné myšlenky.
"Nádherný, kde ho vzal?"
"Nevím, ale vypadalo to jako by pro něj byl důležitý, nevím proč."
"Počkej, z čeho usuzuješ, že je pro něj důležitý?"
"Podle jeho reakce, když jsem mu ho vrátila. Dal mi ho už jednou po Viktorově pohřbu, tenkrát jsem ho odmítla, zajisté chápeš proč," vysvětlovala Hermiona, samotnou ji zaskočilo jak nenuceně řekla Viktorovo jméno.
"Peggi? Můžu tě o něco požádat?"
"Samozřejmě, o co?"
"Chtěla bych vidět Viktorův hrob, pojď tam se mnou prosím," řekla Hermiona s prázdným pohledem. Najednou strašně moc toužila jít opět za Viktorem, jako by ho šla navštívit.
- Tak co jaká jsem? xD xD xD

Jak okouzlit mužského???

21. června 2008 v 9:18 | Pluviassol |  Vtipy
Jak okouzlit mužského?

click n celý článek ↓

Hermiona - část 30. (ochutnávka)

20. června 2008 v 15:40 | Pluviassol |  → Hermiona (moje povídka)
Toto je snad ta nejkratší část co sem dávám, je to jen ochutnávka 30. části, dneska večer něco dopíšu a zítra to sem hodím... Na chalupu jedu až zítra odpoledne... ;o) tak jo, snad se nezlobíte, že je toho tak málo, zatím... =o)


"No já s Peggi bychom spolu mohli začít naoko chodit, co vy na to? Všichni bychom se scházeli pouze v komnatě nejvyšší potřeby jinak by se nám Hermiona vyhýbala, přece nenecháme Veroniku jen tak bez povšimnutí! Musíme přijít na to co proti nám chystá!" rozhazoval rukama Ron. Všichni na něj nevěřícně koukali, jeho plán se Hermioně ani za mák nelíbil, ale jestli ostatní budou souhlasit nic s tím nenadělá, také chtěla zjistit co proti ní a ostatním Veronika chystá, ale za tuto cenu? Nebyla si jistá kolik je ochotná obětovat. Teď, když se 'probrala´ a opět našla lásku se jí má vzdát?
"Hermiono, si v pořádku?" zatřásl s ní Ron. Pomalu se na něj podívala, v jeho tváři viděla upřímnou starost.
"A-ano, jsem, jen jsem se zamyslela nad tvým plánem," přiznala nakonec trochu neochotně.
"Mě se to nelíbí o nic víc než tobě. To tě mám teď ztratit? Vždyť jsem tě sotva našel! Chci být s tebou každou volnou chvíli, a tyto chvíle mám teď obětovat kvůli někomu jako je Veronika?" povytáhl obočí Ron, Hermiona byla ráda, že to cítí stejně jako ona. "Ale zase na druhou stranu, co máme jiného dělat, když chceme zjistit co tam malá…"
"Rone!"
"…potvora chystá?"
"Hermiono, teď je to na vás, jestli to podstoupíte. Tím mám na mysli vás tři, tebe, Peggi a Rona. Ale mě se ten plán zdá více než dobrý," přiznal Harry a s očekáváním se na ni díval.
"Já souhlasím," řekla ochraptěle Peggi. Všichni se po ní podívali. Už neplakala, avšak v obličeji byla stále bledá.
"Hermiono, nezlob se na mě, ale já také souhlasím, třeba naše zjištění pomůžou Řádu," řekl Ron a omluvně sklonil hlavu.

Matematická hádanka

19. června 2008 v 22:51 | Pluviassol |  Vtipy
Praktická matematika, lekce 97


Toto je nejčerstvější zadání prof. Hricišákové z Matematické fakulty Univerzity Karlovy.


Matematická úloha:
Maminka je dnes o 21 let starší než její dítě. Za 6 let bude dítě 5x mladší než maminka.
Otázka: Kde je tatínek?


Úloha není tak neřešitelná, jak se zdá (řešení viz níže).



















Řešení:
Dnešní věk dítěte = X, dnešní věk matky = Y.

Takže X + 21 = Y.

Situace za 6 let: 5(X + 6) = Y + 6 řešíme jako soustavu rovnic, dosadíme za Y:
5X + 30 = X + 21 + 6; po zkrácení dostaneme: X = - 3/4.
Čili dítěti je dnes minus třičtvrtě roku, což je devět měsíců, tudíž:

click na celý článek ↓↓↓

Je tady tma...

19. června 2008 v 22:47 | Pluviassol |  Vtipy
Muž odejde do práce a žena si přivede domů milence. Její malý syn přijde neočekávaně domů, uvidí milence s matkou a tak se schová do skříně a sleduje. V tom přijde domů i manžel. Žena vyskočí a aniž by si všimla ve skříni svého syna, ukryje svého milence do téže skříně. V tom se chlapeček ozve: "Je tady tma, co?" Muž odpoví: "To teda je."

Chlapeček: "Mám u sebe baseballový míček."
Muž:"To je fakt bezva."
Chlapeček: "Nechceš ho koupit?"
Muž: "Ne dík!"
Chlapeček: "Venku je můj otec."
Muž: "Tak za kolik?"
Chlapeček: "250 dolarů."

Za pár dní se situace opakuje.
Chlapeček: "Je tady tma,co?"
Muž: "To teda je."
Chlapeček:"Mám tady baseballovou rukavici."
Muž, který už ví oč jde,se ptá: "Tak za kolik?"
Chlapeček: "750 dolarů."
Pár dní nato povídá otec synovi: "Popadni svou baseballovou rukavici, pojď ven a zachytáme si."
Chlapeček na to:"Nemůžu, prodal jsem míček i rukavici."
Otec udiveně: "A za kolik jsi to prodal?"
Chlapeček: "Za 1000 dolarů."
Otec: "To je příšerné, jak můžeš brát své kamarády takhle na hůl? To je mnohonásobně víc, než to stálo. Půjdeš do kostela a vyzpovídáš se!"
Když přijdou do kostela, vstrčí otec svého synka do zpovědnice a zavře dveře.
Chlapeček: "Je tady tma,co?"
Kněz: "Kurva nezačínej s tím zase."

Hermiona - část 29.

19. června 2008 v 21:01 | Pluviassol |  → Hermiona (moje povídka)
Pro velký úspěch, dnes ještě jedno pokráčko, je ale krátké... ;o) hodně krátké... xD


"To já také, ale hlavní dík patří asi Harrymu," Hermiona se otočila na Harryho, aby k němu mohla lépe promluvit. "Harry, děkuji, kdybys mi nenadal jako malé asi bych se nikdy nedostala z té agonie. Bylo to něco hrozného to mi věřte, jsem ráda, že už je to za mnou. A také jsem ráda, že mám vás, své přátele, už vím, že se na vás můžu s čímkoli obrátit, vím , že nejsem sama," pronesla Hermiona se slzami v očích. Všichni mlčeli, ale nebylo to nepříjemné ticho, všichni se při něm usmívali.
"Tak co podnikneme zítra?" zeptala se až Ginny, která do této chvíle nepromluvila.
"No, možná to bude znít hloupě ale já se zeptat musím, co je dnes vlastně za den? Nějak si nemohu vzpomenout," usmála se omluvně Hermiona. Ať přemýšlela jak chtěla nemohla si vybavit, co je za den ani měsíc.
"Je pátek," řekli ostatní sborově.
"A na zítřek je naplánovaný výlet do Prasinek, půjdeme?"
"No samozřejmě!" začala se radovat Hermiona.
"Počkejte, je tu jeden zádrhel," zašeptala Peggi, všichni se po ní podívali. Napjatě čekali až znovu promluví.
"Veronika," vydechla ještě tišeji a rozplakala se. Hermiona byla okamžitě u ní a chlácholila ji.
"Peggi, co se děje, proč pláčeš? Co se ti stalo? Udělala ti něco?"
"Hermiono, teď n-není vhodná chvíle, později ti to povím, teď n-ne," vzlykala Peggi. Hermiona ji jen něžně pohladila po vlasech a políbila na čelo, "to bude dobré," zašeptala takřka neslyšně.
"Má pravdu, Veronika je obrovský problém, od té události, byla relativně v klidu ale povídá se, že něco kuje. Nemám ponětí co by to mělo být, ale nesmí se jí to v žádném případě podařit, když Draco byl služebníkem Voldemorta, no tak Rone, už by ses měl naučit říkat jeho jméno, tak Veronika, jím musí být také, mimo to jsem ji nikdy neviděl s odhalenými lokty," uvažoval Harry a začal přecházet sem a tam po místnosti, nyní mohli mluvit otevřeně, většina ostatních studentů byla na vyučování.
"Možná se snaží dostat mě na svou stranu, nevím tedy proč ale asi je to pravda. Snažila se mi namluvit, že Ron a Peggi spolu chodí, aby mě proti nim poštvala. Když jsem si za Peggi nesedla při vyučování pochválila mě slovy 'výborně'. Nebo mě chce poštvat proti vám všem, nemyslíte?"
"To je dosti možné, ale co s tím?"

Hermiona - část 28.

19. června 2008 v 19:40 | Pluviassol |  → Hermiona (moje povídka)
Taaak, vím, že jsem říkala, že nevím jestli bude pokráčko ale je tu! Tak si ho užijte, zítra nejdu do škole tak se pokusím něco dopsat ale nic neslibuju, ale o víkendu se do toho zase pustím pokud bude pršet! =o) Příjemnou zábavu! =o)


"No tak řekni něco, Hermiono prosím," prosil toužebně Ron. Hermiona se nahlas zasmála, byla šťastná, tak šťastná, že nedokázala myslet na nic jiného. Ron se na ni díval jako na blázna. Najdou Hermiona vyskočila z postele a vrhla se na Rona sedícího na protější posteli, padla mu kolem krku a spolu s ním spadla na postel pod nimi. Oba se smáli.
"Rone," začala nejistě Hermiona, "kdybych si neuvědomila, že mi už dlouho nejsi lhostejný, že jsem do tebe také zamilovaná, tak bych tu nyní nebyla…" Sklopila oči a hlavu zabořila do jeho vypracovaného ramene. Ron si znatelně oddychl.
"Můžu ti teď něco dát?" zeptal se Ron po chvíli společného mlčení. Hermiona pouze přikývla.
"Zavři oči," poručil. Poslechla, zavřela oči a napjatě čekala co přijde. Cítila jak jí něco šimrá na krku.
"Můžeš," řek Ron a táhl ji před zrcadlo. Hermiona nevěřila svým očím, odraz v zrcadle jí byl cizí, nepoznávala se. Tmavé kruhy pod očima, bledá pleť, ale nejen to na ní bylo jiné. Všimla si, že se jí krku na krku něco leskne, byl to dárek od Rona. Řetízek s křížkem, který od něj dříve odmítla. Byl nádherný, Hermiona jej bezmyšlenkovitě pohladila. Pak se otočila k Ronovi. Nic neříkala, jen mu položila ruce kolem krku a přitáhla se k němu, nebránil se. Položil jí ruce na boky a přitáhl si ji k sobě ještě těsněji, jako by mezi ně nechtěl pustit žádný prostor. Hermiona si stoupla na špičky a něžně jej políbila. Ronovi ruce se z boků přesunuli k pasu, přitáhl si k sobě Hermionu tak pevně, že nemohla skoro ani dýchat.
"Děkuji," řekla tiše Hermiona, když se od sebe konečně odtáhli.
"Ehm, Ehm," ozval se za nimi pobavený hlas. Okamžitě se od sebe odtáhli, ale byl to jen Harry kdo je vyrušil, přesto se oba tvářili jako by je právě jejich rodiče načapali při nějaké lumpárně.
"Až tady skončíte, s…usmiřováním, přijďte za námi do Společenské místnosti, ano?" řekl usmívající se Harry a odcházel, pomalu za sebou přivíral dveře, než je však zavřel úplně stihnul na Hermionu ještě mrknout, ta zčervenala ještě znatelněji.
"Já ho roztrhnu," ulevil si Ron, když za Harrym zaklaply dveře.
"Proč?" smála se Hermiona.
"Protože, no on… Hele víš co raději pojď za nimi dolů ať si ještě nemyslí, kdo ví co tu neděláme," tiše zuřil Ron, popadl hermionu za ruku a táhl ji do Společenské místnosti za ostatními.
První co Hermionu upoutalo při příchodu dolů byla Peggi. Pustila Ronovu ruku a utíkala k ní. Peggi se mezitím postavila a čekala co se bude dít. Hermiona jí padla kolem krku. Tiskla ji k sobě tak pevně jak jen jí to síly dovolily.
"Peggi, co tu děláš? Vždyť jsi v Havraspáru a k nám na kolej nemůžeš, nebo snad ano?" nestačila se divit Hermiona. Pustila Peggi a táhla ji k prvním volným křeslům, které uviděla.
"Hermiono," zašeptala Peggi. Chytila ji za ruku aniž by se podívala jinam, než do jejích očí. Hermiona viděla v její tváři úlevu smíchanou se štěstím. "Konečně jsi se probrala," řekla a natáhla se, aby ji mohla pohladit po tváři.
"Ale vždyť já jsem celou dobu vzhůru," svraštila obočí Hermiona v usilovném přemýšlení, co mohla Peggina poznámka znamenat.
"Ano, nespíš, ale jinak jsi byla poslední čtyři měsíce absolutně mimo sebe, nikdo nevěděl co s tebou, pořádně si se probrala až včera, když si viděla nás s Ronem. Jsem strašně ráda, že už jsi v pořádku."

Proč se rozvádět?

18. června 2008 v 21:57 | Pluviassol |  Vtipy
Můj kamarád Josef žije v jedné středočeské vesnici v pěkném domku se zahradou, má docela pohlednou manželku a dost čilého souseda.

A ten soused mu tu jeho ženu před časem svedl. Jednou,dvakrát a ta jejich avantýra stále pokračuje. Ptáte se, co udělal Josef, když
zjistil, že mu choť zanáší?
Vzal na ni sekyru? Zmlátil souseda? Rozvedl se?
Samá voda, přátelé. Josef ani nehne brvou, i když si v dotyčné vsi o jeho velikých
parozích už štěbetají i ti přísloveční vrabci na střechách. Náš paroháč večer co večer pravidelně
navštěvuje hospodu a tam, v družném hovoru s kamarády a zcela imunní proti občasným narážkám
na své parohy s vyrovnaným úsměvem na tváři dělá svých pravidelných deset kousků.
Domů se nikdy nevrací dříve než před třiadvacátou hodinou, aby svou ženu
se sousedem náhodou nepřistihl v nejlepším. Nedávno jsem se ho ptal, proč se už dávno nerozvedl?

Budu doslovně citovat, co mi řekl:
"Proč bych se prosím tě rozváděl? Pro těch deset minut hekání? Takovou hodnou ženu už bych nenašel.
Skvěle vaří, v domácnosti nemusím na nic šáhnout a ještě se mi nestalo, že bych neměl čistou košili.
V hospodě můžu každý den sedět,jak dlouho chci, a kapesné mám přímo královské.
Jak se mi něco podělá na baráku, tak jdu a poprosím souseda o pomoc.
Vždy přiloží ochotně ruku k dílu a za práci nevezme ani korunu.
A když mám jednou za čas chuť tam na to, tak mi stačí jenom kývnout hlavou
a manželka je okamžitě v posteli.
Kdo z těch ostatních blbců, co si ze mě u piva dělají prdel, se má tak jako já? Ani jeden!"
A k tomu už nešlo dodat vůbec NIC!

Hermiona - část 27. (2/2)

18. června 2008 v 20:59 | Pluviassol |  → Hermiona (moje povídka)
Tady máte teda další pokráčko, když jinak nedáte... xD jinak první odstavec je ještě z minulého, tak nějak pro připomenutí... Doufám, že tentokrát to není blbě useknuté... xD



"Hermiono," zašeptal Ron, povzdechl si. Leknutím odskočila od postele, měla strach, že ho vzbudila ale Ron se převrátil na záda a dál klidně spal. Hermionu přepadla strašná chuť Rona políbit. Pomalu přešla k posteli a znovu se posadila vedle něj. Vlasy shrábla do ohonu, aby jí nezavazeli. Pomalu se nakláněla nad spícího Rona, přibližovala se stále blíž. Jen ať se teď neprobudí, prolétlo jí hlavou. Už zbývaly jen dva centimetry a jejich rty by se spojili, když v tom se Ron probudil.
"Hermiono? C-co tu děláš? Teda spíš, co to děláš?" zeptal se nechápavě Ron, Hermiona se o kousek odtáhla, aby mu viděla do obličeje. Byl mimořádně zmatený, ale tak krásný.
"Chceš vědět co dělám? Tohle!" řekla s úsměvem Hermiona, srdce jí tlouklo, jako by se chystalo vyskočit jí z těla. Rychle překonala tu krátkou vzdálenost mezi nimi a přitiskla svoje rty na jeho. V tu chvíli Ron ztuhnul, ale pochvíli se poddal jejímu polibku, jeho rty se pohybovaly v souhře s jejími. Hermiona zajela Ronovi něžně rukou do vlasů, on jí hladil jemně po zádech, přes boky, užíval si toho jak je mu blízko. Pak přišlo něco na co Hermiona nebyla připravená, Ron jí chtěl překulit na bok ale zapomněl, že jsou na kraji postele takže spadli na zem. Oba se smáli jako pominutí, nemohli přestat. Konečně se Hermiona smála, po tolika měsících se konečně smála. Srdce jí v hrudi bilo jako zvon. Ron jí věnoval krásný úsměv.
"Proč to tak najednou?" zeptal se trochu nesouvisle.
"Ty tedy umíš pokazit krásnou chvilku, to se ti musí nechat!" smála se Hermiona s plných plic.
"Promiň ale vážně by mě zajímal důvod té změny, dnes ráno jsi byla jiná," řekl stále se usmívající Ron, Hermionina nálada však v tu chvíli opadala, zvedla se ze země a sedla si na protější postel. Vzpomněla si na objímající se pár z dnešního rána, Rona a Peggi.
"Proč zrovna Peggi?"
"Nechápu," řekl Ron zmateně.
"Cožpak spolu nechodíte?" zeptala se smutně Hermiona.
"Ne, proto si utekla? A pak se mi vyhýbala, nemohl jsem to snést, tak jsem utekl sem…" usmál se omluvně Ron.
"Ano, i Veronika mi to tvrdila, že spolu chodíte."
"Veronika Noxerová je sprostá lhářka. S Peggi nechodím, jsme pouze dobrými příteli, hodně mi pomáhala ty čtyři měsíce co jsi byla duchem nepřítomná. Víš musím se ti k něčemu přiznat Hermiono, já… já jsem se do tebe zamiloval," přiznal se Ron, jako by provedl nějakou lumpárnu a zrudl. Hermiona na něj nevěřícně koukala.

Hermiona - část 27. (1/2)

17. června 2008 v 22:00 | Pluviassol |  → Hermiona (moje povídka)
Tak jo faaajn, na vaši žádost dneska ještě část 27. ale upozorňuji, že mě zabijete... A kdy sem dám další pokráčko nevím, dneska rozhodně ne! xD



"Ráno jsi říkala něco jiného," připomněla jí.
"Hermiono, nechoď, prosím," zašeptala Ginny. Hermiona těkala pohledem mezi Harrym, Veronikou a Ginny. Tak strašně chtěla jít k Ginny a Harrymu ale na druhé straně chtěla pryč, pryč z Velké síně, ale ne s Veronikou.
"Dejte mi všichni pokoj!" vykřikla a utíkala k Nebelvírské věži. Netrvalo jí to dlouho a stále před Buclatou dámou.
"Znáte heslo?" zeptala se zdvořile.
"Rekapa," odpověděla pohotově Hermiona. Buclatá dáma se s úklonou odklonila a pustila Hermionu dovnitř.
Instinktivně si to namířila k dívčím ložnicím, když si vzpomněla na Rona. Zastavila se, přemýšlela jestli za ním jít nebo ne. Nakonec se přeci jen rozběhla ke chlapeckým ložnicím, rychle vyběhla schody ke dveřím Ronovi ložnice a zastavila se. co teď, ptala se sama sebe. Pomalu zvedla ruku odhodlaná zaklepat ale nakonec ji jen položila na dřevo a velice tiše zašeptala: "Rone," uvědomila si něco, co ji zarazilo - nebyl jí lhostejný. Sebrala odvahu a zaklepala. Nic, zkusila to tedy znovu a zase nic. Pomalu otevřela dveře a nahlédla dovnitř.
Ron spal na posteli zasypané kapesníky, byl to krásný pohled a přece tak zničující. Hermiona tiše proklouzla dovnitř a posadila se k Ronovi na postel. Něžně ho pohladila po tváři.
"Hermiono," zašeptal Ron, povzdechl si. Leknutím odskočila od postele, měla strach, že ho vzbudila ale Ron se převrátil na záda a dál klidně spal. Hermionu přepadla strašná chuť Rona políbit. Pomalu přešla k posteli a znovu se posadila vedle něj. Vlasy shrábla do ohonu, aby jí nezavazeli. Pomalu se nakláněla nad spícího Rona, přibližovala se stále blíž. Jen ať se teď neprobudí, prolétlo jí hlavou. Už zbývaly jen dva centimetry a jejich rty by se spojili, když….