close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Duben 2008

Navstevnost za tyden (7.4.2008 - 13.4.2008)

14. dubna 2008 v 19:35 Návštěvnost
Navstevnost za minuly tyden (7.4.2008 - 13.4.2008) je:
Pondeli: 58
Utery: 60
Streda: 62
Ctvrtek: 64
Patek: 46
Sobota: 52
Nedele: 42
Celkem: 384

Motto: smějte se mi, že jsem jiná...

14. dubna 2008 v 19:32 Týdení motta
Dlouho jsem sem nedala žádné motto, tak tady jsem našla jedno podle mě velice pěkné:
Smějete se mi, že jsem jiná, a já se směju vám, že jste všichni tak stejní...
Anketka → click na celý článek

↓↓↓

Den blbec

10. dubna 2008 v 17:17 | pluviassol |  My fiction → Jednorázovky
Den blbec
Ráno se vzbudím s pocitem, jaký je dnes krásný den. Jejda, pomyslím si při pohledu na budík, zaspala jsem.
Rychle do koupelny, umýt, obléknout, tašku, klíče, mobil a rychle na zastávku. Vyjdu před dům a zjistím, že nemám potřebnou šalinkartu, pouze si povzdechnu,odložím si tašku za schody a běžím 4 patra ke dveřím bytu a v duchu si nadávám co jsem to za idiota. Zadýchaně doběhnu dolů popadnu batoh a rychle se vydám na autobus s pocitem, že se to může stát pouze jen mě.
Když přicházím na zastávku, začínám nabývat dojmu, že neštěstí dnešního rána je už za mnou. Mýlím se. Ve chvíli, kdy kolem mne projede autobus se rozběhnu. To stihnu, uklidňuji se v duchu. Už jsem skoro u otevřených dveřích, mírně zpomalím, abych mohla pohodlněji naskočit. Už, už bych naskočila, když se mi dveře přivřou před nosem a já do nich div nevrazím. Rozhněvaně se podívám na smějící se ho řidiče, který se zřejmě dobrou náladou odjíždí. Rozčileně přejdu k lavičce a posadím se. Další autobus jede až za deset minut, takže se rozhodnu pustit si Mp3-ku. Sakra! zanadávám si v duchu, nechala jsem ji doma! Tolik štěstí najednou, pomyslím si a ironicky se ušklíbnu. To už je tu ale další autobus a já pohodlně nastoupím a posadím se na jedno z volných sedadel. Duchu doufám, že ,štěstí´ dnešního dne je už za mnou.
Opět se mýlím. Ve škole to jde hladce, rozčílím se jen párkrát a to povětšinou kvůli malichernostem, horší je cesta domů. Blížím se k zastávce, kde obvykle vystupuji. Vidím, že nějaký neznámí mladík, který stojí přesně uprostřed dveří tak, že by se kolem něj neprotlačila ani anorektička, bude asi vystupovat. Pomalu se tlačím ke dveřím a čekám, že také vystoupí, ale on stojí jako solný sloup tak, že nikdo nemůže nastoupit ani vystoupit. Rozčileně se ho zeptám co hodlá teď dělat, omluvně se na mě usměje a stojí dál jako poleno.
"Uhni!" neudržím se. Opět se na mě podívá, udiveně na mě chvilku kouká, to už začínají být rozčilení i ostatní cestující.
"S dovolením," zachraptí, on snad mutuje, pomyslím si, rozhodně na to vypadá. Sjedu jej pohledem a v duchu se pousměji.
"Uhni!" řeknu znovu, ale výhružněji. Díky bohu konečně uhne a já můžu pohodlně vystoupit a pocitem vítězství. Vyběhnu 4 patra k bytu, vyzuji se a v kuchyni popadnu tabulku čokolády a zhroutím se do křesla v pokoji. Pomalu si rozbalím čokoládu, kousek si ulomím a pomalu ji začnu jíst. Oh, balzám na nervy…

Lauřin svět - část čtvrtá

7. dubna 2008 v 19:56 Twilight Series → Fanfiction
Lauřin svět 4
Autorka: Leya
"Mládeži, to by stačilo. Mám důležitý hovor z nemocnice!" Do obýváku se jako blesk vřítil Carlisle.
"Tak mi jdeme ven." Emmett se vyhrabal spod pohovky. Moct, tak mu oči slzí smíchy, stejně jako mě.
"Jestli mi pošlapete záhon…!" Nedokončila výhružku Esme.
"Pokusíme se." Zazubil se Emmett a než jsem stačila cokoliv namítnout, čapnul mě za zápěstí a táhnul ven.
"Ne, ne, ne!" Pozdě…Emmett mě strčil do domácího bazénu s ledovou vodou. To ovšem platilo pro "smrtelníky".
"Za co?" Vyplivla jsem vodu a hrabala se ven. Zastoupil mi cestu na schůdkách.
"Já ti ani nevím."
"A co ty vlastně víš? Uhni!" Strčila jsem do něj, ale v zápětí skončila zpátky v bazénu. "Tohle není fér." Zaskuhrala jsem. "Použiji hrubou sílu jestli neuhneš!"
"Se předveď…" Našpulila jsem vztekle rty. Říkal sis o to. Naběhne mi úsměv.
Uhni!!!! Zakřičím vztekle do jeho mysli. Bolestně se chytil za uši a o dva kroky ustoupil. Jako blesk jsem vystřelila z vody a závěrně jeho samého tam strčila. Bazén byl žalostně malý pro naše plavecké dovednosti. Osm metrů na délku a pět na šířku…slabota.

Navstevnost za tyden (31.3.2008 - 6.4.2008)

7. dubna 2008 v 19:52 Návštěvnost
Navstevnost za minuly tyden (31.3.2008 - 6.4.2008) je:
Pondeli: 70
Utery: 50
Streda: 70
Ctvrtek: 65
Patek: 56
Sobota: 53
Nedele: 60

Celkem: → 424
WoW nový rekord díky! Pluviassol


Anketa, prosím hlasujte!

2. dubna 2008 v 20:06 → Různé
Ahojte, prosím hlasujte v anketě.
Dlouho uvažuju o tom, že bych sem dala svou povídku, a pořád se nemohu rozhodnout. Začala jsem ji psát v době, kdy jsem uplně zbožňovala Pottra (ale je to už dlouho) pak jsem ji přestala psát a teď jsem si řekla, že bych ji mohla dokončit.Je ale braná pohledem Hermiony. Zatím není zdaleka dokončená, mám cca 60 stran ale chtěla bych znát váš názor na ni, takže se ptám, mám ji sem dát?


Lauřin svět - část třetí

2. dubna 2008 v 13:14
Lauřin svět 3
Autorka: Leya
Vzbudil mě příjemný smích. Rána nebolela, ale bolelo mě něco jiného. Nemám otce, zabili ho přerostlí psy. Do očí se mi nahrnuly slzy. Nechala jsem jim volný průchod a obličej složila do dlaní.
Po nekonečně dlouhé době jsem se uklidnila natolik, abych byla schopna se vůbec postavit. Rychlím tahem jsem si utřela slzy a vstala. Cítila jsem odpočatě a plná síly. Čeká mě mnoho nepříjemných otázek. Mám odpovědět pravdu? Mohu jim věřit. Každopádně se mi snažili pomoct, tak bych to měla pojmout, jako vděčnost. Asi..
S obavami jsem sestupovala dolů schodištěm s kobercem neurčité barvy a zápolila s obvazem. Jak ho někdo může takhle zpevnit? Ani ho nemohu sundat.
"Být tebou, tak bych to nedělal." Ozve se čísi přátelský hlas.
"Jo, jenže mnou nejste, sundáte mi to prosím?" Natáhla jsem k němu ruku.
"Carlisle. Proč bych to měl sundávat? Mohly by se porušit stehy."
"To je v pořádku, nemůžu se z toho dostat. Jste..totiž, jsi lékař?"
"Ano, tebe to neudivuje?"
"Ani ne." Díky čtení myšlenek….
"Tak ukaž." Tou dobou se už místnost naplnila členy "rodiny?". Opatrně, jako by měl v ruce tu nejkřehčí věc, sundal obvaz a zatajil dech. Má ruka byla uzdravená, ani jizvička. S úsměvem jsem si prohlédla zápěstí.
"Co se stalo? Jak je to možné?"
"A jak je možné, že spíš?" Trhla jsem s sebou. No nazdar. Alice si mě měřila pohledem. "Byla jsem se podívat jak ti je, neodpovídala jsi, myslela jsem, že mě ignoruješ, nebo jsi mrtvá. Přešla jsem k tobě a zjistila, že spíš." Odpověděla všem tázavým pohledům.
"To bys nám mohla vysvětlit. Jsi upír…nedokážeme spát."
"Posaď se." Esme, i za tu krátkou chvíli jsem si ji oblíbila ze všech nejvíc. Byla tak vlídná, laskavá, bezelstná. Místo do křesla jsem se ale svezla na zem do tureckého sedu.
"Bude to na dlouho…"
"Hlavně povídej.." Pobídnul mě Emmett.
"Já totiž nejsem obyčejný upír…jsem něco jako..poloupír." Pokrčila jsem rameny.
"Poloupír?" Opakoval Jasper. Moment…někdo chybí, ta blondýna. Má smůlu, opakovat to nebudu.

Lauřin svět - část druhá

2. dubna 2008 v 13:08 Twilight Series → Fanfiction
Sklíčeně jsem vběhla do domu.
"Tati!?" Nic. "TATI!" To se snad s ním mám spojit telepaticky nebo co? Vím, že to nesnáší, ale co mám dělat. V kuchyni není žádný vzkaz, jako: Přijedu zítra; Musím něco zařídit, do týdne jsem doma…nic. Grrr…! Pokusím se v mírném rozpolcení soustředit a najít otcovu mysl. Nic? Co to? Nikdy mi nedělalo sebemenší problém ho najít a dneska? Stalo se mu něco? Ne, určitě si šel povyrazit a nechtěl, abych ho rušila. To by byl celý on. I tak mě ale neustále rozklepávala ta podivná nervozita. Budou mě sledovat? Co když mě najdou? Sice bych je asi přeprala, nebo díky transportování utekla, ale…co když ne? Už aby byl táta doma. Pokusím se znovu s ním navázat kontakt. Zase nic. Až se vrátí, uštědřím mu políček. Co dělat doma? Půjdu se projít. Vyběhnu ze dveří a zamířím si to do lesa. Ten pocit volnosti, bezpečí korun stromů, mi dodával klid. Kéž by zítřek nepřišel. Náhle mě jako kladivem do nosu praštil hrozný smrad. Vyděšeně jsem kýchla a ruka mi bezděčně vyletěla, aby zacpala dýchací ústrojí. Co to má znamenat ?!? Poznala jsem psa, ale odkdy pes takhle smrdí? Fuj. Pach byl stále blíž a blíž. Vlkodlaci! Prolítlo mi hlavou jako blesk. Než jsem se stačila vzpamatovat, stály proti mně tři vysoké obrysy. Nakrčila jsem nos. Moment, co to táta říkal? Že spolu vlkodlaci komunikují pomocí telepatie? Dokázala bych se jim nabourat do mysli? Za pokus to stojí. Soustředila jsem se na toho největšího, černého.
Co po mě chcete?! Vyjela jsem na něj. Udiveně vykulil hnědé oči, plné zlosti, a na chvíli schoval slonovinové tesáky.
Jak to? Měl mladý, ale chraplavý hlas. Ostatní, ty dva šedé, očividně překvapilo, že s nimi mluvím. V očích jim tančila nechápavost.
To vás nemusí zajímat! Co chcete?
Zabít tě… Kdyby mohl, usmál by se. Nehnula jsem vrbou.
Důvod?
Jiná pijavice, byla ti dost podobná, zabila člověka. Zničili jsme ji, teď si na řadě ty.
Neprahnu po lidské krvi!
Jsi pijavice, i když se mi na tobě něco nezdá. Porušili jste dohodu.
A jak vypadal ten upír. Díky našemu telepatickému propojení cítil, z čeho mám strach. Že ten upír, co ho zničili, byl můj otec. K mému údivu spolupracoval. V hlavě se mi zjevil obrázek. Do očí mi vhrkly slzy. Táta. Průzračná tekutina, stékající po mé tváři vlky udivila.
Jak je možné, že brečíš?? Zazněl jiný hlas v mé hlavě.
Na tom nezáleží…zabili jste mi otce!! Zaplatíte…
Pijavice nemůžou mít děti. Vykřikl vůdce.
Můj otec by nikdy lidem neublížil.
Viděli jsme ho.
Ne, to není možné. Jsme vegetariáni! Nechtěla jsem si připustit, že mi otec lhal, ale byl to můj otec.
To je jedno. Porušil smlouvu. Teď zemřete!