Při posledním zvonění jsem shrnula všechny věci do báglu a chystala se vstát.
"Lauro počkej…můžu tě doprovodit?"
"Jo, proč se ptáš?"
"Nevím, celý den se chováš divně."
"Promiň, necítím se ve své kůži."
"Já tě chápu."
Nic nechápeš! Měla jsem co dělat, abych mu tu větu nezařvala přímo do hlavy. Ale on se snad ještě nepřeměnil. Nic o tom neví. Asi se mu zdá normální, že roste jako z vody a horečky jsou u něj na denním pořádku.
Šli jsme zalidněnou chodbou.
"Ahoj mládeži." Ze zadu přikvačil Emmett. Nezdálo se, že by si toho smradu všimnul. Copak se pomátl? Nebo má rýmu.
"Ahoj bráško." Usměji se na něj. "Kde máš Rose?"
"Ta asi bude v jídelně. Ahoj Tome."
"Ahoj." Hlesl a nepřestal si ho měřit pohledem.
"Vy se znáte?"
"Jo, od vidění." Zasmál se Emmett a vzal mě kolem ramen. Tom se trošku odtáhl a znechuceně zíral do země.
Emmette?? Snažila jsem se, aby to bylo jemné a on se tam nezačal zmítat. Přesto s sebou trhl a zděšeně se na mě podíval. Náznakem jsem mu ukázala, aby zůstal v klidu.
Stačí, když si to budeš myslet
Aha, no, co se děje?
Ty to necítíš?
Co?
Toma?
Jo, Toma cítím. Co s ním je?
Udiveně vydechnu.
Cítím z něj vlkodlaka.
To se ti musí zdát. Já nic necítím.
Emmette!! Zasyčela jsem vztekle.
Co?
Tohle říkáte vždycky.
A co by se mohlo stát? Stojím vedle něj a nic necítím.
To je fuk.
Hlavně nezačni zmatkovat. A kušuj z mé hlavy, není to dvakrát příjemný.
V tvé hlavě jsem den co den a nijak ti to nevadí…
Cože?!
Nic…