close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

První kapitola Nového měsíce

6. března 2008 v 17:15 |  Twilight Series → Nový měsíc
Oslava (kapitola tu není celá,pokud ji chtete napište do komentářů)
Byla jsem si na devadesát devět celých devět procent jistá, že sním.
Důvody k tomu, že jem si byla tak jistá, byly zaprvé tyto, stála jsem pod jasnými paprsky slunečního světla - oslnivě jasného slunce, které nikdy nesvítí v mém příšerném rodném městě ve Forks, ve Washingtonu - a za druhé jsem se dívala na moji babičku Marii. Babička zemřela už před šesti lety, takže to byl spolehlivý důkaz ohledně mé teorii snu.
Babička se moc nezměnila; její obličej vypadal zrovna tak, jak jsem si ho pamatovala. Pokožku měla jemnou a vrásčitou, pokrčenou do nesčetných maličkých vrásek, která zlehka přiléhala na kosti pod ní. Jako sušená meruňka, ale s chomáčkem hustých bílých vlasů, který vyčníval jako oblak okolo ní.
Naše ústa - její seschlá vráskami - se roztáhla v ten samý překvapený poloúsměv v tu samou chvíli. Vypadá to, že nečekala, že mě ještě uvidí. Chystala jsem se jí položit otázku; měla jsem jich tak moc - Co dělá tady v mém snu? Co měla za lubem v posledních šesti letech? Je taťka v pořádku, a dokáží najít jeden druhého, a kde všude byli? - ale otevřela ústa, když já také, a proto jsem ji nechala začít. Také se zarazila, a potom jsem se obě usmáli v nepatrné rozpačitosti.
"Bello?"

Nebyla to babička, kdo vyslovil mé jméno, a proto jsme se obě otočili, abychom spatřili přírůstek z venku k naší nepočetné sešlosti. Nemusela jsem se podívat, abych věděla, kdo to je; byl to ten hlas, který bych poznala kdekoli, poznala a zareagovala na něj, ať už jsem byla bdící nebo spící, vsadím se, že dokonce i jako mrtvá. Hlas kvůli kterému bych prošla ohněm, anebo, méně dramaticky, kvůli kterému jsem se každý den čvachtala přes zimu a nekonečný déšť..
Edward.
Přestože jsem jím pokaždé uchvácena, když ho vidím - při smyslech anebo naopak - a přestože jsem si byla skoro jistá, že sním, panikařila jsem, protože Edward kráčel přímo k nám přes oslňující sluneční paprsky.
Panikařila jsem protože babička nevěděla, že jsem se zamilovala do upíra - nikdo to nevěděl, tak jsem to předpokládala, a jak pak bych asi vysvětlila, že třpytivé sluneční paprsky se tříští o jeho pokožku na tisíce duhových střepů, jako kdyby byl stvořen z křišťálů nebo z diamantů?
No takže, babi, ty sis asi všimla, že se můj kluk třpytí. To je prostě jen něco, co se mu stává na slunci. Nedělej si s tím starosti.
Proč to dělá? Přece důvod, proč žije ve Forks, nejdeštivějším místě na světě, je ten, že mohl vycházet ven ve dne, aniž by se tím odhalilo tajemství jeho rodiny. I přesto nyní přicházel ke mně - s tím nejkrásnějším úsměvem na jeho andělském obličeji - jako kdybych tu byla sama.
V té vteřině jsem si přála, abych nebyla jedinou výjimkou v jeho tajemné schopnosti, obvykle jsem se cítila vděčná, že jsem jediná osoba, jejíž myšlenky nemohl slyšet tak jasně, jako kdyby mluvily nahlas. Ale teď jsem si přála, aby mě taky mohl slyšet, aby mohl vyslechnout má varování, které jsem křičela ve své mysli.
Vrhla jsem panický pohled na babičku, a pochopila, že je příliš pozdě. Zrovna se obrátila, a zírala zpátky na mě, její oči stejně vyděšené jako moje.
Edward - se stále usmíval tak krásně, že jsem cítila, že moje srdce explodovalo v mé hrudi - položil svou paži kolem mého ramena a otočil se čelem k mojí babičce.
Babiččin výraz mě překvapil. Místo toho, aby vypadala zděšeně, zírala na mě zaraženě, jako kdyby očekávala pokárání. A stála v takové podivné pozici, jednou rukou rozpačitě ovinula kolem někoho, koho jsem nemohla spatřit, někoho neviditelného…
Teprve tehdy, když jsem se lépe podívala, dívala jsem se do velkého obrazu, všimla jsem si velikého pozlaceného rámu, který obklopoval babiččinu postavu. Nechápající, jsem zvedla ruku, která neobjímala Edwarda kolem pasu a natáhla jsem se, abych se jí dotkla. Přesně jakoby zrcadlově ten pohyb napodobila. Ale když se měly naše prsty setkat, nebylo tam nic než studené sklo…
Se závratně rychlým škubnutím se můj sen náhle stal noční můrou.
Nestála tam babička.
To jsem já. Já v zrcadle. Já stará, vrásčitá a schřadlá.
Edward stál vedle mě, ale v odrazu se neukázal, mučivě krásný a navždy sedmnáctiletý.
Přitiskl své ledové, dokonalé rty na mou vyhublou tvář.
"Všechno nejlepší k narozeninám." zašeptal.
Probudila jsem se trhnutím- moje oční víčka vytřeštěná dokořán - a lapala po dechu.Tlumené šedivé světlo, povědomé světlo zamračeného rána, zabralo místo oslnivého slunce v mém snu.
Pouze sen, říkala jsem si. To byl jenom sen. Zhluboka jsem se nadechla, a potom sebou znovu trhla, když můj budík zazvonil. Malý kalendář v rohu displeje hodin mě informoval, že dnes je třináctého září.
Jen sen, ale do jisté míry přinejmenším prorocký. Dneska mám narozeniny. Je mi oficiálně osmnáct. Tohohle dne jsem se po měsíce děsila.
Po celé perfektní léto - nejšťastnějšího léto, které jsem vůbec kdy prožila, nejšťastnější léto, které kdokoli kdekoli vůbec kdy předtím prožil, a nejdeštivější léto v historii Olympijského poloostrova - toto pochmurné datum se schovávalo v záloze, čekalo už od jara.
A nyní, když udeřilo, bylo to ještě horší než jsem se obávala, že by to mohlo být. Mohla jsem to cítit - to že jsem starší. Každý den jsem stárla, ale tohle bylo jiné, horší - měřitelné. Je mi osmnáct.
A Edwardovi nikdy nebude.
Když jsem si šla vyčistit zuby, málem mě udivilo, že se tvář v zrcadle nezměnila. Zírala jsem na sebe, hledajíc nějaký náznak blížících se vrásek na mé pleti barvy slonové kosti. Jediné vrásky ty byly na mém čele, ačkoli jsem věděla, že kdybych se dokázala uvolnit, zmizely by. Ale nemohla jsem. Moje obočí zůstalo uvízlé v utrápené rýze nad mýma úzkostlivýma hnědýma očima.
Byl to jen sen, znovu jsem si připomněla. Jen sen… ale rovněž moje nejhorší noční můra.
Vynechala jsem snídaní a spěšně vypadla z domu tak rychle, jak jen to bylo možné. Ale nebyla jsem tak úplně schopná, abych se vyhnula tátovi, a tak jsem strávila pár minut předstíráním radosti. Vážně jsem se snažila nadchnout se ohledně dárků, nežádala jsem ho, aby mi něco dal, ale po celou dobu jsem se usmívala, i když jsem se cítila na to, že bych mohla začít brečet.
Snažila jsem se vzpamatovat, zatímco jsem jela do školy. Vidinu babičky - nedokázala jsem o ní myslet jako o sobě - bylo obtížné vystrnadit z hlavy. Necítila jsem nic kromě beznaděje, dokud jsem nezajela na dobře známém parkoviště před střední školou ve Forks a zahlédla Edwarda opírajícího se bez hnutí o své naleštěné stříbrné Volvo, skoro jako mramorová socha, hold nějakému zapomenutému pohanskému bohu krásy. Sen k němu nebyl spravedlivý. A on tady čekal na mě, právě takový jako kterýkoli jiný den.
Beznaděj se na chvíli rozplynula; její místo zabrala pochybnost. Dokonce i po polovině roku stráveného s ním, jsem pořád nemohla uvěřit, že jsem si zasloužila takové množství štěstěny.
Jeho sestra Alice mu stála po boku, taktéž čekala na mě. Samozřejmě Edward a Alice nebyli doopravdy příbuzní (ve Forks historka zněla tak, že všichni Cullenovi sourozenci jsou adoptování Dr. Carlislem Cullenem a jeho manželkou Esme, oba očividně příliš mladí na to, aby měli náctileté děti), ale jejich pokožka měla ten samý bledý odstín, jejich oči měly tentýž neobvyklý zlatý nádech, s tím stejným hlubokým stínem jakoby kruhy pod nimi. Její tvář, stejně jako ta jeho, byla rovněž překvapivě půvabná. Pro někoho zasvěceného - někoho jako já - tyto podobnosti prozrazovaly to, co oni jsou.
Alicin tu čekala, její zlatohnědé oči zářivé vzrušením, a ve svých rukou malý stříbrně zabalený čtvereček - kvůli kterému jsem se zamračila. Říkala jsem Alici, že nechci nic, nic, žádné dárky nebo dokonce pozornost na moje narozeniny.
Zjevně byla moje přání ignorována.
Práskla jsem dveřmi svého 53 Chevy náklaďáčku - sprška smítek rezu se snesla na mokrý asfalt - a já jsem pomalu šla přímo k místu, kde čekali. Alice poskočila dopředu, aby mi přišla naproti, její elfí obličej zářil pod černými vlasy rozježenými do všech směrů.
"Všechno nejlepší k narozeninám, Bello!"
"Psst!" zasyčela jsem, letmo pohlédla po celém okolí pozemku školy, abych se přesvědčila, že jí nikdo neslyšel. Ta poslední věc, kterou jsem potřebovala, byl nějaký druh oslavy této ponuré události.
Nevšímala si mě. "Chceš si rozbalit svůj dárek teď nebo až později?" nedočkavě se ptala, zatímco jsme postupovali k místu, kde Edward stále čekal.
"Žádné dárky," protestovala jsem zamumláním.
Nakonec vypadala, že zpracovává moji náladu. "OK… takže později. Líbí se ti album, které ti tvoje maminka poslala? A ten foťák od Charlieho?"
Povzdychla jsem si. Samozřejmě věděla, jaké dárky jsem dostala k narozeninám. Edward nebyl jediným členem rodiny s výjimečnými schopnostmi. Alice viděla, co rodiče plánovali, jakmile se pro to sami rozhodli.
"Jo. Jsou skvělé."
"Myslím si, že to je dobrý nápad. Maturantkou jsi jenom jednou. Možná bys mohla dokumentovat své zážitky."
"Kolikrát jsi byla maturantkou ty?"
"To je rozdíl."
Mezitím jsme dorazili k Edwardovi, a on natáhnul svou ruku k mé. Nedočkavě jsem ji přijala, a na moment zapomněla na svou zasmušilou náladu. Jeho pokožka byla, jako vždycky, jemná, pevná a velmi chladná. Jemným stiskem uchopil mé prsty. Zahleděla jsem se do jeho průzračných topazových očí, a moje srdce nevydrželo tak jemný stisk jeho rukou. Jak uslyšel můj nepravidelný tlukot srdce, znovu se usmál.
Zvedl svou volnou ruku a objížděl jedním studeným konečkem prstů kolem vnějšku mých rtů, když promluvil. "Nemám si dovolit, popřát ti všechno nejlepší k narozeninám, že mám pravdu?"
"Ano. To máš." Nikdy jsem nedokázala napodobit jeho dokonalou, formální artikulaci. Bylo to něco, co se mohlo pouze pochytit v minulém století.
"Jen ověřování." Prohrábl si rukou své rozcuchané bronzové vlasy.
"Mohla bys změnit názor. Většina lidí vypadá tak, že mají rádi věci jako jsou narozeniny a dárky."
Alice se zasmála. "Samozřejmě, že si to užiješ. Každý má dnes naplánováno být k tobě milý, Bello. Co horšího by se mohlo stát?" Myslela to jako řečnickou otázku.
"Stárnu." přesto jsem jí odpověděla a můj hlas nebyl tak vyrovnaný, jak jsem si přála, aby byl.
Vedle mě se Edwardův úsměv stiskl do tvrdé linky.
"Osmnáct není tak moc," tvrdila Alice. "Nečekají ženy obvykle až dokud jim není dvacet devět, aby se začali trápit kvůli narozeninám?"
"Jsem starší než Edward." zamumlala jsem.
On si povzdechl.
"Prakticky vzato," řekla, udržovala svůj tón lehký. "Myslím, že jen o jeden bezvýznamný rok."
A já jsem předpokládala …že kdybych si mohla být jistá budoucností takovou, kterou jsem si přála, jistá že bych mohla strávit věčnost s Edwardem a Alici a ostatními Cullenovými (pokud možno ne jako vrásčitá, drobná stará paní)…pak by mi na roku nebo dvou anebo dalších tak moc nezáleželo. Ale Edward byl rozhodně proti jakékoli budoucnosti, která by mě změnila. Proti jakékoli budoucnosti, která by ze mě udělala někoho jako je on - která by mě také učinila nesmrtelnou..
Bezvýchodná situace, tak to nazval.
Abych řekla pravdu, tak jsem skutečně nedokázala pochopit Edwardův názor. Co je tak báječného na smrtelnosti?
Být upírem mi nepřipadalo jako něco tak hrozného - rozhodně ne ten způsob, kterým se Cullenovi živili.
"V kolik hodin budete u nás doma?" Alice pokračovala, obracejíc přitom list. Z jejího výrazu, jsem pochopila, že chystá ten druh věcí, u kterých jsem doufala, že se jim vyhnu.
"No nevím, já tam plánuji zůstat."
"Ach, Bello, buď čestná!" Posteskla si.. "Přece nám takto nechceš zkazit zábavu, že ne?"
"Měla jsem ten dojem, že moje narozeniny jsou o tom, co si přeji já."
"Přivezu ji od Charlieho rovnou po škole." Odpověděl jí Edward, ignorovali mě teď společně.
"Musím pracovat," protestovala jsem.
"Ve skutečnosti nemusíš."oznámila mi Alice samolibě. "Už jsem o tom mluvila s paní. Přehodila ti směnu. Řekla mi, abych ti vyřídila ,Všechno nejlepší k narozeninám.´"
"Já-já i tak nemůžu přijít," koktala jsem, a dávala dohromady výmluvu. "No, vlastně jsem se zatím nepodívala na Romea a Julii do angličtiny."
Alice si odfrkla. "Ty umíš Romea a Julii nazpaměť."
"Ale pan Berty říkal, že to potřebujeme vidět zahrané, abychom chápali, jak to Shakespeare hodlal prezentovat.
Edward obrátil oči v sloup.
Ty jsi už viděla i ten film." Obvinila mě Alice.
"Ale ne verzi ze šedesátých let. Pan Berty říkal, že je nejlepší."
Konečně Alici zmizel samolibý úsměv, zabodávala se do mě pohledem. "Tohle může být snadné nebo to může být těžké, Bello, ale tak či jinak-----"
Edward přerušil její vyhrožování. "Uklidni se Alice. Pokud se chce Bella podívat na film, může. Jsou to její narozeniny.
"A dost." dodala jsem.
" Přivezu ji okolo sedmé." Pokračoval. "Tím získáš víc času, abys vše připravila."
Alicin smích se zase rozezněl. "To zní dobře. Uvidíme se večer, Bello! Bude to zábava, uvidíš." Zazubila se - široký úsměv odkryl všechny její dokonalé, lesklé zuby --- potom mi dala letmou pusu na tvář a odtančila směrem na její první hodinu dříve než jsem mohla odpovědět.
"Edwarde, prosím" - začala jsem úpěnlivě prosit, ale on přitiskl jeden chladný prst na mé rty.
"Diskutování o tom necháme na později. Přijdeme pozdě na hodinu."
Nikdo se neobtěžoval na nás civět, když jsme obsadili naše obvyklá sedadla v zadní části třídy (měli jsme teď spolu skoro každou hodinu - to byla úžasná protekce, Edward dokázal přemluvit sekretářky, aby to pro něj udělaly). Edward a já jsme byli spolu příliš dlouho nato, abychom se ještě stali předmětem drbů. Dokonce ani Mike Newton se neobtěžoval věnovat mi zasmušilý pohled, kterého zneužíval, abych se cítila poněkud provinile. Místo toho se usmíval, byla jsem ráda, že vypadal, jako kdyby se smířil s tím, že jsme jenom kamarádi. Mike se přes léto změnil - jeho obličej ztratil něco ze své kulatosti, zvýraznil mu lícní kosti, a nosil své světle blonďaté vlasy novým způsobem, namísto rozježených, dlouhé a nagelované do pečlivě náhodného zmatku. Bylo snadné zjistit, odkud jeho inspirace pochází. - jenomže Edwardův vzhled nebyl něčím, čeho by mohl dosáhnout díky napodobování.
Jak den pokračoval, uvažovala jsem o jakýchkoli způsobech, jak bych se dnes vyvlekla z návštěvy u Cullenů doma. Je docela hrozné, muset oslavovat, když mám náladu spíš na truchlení. Ale horší než tohle bylo určitě to, že to znamenalo pozornost a dárky.
Pozornost není nikdy příjemná věc, stejně jako jakákoli jiná nehoda, a k ním náchylné nemehlo by souhlasilo. Nikdo si pravděpodobně nepřeje být ve světle reflektorů, když spadne na obličej.
A proto jsem naprosto bez obalu požádala, - tedy, vlastně přikázala - to, aby mi nikdo tento rok nedával žádné dárky. Vypadalo to jako kdyby Charlie a Renee nebyli jediný, kdo se to rozhodl přehlížet.
Nikdy jsem neměla moc peněz, a nikdy mě to netrápilo. Renee mě vychovala z platu vychovatelky v mateřské školce. Charlie také nezbohatl ve své profesi, byl policejním náčelníkem v tomto malém městu Forks. Moje jediné soukromé příjmy pocházeli z toho, že jsem pracovala ve zdejší prodejně sportovních potřeb. V takovém malém městu jsem byla šťastná, že mám práci. Každý cent, který jsem vydělala, putoval do mého mikroskopického fondu na univerzitu. (Univerzita byl plán B. Pořád jsem doufala pro plán A, ale Edward byl právě tak paličatý ohledně mého opuštění lidství…)
Edward měl hodně peněz - nechtěla jsem ani pomýšlet o tom kolik. Peníze pro Edwarda nebo pro ostatní Cullenovi skoro nic neznamenali. Bohatství je prostě něco, co nashromáždíš, když máš neomezeně času ve svých rukou a sestru, která má záhadnou schopnost předem určit vývoj na burze. Edward nevypadal na to, že rozumí, proč já protestuji, když za mě utrácí peníze - proč je mi to nepříjemné, když mě vzal do drahé restaurace v Seattlu, proč mu nedovolím, aby mi koupil auto, které by dokázalo dosáhnout rychlosti přes padesát pět mil za hodinu, nebo proč ho nenechám zaplatit moje univerzitní školné (Byl směšně nadšený ohledně plánu B. Edward si myslel, že jsem začala být zbytečně tvrdohlavá.) Ale jak bych mu mohla dovolit, aby mi dával věci, když jsem neměla nic čím bych mu je oplatila? A on, z nějakého nepochopitelného důvodu, chtěl být se mnou. Cokoli co by mi dal, by nás uvrhlo do ještě větší nevyváženosti.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Janka | E-mail | Web | 27. září 2011 v 9:59 | Reagovat

Dobrej blog

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama