Část druhá
"Potřebujeme navštívit doktora Carlislea Cullena!" Zakřičel Edward na znuděnou recepční. Obrátila se tváří k nám; její vlasy už byli šedivé.
"Doktor Cullen pracuje pouze na nočních směnách. A teď je.." Obrátila hodiny naším směrem. "6:30 ráno." Zírala jsem na ni. Copak nevidí, že umíráme?
"Máme chřipku a potřebujeme vidět doktora Cullena. Teď." Zakročil Edward, jeho hlas naléhavý.
"Ach, chlapče? Další chřipka? Máte ji vy oba?" Zeptala se recepční. Ne, ty chytračko. Má ji pouze on. Já mám jen schopnost měnit barvy a nezvladatelnou chuť zvracet. Je to jedna z mých zálib.
"Ano, madam. Máme ji oba." Odpověděl Edward vlídně. Vždycky džentlmen, jak jednou řekla Esme.
"Posaďte se tam." řekla ta stará paní, ukázala na skupinku prázdných křesel. Bezcitná babizna. Byla jsem ráda, že Edward nemůže slyšet moje myšlenky. Popadl mě za ruku a došli jsme k těm křeslům. Edward se posadil a já zapadla do jednoho křesla vedle něj. Šeptala jsem mu, snažila se mu zlepšit náladu.
"O čem ta ženská přemýšlí?" Usmál se a bylo očividné, že máme velké bolesti. Usmála jsem se na ně, doufala jsem, že mu můj úsměv pomůže.
"Myslí na to, že potřebuje přesvědčit, že jsem pro ni příliš mladý a taky doufá, že ty jsi má sestra." Zachichotala jsem. Au.
"Má podivný způsob dokazování ti lásky." Řekla jsem, stále šeptala.
"To rozhodně." Zachechtal se Edward. "Přemýšlí o tom, jaké by mohlo být naše první rande."
"Opravdu?" Nenuceně jsem se otočila, nejdříve se podívala na zdravotní graf a potom až na recepční. Zírala na mě, prohlížela si mě. Vzhlédla jsem k Edwardovi, na tváři mu pohrával ďábelský úsměv. "Co?" zeptala jsem se. Edward se zahihňal.
"Měli bychom jí něco ukázat." Zašeptal vášnivě Edward. Popadl mé tělo a přitáhl si mě na klín. Vzal mou tvář mezi své dlaně a přitiskl své rty na mé. Zareagovala jsem chichotáním se skrz naše rty, potom jsem propletla prsty s jeho nádhernými bronzovými vlasy. Věděla jsem, co dělá. Ukazoval té stařeně, že s ní chodit nebude. Smála jsem se té situaci.
Zatímco jsme se líbali, zaslechla jsem hlasité bum! A Edward i já jsme vzhlédli, abychom zjistili, co to bylo. Spatřili jsme recepční, jak ve spěchu vlétla ke dveřím, které vedli do oddělení k nemocným. Edward a já jsme se zasmáli každý do těla toho druhého. Já do jeho hrudi, on do mých vlasů. Slyšela jsem, jak Edward zakašlal a vzhlédla k němu. Edward se rozpačitě usmíval na recepční, která stála nad námi s nějakými papíry.
"Jméno?" Zavrčela ta ženská. Nevěděla jsem, jaké mám teď jméno. Nemohlo to být to poslední, co jsem opravdu měla, a to Cullenová a určitě to nemohlo být ani Swanová.
"Edward Anthony Masen a... Isabella Masenová." Odpověděl za nás Edward. Ta žena se na mě podívala pátravým zrakem. "Je to má manželka." vyjasňoval jí Edward. Recepční si něco narychlo poznamenala na ty papíry a potom pohlédla na Edwarda.
"Achh... vy jste manželé, pane Masene?" Zakoktala se recepční. Edward si odmlčel, nevěděl co dělat. Zvedla jsem nahoru levou ruku, vystavila na odiv svůj prsten. Ženiny oči se zvětšily na velikost talířků, potom se vrátila k papírům. "Ano, už chápu. Echh... následujte mě." Edward a já jsme se postavili a si náhle připomněla bolest, která čišela z té hnusné chřipky. Popadla jsem se za břichu a zalapala po dechu.
"Bello?" Zeptal se Edward úzkostlivě. Jeho ruka se přestěhovala k mým zádům. "Bello? Co se děje?" Zakroutila jsem hlavou, poté se napřímila. Edward mě znovu vzal do náruče a následoval recepční, která se k nám otočila zády. Vedla nás do pokoje se dvěma postelama.
"Manželé dostávají společný pokoj." Zabručela. Edward se na mě usmál a
zanesl mě dovnitř. Položil mě na postel blíže k oknu, zabalil mě do přikrývek. Bolest vyhrávala.
"Budu přímo vedle tebe, Bello. Přímo tady." Zasípal Edward. Hádám, že se snažil skrýt přede mnou svou bolest, aby o mě mohl pečovat. Přes můj zamlžený zrak jsem spatřila, že se Edward otočil přímo k druhé posteli.
"Ne!" křičela jsem, co jsem mohla. Edward se otočil. "Zůstaň. Tady. Vedle mě." Usmál se, lehl si vedle mě na postel. Ovinula jsem své slabé paže okolo něj a vzdychla. Tyhle postele byly nepohodlné, ale bylo mnohem lepší, když byl Edward vedle mě.
"Teď spi, Bello." zašeptal Edward. Má víčka se pevně zavřela, slyšela jsem tichou interpretaci mé ukolébavky, Edward mi ji broukal, a potom jsem upadala do spánku.
Probudila jsem se do zvuku tichých a ustaraných hlasů.
"Daří se jí lépe, ale on vypadá, že onemocněl od ní. Jako kdyby vzal její nemoc a dal ji sám sobě. Hlas ztichl.
"To nedává žádný smysl!" zakřičel jiný hlas. Zdálo se, že nemohu otevřít oči, ale i tak jsem cítila Edwardovi paže okolo sebe.
"Oba dva, zklidněte se!" Pronesl sametovější hlas. Carlisle?
"Carlisle? Carlisle?" Zašeptala jsem horečně.
"Shh... Bello. Vydrž." Ujišťoval mě Carlisle. Bello? Měl by mě znát jako Isabellu. Ledaže by...
"Pánové, myslím, že teď tady udělám víc testů... Pokud byste mohli odejít..." Nařizoval Carlisle.
"Samozřejmě, pane doktore Cullene." Oba další hlasy odpověděli. Slyšela jsem, jak se dveře našeho pokoje zavřeli.
"Bello? Jak se vede?" Vyptával se mě Carlisle.
"Carlisle? Jak to že znáš mé jméno? Edward mi říkal, že možná nebudeš vědět, kdo jsme." Potom se mé oči pomalu otevřeli. Spatřila jsem Carlisleovu tvář, jak se nadklání nade mnou a Edwardem. Potom jsem pohlédla na Edwarda a uviděla, že je na tom mnohem hůř než já. Jeho tělo bylo celé upocené, doktoři mu svlékli košili. Podívala jsem se a zjistila, že mám na sobě jenom noční košili.
"Bello, když jste ty a Edward... zemřeli, když vás Victoria zabila, něco se stalo, když jste umírali. Všichni na světě se přesunuli zpátky do doby, kde se nacházíme, do roku 1918. Mnoho lidí ještě není naživu.
"Celý svět?" zalapala jsem po dechu.
"Ano, Bello. Svět. Ale jediní lidé, kteří, zdá se, si pamatují jejich staré životy, je naše rodina. Nebo si to aspoň myslím." Odmlčel se. "Pamatuji si to, ty a Edward si to pamatujete. Ještě jsem se nesetkal s Esme, Alicí, Jasperem, Rosalií nebo Emmettem. Většina z nich jsou stále lidmi, kromě Jaspera. Je v Texasu. Jsem si zcela jistý, že si to pamatují."
"Och." řekla jsem. Měla jsem tolik otázek.
"Bello, nemyslím si, že tvou schopností bylo nemít rád vůni nebo chuť krve. Myslím, že jsi měla mnohem větší schopnost, do které jenom tahle část ohledně krvi pasovala."
"Edward mi říkal něco v tom smyslu..." zamumlala jsem.
"Myslím, Bello...no, že tvoje schopnost překračovala hranice… Máš velmi komplikovanou mysl, a myslím, že to je to, proč na tebe nikdy nezafungovala Edwardova schopnost. Nebo Arova nebo Janeina. " Carlisle se zhluboka nadechl. Přikývla jsem. "Měl jsem teorii; Edward ti o tom říkal, že lidé, kteří jsou přeměněni v upíři si přináší sebou své... nejdůležitější vlastnosti, hádám. Edward si dobře uvědomal myšlenky lidí okolo sebe, takže je mohl číst..."
"Takže, co myslíš, že je má schopnost?" zeptala jsem se, dostávala se k věci.
"Myslím... že dokážeš ovládat své tělo spolu se svou myslí. Jako kdyby jsi vztyčila blokádu okolo své mysli, takže ti Edward nemůže číst myšlenky nebo ses také přiměla nenávidět vůni krve."
"Cože?"
"Okamžik..." Carlisle uvažoval nad odpovědí. "Řekněme, že by tu byl velmi žíznivý upír. Ten upír byl donucen, aby byl zamčen v pokoji plném lidí. Ten upír by pravděpodobně nebyl schopný odolat a skončilo by to tak, že by vypil všechnu krev těch lidí. Řekněme, ty bys byla ten upír a ty byl byla zamčena v tom samém pokoji s lidmi. Nelovila bys už po tři měsíce, krev by tě volala. Ale vzhledem k tomu, že by jsi byla schopna kontrolovat své tělo spolu se svou myslí, byla by jsi schopná se nasytit, ne krví, ale svými myšlenkami a učinit se imunní vůči vůni krve."
"A to bylo to, co jsem udělala, když jsem se stala upírem…" Domyslela jsem nahlas.
"Dobře, ještě je tu další příklad. Edward nejrychleji utíká z naší rodiny. Víš to, že?"
"Ano. Esme mi to říkala, když jste hráli baseball..." Řekla jsem Carlisleovi s očima doširoka otevřenýma.
"Správně. Edward je nejrychlejší. Ale ty se svou schopností se můžeš přimět, abys byla rychlejší než Edward, nebo ostatně cokoli jiného."
"Wau." Byla jsem ohromená.
"Co ještě? Ach. Kdybys byla upírem, pravděpodobně by jsi se dokázala přinutit napodobit schopnosti ostatních upírů. Jako Edwardovu pro příklad. Kdybyste byli oba upíry, byla by jsi schopná číst myšlenky, kdykoli by se ti zachtělo."
"Ale Edward říká, že slyší šepot nebo hukot hlasů od té doby, co má tuhle schopnost. Nechtěla bych slyšet hlasy v hlavě poprvé, když bych se probudila." namítala jsem.
"Bello, tohle je to, co tě dělá tak silnou. Můžeš všechno vypnout. I kdybys napodobila Edwardovu schopnost nebo kontrolovala svou touhu po krvi, vždycky bys to mohla vypnout a vrátit se zpátky k žízni nebo k nedokázání čtení myšlenek, prostě kdykoliv by se ti zachtělo. Rozumíš?" Dořekl Carlisle, jeho oči zářily.
"Ano, teda myslím si to." Nemohla jsem mluvit. Mohla bych být nejmocnějším upírem na světě. "Počkat. Jak se dostaneme zpátky do budoucnosti?"
"Myslím, že tě jednoduše musím opět přeměnit," vysvětloval Carlisle.
"Och, to je dost jednoduché." Podívala jsem se na Edwarda. "Je Edward v pořádku? Proč se mi daří lépe? Vypadá tak nemocně!" Udeřila jsem na Carlislea.
"Nevím. Opravdu nevím. Neměl by být tak nemocný. Tolik jsme mu pomáhali. Dokonce jsem použil léky z budoucnosti, ale nic nefungovalo. Nevím, jestli by zvládnul, kdybych ho kousl."
"Cože?" Potom mě kousni. Carlisle! Přeměň mě! Potom bychom se mohli vrátit zpátky do budoucnosti!"
"Bello, já bych... to prostě jen... no, když jme vám dělali testy… no, tak ty…" Carlisle zápasil se slovy.
"Co je, Carlisle? Proč mě nemůžeš přeměnit?" Ječela jsem, hysterčila.
"No, ty... ty máš... ech... dva tlukoty srdce.
"Eh? Cože?" Nedávalo mi to smysl.
"Bello, jsi... jsi těhotná. Čekáš Edwardovo dítě."
Poznámka autorky: Vím, že můj nemocniční žargot není ten správný. Vím, že by se tak rychle nezjistilo, že je Bella těhotná. Trvalo by to pár týdnů… Prostě účel












