close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Až do konce věků: Kapitola třetí – Růžová

9. března 2008 v 21:28 |  Twilight Series → Fanfiction
Část první
Probudila jsem se, Odpočívala vedle Edwarda, mé jediné pravé lásky, po tom co se odehrálo včerejší noci. Nemohla jsem tomu uvěřit. Byla to ta nejúžasnější věc, kterou jsem kdy cítila. Byla jsem jeho a on byl můj.
Tiskli jsme se k sobě, jak jen to bylo možné. Hlavu jsem měla opřenou o jeho nahou hruď. Držel mě pevně v náručí. Konečky prstů jsem klouzala po jeho svalnatém pevném těle. Poslouchali jsme tlukot srdce toho druhého. Občas se sklonil a políbil mě do vlasů, taky na rty. Ani jeden z nás nechtěl opustit náruč toho druhého, ani jeden z nás nechtěl pokazit kouzlo téhle chvíle.
Edward se pod mým tělem nepatrně zachvěl. Stočila jsem k němu tvář. "Co se děje?" Jeho božské rysy byly stále výrazné, ačkoli nebyl upírem.
"Jen jsem... přemýšlel." Povzdychl si.
Překulila jsem se, moje nahé torzo se dotýkalo jeho obnažené hrudi. Začervenala jsem se: "O čem?"
"O tobě." zasmála jsem se. O čem jiném by měl přemýšlet? Byla jsem jeho manželka, ležela jsem na něm, nahá, po našem poprvé. O čem jiném by měl přemýšlet? O nesmrtelnosti chrousta?
"Edwarde?" zašeptala jsem po několika minutách ticha.
"Hmmm?" Snažil se najít souvislá slova. Byl zaměstnaný díváním se na mě. Rozpustile jsem ho plácla. "Chci říct.. Ano, madam?" Dával si záležet, aby vypadal jako odměřený voják, jeho ruce, které si předtím hrály s mými vlasy, vyletěly nahoru k jeho čelu. Salutoval mi, potom se na mě zahleděl pátravýma očima.
"Sklapni," škádlila jsem ho. Potom v pokoji převládlo nepříjemné ticho. "Jak my... víš... jak se dostat zpátky? Do budoucnosti, přítomnosti...?"
"Bello," řekl, vzal mou ruku do své. "Opravdu nevím."
Bála jsem se jeho odpovědi. "Och. Dobře."
"Chci říct, nemyslím si, že nás Carlisle promění. Ví, že mám tebe a ty zas máš mě. Kdo ví, zda nám vůbec uvěří?" Pevně zavřel oči. "Bello, vzpomínám si na datum, kdy jsem onemocněl španělskou chřipkou." Oči se mi doširoka otevřely starostí. Natáhla jsem ruku, abych se dotkla jeho andělské tváře. Uklidnil se, když jsem hladila jeho tvář, oči měl stále zavřené.
"Kdy?" zeptala jsem se tlumeným tónem. Otevřel své přenádherné zelené oči a zarmouceně se na mě podíval.

"Zítra." Vydechl. Vyskočila jsem.
"Co jsi to říkal?" Zasyčela jsem, má slova vyšla ven silněji, než jsem očekávala.
"Mrzí mě to, je mi to líto, Bello. Nepomyslel jsem na to předtím, než jsem se... Omlouvám se, Bello." Jeho oči prohledávali mou tvář.
"Kvůli čemu?"Můj tón hlasu byl vyšší, skřípavější. Byla jsem vyděšená.
"Už ji mohu mít. Příznaky se neukážou až do zítřka, ale já ji už v sobě mám a já ji možná přenesla na..." Křičel zoufale, všechna jeho slova byla zamotaná.
"Na mě." dokončila jsem za něj. Přikývl.
"Je mi to tak líto, Bello." Jeho zelené oči byly naplněné zklamáním nad sebou samým.
"Edwarde," Hladila jsem ho po tváří hřbetem ruky. "Miluji tě, a pokud nás Carlisle nepřemění, potom my... zemřeme." Odmlčela jsem si, Edwardova tvář se obrátila do čirého strachu. "Pokud nás nepřemění, předtím než zemřeme, zemřeme spolu."
"Ne!" Zakřičel Edward. "Bello, ne! Jsem tu proto, abych tě ochránil. Nemůžu tě jen tak nechat zemřít. Je to moje vina, už jsi pravděpodobně nemocná! Bude to má vina. Všechno jenom má! Já..." Edward zalapal po dechu a přitáhl se ke mně blíž. Objala jsem ho, a potom jsem ucítila chladné slzy, jak mi stékají po rameni. Zvedla jsem oči a spatřila Edwarda, jak tiše vzlyká.
"Edwarde," otřela jsem slzy, které přetékaly z jeho očí. Odvrátil se od mně, očividně sám sebou znechucen. Natáhla jsem se k jeho tváři a otočila mu hlavu čelem ke mně. Ušklíbnul se a podíval se dolů na mě. Nikdy jsem ho neviděla tak zničeného.
"Bello, miluji tě příliš na to, abych tě ztratil. Copak to nevidíš. Nemám žádnou omluvu pro mé sobectví. Neměli jsme to dělat. Neměli jsme se milovat. Vystavil jsem tě příliš velkému nebezpečí." Zalapala jsem po dechu. On lituje minulé noci, nebo bych spíš měla říct časného rána?
"Ty toho lituješ?" Nechala jsem slzy volně padat z mých očí. Šokovaně vzhlédl.
"Bello, ne. Tak to není! Miluji tě a jsem rád, že jsme konečně mohli... Ale teď tě to dovede ke smrti. Nenávidím se za to." V očích se mu usadil ztrápený pohled.
"Edwarde, kdo ví, zda vůbec mám chřipku?" Vyslovila jsem s nadějí nahlas. Ale oba jsme moc dobře hluboko uvnitř věděli, že ji mám a že on ji má taky.
"Přestaň. Jen přestaň. Počkáme do zítřka. Dnešní noc chci být jenom s tebou. Žádné obavy." Navrhnul Edward. Zívla jsem.
"Dobře." Přemístila jsme se na vršek jeho nádherné hrudi. Přitiskl mi hlavu do vlasů a paže ovinul okolo mého pasu. Natáhl se dolů a popadl přikrývku, která byla odstrčena na konci postele, a přikryl jí nás. Oba jsme v tu chvíli vzdychli, naše těla se zahřívala navzájem.
"Miluji tě, Bello."
"Miluji tě, Edwarde."
A s těmi slovy naše mysli znovu nechali unášet do bezvědomí.
Trhnutím jsem se probudila. Hlava mě bolela, celé mé tělo bylo do extrému rozehřáté. Zatraceně. Pochopila jsem, že mám chřipku. Bolest, kterou jsem cítila byla neuvěřitelná. Moje tváře hořeli do nejvyššího stupně červené a mé kosti byly celé bolavé. Nemohla jsem se hýbat.
"Edwarde?" Uvědomila jsem si, že mé dýchání je plytké. Snažila jsem se nadechnout se více vzduchu, ale to jedině způsobila ještě větší bolest v mých plicích.
"Bello?" zasténal Edward, jeho obyčejné sametový hlas byl drsný.
"Jsem nemocná." Pronesla jsem zřejmé. Otevřela jsem oči, šmouh ubývalo. Viděla jsem Edwarda, jak vedle mě leží, jeho paže pevně a starostlivě objímaly mé tělo. Byli jsme oba nepřirozeně propocení. Vzhlédla jsem k jeho tvář a uviděla, že jeho tváře se červenají
sytou růžovou. Jeho oči se snažily otevřít, když spatřil můj stav, překvapivě vyskočil. Já i on jsme byli stále nazí.
"Musíme se dostat do...," zakašlal: "Nemocnice." Edward pobíhal po pokoji, sbíral při chůzi oblečení. Natáhl si nějaké boxerky, no mnohem víc bombarďáky než boxerky, a strčil nohy do volných černých kalhot. Posadila jsem se, natáhla se pro světle šedý svetr a sako, hodila jsem mu je. Oblékl si je, potom mi pomáhal z postele, zíral na moji nahotu trochu příliš dlouho. Usmála jsem se, ale bolelo to.
"Obleč si šaty, které jsi měla na sobě včera." instruoval Edward. Poslušně jsem si natáhla tu noční můru, co jsem měla oblečenou včera a vlasy uchytila do rozcuchaného drdolu.
Edward mě popadl za ruku a vedl ven z domu. Pršelo a venku bylo mrazivo. Šli jsme, trochu pospíchali, jak nám naše těla dovolila. Edward stále držel mou ruku, když mě vlekl ulicemi. Vypadal mnohem silnější než já. Déšť nasáknul skrz mé šaty a vlasy, v tuhle chvíli jsem byla ráda, že mám na sobě spodní prádlo. Přilákala bych mnohem víc pohledů, než jsem dostávala už teď. Moje šaty byly průhledné.
"Edwarde! Zpomal-" Sípala jsem a lapala po dechu, který by zaplnil mé plíce. Edward se otočil a pohlédl na mě, jeho oči byly naplněné obavou. Pustil mou ruku.
"Ponesu tě. Musíme jít rychleji." Vysvětloval úsečně. Přikývla jsem a on mě vzal do náruče. Edward pode mnou trochu zavrávoral, ale pokračoval dál.
"Edwarde?" Podíval se dolů na mě. "Byl tu ten déšť i minule, když jsi byl... v roce 1918." Přemýšlela jsem. Pokud prší, potom se všechno musí stát stejným způsobem jako v roce 1918, Edward byl přeměněn. Ale to znamená...
"Ano." Zamumlal Edward, soustředěný na to dostat nás do nemocnice. Pokašlávala jsem do jeho hrudi. Cítila jsem Edwardovu horkou ruku, jak hladí mé záda.
"Potom, neměla by tvá mat-, chci říct, Carlisle mi říkal, že tvoje matka byla s tebou v nemocnici, když... no, naposled..." Chřipka způsobovala, že se mi těžce přemýšlelo. Nebo ostatně mluvilo.
"Má matka se mnou byla naposled. Přišla domů už s chřipkou, však víš, tenkrát naposledy roku 1918. Ale naposledy, co jsem byl v Chicagu." Lapal po dechu. Držela jsem se pevně jeho těla, hladila jeho hruď. Šel dál. "Nepožádal jsem Beatrici, naši služku, aby odešla. Beatrice potom zjistila, že jsem nemocný a nějakým způsobem informovala mou matku. Přišla domů, můj otec zemřel na Chřipku už v New Yorku, a my oba jsme se spolu přesunuli do nemocnice, kde jsme... zemřeli."
Zalapala jsem po dechu a přitáhla se k němu blíž. "Takže to znamená..." Nedokázala jsem pokračoval.
"Že je už mrtvá." Vyslovil Edward tu pravdu. Políbila jsem ho a on pokračoval směrem k nemocnice.
"Je mi to líto, Edwarde." Mumlala jsem do jeho rozpálené hrudi. Přikývl, potom zabočil za roh. Vzhlédla jsem a spatřila obrovskou budovu, na které bylo napsáno "Chicagská nemocnice."
"Díky bohu." zamumlal Edward bez dechu. Běžel zbytek cesty, lidskou rychlostí samozřejmě, a dostal nás dovnitř. Oba jsme byli promáčení na kůži a patrně měnili různé odstíny růžové a žluté z horka v našich tělech.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama