"Wau. Může přivést mrtvé věci k životu?" Vyptávala se Alice.
"Ano, jako třeba mrtvá zvířata nebo uschlé kytky úplně stejně, jako to udělala se slunečnicí. Musím připustit, že se to někdy bude hodit. Ellie bude patrně schopná znovu uzdravit nemocné věci a také možná i lidi s říznutím nebo modřinou. Bude umět léčit." Sděloval nám Carlisle, prohlížel si žlutou slunečnici.
"Wau..." Hlesla jsem v údivu. Byla to velmi zajímavá schopnost, ale i tak jenom jediná otázka se mi vynořovala v mysli. "Carlisle, říkal si, že si lidé přenášejí svoji nejvýraznější nejsilnější vlastnost z období, kdy jsou lidmi, a spolu s ní se stanou upírem. Ellie nikdy nebyla úplný člověk… co tedy její schopnost… jak ji získala?"
"Abych řekl pravdu, nevím." Připustil Carlisle. Zakroutil hlavou a rozesmál se. "Nedává to žádný smysl."
"Ellie je jediná svého druhu." Poznamenala Esme.
"To ona je... to ona je."
"Ellie! Přestaň!" Vypískla jsem. Snažila jsem se Ellie umýt, ale ona si až příliš moc užívala v mydlinkové vodě. "Ellie! No tak, uklidni se!" Žadonila jsem. "Alice!" Zakřičela jsem.
"Ano? Co je, Bello?" Zeptala se Alice, zrovna vkročila do koupelny. Její oči se rozšířily, jakmile spatřila ten bublinkový nepořádek. Propukla v záchvat smíchu.
"Alice! To není zábavné! Nechce mě přestat pocákávat!" Stěžovala jsem si. Ellie se pořád hihňala.
Uběhl měsíc od doby, co se Allie narodila a ona rozhodně nevyrůstala stejně jako normální lidské dítě. Už se učila chodit a byla blízko k tomu, aby běhala. Sotvaže uměla vyslovit některá slova stala se obětí Rosalie a Alice: sedminásobnými únosci dětí za účelem šňoření. Ale Ellie byla tak šťastné dítě, že skutečně tolerovala, že se stává v rukou Alice a Rosalie Bárbínkou. I když to neměla ráda, byla tak hodná, že se nepokusila zdrhnout, tak jako jsem se pokoušela já.
Emmett a Jasper několikrát trávili čas pobíháním s Ellie a oba tvrdili, že má běžecký talent po otci.
"V pohodě, Bello. Jdi od toho. Pomůžu ti." Alice ke mně přistoupila a začala Ellie umívat, která se hned uklidnila, když uviděla Alici.
"Zrádce!" Zašeptala jsem Ellie. Jen se chichotala věnovala se dál Alici. Postavila jsem se, abych se uklidnila a trochu upravila, a pak jsem pohlédla do zrcadla. To bylo poprvé po mé přeměně, kdy jsem se na sebe podívala do zrcadla. Zalapala jsem po dechu.
Vlasy se mi úžasně leskly, ale zůstaly rovné a čokoládově hnědé. Mé oči se změnily na temně červené, ale teď to bylo míň viditelné. Na chvilku jsem musela nosit kontaktní čočky, ale nesnášela jsem je. Carlisle tvrdil, že se mi po čase oči znovu vrátí k hnědé, pokud neulovím žádné zvíře nebo člověka. Nejedla jsem vůbec.
Byla jsem o něco štíhlejší a moje křivky byly o trochu výraznější. Rty teď měly překvapivý odstín rudé a má pleť byla bledší, světlejší. Řasy jsem měla hustší. Už jsem se teď necítila blbě, když jsem se postavila vedle Alice nebo Rosalie. Byla jsem stejně krásná jako ony.
"Hotovo!" zavýskala Alice. Oblékla Ellie do světle zelených očí, které ji ladily k očím. "No, není to zlatíčko?" Zeptala se mě Alice.
"Samozřejmě, že je. Je to přeci má dcera. Teď mi ji podej. Jdu do jeho pokoje."
"Myslíš Edwardova? Konečně ukážeš Ellie jejího tatínka?" Zeptala se mě Alice s očima dokořán.
"Ano. Teď mi dej Ellie předtím, než změním názor." Alice mi podala Ellie a podívala se mi zpříma do očí.
"Hodně štěstí. Budu ve svém pokoji." Řekla Alice, vykráčela ven z koupelny do haly.
"Ano, nebo spíš bude ve střehu a pozorovat situaci." Zamumlala jsem si pro sebe. Ellie se na mě usmála.
"Kam jdeme?" Zeptala se nevinně. Zírala jsem na ni, dorazili jsme k Edwardovu pokoji.
"Pamatuješ, Ellie, když jsem ti říkala, že ti jednou ukážu, kdo byl tvým tatínkem?" Přikývla. Stále nemohu uvěřim, že nám už rozumí. "Dobře, tak ti ho ukážu právě teď."
"Dobře." Zaševelila Ellie sladce. Otevřela jsem dveře do Edwardova pokoje a rychle vešla dovnitř s Ellie v náručí. Zavřela jsem dveře a dokráčela k černé kožené pohovce, na které jsme já a Edward spolu sedívali. Cítila jsem, že mi z koutku očí přetékají oči. Zatraceně, moje pitomé schopnosti. Snažila jsem se zastavit to vylévání škopku slz, ale nešlo to, stále padaly. Posadila jsem Ellie dolů na pohovku.
"Tvůj táta se jmenoval Edward," hluboký nádech: "Anthony Masen Cullen." Přiběhla jsem ke straně pohovky, zvedla fotku v rámečku a podala ji Ellie. Ellie si jej zvědavě prohlížela a usmála se.
"Ty a táta," Zeptala se. Přikývla jsem a potom se podívala na snímek. Bylo to poprvé po téměř roce, co jsem spatřila Edwardovu nádhernou tvář. Jeho bronzové vlasy, perfektní linii brady, jeho topazové oči. Pevně mě držel v náručí, usmíval se jako kdyby to nebylo ani včera, co… Ale taky jsem se usmála nad tou fotkou.
Posadila jsem se vedle Ellie a byla přemožena jeho vůní, která stále ulpívala na pohovce, čekala na mě. Začala jsem vzlykat. Ellie se na mě úzkostlivě podívala.
"Neplač, mami." řekla Ellie, omotala své drobné prstíčky okolo mě. Usmála jsem se na ni a zasmála se. Podobnost mezi ní a Edwardem byla děsivá.
"Chceš tady dnes zůstat?" Ellie rychle přikývla a zakřenila se.
"Jo!" hlesla, začala si lehat na pohovku. Za okamžik jsem se postavila a přikráčela k Edwardově sbírce hudby. Zběžně jsem proletěla sbírku, potom vytáhla ven cédéčko. Vložila jsem ho do stereo přehrávače a zmáčkla play. Pokoj zaplnily sladké něžné zvuky mé ukolébavky a Ellie líbezně vydechla. Zavřela oči a posunula se, takže jsem si k ní mohla lehnout. Rychle jsem se posadila na pohovku a udělala hlasitý zvuk, který Ellie rozesmál. Obtočila jsem okolo ní ruce a povzdechla si.
Bylo těžké být v tomhle pokoji, ale milovala jsem vzpomínky, které teď ožily.
Ellie a já jsme tak na chvilku odpočívaly, možná hodiny, dokud jsem se nerozhodla, že by Ellie měla jít do své postýlky.
"Ellie? Musíš se teď vrátit do svého pokoje." 5ekla jsem šeptem.
"Proč?" Zasténala.
Dobře. Chceš, abych ti sem přinesla postýlku?"
"Okie-Dokie." zamručela jsem, potom vstala z pohovky a běžela do mého pokoje, vzala Elliininu postýlku a rychle se vrátila zpátky, tak abych cestou nenarazila na Alici.
"Tady." Zavrčela jsem. Postavila jsem postýlku na zem a zvedla Ellie jediným plynulým pohybem. Položila jsem ji opatrně do postýlky a potom jsem se přesunula zpátky na pohovku.
V temnotě jsem nehybně odpočívala a vyptávala jsem se sama sebe, zda se mohu zapnout na spací program svými schopnostmi. Brzy jsem se začala nudit, chci říct obvykle jsem zůstávala v noci vzhůru a hrála karty s Alicí nebo sledovala televizi, ale i tak jsem mohla - ehm - slyšet, co dělá většina dvojic v tomhle domě. Rozhodla jsem se udělat si krátkou vycházku po venku, abych strávila nějaký čas o samotě.
Vzduch byl venku teplý a vítr byl jen lehkým vánkem. Déšť dnes v noci ve Forks ustal, což byla velmi vzácná událost. Rozhodla jsem se zneužít mého štěstí a jít na místo, které jsem už dlouhou dobu nenavštívila. Místo, které mi patrně zlomí srdce, ale i tak jsem cítila potřebu tam jít.
Rozběhla jsem se a brzy se ztratila ve svém vlastním světě s tmavě zelenými šmouhami stromů ubíhajících okolo mě a teplým vánkem šlehajícím mě do tváří. Neznala jsem přesnou vzdálenost, kterou jsem měla naplánováno ujít, takže jsem použila své instinkty. Za deset minut jsem dosáhla svého cíle.
Louky.
Má a Edwardova louka nebyla tak ohromující jako ve dne, ale i tak jsem zalapala po dechu, když jsem ji uviděla. Ani trochu se nezměnila. Usmívala jsem se. Lehla jsem si dolů na vysokou měkkou trávu a zavřela oči. Tohle byla nebe.
Nevěděla jsem přesně, kdy jsem se přiměla ke spánku, možná to bylo poté, co jsem spočítala všechny hvězdy na nebi nebo poté, co jsem rozpoznala vůni všech kytek, ale brzy jsem se probudila díky neznámé síle. Zasténala jsem a začala vstávat, slunce právě vykouklo přes vrcholky stromů.
Ale nemohla jsem vstát. Byla jsem přišpendlená dolů tou samou silou, která mě vytrhla ze snů.
Vzhlédla jsem a skoro omdlela.
Byla jsem přišpendlená k zemi stvořením s božskými rysy; topazovýma očima, dokonalým obličejem, pažemi, které mě s obrovskou silou stále přidržovaly u země, a bronzovými vlasy. Ne. To nebyla Ellie.
"Edwarde?!" Vykřikla jsem, konečně našla svůj hlas.












