close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Až do konce věků: Kapitola první – Červená III.

7. března 2008 v 15:27
Část třetí
Oba upíři se otočili a pohlédly na mě, jakmile zaslechli, že mé srdce přestalo bít. Bolest náhle zmizela a já se posadila. Edward zalapal po dechu, potom se zakřenil.
"Bello? Jak se cítíš, cítíš žízeň? Jsi slabá? Něco tě bolí?" zeptal se Carlisle. Právě když ke mně přišel Edward, Carlisle ho zastavil: "Vydrž, Edwarde. Nejdřív se přesvědčím, že je všechno v pořádku. Potom si ji teprve můžeš nechat pro sebe."
Edward se rozpačitě usmál na Carlislea a věnoval mi zvláštní pohled. Vypadal... ďábelsky, jako kdyby se chystal provést něco opravdu zlého. Zahihňala jsem se.
"Bello." Podíval se na mě znovu Carlisle. "Cítíš žízeň?" Edward vypadal sklíčeně. Mohla jsem si pouze představovat, o čem přemýšlí. Co když nám Bella tohle všechno zničí? Co když poruší smlouvu s vlkodlaky? Co když bude jako Jasper a brzy se nepřizpůsobí tomuhle životu?
"Uch... co přesně je žízeň? Rozpoznám krev, ale jak vypadá žízeň?" Přemýšlela jsem. Necítila jsem se, jako kdybych byla hladová, jako kdybych nic nejedla po tři dny. Vůbec jsem necítila žádný druh hladu.
"Skoro to vypadá, jako kdyby si byla dehydratovaná stejně jako člověk, ale s pálivým pocitem na konci tvého hrdla." Vysvětloval Edward, hleděl na mě dychtivě.
Položila jsem si ruku ke krku, čekala, že žízeň propukne, ale stále jsem nic necítila. Potom jsem si uvědomila, že se mě Edward zatím nedotkl jako upírky. Miluje mne ještě?
"Nic necítím," připustila jsem, vyděšená, že je se mnou něco v nepořádku.
"Hmm... Půjdu pro nějakou krev." Zamumlal Carlisle. Slyšela jsem ho, i když šeptal, ne jen kvůli tomu, že mám vynikající sluch upíra. Usmála jsem se. Edward se podíval na Edwarda, očividně mu v duchu něco říkal. Edward se zamračil a potom přikývl. Podezřívavě jsem si ho prohlížela, zatímco Carlisle vyběhl ven ze dveří.
"Co?" zeptala jsem se. Usmál se a potom zkřížil ruce na prsou.
"Pořád voníš neuvěřitelně krásně, Bello. Tvoje vůně je dokonce ještě o trochu silnější." Řekl a usmál se tím svým pokřiveným pohledem. Musela jsem bojovat s naléhavou touhou k němu přiběhnout.
"To je skvělé," škádlila jsem ho, "Ale co ti Carlisle říkal?" Zeptala jsem se ho s obavami.
"Přikazoval mi, abych se tě ještě nedotýkal, protože jde vybrat trochu krve, kterou mi pijeme, když není okolo moc zvěře." Usmíval se. "Myslel si, že pokud bych se tě dotknul, možná by ses ztratila ve svých smyslech a ztratila kontrolu nad vůní krve."

Rozpačitě jsem odvrátila pohled. Kdybych mohla, červenala bych se. Potom Carlisle přiběhl zpátky do pokoje, zpozoroval, že Edward se ke mně stále nepřiblížil. Přistoupil ke mně a promluvil:
"Tohle je krev z prase." Oznámil, zatřepal jedním ze dvou kovových uzavřených nádob, potom zatřepal druhou," Tohle je lidská krev," zalapala jsem po dechu. "Nestrachuj se. Vzal jsem ji z krevní banky v nemocnici, ne od..." nedopověděl. Přikývla jsem. Tohle zvládnu, tohle zvládnu...
Carlisle podal kovové nádoby Edwardovi, potom omotal ruce okolo mého břicha.
"Musím tě zadržet, aby ses nedostala k té krvi. Edwarde, otevři prasečí krev. Jedna, dva, tři, teď!" Odpočítával Carlisle. Edward potom rychle otevřel víčko první kovové nádoby. Jeho oči o něco ztmavly. Čisté zvířecí krvi musí být těžké odolat, když je takhle venku. Carlisleovi ruce se okolo mě ještě víc sevřely. Všichni, i se mnou, očekávali urputný boj...
Ale nic.
Nic jsem necítila, nebojovala jsem s naléhavou touhou po krvi, protože tu jakoby nebyla.
"Bello?" Zeptal se v údivu Carlisle.
"Já... já... nic necítím." Carlisle dal pokyn Edwardovi, aby přišel blíž. Edward se posunul o krok dopředu, hleděl na mě zvědavýma očima.
"Pořád nic." Pomyslela jsem si nahlas. Edward vypadal, že mi uvěřil, protože popošel dopředu a strčil mi nádobu před nos.
"Uhmm..." řekla jsem. Carlisle ode ně o krok poustoupil a něco v duchu pověděl Edwardovi. Edward dal víčko zpátky na nádobu a přesunul se k nádobě s lidskou krví. Zvedl tu nádobu.
"Otevři ji." Dal mu Carlisle pokyn, zatímco mě držel zezadu. Edward otevřel víčko a trhnul sebou. Pečlivě mě pozoroval a potom postoupil o kousek dopředu.
"Něco cítím..." zamumlala jsem. Cítila jsem něco velmi vzdáleného, ale stále to ke mně přicházelo. něco sebou trhlo v mé paměti. "Už vím! Páchne to jako rez... a sůl!" Prohlásila jsem a o krok ustoupila. Carlisle mě pustil a potom se postavil přede mne.
"Nic vzbuzující chuť?" vyptával se mě Carlisle. Zakroutila jsem hlavou.
"Zní ti rez a sůl nějak přitažlivě?" Pronesla jsem. Edward zaburácel smíchem.
"Myslím, že jme našli tvou schopnost. Nemáš ráda vůni krve." Prohlásil Carlisle s očima doširoka otevřenýma.
"Ale... co a jak budu jíst?" zeptala jsem se.
"Nikdy nepocítíš žízeň. Vůbec nikdy." objasňoval carlisle.
"Bello! To je úžasné!" Křenil se Edward. "Ha! Pověděla si mi, že krev páchne jako sůl a rez, když jsem tě musel zanést na ošetřovnu."
"Takže musela nemít ráda vůni krve, když byla člověkem... Hádám, že to tohle způsobilo... Musím to říct ostatním!" Carlisle pádil dolů po schodech a ven z hlavních dveří.
"Všichni jsou v nákupních středisku, kupují ti dárky. Alicin nápad." Objasňoval mi Edward. Zasmála jsem se falešným smíchem.
"Samozřejmě." Nad něčím jsem přemýšlela, "No, takže... můžeš se mě teď dotknout?"Zeptala jsem se Edwarda.
Domnívám se, že..." Naklonil se ke mně blíž, jeho rty klesaly k mým. Jemně se dotkl mých úst a já si užívala toho nového pocitu. Bylo to tak nádherné. Objímali jsme se dlouho chvíli a vše kolem nás přestalo existovat... Náhle naše hlavy vyletěly nahoru. Ucítila jsem něco hnusného, horšího než skunk. Jako zkažená vajíčka nebo...
"Victoria..." Zavrčel Edward. Najednou se jeho oči začaly zvětšovat a jeho rty se chvěly. "Chce tě zabít."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama