Část první
Znecitlivěná. To je to slovo, které bych později použila, abych se popsala… Znecitlivěná.
Uplynulo pět dlouhých, předlouhých dnů od doby, kdy nás Edward opustil. Po jeho smrti ho Carlisle pohřbil na chicagském hřbitově. Nezvládla bych to, takže jsem zůstala v Carlisleově domě a slzami promáčela naskrz sedm Carlisleových potahů na polštáře. Zdálo se, že jsem v šoku, tak mi to říkal Carlisle. Strachoval se o mě a já s ním už nemohla víc souhlasit. Jsem úplná a naprostá šlamastyka. Nechtěla jsem spát ani jíst ani dělat cokoli, co by mi připomínalo Edwarda,což bylo obvykle všechno.
Carlisle mi tvrdí, že nejspíš brzy zemřu, pokud budu pokračovat ve vyhladovění se nebo pokud nebudu spát. Což znamená, že bych mohla taky zabít své dítě.
O devět měsíců později
Tak usilovně jsem se snažila už víc nemyslet na jeho jméno. Ačkoli mě zraňovalo jen vidět Carlisleovu krásu. Připomínalo mi to jeho krásu. Dítě by se mělo teď narodit každým dnem. Právě dnes je 21. května a dítě se mělo narodit 20. května. Carlisle si mě vzal k sobě domů s takovou péčí. Byla jsem mu neskonale vděčná. Po celou dobu mých bezesných nocí tu se mnou byl a utěšoval mě. Otec, kterého jsem nikdy neměla, ale tak moc chtěla. Nějakým způsobem mi teď bylo lépe. Zřídka jsem na něj pomyslela. Bylo to snazší se vším tím spěchem a ruchem, který přichází s dítětem.
Carlisle mi řekl, že jakmile se dítě narodí, přemění mě. souhlasila jsem s tím.
"Bello?" Zavolal Carlisle. Vzhlédla jsem od knihy, kterou jsem četla, s tázavým pohledem.
"Ano?" zavolala jsem zpátky. Carlisleova hlava se objevila v mém pokoji. Zaklapla jsem knihu a s povzdechem ji odhodila na postel.
"Přišel jsem na způsob, jak vzít dítě s námi, když tě přeměním." Vysvětloval, přibližoval se k mému ležícímu tělu. Usmála jsem se na něm. Tohle nás trápilo po měsíce. Jak sebou vzít dítě, když se vrátí zpátky do budoucnosti.
"Jak, Carlisle?"
Znecitlivěná. To je to slovo, které bych později použila, abych se popsala… Znecitlivěná.
Uplynulo pět dlouhých, předlouhých dnů od doby, kdy nás Edward opustil. Po jeho smrti ho Carlisle pohřbil na chicagském hřbitově. Nezvládla bych to, takže jsem zůstala v Carlisleově domě a slzami promáčela naskrz sedm Carlisleových potahů na polštáře. Zdálo se, že jsem v šoku, tak mi to říkal Carlisle. Strachoval se o mě a já s ním už nemohla víc souhlasit. Jsem úplná a naprostá šlamastyka. Nechtěla jsem spát ani jíst ani dělat cokoli, co by mi připomínalo Edwarda,což bylo obvykle všechno.
Carlisle mi tvrdí, že nejspíš brzy zemřu, pokud budu pokračovat ve vyhladovění se nebo pokud nebudu spát. Což znamená, že bych mohla taky zabít své dítě.
O devět měsíců později
Tak usilovně jsem se snažila už víc nemyslet na jeho jméno. Ačkoli mě zraňovalo jen vidět Carlisleovu krásu. Připomínalo mi to jeho krásu. Dítě by se mělo teď narodit každým dnem. Právě dnes je 21. května a dítě se mělo narodit 20. května. Carlisle si mě vzal k sobě domů s takovou péčí. Byla jsem mu neskonale vděčná. Po celou dobu mých bezesných nocí tu se mnou byl a utěšoval mě. Otec, kterého jsem nikdy neměla, ale tak moc chtěla. Nějakým způsobem mi teď bylo lépe. Zřídka jsem na něj pomyslela. Bylo to snazší se vším tím spěchem a ruchem, který přichází s dítětem.
Carlisle mi řekl, že jakmile se dítě narodí, přemění mě. souhlasila jsem s tím.
"Bello?" Zavolal Carlisle. Vzhlédla jsem od knihy, kterou jsem četla, s tázavým pohledem.
"Ano?" zavolala jsem zpátky. Carlisleova hlava se objevila v mém pokoji. Zaklapla jsem knihu a s povzdechem ji odhodila na postel.
"Přišel jsem na způsob, jak vzít dítě s námi, když tě přeměním." Vysvětloval, přibližoval se k mému ležícímu tělu. Usmála jsem se na něm. Tohle nás trápilo po měsíce. Jak sebou vzít dítě, když se vrátí zpátky do budoucnosti.
"Jak, Carlisle?"
"No, jsem si skoro jistý, že to má spojitost s původem Všichni z naší řodiny budou s největší pravděpodobností vrácení zpátky přímo do Forks. Všichni jsme byli upíry, když jsi zemřela, so that´s why si pamatujeme všechno, ačkoliv jsme byly přeneseni zpátky v čase." Objasňoval. Přikývla jsem, i když mi vůbec nedávalo smysl to, co říkal.
"Ech..."
"Nech mě to dokončit," naléhal Carlisle. "Teď si vzpomeň na svou schopnost, když jsi byla upírem. Dokázala jsi kontrolovat věci svým tělem." Přikývla jsem. "Mám pocit, že když tě teď přeměním, stále těhotnou, potom díky své schopnosti budeš schopná donosit dítě, i když budeš upírem." Vyskočila jsem z křesla.
"Takže to znamená, že mě můžeš přeměnit, můžeme se vrátit zpátky do Forks do roku 2007 a já budu moct mít dítě... kvůli svým neuvěřitelně úžasným schopnostem?" Skoro jsem křičela. Carlisle se zakořenil nad náhle nalezeným nadšením v mém hlase.
"Ano, Bello." Počkat... takže to znamená, že jsem mohla zachránit Edwarda. Trhla jsem sebou, když jsem pomyslela na jeho jméno. "to není tvoje vina, že jsme to nevěděli dřív. Mysleli jsme si, že bychom zabili dítě, kdybych tě kousl. Nemohli jsme ho zachránit." Přikývla jsem, slzy mi stékaly po tvářích.
"Já vím." vydechla jsem, ruce jsem zkřížila na hrudi, zabraňovala díře v mém srdci, aby začala bolet.
"Dobře. Prostě tě přeměním. Jen se soustřeď na uchování si svých lidských ženských instinktů a všechno by mělo být v pořádku." Carlisle se ke mně pomalu přiblížil.
"Teď?" zalapala jsem po dechu.
"No, ano. Myslím, že je k tomu teď vhodný čas." Pronesl Carlisle klidně.
"Dobře..." A ani ne po vteřině mě CArlisle kousl. Povědomá bolest proudila skrz mé tělo. Oheň! Oheň! Křičela jsem v duchu. Ale musela jsem přemýšlet nad záchranou mého dítěte. Uchovej si své lidské instinkty! Zachraň dítě! Pevně jsem zavřela oči, potom jsem ucítila, jak se okolo mého těla rozprostírá klidná bledá mlha z vody.
Otevřela jsem oči a byla jsem doma ve Forks se zbytkem Cullenů, kteří mě obklopovali. Bolest odešla a já byla znovu upír. Mé ruce vylétly ke bříšku, které bylo pořád velké a zduřelé.
"Slyším tlukot srdce, Bello." Ujistil mě Carlisle se srdečným úsměvem. Můj úsměv se stal ještě větším, když mi Alice věnovala zmatený pohled.
"Ech? Mám tolik otázek..." Pomyslela si nahlas. "Bello! Ty jsi tady... a těhotná? Jsi upír? To putování v čase bylo strašné. Vrátila jsem se zpátky do ústavu pro duševně choré. Všechno bylo stejné jako naposledy... Všichni jsou tady! Ale? Kromě Edwarda. Kde je Edward?" Zahalasila Alice. Carlisle zasyčel, když Alice řekla poslední část. Zírala na něj s očima doširoka otevřenýma a potom zpátky na mě. Pochopila jsem, že jsem se sehnula k zemi smutkem. Ukryla jsem svou tvář v dlaních.
"Alice..." Upozornil Carlisle. "Edward... Edward není... zemřel." Řekl tiše a rychle CArlisle, nepostřehla bych to, kdybych byla člověkem.
Všichni ke mně tiše stočili obličeje. Koutkem oka jsem zahlédla, že všichni nastražili uši, když zaslechli vzdálený tlukot srdce mého dítěte.
"Je to... Edwardovo?" Zeptala se Alice klidně. Věděla jsem, že Carlisle přikývl, protože příští věc, kterou jsem postřehla, byla, že Alice tancuje okolo radostí. "Bello! Jo!" Křičela. Všichni se smáli ale potichu. Všichni se snažili pochopit ty novinky. Cítila jsem, že se okolo mě ovinuly chladné paže. Patřily Esme.
"Je nám to tak líto, Bello. Tak líto. Ale taky jsme všichni šťastní kvůli tobě a..."
Zarazila jsem se. Všichni zmlkli. "Můžeš vyslovit jeho jméno. Jsem v pořádku. Opravdu."
"Nechceme ti to dělat těžší, Bello." Uklidňovala mě Rosalie.
"No potom děkuji." Poznamenala jsem. Emmett se šibalsky usmíval, potom promluvil.
"Doufám, že to bude kluk. Můžu ho naučit, jak dělat posilovací cviky na lavici." A s těmi slovy všichni vybuchli.
"Ne! Musí to být holka!" Zakřičely Alice a Rosalie. "Musíme ji brát nakupovat a vyšňořovat ji!"
"Děvče!" Zavýskala Esme. Usmála jsem se a zachichotala. Tajně jsem doufala pro holčičku, bud nechtěla jsem, aby kdokoli věděl pohlaví, dokud neporodím.
"Kluk!" Burácel Jasper. "Cítím to."
"Zavři klapačku, Jaspere. Nemůžeš vycítit pohlaví!" Namítala Alice. Rosalie se ztřeštěně usmívala potom zašeptala: "Sprooostýýýýý." Všichni vybuchli v záchvat smíchu, zatímco Jasper lehce šťouchl Rosalii do ramene. Emmett rozpustile zavrčel na Jaspera, omotal ruce okolo Rosaliina útlého pasu. Vzpomněla jsem si, když to Edward dělával mě…"
Zavrtěla jsem hlavou, zbavila se všech myšlenek na Edwarda a vyběhla přímo k mé rodině. Díra v mém srdci byla zaplněná. Skoro.
"Ech..."
"Nech mě to dokončit," naléhal Carlisle. "Teď si vzpomeň na svou schopnost, když jsi byla upírem. Dokázala jsi kontrolovat věci svým tělem." Přikývla jsem. "Mám pocit, že když tě teď přeměním, stále těhotnou, potom díky své schopnosti budeš schopná donosit dítě, i když budeš upírem." Vyskočila jsem z křesla.
"Takže to znamená, že mě můžeš přeměnit, můžeme se vrátit zpátky do Forks do roku 2007 a já budu moct mít dítě... kvůli svým neuvěřitelně úžasným schopnostem?" Skoro jsem křičela. Carlisle se zakořenil nad náhle nalezeným nadšením v mém hlase.
"Ano, Bello." Počkat... takže to znamená, že jsem mohla zachránit Edwarda. Trhla jsem sebou, když jsem pomyslela na jeho jméno. "to není tvoje vina, že jsme to nevěděli dřív. Mysleli jsme si, že bychom zabili dítě, kdybych tě kousl. Nemohli jsme ho zachránit." Přikývla jsem, slzy mi stékaly po tvářích.
"Já vím." vydechla jsem, ruce jsem zkřížila na hrudi, zabraňovala díře v mém srdci, aby začala bolet.
"Dobře. Prostě tě přeměním. Jen se soustřeď na uchování si svých lidských ženských instinktů a všechno by mělo být v pořádku." Carlisle se ke mně pomalu přiblížil.
"Teď?" zalapala jsem po dechu.
"No, ano. Myslím, že je k tomu teď vhodný čas." Pronesl Carlisle klidně.
"Dobře..." A ani ne po vteřině mě CArlisle kousl. Povědomá bolest proudila skrz mé tělo. Oheň! Oheň! Křičela jsem v duchu. Ale musela jsem přemýšlet nad záchranou mého dítěte. Uchovej si své lidské instinkty! Zachraň dítě! Pevně jsem zavřela oči, potom jsem ucítila, jak se okolo mého těla rozprostírá klidná bledá mlha z vody.
Otevřela jsem oči a byla jsem doma ve Forks se zbytkem Cullenů, kteří mě obklopovali. Bolest odešla a já byla znovu upír. Mé ruce vylétly ke bříšku, které bylo pořád velké a zduřelé.
"Slyším tlukot srdce, Bello." Ujistil mě Carlisle se srdečným úsměvem. Můj úsměv se stal ještě větším, když mi Alice věnovala zmatený pohled.
"Ech? Mám tolik otázek..." Pomyslela si nahlas. "Bello! Ty jsi tady... a těhotná? Jsi upír? To putování v čase bylo strašné. Vrátila jsem se zpátky do ústavu pro duševně choré. Všechno bylo stejné jako naposledy... Všichni jsou tady! Ale? Kromě Edwarda. Kde je Edward?" Zahalasila Alice. Carlisle zasyčel, když Alice řekla poslední část. Zírala na něj s očima doširoka otevřenýma a potom zpátky na mě. Pochopila jsem, že jsem se sehnula k zemi smutkem. Ukryla jsem svou tvář v dlaních.
"Alice..." Upozornil Carlisle. "Edward... Edward není... zemřel." Řekl tiše a rychle CArlisle, nepostřehla bych to, kdybych byla člověkem.
Všichni ke mně tiše stočili obličeje. Koutkem oka jsem zahlédla, že všichni nastražili uši, když zaslechli vzdálený tlukot srdce mého dítěte.
"Je to... Edwardovo?" Zeptala se Alice klidně. Věděla jsem, že Carlisle přikývl, protože příští věc, kterou jsem postřehla, byla, že Alice tancuje okolo radostí. "Bello! Jo!" Křičela. Všichni se smáli ale potichu. Všichni se snažili pochopit ty novinky. Cítila jsem, že se okolo mě ovinuly chladné paže. Patřily Esme.
"Je nám to tak líto, Bello. Tak líto. Ale taky jsme všichni šťastní kvůli tobě a..."
Zarazila jsem se. Všichni zmlkli. "Můžeš vyslovit jeho jméno. Jsem v pořádku. Opravdu."
"Nechceme ti to dělat těžší, Bello." Uklidňovala mě Rosalie.
"No potom děkuji." Poznamenala jsem. Emmett se šibalsky usmíval, potom promluvil.
"Doufám, že to bude kluk. Můžu ho naučit, jak dělat posilovací cviky na lavici." A s těmi slovy všichni vybuchli.
"Ne! Musí to být holka!" Zakřičely Alice a Rosalie. "Musíme ji brát nakupovat a vyšňořovat ji!"
"Děvče!" Zavýskala Esme. Usmála jsem se a zachichotala. Tajně jsem doufala pro holčičku, bud nechtěla jsem, aby kdokoli věděl pohlaví, dokud neporodím.
"Kluk!" Burácel Jasper. "Cítím to."
"Zavři klapačku, Jaspere. Nemůžeš vycítit pohlaví!" Namítala Alice. Rosalie se ztřeštěně usmívala potom zašeptala: "Sprooostýýýýý." Všichni vybuchli v záchvat smíchu, zatímco Jasper lehce šťouchl Rosalii do ramene. Emmett rozpustile zavrčel na Jaspera, omotal ruce okolo Rosaliina útlého pasu. Vzpomněla jsem si, když to Edward dělával mě…"
Zavrtěla jsem hlavou, zbavila se všech myšlenek na Edwarda a vyběhla přímo k mé rodině. Díra v mém srdci byla zaplněná. Skoro.












