close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Až do konce věků: Kapitola osmá – Bílá

16. března 2008 v 20:54 |  Twilight Series → Fanfiction
"Šššš." A s tímto mě muž, který vypadal jako Edward, políbil. Uvědomila jsem si pak, že tu Edward být nemůže, že mě nemůže držet v náručí tady na zemi. Byl mrtvý. Musela jsem ten fakt pochopit. Pravděpodobně jsem nechala své sny utéci za hranici logiky.
"Uchh," Zasténala jsem. Odtlačila jsem halucinačního Edwarda od sebe a začala si čistit oblečení od sebemenší špíny. Halucinační Edward vypadal ublíženě, jeho oči se proměnily v led.
"Bello?" Zeptal se mě nesmlouvavě halucinační Edward s kamennou tváří. Lehce jsem se plácla na pusu, snažila jsem se osvobodit od svých snů.
"Vzbuď se, Bello. No tak!" Říkala jsem si a začala vstávat. Halucinace Edwarda mě vzala do náruče. Byl skutečný?
"Jsi vzhůru, Bello." Jeho hlas zněl, jako by si sám nebyl zcela jistý, že ho vnímám.
"Jsi... mrtvý, Edwarde. Ty nejsi skutečný." Zamumlala jsem, slzy mi řinuly z pod víček. Edward se ke mně naklonil a setřel mi slzy z tváří.
"Nejsem mrtvý. Už ne, Bello." Hleděl na mou tvář a já cítila, že mi oči vylézají z důlků. "Jsi člověk? Pláčeš a máš své hnědé oči, ale nevoní z tebe žádná lidská krev." Zeptal se udiveně.
"Jsem upír, to jen moje schopnost kontrolovat tělo souběžně s myslí. To je proč…" Byla jsem přerušena vlastními myšlenkami. Ellie to udělala. Přivedla Edwarda zpátky k životu! Začala jsem poskakovat okolo jako zajíček na drogách. "Ty jsi opravdu tady? Jsi naživu! Vrátila mi tě!" Křičela jsem, letmo Edwarda políbila. Pobaveně se na mě díval.
"Pochopila jsi něco ohledně mě? Protože já jsem naprosto ztracen." Edwardovo obočí se svraštilo, jeho topazové oči se nepatrně rozzářily. Zarazila jsem se, vdechovala jsem jeho vůni. Ta nádherná vůně uvnitř mě mě stále doháněla k šílenství.
"Jsi zpátky." Zašeptala jsem, vzala jsem si jeho tvář do dlaní. Usmál se, ale viděla jsem na jeho očích, že je pořád zmatený. Edward se naklonil blíž ke mně, měl zavřené oči a zhluboka se nadechoval. "Ellie mi tě vrátila. Ukázala jsem jí tvůj pokoj a tvou fotku a ona tě musela přimět vrátit se zpátky." Můj hlas byl o něco slabší, než jsem doufala.

"Ellie?" Zeptal se Edward, pažemi mě objímal okolo pasu, jeho oči stále zavřené, jeho nos na mých lícních kostech.
"Jaká je poslední věc, kterou si pamatuješ z Chicaga?" Doufala jsem, že si vzpomene.
"Tebe. A ty jsi mi něco říkala. To, že..." Jeho oči se rychle otevřely a zíraly na mě, jako kdyby zadržoval milióny otázek. "...jsi," zhluboka se nadechnul, nevěřícně na mě hleděl. "...těhotná."
Jenom jsem přikývla. Rychle a plynule si přitáhl mou hlavu na hruď. Edward mi odhrnul vlasy z úzkostlivě vyhlížející tváře a políbil mě na čelo. usmála jsem se, ale uvnitř jsem se bála, že Edward nechtěl dceru.
"Jsem tak rád, že pořád můžeš plakat." Vydechl sladce Edward. "Cítím se díky tomu, jako kdybych tě nepřipravil o celý tvůj lidský život."
Tlumeně jsem se zachichotala. "Budeš taky rád vědět, že se rovněž můžu červenat."
Edward mi prstem pozdvihl obličej. Usmíval se svým pokřiveným úsměvem, a já jedině kvůli tomu plakala ještě víc, z očí se mi řinuly slzy radosti. Edward tu doopravdy byl, držel mě v náručí. "Máš pravdu," Zašeptal po několika minutách hrobového ticha. "Dělá mě to šťastným."
Přitáhla jsem se k němu ještě blíž a zavřela oči. Udělal to samé.
"Mám otázky." řekla jsem otevřeně.
"Samozřejmě, že máš." Uslyšela jsem můj nejoblíbenější zvuk na světě, Edwardův smích.
"Kde jsi se vzbudil? Však víš, ze smrti." Poslední část mé otázky zněla trochu chladně.
"Přistihl jsem se vzhůru několik mil odtud a potom jsem tě ucítil."
Usmála jsem se. "A pak jsi přišel a našel mě?" Zeptala jsem se mezi polibky.
"Ano, přiběhl jsem tak rychle, jak jsem dokázal. Ani jsem tak úplně nevěřil, že jsem vzhůru... dokud jsem tě nesevřel v náručí." Řekl zasmušile. Ale dokázala jsem rozlišit stopu humoru v jeho hlase. "Taky jsi si nemyslela, že jsi vzhůru. Vím to."
Rozpačitě jsem přikývla. Nemůžeš mi to vyčítat. Byl jsi mrtvý skoro rok."
Edward se zachechtal. "Mám pro tebe otázku."
"Ano,"
"Mám dceru? Ellie?" Zaslechla jsem nádech nedůvěry v jeho hlase.
"Elizabeth Alici Masen Cullenovou." Oznámila jsem mu, potvrdila mu jeho otázku. Dokázala jsem zaslechnout lehké zrychlení v jeho dechu.
"Myslel jsem... , že upíři nemohou porodit. Nebo jsi čekala, dokud neporodíš... Ellie?" Zeptal se, snažil se to rozlousknout. Ale nedařilo se mu to. "Je člověk? Nebo upír? Myslí, že budu moct slyšet její myšlenky. Co jí? Má nějakou lidskou krev? Její schopnosti...?" Přitiskla jsem prst na jeho rty a dala mu pokyn, aby mě následoval.
Edward a já jsem se chtivě chytili za ruce a začali utíkat směrem k domu.
"Mám pro tebe sázku." Řekla jsem Edwardovi, když jsme běželi, můj hlas byl perfektně jasný. "Vsadím se, že dokážu doběhnout k domu rychleji, než ty." Samozřejmě, že Edward neznal plný rozsah mých schopností. Všechno co věděl, bylo, že se mohu červenat a plakat. Taky věděl, že nejrychleji běhal z celé rodiny... nebo si to aspoň myslel.
"Jak chceš." Řekl Edward, tlumil hihňání se. Myslel si, že mě porazí. Zhluboka jsem se nadechla. Ha!
"3, 2, 1…." Odpočítávali jsme společně, naše chodila stále bušila do země tichými ladnými pohyby. "Teď!!!"
Pomalu jsem odstartovala, Edward měl přede mnou náskok asi sto stop. Slyšela jsem jeho triumfální smích. Málo mě zná…
Posunula jsem se dopředu, zrychlovala o něco víc než je průměr pro upíra.
"Rychleji to neumíš, Edwarde?" dělala jsem si legraci. Cítila jsem se tak dobře, když jsem mohla vyslovit jeho jméno.
"Samozřejmě, že ano, Bello." Zakořenila jsem se potom jsem se protlačila kupředu ještě rychleji, nyní jsem byla Edwardovi po boku. Na okamžik vypadal šokovaně, potom zrychlil. Naše chodidla se pohybovala tak rychle, že tvořila kousek nad zemí malé bílé šmouhy.
"Rychleji, Edwarde, rychleji!" A s mým posledním bojovným výkřikem jsem přiměla své schopnosti, abych běžela stokrát rychleji než Edward právě teď. S milisekundou jsem byla u domu, Edward nebyl v dohledu.
Čekala jsem okolo pěti minut, než jsem zaslechla zvuky Edwarda, jak probíhá lesem jako raketa.
"Jak… Bello… jak?" Zeptal se, jakmile dorazil až k mému uvolněnému a klidnému tělu, široký úsměv jsem měla přilepený na tváři.
"Malá výhoda mé schopnosti." Odvětila jsem pohotově. Zakroutil pomalu hlavou. A potom ke mně vzhlédl, mnohem vážnější pohled mi tentokrát vyrazil dech.
"Bello…" začal, vzal mě za ruku.
"Edwarde, jsi připraven spatřit svou dceru?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sár!nQa | Web | 16. března 2008 v 20:55 | Reagovat

Achoja x)

pls jukni na muj blog x)

určo nebudeš litovat x)

a jelsi jo tak to se ti teda moc omlouvám x) x(

pá x)

A jinak to tayd máš mooc hezký x) !!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama