close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Až do konce věků: Kapitola druhá – Zelená II.

7. března 2008 v 15:32 |  Twilight Series → Fanfiction
Část druhá
Jeho vlasy byly pořád nádherné bronzové a jeho tvář vypadala úplně stejně. Nebyl tak bledý, byl opálenější než já. Jeho hruď nebyla tak výrazná, ale to mohlo být tím, že jsem ho viděla oblečeného v jeho staromódní košili. Vzhlédla jsem, nevěděla, co mám očekávat.
Měl překvapivě zelené oči, ne topazové, které jsem milovala. Ale zelené oči byly stejně tak neobvyklé a nádherné.
"Kdo..." začal. Otevřela jsem prudce dveře, na tváři měl výraz překvapení.
"Bello!" Vykřikl radostí. skočila jsem do jeho náruče a pevně ho objala. Začala jsem plakat. Sevřela jsem paže okolo jeho krku a potom si uvědomila, že tohle je poprvé, co se ho mohu dotknout a naopak, když jsme oba stejného... druhu. Oba jsme byli lidmi.
"Belo..." Slyšela jsem ho taky plakat. Jeho paže mě pevně objímaly a jeho ruce mě hladily po vlasech. "Tolik jsi mi chyběla..." Vzhlédla jsem k němu a jeho rty se střetly s mými. Tentokrát tu nebylo žádné omezení, když jsem se líbali. Nemusel se bát, že mi ublíží. Přestala jsem s polibky.
"Miluji tě, Edwarde," plakala jsem mu na rameno.
"Nemáš ani ponětí..." Prohlásil Edward, hleděl mi do očí. Usmála jsem se, když mě objal ještě pevněji. Přitiskla jsem ucho k jeho hrudi a povzdechla si. Jastný tlukot srdce zaplnil mou hlavu. Líbala jsem ho na hruď. Slyšela jsem jak jeho srdce začalo překotně bít. Ha, teď jsem ho oslnila já.
"Edwarde," zamumlala jsem. Opřela jsem si hlavu o jeho krk. Jeho tělo se mačkalo ke každé linii toho mého.
"Mhmm?" Potřásl hlavou. Zjevně byl omámen. "Ano?" napravil.
"Kde... proč..." Nedokázala jsem formulovat slova k odpovědi na mou otázku.
"Jsme v Chicagu, roku 1918. Toho roku, kdy jsem zemřel." Odmlčel se, čekal na mou reakci. Jen jsem si ho přitáhla blíž. "Hádám, že se něco divného stalo, když nás Victoria zabila. Byli jsme posláni zpátky sem, na místo, kde jsem zemřel. Možná proto, že jsi porušila všechna pravidla..."
"Já?"
"Nemáš ráda krev." Objasňoval.
"Správně, pokračuj..." naléhala jsem. Usmíval se.
"Vzhledem k tomu, že jsi porušila všechna upíří pravidla, nebo přinejmenším to nejdůležitější, a navíc jsi imunní vůči všem upířím schopnostem týkajících se mysli, na které jsi kdy narazila. Moje schopnosti, Arovi, Janeiny..." Hlas mu slábl. "Možná máš mnohem více schopností, které jsme nikdy nedostali příležitost spatřit."

"Ale všichni mají jenom jednu schopnost!"
"Ty jsi výjimečná."
"Samozřejmě, že jsem." řekla jsem sarkasticky. Zachechtal se. "Počkej, Carlisle je naživu... a je tady. Může nás vrátit zpátky do současné doby, správně?"
Edward si povzdychnul. Řekla bych, že o tom hodně přemýšlel. "Carlisle je naživu a tady.. to jen... nemyslím si, že si nás pamatuje." Zalapala jsem po dechu.
"Cože?"
"Zná nás z budoucnosti, Bello. Ne z této doby."
"Ach." Podíval se dolů na mě a usmál se.
"Nech mě jít něco udělat." pronesl Edward poněkud nervózně. Přikývla jsem. Zmizel ven ze dveří. Slyšela jsem ho scházet dolů ze schodů. Už jsem ho postrádala. Potom jsem jen zaslechla tichý šepot Edwardova sametového hlasu. Byla jsem ráda, že se nezměnil.
"Ano," uzavřel Edward debatu: "Děkuji vám, Beatrice." Stěží jsem to mohla slyšet, ale konečný produkt byl jasný. Edward a já jsme byli v domě, pokud mi bylo známo.
Vystřelil nahoru po schodech, běžel rychle. Rozrazil dveře a zhluboka se nadechoval.
"Jsem pomalý." Přiznal se ohromeně. Zachichotala jsem se. Jedno sto let běhání jako upír ti to může způsobit. Natáhl se pro mě a já vlídně prošla pokojem přímo to jeho náruče. Dovlekla jsem nás k jeho pokoji, oba jsme se posadili.
"Kvůli čemu to všechno bylo?" Vyptávala jsem se, hleděla na jeho krásu. Díval se na mě a zdálo se, že dělá tu samou věc.
"Chtěl jsem, abychom měli trochu klidu. S Beatricí okolo nikdy nevíš, kdy se objeví." Zachechtal se, proplétal svou volnou ruku s mými vlasy.
"Aha..." odmlčela jsem si: "Kde jsou tvý rodiče? Beatrice říkala, že tu nejsou."
"Otec je někde pryč v New Yorku na nějaké pracovní cestě. On je-"
"Právním." Dokončila jsem za něj. Zmateně na mě zíral.
"Jak to víš?"
"No, probudila jsem se v.. no kdoví kde, a lstí přinutila kluka jménem William Brer, aby mě sem přivedl. Objasnil mi všechno. Všechno.
Williamův hlas stále blábolil v mé hlavě. Bolela mě z toho hlava.
"Lstí?" zeptal se škládlivě. Nutí mě to říct nahlas.
"Já... flirtovala jsem s ním. Hodně." zarazila jsem se, začala se chichotat. "Vypadalo to, že si myslí, že máme nějaký druh vztahu. Chtěl mě znovu vidět." Edward se zamračil.
"William Brer... nesnáším toho chlapa." Očekávala jsem, že zavrží, ale vzpomněla jsem si, že nemůže. Edard taky vypadal překvapený faktem, že nemůže vrčet a potom si to uvědomil stejně jako já.
"Nenávidíš ho, protože se snažil dát se dohromady s tvojí manželkou, nebo protože ho už znáš?" Zeptala jsem se, zvědavá. Točila jsem svým zásnubním prstenem na prstu. Pomalý úsměv se objevil na Edwardově vřelé tváři.
"Nenávidím ho, protože ho znám, on je takový herec. Ale teď," řekl, položil mi ruce okolo pasu, jeho tvář několik palců od mně. "ho chci zabít."
"Je dobré, že nemáš už svou upíří sílu!" Zasmála jsem se. Zakřenil se, ale nechal paže ovinuté okolo mě.
"Hej, jen protože jsem člověk, neznamená, že ho nemůžu zabít."
"Správně." povzdechla jsem si. "Jsi člověk..."
"Opravdu?" Řekl, aby mě poškádlil. "To vysvětluje, proč tě už nechci sníst..." Udržoval svůj hlas škádlivý a jasný.
"Kde je Elizabeth?"
"S mým otcem. Ráda ho doprovází na jeho obchodních cestách," Uviděl můj tázavý výraz: "Vrátí se nejpozději příští týden."
"Beatrice...?"
"Ta se nevrátí, dokud ji nezavolám. Její dům je přes ulici." Odpověděl mi Edward. Snažila jsem se pohlédnout ven z okna, moje zvědavá stránka osobnosti převládla. Ale rolety byly pevně zavřené, ale sluneční světlo trochu propouštěly.
"Bello…" zašeptal Edward toužebně, nespouštěl oči z mých rtů. Odpověděla jsem na jeho myšlenky a přitáhla se ještě blíž k němu. Ihned odpověděl, naše rty se propojily. Edward mě stáhl dolů, donutil mě si lehnout dolů na obrovskou postel. Překulil se na mě, jeho rty se nikdy neodpoutaly od mých.
Jedna Edwardova ruka, která zabraňovala, aby na mě dolehla celá váha jeho těla, se přestěhovala k mé tváři a hladila mé lícní kosti. Mé ruce se posunuly k jeho hlavě a potom se propletly s Edwardovými bronzovými vlasy. Vychutnávala jsem si teplo vyzařující z jeho těla, bylo to tak úžasné. Nikdy se mi o ničem podobném nesnilo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama