close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Až do konce věků: Kapitola druhá – Zelená

7. března 2008 v 15:31 |  Twilight Series → Fanfiction
Část první
"Uchh..." zasténala jsem, když jsem si protahovala nohy. Ležela jsem na nepohodlné posteli. Mé paže a ruce byly ztuhlé a na krku jsem cítila mírnou bolest. "Ach!" Včerejší události mě dostihly a já vyletěla z postele. Rozhlížela jsem se a uvědomila si, že jsem v ložnici. Legrační věc byla ta, že to nebyl můj pokoj ani Edwardův. Neměla jsem absolutně žádné tušení, kde... nebo, co jsem.
Včera jsem byla upírem a dnes... Počkat! Victoria mě... zabila? To nemůže být pravda. Byl to sen? Jsem mrtvá a dostala se do nebe? Nebo je tohle možná peklo. Nebylo to horku, bylo tu nepříjemně zima. Zatřásla jsem se. Nedávalo to smysl.
Pokoj, ve kterém jsem se nacházela, neměl žádné znaky moderní technologie. Kamna zjevně nefungovaly a nebyly tu žádné světla, nebo telefony či televize. Pokoj byl osvětlený třemi svícemi, takže jsem sotva viděla.
Možná jsem člověk. Upíři vidí poněkud dobře v temnotě. Potom mi to došlo. Dokázala bych ověřit, jestli jsem upír. Moje ruce vylétly nahoru k mé hrudi. Zalapala jsem po dechu. Klidný tlukot mého srdce bil pod mými dlaněmi. Bum! Bum! Bum!
Byla jsem určitě člověkem.
Jedinou otázkou bylo; kde to jsem? Zírala jsem dolů a nervózně se smála. Měla jsem na sobě světlé šaty, které vypadaly dost zastarale. Sahali mi až ke kotníkům a byly velmi zahalující. Okolo krku měly velký výstřih ve tvaru V.
Dívala jsem se po pokoji, zda tu je někdo další jako "já.". Nebyl, takže jsem vyšla ven z pokoje. Vkročila do hemžící se, středně velikého, místnosti s laciným lustrem, který byl napodobeninou. Pochopila jsem, že jsem v jakémsi pokoji. Ale kde?

Lidé na mě zírali, když kolem mě procházeli, mířili dovnitř nebo ven z hotelu. Na pohled to byl hotel pro střední třídu. Se svými staromódními šaty jsem se sem nehodila. Ale oni taky byli oblečený pro nějaký druh párty v kostýmech nebo tak něco. Proč na mě každý zíral? Rychle jsem přešla na druhý konec, snažila se nepřitahoval k sobě pozornost.
Podívala jsem se do zamlženého zrcadla a zalapala po dechu. Dívala se na mě zpět z odrazu překrásná dívka, jejíž hnědé vlasy byly perfektně natočené do složitého polodrdolu, který zvýrazňoval její srdcovitý obličej. Na její bledé, světlé pleti byl jen náznak ruměnce. Její oči vytvářeli působivý kontrast s její světlou pletí a šaty.
Ta dívka, to jsem nemohla být já. Právě jsem se probudila na staré nepohodlné matraci a spala, nevím, jak dlouho. Ta Bella, na kterou jsem zvyklá, vstává s tmavými kruhy pod očima a vlasy zacuckovanými na rozbolavělé hlavě. Avšak ta dívka v zrcadle jsem byla já. Lidé, kteří na mě zírali, po mě házeli očima. Zvláštní. Lidé obvykle hází očima po Cullenových. Rosalii, Alici, Carlisleovi, Edward-
Edward! Kde je? Zemřel stejně jako já, v tom samém pokoji jako já. Měl by tu být taky. Správně? Vyběhla jsem ven z hotelu. Všimla jsem si jeho jména; "Královská hospoda." Wau. Originální.
Běžela jsem přeplněným městem, lidi mě skoro sráželi. I když jsem byla na města zvyklá. Vyrůstala jsem v Phoenixu... Tohle dokážu zvládnout.
Potom jsem pochopila, že tenhle divný den se může stát ještě horším. Dívala jsem se okolo a spatřila toho mnohem víc, všichni lidé byly oblečení ve starých šatech. Budovy vypadaly jako ty, které můžeš spatřit na starých černobílých fotografiích. Několik zastaralých aut pomalu projíždělo přes ulici vydlážděnou kostkami. Na cestě se tu také nacházelo pár kočárů tažených koňmi. Pochopila jsem, že jsem překrásné děvče samotné ve velkém městě. Měla bych se bát, ale já se namísto toho rozhodla zkusit někoho oslnit.
Zahlédla jsem asi tak dvacetiletého muže, samotného a udělala krok k němu. Vrazil do mě a já spadla k zemi. Dokonalé.
"Ach! Strašně mě to mrzí, slečno!" Omlouval se ten muž. Sladce jsem se na něj usmála, když mě zvedal ze země za ruku. Vypadala jsem šokovaně.
"To byla má vina." odvětila jsem, snažila se napodobit pánův perfektní proud slov, "Byla jsem ztracená ve svém vlastním malém světě," přidala jsem sladký, ženský smích. Vypadal poněkud nervózně, plaše. Tím způsobem, jakým jsem patrně někdy vyhlížela, když ke mně Edward promluvil. "Mohla byste mi pomoct?" zeptala jsem se.
"Samozřejmě." Ten muž trochu zatřásl hlavou, ze strany na stranu, snažil se pročistit si ji. Tedy to skutečně fungovalo.
"Vlastně jsem se trochu ztratila." Rozhlížela jsem okolo. "Vypadáte, jako kdybyste věděl, kam jdete…" Odmlčela jsme se, netušila jsem, kde se ve mně vzala taková hloupost. "Ve kterém městě to jsem?" Ups.
Vypadal zmateně: "Chicago." Cítila jsem, že mi spadla brada. Chicago? To je místo, kde Edward žil, když byl člověkem!
Zachichotala jsem: "A který je rok?" dodala jsem škádlivým hlasem. Doufala jsem, že muž si bude myslet, že jen žertuji nebo s ním flirtuji.
"1918." Oznámil, vypadal trochu vyděšeně. Rychle jsem se vzpamatovala ze šoku. 1918. Rok, kdy byl Edward proměněn v upíra.
Rozesmála jsem se: "Žertovala jsem," uklidňovala jsem ho. Kdyby tak znal pravdu: "Teď, buďme vážní, znáte hodně rodin, které žijí v tomhle městě?" Zeptala jsem se, řasy si mi třepotaly.
"Ano. Většinu rodin." Usmál se zpátky na mě. Očividně vzal mé dřívější otázky jako vtip.
"Skvělé. Víte, kde bydlí Edward Masen?" řekla jsem, trochu úzkostlivě.
"Rodina Masenů? Samozřejmě! On je velmi úspěšný právník. Jsou velmi zámožní!" Řekl nadšeně. Vydechla jsem úlevou.
Pochopila jsem, že musí mluvit o Edwardově otci. "Mají syna, která se jmenuje Edward?"
"Ano. Edwarda Anthonyho." Zabručel. Zadržela jsem úsměv. Žárlil.
"Mohl by jste mi ukázat, kde bydlí?" Zeptala jsem se. Prosím řekni ano, prosím.
"Ano, určitě. Není to odsud daleko. Následujte mě." Šla jsem za ním, pryč od hotelu a přímo do centra města Chicaga. Muž se mi představil jako William Brer. William blábolil o městě a o tom, jak dobře zná Masenovi. Z toho jsem mohla říct, že se na mě snaží učinit dojem.
Brzy jsme stanuli před obrovským cihlovým domem, přímo na předměstí města. Otočila jsem se k Williamovi.
"Velmi vám děkuji. Mohla bych vás někdy znovu vidět?" Usmála jsem se.
"Možná." Na okamžik vypadal ustaraně: "Neprozradila jste mi vaše jméno..."
Lhala jsem: "Jessika..." Zastavila jsem. Není potřeba lhát víc než je potřeba.
"Sbohem Jessiko." Otočil se a odcházel pryč. Hmm, připomněl mi Mikea Newtona.
Vystoupala jsem nahoru po schodech a zaklepala na obrovské dveře. Plachá služka otevřel dveře.
"Prosím?" Vypadala znuděně a unaveně.
"Dobrý den. Mohla bych vidět Edwarda? Očekává mě." usmála jsem se.
"Obávám se, že Edward starší, tu není." Odmlčela se: "Ani paní Elizabeth Masenová."
"Ne. Jsem tady, abych mohla vidět jeho syna." Odsekla jsem trochu příliš vlezle. Věnovala jsem ji uklidňující pohled. Nechtěla jsem, aby si myslela, že je chci okrást.
"No, potom pojďte dovnitř." Odpověděla služka. Podržela mi dveře otevřené. Vkročila jsem dovnitř. Dům byl krásný, plný velkolepého půvabu. Bylo to tu skoro tak úžasné jako v domě Cullenů...
"Mohu dojít pro Edwarda?" Optala se služka, postavila se ke mně čelem. Zakroutila jsem hlavou.
"Echm.. mohla být za ním zajít a navštívit ho sama?" Oznámila jsem. Doufala jsem, že mi uvěří...
"Myslím, že v tom nebude problém. Edward je nahoře ve svém pokoji, třetí dveře zprava.
"Děkuji vám," dodala jsem vlídně. Proklestila jsem si cestu nahoru schodištěm, zatímco služka zmizela v nějakém dalším pokoji v přízemí. Pomalu jsem vkročila do haly. Zaslechla jsem zvuky hrajícího klavíru. Zněly mi tak povědomě. Otočila jsem hlavu na stranu a snažila se pochytit melodii. Vzpomněla jsem si.
Byla to má ukolébavka!
Běžela jsem halou a zastavila se u třetích dveří zprava, jak mi řekla služka. Klavír zazníval majestátnými zvuky, které Edward napsal pro mě.
"Edwarde...?" Zašeptala jsem, strčila jsem nos do mezery ve dveřích.
"Co je Beatrice?" Odvětil otráveně. Stále hrál moji ukolébavku. Beatrice? To musela být ta služka...
"Edwarde!" zasyčela jsem. Zmateně vzhlédl. Snažil se přičichnout si ke vzduchu. Patrně jsem byla... "Edwarde!" Vstal. Jeho hlava vystřelila mým směrem. Hudba ustala. Ladně přešel ke dveřím, stále mě nebyl schopen vidět. Nebo ucítit.
Byl taky člověkem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama