"Bello…" začal, vzal mě za ruku.
"Edwarde, jsi připraven uvidět svou dceru?"
Mohla jsem zaslechnout, že se jeho dýchání trochu zrychlilo, když přikyvoval. "Ano."
"Dobře." Zhluboka jsem se nadechla a namířila si to spolu s ním do domu. Edward pokrčil nos. "Co?"
"Slyším, co všechny dvojice v tomhle domě právě dělají." ušklíbl se Edward. Zahihňala jsem se.
"Pořád můžeš číst myšlenky?" Zeptala jsem se zvědavě.
"Bohužel." Pohledl na mě Edward. "Kde je?"
"Ve tvém pokoji. Ukázala jsem jí ho dnes poprvé. Dveře byly vždy zavřené, tedy až do dneška. Bylo to příliš těžké." Připustila jsem. "Ellie tě vrátila zpátky, však víš. To je její schopnost. Musela vidět tvou fotku a chtít, aby si byl s ní, se mnou." Edwardovi topazové oči zněžněly a stiskl mi prsty na ruce.
"Jsem tady, teď. Navždy."
"A pokud znovu zemřeš, třeba i počtvrté, Ellie tě může vždy vrátit zpátky." Zachechtal se. "Stejně jako ty."
"Sama pro sebe jsem se usmála potom začala vyšlapávat schody na horu do patra s Edwardem v závěsu.
Věděla jsem, že Edward nasává atmosféru toho známého prostředí. Jeho oči se rozevřely doširoka, když spatřil, že všechno bylo na svém místě. Stěny byly ty samé, pokoje, ty - ehm - zvuky... kříž, který byl pověšen na konci chodby...
Zastavili jsme u jeho dvoří a já jsem se natáhla, abych uchopila zlatou kliku od dveří.
Edwarm mou ruku rychle zastavil a držel ji na klice.
"Ah..." Edward vydechl. "Cítím ji."
"Podívala jsem se na něj se zmateným výrazem. "Ellie?"
"Voní přesně jako ty."
"Ne," namítala jsem. "Všichni tvrdí, že voní jako ty!"
Edward lehce zakroutil hlavou. "Ani nápad." A pak mě protáhnul dveřmi, otevřel je a zase zavřel ve zlomku vteřiny.
"K čemu to bylo?" zapištěla jsem. Edward ztuhl. "Co?"
Následovala jsem jeho oči směrem k roztomilé kolébce, kterou jsem nachystala v jeho pokoji. Ellie byla stočená do klubíčka, ležela na boku. Stejně jako já, když spím. ale samozřejmě Ellie nespala... nemohla spát. Ale Ellie byla hodné dítě. Prostě lehávala v kolíbce přesně jako teď po celou noc, jako kdyby opravdu spala.
Edward byl stále přikován na místě, jeho oči se soustředili na chaos bronzových vln, které zaplavovaly kolébku. Pokynula jsem mu, aby vykročil, blíž k Ellieninému klidnému tělu. Zalapal po dechu a udělal krok dopředu. Čeho se tak obává? Tohle bylo jako přemlouvat zdráhajícího se chlapce, aby vystřelil! To by se nemělo dít v případě, když žádáte svého manžela, aby se poprvé setkal s jeho dcerou"
"Edwarde," tiše jsem zasyčela. "Co to do tebe vjelo?" Přisunul své tělo vedle mého, vzal mě za ruku, která právě gestikulovala nad jeho neobvyklým chováním.
"PromiŇ." Omlouval se. "Já se jen.. bojím, že... mě Ellie... nebude mít ráda, řekl bych."
Jeho oči přeletěli přes Ellienino nehybné tělo, zatímco jsem se snažila zadržet nepatrné zahihňání. Stočil ke mně pohled a teď zíral na mě.
"Promiň," můj hlas přetékal omluvou. "To jen, že ona je tou, kdo tě přinesl zpátky ze smrti. Bude tě mít ráda, jinak by to nemohla udělat."
"Och." jeho odpověd byla krátká, protože jsem se natáhla do kolébky a vytáhla Ellie ven a přidržela si ji na hrudi.
"Edwarde, Ellie. Ellie, tvůj otec." řekla jsem, představovala jsem je navzájem." To opravdu Edwarda rozhoupalo. Najednou se celé jeho tělo začalo cukat a trhat sebou a jeho oči byly doširoka rozevřené. Váhavě se natáhl pro Ellie, která měla tvář zabořenou do mého krku.
Opatrně jsem nechala Ellie sklouznout do Edwardovi náruče a přisunula se blíž k Edwardovi. Díval se na Ellie s takovou láskou, ohromilo mě to. Zhluboka se nadechl, potom trochu natáhl ruku a začal dvěma prsty obkreslovat její rysy.
"Ona je... dokonalá," zašeptal poklidným tónem. Ellieininy oči byly stále zavřené, ale potom je náhle otevřela, vědoma si toho, že ji drží někdo neznámý.
Vztáhla svou drobnou ručku k Edwardovi a dotkla se jeho tváře. Zahihňala se, když se ho dotýkala, potom se přivinula k jeho hrudi. Zalapal po dechu a zadíval se na mě, v očích měl zasněný pohled.
"Tati," vydechla Ellie, její hlava stále spočívala na jeho hrudi, a pak zavřela oči a ponořila se do svého spánku - polospánku.
Edward se zahleděl zvědavě do mých očí. "Umí mluvit?" zašeptal. "Kolik jí je let?"
"Asi měsíc."
"Och."
A to bylo vše, co bylo potřeba říct v ten okamžik. Milióny otázek vířili v mé hlavě a určitě i v Edwardově. Ale nechtěli jsme na čas mluvit.
Edward mě vzal za ruku, stále si přidržoval Ellie blízko u sebe, a přikročili jsme k pohovce. Lehl si dolů a stále držel Ellie nahoře na své kamenné hrudi. Lehla jsem si vedle něj a objala ho svýma horlivýma rukama. Potom jsem zavřela oči a Edward si nás obě - mě a Ellie - pravděpodobně právě teď prohlížel, snažil se dát si vše dohromady.
Nic nebylo řečeno, zagestikulováno, dokonce ani žádné kouřové signály. Nechtěli jsme to.
Vše co jsme chtěli, bylo být spolu jako rodina.
Navždy.
Konec













týýýjo!! tos psala ty? ja už sem to četla někde na Stmívání.wz.cz nebo tam nekde a silene sem u toho brečela,ale dopadlo to taaak straašně hezky!!!!!!!!!!!!!!!! Strašně kráásnej příběh!!!