close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Až do konce věků: Kapitola čtvrtá – Černá

10. března 2008 v 19:53 |  Twilight Series → Fanfiction
Část první
"Cože?" Hlava se mi točila a já se zakymácela ke straně. Těhotná? Ne. My... Edward a já... jednou... Ne.
"Jsi těhotná, Bello." ujišťoval mě CArlisle.
"Jak?" zeptala jsem se. Carlisle mi věnoval podezíravý pohled. Zrak se mi zamlžil. Posadila jsem se dolů na postel vedle Edwarda.
"Bello, však víš, jak tyhle věci fungují. Ty a Edward.." Ach, skvělé. Carlisle, můj tchán, mi dává přednášku o sexu. Zakroutila jsem hlavou.
"Ne, chci říct... mi jsme... jenom jednou..." Nedokončila jsem, vyhýbala jsem se pohlédnout mu do očí.
"Byli jste… chráněni?" Zeptal se, pronesl svým tónem doktora. Začervenala jsem se, když jsem si vzpomněla.
"Ne. Nemyslím si to." Připustila jsem.
"Tak to je ta příčina, Bello." Zašeptal Carlisle směrem ke mně. Edward se začal probírat. "Ach! Probouzí se." Carlisle pospíchal k Edwardovi, vzal teploměr a potom poslouchal tlukot jeho srdce. "Zatraceně." Zaklel si Carlisle pro sebe, kroutil hlavou.
"Stále se mu nedaří dobře?" Zeptala jsem se, obavy se mi ozývaly v hlase. Hleděla jsem dolů na Edwardův bolestný výraz. Edward začal kašlat. Položila jsem obě ruce na jeho tvář. Ihned se uvolnil a upadl znovu do dřímoty.
"Ne, je na tom hůř." Promluvil Carlisle rozzuřeným tónem. "Mělo by mu teď být lépe. Nemůžu ho přeměnit. Je příliš slabý."
"Musí mu být lépe! Je to má vina!" Křičela jsem. Carlisle vzal mé mávající ruce do svého ocelového sevřeni.
"Bello," zašeptal ostře. "Není to tvoje vina. Onemocněl by, i kdyby jsi tu nebyla.

"Ne! Vyčerpal všechnu svou energii, když mě nesl. Beze mě bys ho byl schopen přeměnit. Je to moje vina!" Kňučela jsem, slzy se mi nekontrolovatelně řinuly z očí. Zhroutila jsem se na postel vedle Edwarda a přivinula se k jeho hrudi. Slyšela jsem, jak Carlisle odešel z pokoje, když se dveře se cvaknutím otevřely a potom zavřely.
"Edwarde," lapala jsem po dechu. Chřipka se stále ještě úplně nevyplavila z mého těla. "Edwarde, omlouvám se. Umíráš kvůli mě... Prosím ne, neumírej mi, Edwarde. Prosím kvůli ná-" odmlčela jsem si na chvilku, hodlala jsem říct nám. Přemýšlela jsem, jak bych Edwardovi řekla o svém těhotenství. Byla jsem těhotná. Přistihla jsem se, že se to snažím odmítat. Nemůžu mít dítě... Omdlévala jsem nad pachem krve a to nejen na svou vlastní. Jak mám zatraceně protlačit dítě ven přes mou… Roztřásla jsem se při té myšlence.
"Edward přesunul celou váhu jeho těla blíž ke mně. Jeho tvář se mi začala tisknout do vlasů a já věděla, že se probouzí. Jeho oči se trochu otevřely a on se na mě usmíval svým pokřiveným úsměvem. Tváře se mu stále červenaly.
"Snažím se, Bello. Opravdu se snažím, aby mi bylo lépe." Zamumlal Edward.
"Ach, Edwarde. Nemyslím si, že je to tvoje vina, že jsi nemocný. Jen se bojím že tě ztratím, teď když budeš tá-" Edward mě umlčel svými rty, které se přiblížily k mým. Povzdechla jsem si a udělala obličej. Lžu mu.
"Bello," naléhal, všiml si mého bolestného výrazu. "Je ti lépe," Přikývla jsem. "Slyšel jsem Carlislea, co říkal o tvých silách. Jsem za tebe tak šťastný, Bello." A sakra! Slyšel taky o...?
"Co všechno jsi slyšel?"
"Slyšel jsem, jak ti Carlisle povídá o nějakém příkladu ohledně krve, potom o kradení mých schopností…" Zachechtal se, potom ztichl.
"A co ještě?" naléhala jsem. Edward na mě zaraženě hleděl.
"Potom jsem usnul." připustil. Zasmála jsem se, potom se jen usmívala. Zabořila jsem tvář do jeho ramene a potom zavřela oči. Cítila jsem, jak se Edwardovi ruce ovinují okolo mých zad a přitahují si mě ještě blíž.
"Miluji tě." zašeptala jsem, nevěděla jsem, zda je Edward vůbec může slyšet.
"Já tě miluji ještě víc." Vydechl Edward, přitiskl mi rty na tvář.
"Nebudu se tě ani pokoušet přesvědčit o opaku nebo se s tebou hádat ohledně tohoto." Zamumlala jsem. Postel se otřásla jeho tichým smíchem.
"To mi vyhovuje."
A po té poznámce jsem usnula.
"Bello!" Trhnutím jsem vyskočila, pár studených rukou mě setřásl z postele. Zalapala jsem po dechu, když se moje tělo svalilo na ledovou naleštěnou podlahu. Na chvilku to zabolelo, ale naštěstí postel byla jenom pár palců nad zemí. "Ach, promiň." Řekl hlas tlumeným ale rychlým hlasem.
"Co se děje?" Zasyčela jsem. Kdokoli mě vzbudil, ten si koleduje o potíže. Byla jsem naprosto klidná a uvolněná v Edwardově teplém objetí. Vzhlédla jsem a spatřila Carlislea, jak hledí na Edwarda.
"Musíme si promluvit." Carlisleův hlas byl naplněn naléhavostí. Promnula jsem si zadek a potom vyskočila z podlahy. Carlisle mě vedl k jedinému křeslu v pokoji a já se na něj posadila.
"O čem?" Můj hlas zněl uštvaně a drsně. Vypadalo to, jako kdybych spala několik dnů. "Jak dlouho jsme spali?" Zeptala jsem se, gestikulovala směrem k Edwardovi, který ještě spal na posteli. Trochu se třásl od chvíle, kdy jsem upadla na zem. Jeho paže nyní objímaly bílý polštář, jako kdybych to byla já. Trochu jsem se nad tou situací zahihňala. Kdybych s sebou měla foťák...
"Oba jste spali jedenáct hodin..." Usmál se na mě Carlisle. Cítila jsem, že se mi na tváři usazuje ruměnec, pokrývá můj obličej. Rozpačitě jsem se zakřenila.
"Je mu lépe?" zeptala jsem se s nadějí. Pokud Edward spal po jedenáct hodin, mělo by mu být patrně lépe.
"Ach... ne. Sípal a kašlal po celou noc. Ty naštěstí... zdá se, vypadáš lépe." Sděloval mi Carlisle, sledoval Edwardův graf. Zakroutil hlavou. "Nemůžu přijít na to, proč se jeho stav nezlepšuje. Je ještě nemocnější." Byla jsem v pokušení zeptat se proč, ale nechala jsem si to pro sebe. Carlisle mi právě řekl, že to neví.
"Ach..." snažila jsem se zůstat rozumná. Utřela jsem si teplou tekutinu řinoucí se z mých očí a podívala se na Edwarda. Jeho tělo se trochu třáslo a pot pokrýval jeho nažloutlé čelo. Jeho bronzové vlasy byly rozcuchané a jeho oči byly pevně zavřené. Řekli byste, že zadržuje výkřiky bolesti.
"Bello, musíme si promluvit o dítěti." Oznámil mi tiše Carlisle, jeho hlas byl klidný. Řekla bych, že je obezřetný co se týče mluvení ohledně toho přímo tady, protože si nebyl jistý, jestli jsem to Edwardovi řekla. Přitáhla jsem si kolena k hrudi a přikývla, dívala se přímo na něj. Musela jsem být statečná co se tohoto tématu týče. Všichni na mě spoléhají. Včetně... přitáhla jsem si ochranitelsky kolena ještě blíž k bříšku.
"Neřekla jsem mu to." Zašeptala jsem. Carlisle přikývl a potom ladně přešel ke dveřím. Postavila jsem se a následovala ho ke dveřím. Vyšli jsme ven a potom se Carlisle ujistil, že jsou dveře pevně zavřené.
"Takže, Bello. Pokud si chceš nechat to dítě, potom tě nemůžu přeměnit. Byla by jsi těhotná navždy a to dítě by se nikdy nenarodilo."
"Proč?" Nějakým způsobem jsem znala odpověď, ale nebyla jsem si úplně jistá.
"No, když je někdo kousnut a mění se v upíra, tak je zamrazen v jakémkoli stavu se předtím nacházel. Pro příklad; pokud tě teď kousnu... tvé tělo bude zmrazené. A ty budeš těhotná navždy."
Tiše jsem přikývla, nejistá si svým rozhodnutím. "Bude Edwardovi lépe.. chci říct.. co si myslíš?"
"Nevím, Bello. Nikdy jsem nepochyboval o diagnóze. Je velmi zdravý muž a jeho tělo by mělo přemoci tuhle chřipku. Dlouho zvládnul zůstat naživu i s tou nemocí. Obvykle pokud někdo zůstane naživu tak dlouho, má tendenci uzdravit se. Můj jediný dohad je ten, že bojuje s tou nemocí kvůli nějakému důvodu. Kvůli… tobě."
Pevně jsem zavřela oči a přidržela se zdi. Nemohla bych snést, kdybych Edwarda ztratila. Nechala jsem slzy volně kutálet z očí. Tak moc jsem chtěla, aby Edward zůstal naživu. A on by mohl zůstat, pokud by mě Carlisle kousnul. Ale potom bych zabila mé a Edwardovo dítě. A já už se cítila nějakým způsobem připojené k tomu dítěti. Tohle bude to nejvíce emociální rozhodnutí, co jsem kdy musela udělat.
Ztratit svého manžela, mou jedinou opravdovou lásku, nebo své dítě?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama