Část první
Znecitlivěná. To je to slovo, které bych později použila, abych se popsala… Znecitlivěná.
Uplynulo pět dlouhých, předlouhých dnů od doby, kdy nás Edward opustil. Po jeho smrti ho Carlisle pohřbil na chicagském hřbitově. Nezvládla bych to, takže jsem zůstala v Carlisleově domě a slzami promáčela naskrz sedm Carlisleových potahů na polštáře. Zdálo se, že jsem v šoku, tak mi to říkal Carlisle. Strachoval se o mě a já s ním už nemohla víc souhlasit. Jsem úplná a naprostá šlamastyka. Nechtěla jsem spát ani jíst ani dělat cokoli, co by mi připomínalo Edwarda,což bylo obvykle všechno.
Carlisle mi tvrdí, že nejspíš brzy zemřu, pokud budu pokračovat ve vyhladovění se nebo pokud nebudu spát. Což znamená, že bych mohla taky zabít své dítě.
O devět měsíců později
Tak usilovně jsem se snažila už víc nemyslet na jeho jméno. Ačkoli mě zraňovalo jen vidět Carlisleovu krásu. Připomínalo mi to jeho krásu. Dítě by se mělo teď narodit každým dnem. Právě dnes je 21. května a dítě se mělo narodit 20. května. Carlisle si mě vzal k sobě domů s takovou péčí. Byla jsem mu neskonale vděčná. Po celou dobu mých bezesných nocí tu se mnou byl a utěšoval mě. Otec, kterého jsem nikdy neměla, ale tak moc chtěla. Nějakým způsobem mi teď bylo lépe. Zřídka jsem na něj pomyslela. Bylo to snazší se vším tím spěchem a ruchem, který přichází s dítětem.
Carlisle mi řekl, že jakmile se dítě narodí, přemění mě. souhlasila jsem s tím.
"Bello?" Zavolal Carlisle. Vzhlédla jsem od knihy, kterou jsem četla, s tázavým pohledem.
"Ano?" zavolala jsem zpátky. Carlisleova hlava se objevila v mém pokoji. Zaklapla jsem knihu a s povzdechem ji odhodila na postel.
"Přišel jsem na způsob, jak vzít dítě s námi, když tě přeměním." Vysvětloval, přibližoval se k mému ležícímu tělu. Usmála jsem se na něm. Tohle nás trápilo po měsíce. Jak sebou vzít dítě, když se vrátí zpátky do budoucnosti.
"Jak, Carlisle?"
Znecitlivěná. To je to slovo, které bych později použila, abych se popsala… Znecitlivěná.
Uplynulo pět dlouhých, předlouhých dnů od doby, kdy nás Edward opustil. Po jeho smrti ho Carlisle pohřbil na chicagském hřbitově. Nezvládla bych to, takže jsem zůstala v Carlisleově domě a slzami promáčela naskrz sedm Carlisleových potahů na polštáře. Zdálo se, že jsem v šoku, tak mi to říkal Carlisle. Strachoval se o mě a já s ním už nemohla víc souhlasit. Jsem úplná a naprostá šlamastyka. Nechtěla jsem spát ani jíst ani dělat cokoli, co by mi připomínalo Edwarda,což bylo obvykle všechno.
Carlisle mi tvrdí, že nejspíš brzy zemřu, pokud budu pokračovat ve vyhladovění se nebo pokud nebudu spát. Což znamená, že bych mohla taky zabít své dítě.
O devět měsíců později
Tak usilovně jsem se snažila už víc nemyslet na jeho jméno. Ačkoli mě zraňovalo jen vidět Carlisleovu krásu. Připomínalo mi to jeho krásu. Dítě by se mělo teď narodit každým dnem. Právě dnes je 21. května a dítě se mělo narodit 20. května. Carlisle si mě vzal k sobě domů s takovou péčí. Byla jsem mu neskonale vděčná. Po celou dobu mých bezesných nocí tu se mnou byl a utěšoval mě. Otec, kterého jsem nikdy neměla, ale tak moc chtěla. Nějakým způsobem mi teď bylo lépe. Zřídka jsem na něj pomyslela. Bylo to snazší se vším tím spěchem a ruchem, který přichází s dítětem.
Carlisle mi řekl, že jakmile se dítě narodí, přemění mě. souhlasila jsem s tím.
"Bello?" Zavolal Carlisle. Vzhlédla jsem od knihy, kterou jsem četla, s tázavým pohledem.
"Ano?" zavolala jsem zpátky. Carlisleova hlava se objevila v mém pokoji. Zaklapla jsem knihu a s povzdechem ji odhodila na postel.
"Přišel jsem na způsob, jak vzít dítě s námi, když tě přeměním." Vysvětloval, přibližoval se k mému ležícímu tělu. Usmála jsem se na něm. Tohle nás trápilo po měsíce. Jak sebou vzít dítě, když se vrátí zpátky do budoucnosti.
"Jak, Carlisle?"












