close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Březen 2008

Až do konce věků: Kapitola pátá – Bronzová

12. března 2008 v 12:42 Twilight Series → Fanfiction
Část první


Znecitlivěná. To je to slovo, které bych později použila, abych se popsala… Znecitlivěná.

Uplynulo pět dlouhých, předlouhých dnů od doby, kdy nás Edward opustil. Po jeho smrti ho Carlisle pohřbil na chicagském hřbitově. Nezvládla bych to, takže jsem zůstala v Carlisleově domě a slzami promáčela naskrz sedm Carlisleových potahů na polštáře. Zdálo se, že jsem v šoku, tak mi to říkal Carlisle. Strachoval se o mě a já s ním už nemohla víc souhlasit. Jsem úplná a naprostá šlamastyka. Nechtěla jsem spát ani jíst ani dělat cokoli, co by mi připomínalo Edwarda,což bylo obvykle všechno.

Carlisle mi tvrdí, že nejspíš brzy zemřu, pokud budu pokračovat ve vyhladovění se nebo pokud nebudu spát. Což znamená, že bych mohla taky zabít své dítě.



O devět měsíců později


Tak usilovně jsem se snažila už víc nemyslet na jeho jméno. Ačkoli mě zraňovalo jen vidět Carlisleovu krásu. Připomínalo mi to jeho krásu. Dítě by se mělo teď narodit každým dnem. Právě dnes je 21. května a dítě se mělo narodit 20. května. Carlisle si mě vzal k sobě domů s takovou péčí. Byla jsem mu neskonale vděčná. Po celou dobu mých bezesných nocí tu se mnou byl a utěšoval mě. Otec, kterého jsem nikdy neměla, ale tak moc chtěla. Nějakým způsobem mi teď bylo lépe. Zřídka jsem na něj pomyslela. Bylo to snazší se vším tím spěchem a ruchem, který přichází s dítětem.

Carlisle mi řekl, že jakmile se dítě narodí, přemění mě. souhlasila jsem s tím.

"Bello?" Zavolal Carlisle. Vzhlédla jsem od knihy, kterou jsem četla, s tázavým pohledem.

"Ano?" zavolala jsem zpátky. Carlisleova hlava se objevila v mém pokoji. Zaklapla jsem knihu a s povzdechem ji odhodila na postel.

"Přišel jsem na způsob, jak vzít dítě s námi, když tě přeměním." Vysvětloval, přibližoval se k mému ležícímu tělu. Usmála jsem se na něm. Tohle nás trápilo po měsíce. Jak sebou vzít dítě, když se vrátí zpátky do budoucnosti.

"Jak, Carlisle?"

Až do konce věků: Kapitola čtvrtá – Černá II.

10. března 2008 v 19:56 Twilight Series → Fanfiction
Část druhá
"Jak dlouho... bude Edward ještě žít?" Pokud dostanu dost času, možná by se mohlo Edwardovi dařit lépe.
"Den nebo dva... než zemře." Odpověděl Carlisle ponuře. Zalapala jsem po dechu a začala vzlykat. Carlisle mě vzal za ruku a usmál se na mě. "Edward... by tě nikdy nenechal zachránit jeho. Chtěl by, aby si zachránila dítě." Povzdechla jsem si a přitom se trochu zasmála.
To byla pravda. Nikdy bych nešla proti Edwardovu mínění v téhle záležitosti. Nějakým způsobem by mě přesvědčil, abych ho nechala zemřít a zachránila dítě. A já bych podlehla jeho propalujícím zeleným očím. Ale nebyla jsem připravená to ještě udělat. Nikdy nebudu připravená.
"Máš pravdu. Edward by chtěl..." Byla jsem přerušena hlasitým pípajícím zvukem. Otočila jsem se a podívala se do Carlisleových očí.
"To je Edward." Zakřičel. Proklestila jsem si cestu ke dveřím a trhem ji otevřela. Carlisle byl přímo za mnou, když jsem běžela k Edwardovu boku. Jeho monitor srdeční činnosti ukazoval zrychlení a já si nebyla jistá, co se stalo.
"Co se děje?" zaječela jsem. Carlisle prováděl něco z Edwardovým monitorem a vypadal poněkud znepokojeně.
"Edward! Jeho srdce bije příliš rychle. On umírá!" Křičel Carlisle, jeho oči prohlížely Edwarda. Začala jsem plakat ještě víc a odhodila si uvolněné vlasy přes rameno a sklonila se dolů.
"Edwarde!" plakala jsem. Edward se nekontrolovatelně třásl a potil. Cítila jsem, že díra, která jednou zaplňovala mé srdce, se začíná znovu otevírat. "Edwarde, ne!" Třásla jsem se strachem a otočila se ke Carlisleovi. "Kousni mě, Carlisle, přeměň mě! Teď!"
"Je mi líto, Bello... Je příliš pozdě. I kdybych tě kousl, umřel by. Je tak blízko... tak blízko..." Zašeptal Carlisle, ustoupil o krok od Edwardova vyčerpaného těla. Kdyby mohl plakat, slzy nás obou by zaplavily podlahu.
"Edwarde! Odpověz mi!" Plakala jsem, přitiskla ruce na jeho rozpálenou tvář. Edward stočil svou nádhernou tvář ke mně, jeho oči napuchlé. "Edwarde? Miluji tě! Prosím... ne..."
"Bello, mrzí mě to. Omlouvám se. Snažil jsem se bojovat... je mi to líto..." Mumlal, smrt nad ním vítězila.
"Edwarde, prosím. Ne! Nemůžeš umřít! Já... já... kvůli nám. Prosím!" křičela jsem, tiskla své rty na Edwardovu tvář.
"Nás?" Zamumlal.
"Já... já... jsem těhotná, Edwarde! Prosím... kvůli našemu dítěti! Neumírej!" šeptala jsem mu do ucha.
Edwardovi oči se rozšířily a monitor srdeční činnosti ukazoval ještě větší zrychlení. "Řekni našemu dítěti, že vás oba miluji. Nikdy nepřestanu..." Promluvil Edward tiše. "Zpívej mu naši ukolébavku... tak na mě bude moct vždycky vzpomínat..."
"Ne! Edwarde! Nemůžu tě ztratit!" Plakala jsem, slzy mi zamlžovaly zrak.
"Miluji tě, Bello."
"Miluji tě, Edwarde. Prosím... ne..." Kroutila jsem hlavou. Carlisle seděl v křeslu, hlavu měl složenou do dlaní.
Potom nám monitor srdeční činnosti řekl, že Edward zemřel, jediným posledním píp! Potom jsem se zhroutila do Edwardových studených nehybných paží, černota se uzavřela nade mnou.

Až do konce věků: Kapitola čtvrtá – Černá

10. března 2008 v 19:53 Twilight Series → Fanfiction
Část první
"Cože?" Hlava se mi točila a já se zakymácela ke straně. Těhotná? Ne. My... Edward a já... jednou... Ne.
"Jsi těhotná, Bello." ujišťoval mě CArlisle.
"Jak?" zeptala jsem se. Carlisle mi věnoval podezíravý pohled. Zrak se mi zamlžil. Posadila jsem se dolů na postel vedle Edwarda.
"Bello, však víš, jak tyhle věci fungují. Ty a Edward.." Ach, skvělé. Carlisle, můj tchán, mi dává přednášku o sexu. Zakroutila jsem hlavou.
"Ne, chci říct... mi jsme... jenom jednou..." Nedokončila jsem, vyhýbala jsem se pohlédnout mu do očí.
"Byli jste… chráněni?" Zeptal se, pronesl svým tónem doktora. Začervenala jsem se, když jsem si vzpomněla.
"Ne. Nemyslím si to." Připustila jsem.
"Tak to je ta příčina, Bello." Zašeptal Carlisle směrem ke mně. Edward se začal probírat. "Ach! Probouzí se." Carlisle pospíchal k Edwardovi, vzal teploměr a potom poslouchal tlukot jeho srdce. "Zatraceně." Zaklel si Carlisle pro sebe, kroutil hlavou.
"Stále se mu nedaří dobře?" Zeptala jsem se, obavy se mi ozývaly v hlase. Hleděla jsem dolů na Edwardův bolestný výraz. Edward začal kašlat. Položila jsem obě ruce na jeho tvář. Ihned se uvolnil a upadl znovu do dřímoty.
"Ne, je na tom hůř." Promluvil Carlisle rozzuřeným tónem. "Mělo by mu teď být lépe. Nemůžu ho přeměnit. Je příliš slabý."
"Musí mu být lépe! Je to má vina!" Křičela jsem. Carlisle vzal mé mávající ruce do svého ocelového sevřeni.
"Bello," zašeptal ostře. "Není to tvoje vina. Onemocněl by, i kdyby jsi tu nebyla.

Až do konce věků: Kapitola třetí – Růžová II.

9. března 2008 v 21:30 Twilight Series → Fanfiction
Část druhá
"Potřebujeme navštívit doktora Carlislea Cullena!" Zakřičel Edward na znuděnou recepční. Obrátila se tváří k nám; její vlasy už byli šedivé.
"Doktor Cullen pracuje pouze na nočních směnách. A teď je.." Obrátila hodiny naším směrem. "6:30 ráno." Zírala jsem na ni. Copak nevidí, že umíráme?
"Máme chřipku a potřebujeme vidět doktora Cullena. Teď." Zakročil Edward, jeho hlas naléhavý.
"Ach, chlapče? Další chřipka? Máte ji vy oba?" Zeptala se recepční. Ne, ty chytračko. Má ji pouze on. Já mám jen schopnost měnit barvy a nezvladatelnou chuť zvracet. Je to jedna z mých zálib.
"Ano, madam. Máme ji oba." Odpověděl Edward vlídně. Vždycky džentlmen, jak jednou řekla Esme.
"Posaďte se tam." řekla ta stará paní, ukázala na skupinku prázdných křesel. Bezcitná babizna. Byla jsem ráda, že Edward nemůže slyšet moje myšlenky. Popadl mě za ruku a došli jsme k těm křeslům. Edward se posadil a já zapadla do jednoho křesla vedle něj. Šeptala jsem mu, snažila se mu zlepšit náladu.
"O čem ta ženská přemýšlí?" Usmál se a bylo očividné, že máme velké bolesti. Usmála jsem se na ně, doufala jsem, že mu můj úsměv pomůže.
"Myslí na to, že potřebuje přesvědčit, že jsem pro ni příliš mladý a taky doufá, že ty jsi má sestra." Zachichotala jsem. Au.
"Má podivný způsob dokazování ti lásky." Řekla jsem, stále šeptala.
"To rozhodně." Zachechtal se Edward. "Přemýšlí o tom, jaké by mohlo být naše první rande."
"Opravdu?" Nenuceně jsem se otočila, nejdříve se podívala na zdravotní graf a potom až na recepční. Zírala na mě, prohlížela si mě. Vzhlédla jsem k Edwardovi, na tváři mu pohrával ďábelský úsměv. "Co?" zeptala jsem se. Edward se zahihňal.
"Měli bychom jí něco ukázat." Zašeptal vášnivě Edward. Popadl mé tělo a přitáhl si mě na klín. Vzal mou tvář mezi své dlaně a přitiskl své rty na mé. Zareagovala jsem chichotáním se skrz naše rty, potom jsem propletla prsty s jeho nádhernými bronzovými vlasy. Věděla jsem, co dělá. Ukazoval té stařeně, že s ní chodit nebude. Smála jsem se té situaci.

Až do konce věků: Kapitola třetí – Růžová

9. března 2008 v 21:28 Twilight Series → Fanfiction
Část první
Probudila jsem se, Odpočívala vedle Edwarda, mé jediné pravé lásky, po tom co se odehrálo včerejší noci. Nemohla jsem tomu uvěřit. Byla to ta nejúžasnější věc, kterou jsem kdy cítila. Byla jsem jeho a on byl můj.
Tiskli jsme se k sobě, jak jen to bylo možné. Hlavu jsem měla opřenou o jeho nahou hruď. Držel mě pevně v náručí. Konečky prstů jsem klouzala po jeho svalnatém pevném těle. Poslouchali jsme tlukot srdce toho druhého. Občas se sklonil a políbil mě do vlasů, taky na rty. Ani jeden z nás nechtěl opustit náruč toho druhého, ani jeden z nás nechtěl pokazit kouzlo téhle chvíle.
Edward se pod mým tělem nepatrně zachvěl. Stočila jsem k němu tvář. "Co se děje?" Jeho božské rysy byly stále výrazné, ačkoli nebyl upírem.
"Jen jsem... přemýšlel." Povzdychl si.
Překulila jsem se, moje nahé torzo se dotýkalo jeho obnažené hrudi. Začervenala jsem se: "O čem?"
"O tobě." zasmála jsem se. O čem jiném by měl přemýšlet? Byla jsem jeho manželka, ležela jsem na něm, nahá, po našem poprvé. O čem jiném by měl přemýšlet? O nesmrtelnosti chrousta?
"Edwarde?" zašeptala jsem po několika minutách ticha.
"Hmmm?" Snažil se najít souvislá slova. Byl zaměstnaný díváním se na mě. Rozpustile jsem ho plácla. "Chci říct.. Ano, madam?" Dával si záležet, aby vypadal jako odměřený voják, jeho ruce, které si předtím hrály s mými vlasy, vyletěly nahoru k jeho čelu. Salutoval mi, potom se na mě zahleděl pátravýma očima.
"Sklapni," škádlila jsem ho. Potom v pokoji převládlo nepříjemné ticho. "Jak my... víš... jak se dostat zpátky? Do budoucnosti, přítomnosti...?"
"Bello," řekl, vzal mou ruku do své. "Opravdu nevím."
Bála jsem se jeho odpovědi. "Och. Dobře."
"Chci říct, nemyslím si, že nás Carlisle promění. Ví, že mám tebe a ty zas máš mě. Kdo ví, zda nám vůbec uvěří?" Pevně zavřel oči. "Bello, vzpomínám si na datum, kdy jsem onemocněl španělskou chřipkou." Oči se mi doširoka otevřely starostí. Natáhla jsem ruku, abych se dotkla jeho andělské tváře. Uklidnil se, když jsem hladila jeho tvář, oči měl stále zavřené.
"Kdy?" zeptala jsem se tlumeným tónem. Otevřel své přenádherné zelené oči a zarmouceně se na mě podíval.

Až do konce věků

7. března 2008 v 15:35 Twilight Series → Fanfiction
Povídka zde zatím není cela,zbytek sem dám až příští týden...!!! =o) Jak se vám zatím líbí?

Až do konce věků: Kapitola druhá – Zelená III.

7. března 2008 v 15:34 Twilight Series → Fanfiction
Část třetí
Hleděla jsem mu do očí, byly tak zvláštní, tak jiné, a přesto tak důvěrně známe. Nezměnili se, změnil se jen topaz ve smaragd.
Jeho ústa se kroutila do toho nejúžasnějšího úsměvu, mělo by být zakázané, aby se někdo mohl takhle usmívat. Bylo by nesnesitelné odolat.
Užívala jsem si jeho blízkosti, jemnost jeho pokožky, bylo tak zvláštní cítit jeho horký dech na tváři, klouzat prsty po jeho rozpálené pokožce, která trpěla horečkou stejně jako ta má. Dívala jsem se do jeho obličeje zrůznělého pocity, jeho ústa sváděla k polibku a já se ráda nechala svést.
Šeptala jsem mu do vlasů a utápěla se v jeho smaragdovém pohledu, tiskla jsem ho k sobě co nejblíže. Stále a stále mě líbal a já mu jeho polibky vracela se stejnou vroucností.
Na krku jsem cítila jeho roztoužený dech, konečky prstů jsem ho hladila po vlasech. Usmívala jsem se. Jak jen tohle božské stvoření může být určeno pro mě?
Dychtivě jsem mu zajela dlaněmi pod košili, klouzala po jeho jemné kůži. Začala jsem mu ji pomalu pomalinku svlékat. Když jsem dobloudila prsty k posledními knoflíku a rozepnula jej, Edward se napřímil a já mohla dokončit to, co jsem začala. Pomalým tahem jsem nechala cípy jeho košile sklouznout z jeho božsky tvarovaného těla. Nevěřícně jsem klouzala dlaní po jeho rozpálené pokožce. Bylo to tak neuvěřitelné. Dívala jsem se do jeho okouzlujících rysů tváře. Do jeho hlubokých jasných očí. Omotala jsem mu ruce okolo krku a přitáhla si ho zpátky. Srdce mi přeskakovalo jednotlivé tepy a potom se rozjelo šíleným tempem. Pomalu jsem se vrátila k jeho sladkým rtům. Byla jsem příliš dychtivá po jeho polibcích. Potřebovala jsem uhasit žízeň po jeho dotecích. A on se tomu nebránil.

Až do konce věků: Kapitola druhá – Zelená II.

7. března 2008 v 15:32 Twilight Series → Fanfiction
Část druhá
Jeho vlasy byly pořád nádherné bronzové a jeho tvář vypadala úplně stejně. Nebyl tak bledý, byl opálenější než já. Jeho hruď nebyla tak výrazná, ale to mohlo být tím, že jsem ho viděla oblečeného v jeho staromódní košili. Vzhlédla jsem, nevěděla, co mám očekávat.
Měl překvapivě zelené oči, ne topazové, které jsem milovala. Ale zelené oči byly stejně tak neobvyklé a nádherné.
"Kdo..." začal. Otevřela jsem prudce dveře, na tváři měl výraz překvapení.
"Bello!" Vykřikl radostí. skočila jsem do jeho náruče a pevně ho objala. Začala jsem plakat. Sevřela jsem paže okolo jeho krku a potom si uvědomila, že tohle je poprvé, co se ho mohu dotknout a naopak, když jsme oba stejného... druhu. Oba jsme byli lidmi.
"Belo..." Slyšela jsem ho taky plakat. Jeho paže mě pevně objímaly a jeho ruce mě hladily po vlasech. "Tolik jsi mi chyběla..." Vzhlédla jsem k němu a jeho rty se střetly s mými. Tentokrát tu nebylo žádné omezení, když jsem se líbali. Nemusel se bát, že mi ublíží. Přestala jsem s polibky.
"Miluji tě, Edwarde," plakala jsem mu na rameno.
"Nemáš ani ponětí..." Prohlásil Edward, hleděl mi do očí. Usmála jsem se, když mě objal ještě pevněji. Přitiskla jsem ucho k jeho hrudi a povzdechla si. Jastný tlukot srdce zaplnil mou hlavu. Líbala jsem ho na hruď. Slyšela jsem jak jeho srdce začalo překotně bít. Ha, teď jsem ho oslnila já.
"Edwarde," zamumlala jsem. Opřela jsem si hlavu o jeho krk. Jeho tělo se mačkalo ke každé linii toho mého.
"Mhmm?" Potřásl hlavou. Zjevně byl omámen. "Ano?" napravil.
"Kde... proč..." Nedokázala jsem formulovat slova k odpovědi na mou otázku.
"Jsme v Chicagu, roku 1918. Toho roku, kdy jsem zemřel." Odmlčel se, čekal na mou reakci. Jen jsem si ho přitáhla blíž. "Hádám, že se něco divného stalo, když nás Victoria zabila. Byli jsme posláni zpátky sem, na místo, kde jsem zemřel. Možná proto, že jsi porušila všechna pravidla..."
"Já?"
"Nemáš ráda krev." Objasňoval.
"Správně, pokračuj..." naléhala jsem. Usmíval se.
"Vzhledem k tomu, že jsi porušila všechna upíří pravidla, nebo přinejmenším to nejdůležitější, a navíc jsi imunní vůči všem upířím schopnostem týkajících se mysli, na které jsi kdy narazila. Moje schopnosti, Arovi, Janeiny..." Hlas mu slábl. "Možná máš mnohem více schopností, které jsme nikdy nedostali příležitost spatřit."

Až do konce věků: Kapitola druhá – Zelená

7. března 2008 v 15:31 Twilight Series → Fanfiction
Část první
"Uchh..." zasténala jsem, když jsem si protahovala nohy. Ležela jsem na nepohodlné posteli. Mé paže a ruce byly ztuhlé a na krku jsem cítila mírnou bolest. "Ach!" Včerejší události mě dostihly a já vyletěla z postele. Rozhlížela jsem se a uvědomila si, že jsem v ložnici. Legrační věc byla ta, že to nebyl můj pokoj ani Edwardův. Neměla jsem absolutně žádné tušení, kde... nebo, co jsem.
Včera jsem byla upírem a dnes... Počkat! Victoria mě... zabila? To nemůže být pravda. Byl to sen? Jsem mrtvá a dostala se do nebe? Nebo je tohle možná peklo. Nebylo to horku, bylo tu nepříjemně zima. Zatřásla jsem se. Nedávalo to smysl.
Pokoj, ve kterém jsem se nacházela, neměl žádné znaky moderní technologie. Kamna zjevně nefungovaly a nebyly tu žádné světla, nebo telefony či televize. Pokoj byl osvětlený třemi svícemi, takže jsem sotva viděla.
Možná jsem člověk. Upíři vidí poněkud dobře v temnotě. Potom mi to došlo. Dokázala bych ověřit, jestli jsem upír. Moje ruce vylétly nahoru k mé hrudi. Zalapala jsem po dechu. Klidný tlukot mého srdce bil pod mými dlaněmi. Bum! Bum! Bum!
Byla jsem určitě člověkem.
Jedinou otázkou bylo; kde to jsem? Zírala jsem dolů a nervózně se smála. Měla jsem na sobě světlé šaty, které vypadaly dost zastarale. Sahali mi až ke kotníkům a byly velmi zahalující. Okolo krku měly velký výstřih ve tvaru V.
Dívala jsem se po pokoji, zda tu je někdo další jako "já.". Nebyl, takže jsem vyšla ven z pokoje. Vkročila do hemžící se, středně velikého, místnosti s laciným lustrem, který byl napodobeninou. Pochopila jsem, že jsem v jakémsi pokoji. Ale kde?

Až do konce věků: Kapitola první – Červená IV.

7. března 2008 v 15:29 Twilight Series → Fanfiction
Část čtvrtá
"Ale já jsem upír! Nemůže mě zabít!" Namítala jsem.
"Bello... je tu jediná možnost jak zabít upíra..." Jeho myšlenky zeslábly.
Musíš roztrhat upíra na kusy a potom je spálit.
"Ne!" Zaječela jsem.
Edward pohlédl ven z okna. "Bello, je tady. Nemusíš se bát, ochráním tě. Ochráním-"
Zčista jasna hrozivé zavrčení vyplnilo pokoj. Červeno-bílá šmouha vstoupila do pokoje a zastavila se uprostřed.
"No to se podívejme!" zavrčela Victoria, "Bella je taky upír. Jak sladké. Hádám, že budu muset nejdřív ublížit Edwardovi, potom se bude moct dívat!" Edward zaburácel bolestí. Victoria se ho nedotkla, ale on se bál o mě.
Stála jsem tam, netušila, jak ochránit sebe nebo Edwarda, zatímco on se přikrčil do bojovné pozice.
"Jen zůstaň vzadu, Bello. Nepomohla bys mi. Budu v pořádku." Jeho slova mě zranila. Myslela jsem, že když se stanu upírem, budu ho moci chránit stejně jako on chrání mě. Nicméně jsem couvnula. Potom se Victoria vrhla na Edwarda, přiskočila k němu. zaburácel fyzickou bolesti, když Victoria začala rvát jeho nerozbitnou mramorovou pokožku. Ječela jsem a začala přemýšlet, jak pomoct. Nemohla jsem. Byla jsem sebou tak zklamaná. Nenáviděla jsem se.

Až do konce věků: Kapitola první – Červená III.

7. března 2008 v 15:27
Část třetí
Oba upíři se otočili a pohlédly na mě, jakmile zaslechli, že mé srdce přestalo bít. Bolest náhle zmizela a já se posadila. Edward zalapal po dechu, potom se zakřenil.
"Bello? Jak se cítíš, cítíš žízeň? Jsi slabá? Něco tě bolí?" zeptal se Carlisle. Právě když ke mně přišel Edward, Carlisle ho zastavil: "Vydrž, Edwarde. Nejdřív se přesvědčím, že je všechno v pořádku. Potom si ji teprve můžeš nechat pro sebe."
Edward se rozpačitě usmál na Carlislea a věnoval mi zvláštní pohled. Vypadal... ďábelsky, jako kdyby se chystal provést něco opravdu zlého. Zahihňala jsem se.
"Bello." Podíval se na mě znovu Carlisle. "Cítíš žízeň?" Edward vypadal sklíčeně. Mohla jsem si pouze představovat, o čem přemýšlí. Co když nám Bella tohle všechno zničí? Co když poruší smlouvu s vlkodlaky? Co když bude jako Jasper a brzy se nepřizpůsobí tomuhle životu?
"Uch... co přesně je žízeň? Rozpoznám krev, ale jak vypadá žízeň?" Přemýšlela jsem. Necítila jsem se, jako kdybych byla hladová, jako kdybych nic nejedla po tři dny. Vůbec jsem necítila žádný druh hladu.
"Skoro to vypadá, jako kdyby si byla dehydratovaná stejně jako člověk, ale s pálivým pocitem na konci tvého hrdla." Vysvětloval Edward, hleděl na mě dychtivě.
Položila jsem si ruku ke krku, čekala, že žízeň propukne, ale stále jsem nic necítila. Potom jsem si uvědomila, že se mě Edward zatím nedotkl jako upírky. Miluje mne ještě?
"Nic necítím," připustila jsem, vyděšená, že je se mnou něco v nepořádku.
"Hmm... Půjdu pro nějakou krev." Zamumlal Carlisle. Slyšela jsem ho, i když šeptal, ne jen kvůli tomu, že mám vynikající sluch upíra. Usmála jsem se. Edward se podíval na Edwarda, očividně mu v duchu něco říkal. Edward se zamračil a potom přikývl. Podezřívavě jsem si ho prohlížela, zatímco Carlisle vyběhl ven ze dveří.
"Co?" zeptala jsem se. Usmál se a potom zkřížil ruce na prsou.
"Pořád voníš neuvěřitelně krásně, Bello. Tvoje vůně je dokonce ještě o trochu silnější." Řekl a usmál se tím svým pokřiveným pohledem. Musela jsem bojovat s naléhavou touhou k němu přiběhnout.
"To je skvělé," škádlila jsem ho, "Ale co ti Carlisle říkal?" Zeptala jsem se ho s obavami.
"Přikazoval mi, abych se tě ještě nedotýkal, protože jde vybrat trochu krve, kterou mi pijeme, když není okolo moc zvěře." Usmíval se. "Myslel si, že pokud bych se tě dotknul, možná by ses ztratila ve svých smyslech a ztratila kontrolu nad vůní krve."

Až do konce věků: Kapitola první – Červená II.

7. března 2008 v 15:26 Twilight Series → Fanfiction
Část druhá
Rychle jsem se posadila, má tvář se rozjasnila nadějí. "Opravdu?"
"Ano." Povzdechl si Edward.
"Děkuji, Edwarde. Děkuji!" Zakřičela jsem a začala plakat. Pevně jsem ho objala, potom se zahleděla do jeho topazových očí: "Miluji tě." Edward se usmál, ale jeho andělská tvář byla stále ztrápená.
"Taky tě miluji, Bello." Zašeptal mi Edward do vlasů. Zvedl hlavu. Políbil mě, příliš krátce. Podotkl, snažil se zamaskovat bolest v očích: "Ale teď si musíme užít trochu zábavy."
"Ano." Zahučela jsem, snažila se znít jako děvče od vedle. Edward mě zvednul a postavil na nohy, potom naklonil svou božskou tvář blíž ke mně.
"Ale předtím si musíš tohle svléct." Zašeptal mi do ucha, zatahal za rukáv mého oděvu. Trhla jsem sebou a potom si pomalu svlékla tričko a nechala ho klesnout na písek. Edward zíral na mé tělo poněkud příliš dlouho. Takže jsem ho škádlivě plácla na ruku. Pravděpodobně nic neucítil.
"Edwarde!"
"Promiň, ale vypadáš nádherně." řekl ostýchavě, přitáhl si mě blíž k hrudi, která, jak jsem si všimla, byla zahalená.
"Pokud já musím nosit... tohle." zvolala jsem, ukazovala na modré plavky: "Potom si ty musíš svléct svou košili." Začervenala jsem se šarlatovou. To určitě vyznělo špatně. Ne špatně, protože to je to, co jsem chtěla, ale protože jsem to formulovala jinak...
Zasmál se: "Půjdeš si potom se mnou zaplavat?" I kdybych řekla ne, jistě by mě tam dovlekl sám.
"Jistě."
"Dobře, potom tedy..." Zakřenil se, pak ze sebe svlékl košili, odhalil tím svou perfektně vymodelovanou hruď. Pokračovala jsem ve vrhání zamilovaných podhledů na něj, dokud mě nepopadl za ruku a nedovlekl k oceánu.
"Teď, jsme si vyrovnáni." řekl, zatímco burácel smíchem. Vrhli jsme se do moře, drželi se přitom za ruku a strávili odpoledne v užívání si přítomnosti toho druhého. Potom Slunce začalo zapadat a my vyjeli zpátky k domu.
Převlékla jsem se do suchých šatů a vkročila dolů. Dům byl moderní plážový domek, ale neměl tolik půvabu jako měl náš dům ve Forks, ale nicméně velký a krásný. Dokázala jsem se dostal dolů po schodech, bez toho, abych upadla, ale bylo překvapivé, když jsem dosáhla konce schodiště a spatřila, jak na mě každý hledí. Edward vypadal truchlivě.

Až do konce věků: Kapitola první – Červená

7. března 2008 v 15:25 Twilight Series → Fanfiction
Část první
"Ne." Protestovala jsem. Alice mi ukazovala plavky, které vyhlížely jako hedvábí.
"Bello, prosím? Edwardovi se to bude líbit." Naléhala Alice. Když vycítila mou neochotu, povzdechla si a promluvila: "Bello, vypadáš v tom úžasně. Ačkoli ještě nejsi upír. Zatím." Zašeptala, její neskutečné oči zářily.
"Ale..." zamumlala jsem, snažila jsem si promyslet rozumný argument. "Nevypadám tak dobře jako ty a Rosalie! Dokaž mi, že vedle tebe nebudu vypadat jako sysel a obleču si... to."
"Dobře." Odsekla Alice. Vrazila svou bledou, elegantní paži do obrovské kabelky a prohrabávala se v ní. Zastavila, otočila se ke mně s nebezpečně samolibým pohledem na tváři a strčila mi před oči fotku.
Popadla jsem fotku z napřažené dlaně. Usmála jsem se a povzdechla si. Alice měla pravdu. Přemýšlím, kdo by kdy mohl sázet proti Alici?
"Ha," odpověděla ihned, když si všimla mého poraženého pohledu. "Teď to jdu všechno namarkovat," Vysvětlovala, gestikulovala k hromádce oblečení, která se nakupila během našeho nakupovacího dovádění. "Rosalie brzy vyjde ze zkušební kabinky..." Alice se ke mně naklonila blíž: "Prohlíží se v odrazu. Dej ji další minutu a potom zavolej ochranku.
Dveře zkušební kabinky se rozletěly. "Já to slyšela!" Zapištěla Rosalie. Samozřejmě, že to slyšela, ona je upír s vynikajícím citlivým sluchem. Mohla bych říct, že jen žertovala, aby přitáhla pozornost, protože na jejích perfektních rtech začal škubat úsměv.

Až to konce věků - předmluva

7. března 2008 v 15:24 Twilight Series → Fanfiction
Až do konce věků (nevím kdo to napsal, zdroj je zde)
Poznámka autorky: Edward kousne Bellu, a jakmile začne její přeměna, Victoria se ukáže a zabije Bellu i Edwarda. Co se stane, když se Bella a Edward najdou v Chicago... roku 1918... oba jako lidé?
Předmluva: Bellin deník
Teď:
Čtyři měsíce, devět dnů a sedmnáct hodin od doby, kdy jsem se provdala.
Čtyři měsíce, devět dnů a sedmnáct hodin od doby, kdy Edward splnil naši dohodu.
Pět měsíců od doby, kdy jsme naposled slyšeli o nebo viděli Victorii.
Provdala jsem se za Edwarda 3. března 2006.
Upírem jsem se měla stát rovněž 3. března.
Victoria, doufáme, je mrtvá. Ale hluboko uvnitř vím, že má naděje je klam.
Za pár hodin:
Uběhlo několik hodin od doby, co jsem se ocitla v Chicagu, v roce 1918.

První kapitola Nového měsíce

6. března 2008 v 17:15 Twilight Series → Nový měsíc
Oslava (kapitola tu není celá,pokud ji chtete napište do komentářů)
Byla jsem si na devadesát devět celých devět procent jistá, že sním.
Důvody k tomu, že jem si byla tak jistá, byly zaprvé tyto, stála jsem pod jasnými paprsky slunečního světla - oslnivě jasného slunce, které nikdy nesvítí v mém příšerném rodném městě ve Forks, ve Washingtonu - a za druhé jsem se dívala na moji babičku Marii. Babička zemřela už před šesti lety, takže to byl spolehlivý důkaz ohledně mé teorii snu.
Babička se moc nezměnila; její obličej vypadal zrovna tak, jak jsem si ho pamatovala. Pokožku měla jemnou a vrásčitou, pokrčenou do nesčetných maličkých vrásek, která zlehka přiléhala na kosti pod ní. Jako sušená meruňka, ale s chomáčkem hustých bílých vlasů, který vyčníval jako oblak okolo ní.
Naše ústa - její seschlá vráskami - se roztáhla v ten samý překvapený poloúsměv v tu samou chvíli. Vypadá to, že nečekala, že mě ještě uvidí. Chystala jsem se jí položit otázku; měla jsem jich tak moc - Co dělá tady v mém snu? Co měla za lubem v posledních šesti letech? Je taťka v pořádku, a dokáží najít jeden druhého, a kde všude byli? - ale otevřela ústa, když já také, a proto jsem ji nechala začít. Také se zarazila, a potom jsem se obě usmáli v nepatrné rozpačitosti.
"Bello?"

Příběh v pozadí Nového měsíce

6. března 2008 v 17:09 Twilight Series → Nový měsíc
Psát pokračování bylo velice odlišnou zkušeností než samotné psaní příběhu. Tedy přinejmenším alespoň pro mě.
Pokud jste četli Příběh v pozadí Stmívání, potom víte, že jsem nezamýšlela napsat román nebo začít kariéru jako spisovatel. Jen jsem si sepisovala příběh pro mé osobní potěšení, nechala jsem ho vyvíjet, a to mě dovedlo, tam kam mě to dovedlo. Žádný tlak, prostě zábava.
První pokračování, které jsem napsala ke Stmívání - Forever Dawn(Navždy svítání) - bylo většinou totožné. Zaprvé neplánovala jsem pokračování o nic víc, než jsem plánovala napsání samotné knihy. Původně mělo Stmívání jasněji vyrýsováno konec. Ale, když skončilo, začala jsem psát epilogy. Po té co jsem napsala tři epilogy - všechny měli více než 100 stran - uvědomila jsem si, že nejsem ochotná přestat psát o Belle a Edwardovi. Jeden z těchto epilogů se přeměnil ve Forever Dawn.
(Lidé se mě často ptají, jestli hodlám Forever Dawn publikovat. Odpověď je ne. Kvůli jedné věci, není to skvělé - na některých místech je to naprosto trapné. Nicméně něco z jejího obsahu poslouží jako volný nástin pro knihu čtvrtou, takže vám také nemůžu říct, co se v ní odehrálo.)
Byla jsem okolo třísté stránky Forever Dawn, když se můj život obrátil vzhůru nohama. Stmívání bylo publikováno. Lidé četli, co jsem napsala. Konkrétněji, dospívající si četli, co jsem napsala. Bezděčně jsem napsala román pro dospívající. Pochopila jsem dost rychle, že se Forever Dawn neřídí pravidly pro mladé čtenáře. Protože jsem se zamotala do příběhu, nakonec jsem Forever Dawn dokončila, i když jsem věděla, že nikdy nespatří denní světlo; dala jsem ji mé starší sestře jako dárek k narozeninám. A potom jsem začala pracovat na opravdovém pokračování.

Příběh v pozadí Stmívání

6. března 2008 v 17:05 Twilight Series → Stmívání
Stephenie Meyerová: Dostala jsem spoustu otázek ohledně toho, jak jsem přišla na příběh Stmívání. Možná tímto činem sprovodím ze světa svou stránku FAQ, ale tady je celý příběh.
Znám přesné datum, kdy jsem začala psát Stmívání, protože to byl rovněž první den hodiny plavání pro moje děti. Takže s určitostí mohu říct, že to celé začalo 2. června 2003. Do té doby jsem nenapsala nic kromě několika kapitol (k jiným příběhům), ve kterých jsem nikdy nepokračovala dál, a vůbec nic od narození mého prvního syna, o šest let dříve.

Navždy svítání - info

6. března 2008 v 17:04 Twilight Series → Navždy svítání
Forever Dawn (Navždy svítání)
Forever Dawn je kniha, která přímo navazuje na Stmívání, autorka ji napsala ještě v době, kdy netušila, že její první kniha bude tak nesmírně úspěšná. Tato kniha nebude nikdy publikována(pokud je známo, četla ji pouze Stephenie a její sestra), protože si Stephenie Meyerová uvědomila, že její kniha se poněkud nehodí pro náctileté čtenáře a začala proto psát Nový měsíc.

Navždy svítání

6. března 2008 v 17:01 Twilight Series → Navždy svítání
Navždy svítání
Pro více informací čti: Twilight Series → Nový měsíc → Příběh v pozadí Nového měsíce

Info - Půlnoční slunce

6. března 2008 v 16:52 Twilight Series → Půlnoční slunce
Půlnoční slunce: Edwardova verze Stmívání
Půlnoční slunce je ukázkový příklad - cvičení - v povahovém vývoji, které se mi vymklo z rukou(stejně jako většina z mých projektů).
Zatímco jsem odkládala nějaké reálné práce s editováním (Já jsem vždy na vrcholu kreativity, když něco odkládám) začala jsem přemýšlet, jak by se četla první kapitola Stmívání, kdyby byla napsána v Edwardově pohledu. Je to toho o tolik víc v jeho podobě příběhu, než je v Bellině první kapitole. Konec konců, Bella pouze ví, že neuvěřitelně nádherný kluk, který se na ni podivně dívá. Naopak Edward je sužován jedním z většiny momentů jeho velmi dlouhém životě! Nejdříve je tu šok a frustrace, že není schopen číst Belliny myšlenky, potom divoká, zrůdná reakce na její vůni, následovaná neuvěřitelným vynaložením sebekontroly, která si zvolí ji nezabít... Jeho verze Bellina prvního dne ve Střední škole ve Forks je tisíckrát vzrušující než její vlastní.