close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Půlnoční slunce, 1.část

28. února 2008 v 17:33 |  Twilight Series → Půlnoční slunce
Edwardův příběh od Stephenie Meyerové, stojí za přečtení.

První pohled


Toto je ta část dne, kdy jsem si přál, abych byl schopný spánku.

Střední škola.

Nebo spíš očistec je to správné slovo? Jestliže existoval nějaký způsob, jak si odpykat své hříchy, tak se mu to tady v jisté míře přibližovalo. Nuda nebyla něčím, co jsem si sám vybral, a proto se každý den zdál nemožnější a jednotvárnější než ten předešlý.

Měl jsem za to, že tohle je má podoba spánku - tedy pokud by se spánek dal popsat jako nezáživný stav mezi aktivními obdobími.

Nepřetržitě jsem zíral na pukliny v omítce ve vzdáleném rohu a představoval jsem si v nich tvary, které tam ve skutečnost nebyly. Tohle je jeden ze způsobů, jak přestat vnímat hlasy, které uvnitř mé hlavy působily jako vytrysknutí proudu řeky.

Několik stovek z těchto hlasů jsem ignoroval kvůli tomu, že mě nudily.

Když přicházeli lidské myšlenky, vybavoval jsem si vše, i to co se stalo předtím a bylo toho poměrně dost.

Dnes se všichni kolem zabývali triviálním dramatem, a to novým přírůstkem do malého počtu studentů. Chvilku mi zabralo, než jsem se jimi přehrabal. Spatřil jsem nový obličej, který se opakoval v myšlence za myšlenkou, z každého úhlu. Jen normální lidská holka. Vzrušení nad jejím příchodem bylo nudně předvídatelné - stejně jako když probudíte zvědavost dítěte lesklým předmětem. Polovina natěšených kluků si už představovala sama sebe, jak s ní chodí a to jenom kvůli tomu, že pro ně byla něčím novým na pohled. O to víc jsem se snažil, abych jejich myšlenky přestal vnímat.

Pouze čtyři hlasy jsem blokoval spíše ze zdvořilosti než z nechuti: mou rodinu, mé dva bratry a dvě sestry, kteří už byli tak zvyklí na nedostatek soukromí v mojí přítomnosti, že to jen zřídka dávali najevo.

Poskytoval jsem jim co nejvíc soukromí, tolik kolik jsem jim jen mohl poskytnout. Když jsem se tomu mohl vyhnout, snažil jsem se je neposlouchat.

Můžu se pokoušet jak chci, ale přes to já stále…vím.

Rosalie myslela, jako obyčejně, na sebe. Zachytila obraz svého profilu v odrazu něčích brýlí, a dumala nad vlastní dokonalostí. Rosaliiny myšlenky byly mělkým jezírkem pouze s několika překvapeními.

Emmett zuřil kvůli wrestlingovému zápasu, kterým se zabýval společně s Jasperem během noci. Sebral bych všechnu jeho omezenou trpělivost a vyčkal bych, až skončí školní den, abych připravil odvetu. Opravdu u Emmettových myšlenek jsem si nikdy nepřipadal vlezlý, protože on si nikdy nemyslel nic, co by pak nepověděl nahlas ostatním anebo to, co by před nimi neuskutečnil. Trochu jsem se cítil vinen, kvůli čtení myšlenek ostatních, protože jsem tušil, že jsou tam i věci, o kterých si nepřejí, abych se je dozvěděl. Jestli Rossaliiny myšlenky byly mělkým jezírkem, tak potom ty Emmettovy byly jezerem bez jediného stínu, zrcadlově čisté. A Jasper…trpěl. Potlačil jsem povzdech.

Edward. Alice pomyslela na moje jména a hned tak získala moji pozornost. Bylo to to samé, jako kdyby moje jméno vyslovila nahlas. Byl jsem šťastný, že mé jméno už naštěstí vyšlo z módy, protože bylo otravné, že pokaždé, když někdo pomyslel na jakéhokoli Edwarda, moje hlava se k tomu člověku automaticky otočila.

Tentokrát se má hlava neotočila. Alice a já jsme byli velmi dobří v těchto soukromých rozhovorech. Jen zřídka nás u nich někdo chytil. Oči jsem stále upíral na pukliny v omítce.

"Jak je na tom?", zeptala se mě Alice.

Zamračil jsem se, jen maličká změna nastala na mých ústech. Nic takového, co by upoutalo pozornost druhých. Vlastně bych se jednoduše mohl mračit jen tak z nudy. Alicin mentální tón mě okamžitě znepokojil, viděl jsem v její mysli, že sleduje Jaspera periferním zrakem. Je tady nějaké nebezpečí? Zkoumala blízkou budoucnost, přeskakujíc jednotvárné vize a hledala příčinu mého zamračeného pohledu.

Pomalu jsem pootočil hlavu doleva, stále pozorujíc čáry na stěně, povzdychnul jsem si a pak se otočil zpátky doprava, zpátky k puklinám na stěně. Pouze Alice věděla, že jsem zakroutil hlavou.

Uklidnila se. Dej mi vědět, až se to stane příliš hrozným.

Upřel jsem oči na chvilku na strop a pak zase zpátky dolů.

Děkuji, že to děláš.

Byl jsem rád, že jsem nemohl odpovědět nahlas. Co bych jí tak asi řekl? "Potěšení je na mojí straně?" To by asi těžko byla pravda. Netěšilo mě poslouchat Jasperovo usilovné snažení. Bylo vážně nezbytné, abychom tak experimentovali? Nebylo by bezpečnější připustit si, že možná nikdy nebude schopen zvládnout svou žízeň tak jako zbytek z nás a neposune mezní hranice. Proč flirtovat s katastrofou?

Byly to už dva týdny od našeho posledního loveckého výletu. Pro nás ostatní to nebylo zas až tak nesmírně těžké období. Tu a tam trochu nepohodlné - obzvlášť když člověk přišel až příliš blízko, zejména pokud vítr foukal špatným směrem. Ale lidi jen výjimečně přišli příliš blízko k nám. Jejich instinkty jim napovídali to, co by jejich rozum nikdy nepochopil a to to, že jsme nebezpeční.

Jasper byl právě teď velice nebezpečný.

V ten okamžik, malá holka na kraji jednoho z nejbližších stolů pohlédla k nám, přestala si povídat se svou kamarádkou. Pohodila při tom svými krátkými, světlými vlasy, které si prohrábla prsty. Radiátory přivanuly přímo naším směrem její vůni. Už jsem si zvykl na pocit, který doprovázel ucítění lidské vůně - na suchou řezavou bolest v hrdle, na pocit prázdného žaludku, touhy ho naplnit, na automatické napnutí svalů, na nadměrné proudění jedu v ústech…

To vše bylo zcela normální, obvykle jednoduché to ignorovat. Bylo to pro Jaspera obtížnější jen teď, s pocity silnějšími, dvakrát takovými, sledoval jsem jeho reakci. S dvojnásobnou žízní lépe řečeno, než jakou mívám já.

Jasper nechal své představy, aby od něj odešly. Představoval si to - představoval si sám sebe, jak vstává ze svého sedadla nacházejícího se vedle Alice a chystá se postavit vedle té malé holky. Přemýšlel o tom, že se k ní nakloní, jako kdyby jí chtěl zašeptat do ucha a nechá své rty dotknout se křivky na jejím krku. Představoval si, jak by cítil horké proudění tepu pod její jemnou pokožkou, pod svými ústy…

Kopl jsem do jeho židle.

Na okamžik se setkal s mým upřeným pohledem, a pak se podíval dolů. Mohl jsem si vyslechnout pocit hanby a vzpurné války v jeho hlavě.

"Mrzí mě," zamručel Jasper.

Pokrčil jsem rameny.

"Ty bys nic neudělal," zašeptala k němu Alice, utěšující tak jeho mrzutost. "Mohla jsem to vidět."

Potlačoval jsem ušklíbnutí, kterým bych prozradil její lež. Měli jsme složitou dohodu, Alice a já. Není snadné mít schopnost čtení myšlenek nebo vidění vizí z budoucnosti. Oba jsme byli těmi, kteří byli jeho reakcí mimořádně zaskočeni. Chránili jsme si však tajemství navzájem.

"Trošku pomáhá, pokud na ni myslíš jako na člověka," tvrdila Alice svým vysokým melodickým hlasem příliš rychle, než aby tomu lidské uši rozuměly, kdyby nějaké, které jsou dost blízko, poslouchaly. "Jmenuje se Whitney. Má malou sestřičku, kterou má strašně ráda. Její matka pozvala Esme na zahradní večírek, pamatuješ si?"

"Já vím, kdo to je," řekl Jasper úsečně. Odvrátil svůj upřený pohled a zíral ven z jednoho z malých oken, které byly rozmístěny pod okapy podél dlouhé místnosti. Důrazně tak ukončil rozhovor.

On dnes musí jít na lov. Bylo absurdní, abychom takhle riskovali, abychom úmorně zkoušeli jeho odolnost, abychom tím tak upevňovali jeho schopnost snášet utrpení. Jasper by měl rozumně přijmout svá omezení a v hloubi duše na nich pracovat. Jeho dřívější návyky nebyly vhodné pro náš životní styl, neměl by dále pokračovat tímto způsobem.

Alice si tiše povzdychla a vstala, zároveň s tím si vzala svůj podnos s jejím jídlem - rekvizitami - a zanechala Jaspera o samotě. Věděla, kdy už Jasper má dost jejího povzbuzení. I když u Rosalie a Emmetta bylo zjevnější vše okolo jejich vztahu, byla to Alice s Jasperem, kteří navzájem poznali v jakém rozpoložení se ten druhý nachází, stejně jako věděli to, v jakém rozpoložení jsou oni sami. Jako kdyby také dovedli číst myšlenky - ale pouze jeden druhému.

Edward Cullen.

Bezděčná reakce. Otočil jsem se po zvuku mého jména k bytosti, která ho vyslovila, třebaže to neudělala nahlas, jen na něj pomyslela.

Nepatrnou chvilku moje oči hledaly dvojici doširoka rozevřených, čokoládově hnědých lidských oči, které se nacházeli v bledém srdcovitě tvarovaném obličeji. Poznal jsem tu tvář, ačkoli já sám jsem ji nikdy předtím nespatřil. Dnes byla tím nejdůležitějším v každé lidské mysli. Nová studentka, Isabella Swanová. Dcera náčelníka městské policie, který ji sem přivedl, aby tu s ním díky nějaké nepředvídatelné situaci bydlela. Bella. Tak opravuje každého, kdo použije celé její jméno…

Otráveně jsem se odvrátil. Sekundu mi trvalo, než jsem si uvědomil, že ona nebyla tou, která pomyslela na moje jméno.

Samozřejmě, ona už drtila Cullenovi. Slyšel jsem její první myšlenky, které neustávaly.

Teď jsem poznal "hlas" Jessicy Stanleyové - do té doby mě věčně otravovala tím svým vnitřním švitořením. Jaká to byla úleva, když překonala svou nemístnou bláznivou lásku. Bylo skoro nemožné, abych unikl jejímu stálému směšnému malování vzdušných zámků. V té době jsem si přál to, abych jí mohl přesně vysvětlit, co by se mohlo přihodit s mými rty a zuby za nimi, kdybych se někdy dostal blízko k ní. To by umlčelo ty její protivné představy. Pomyšlení na její reakci mi skoro vytvořilo úsměv.

K ničemu není, aby se jí zabývali. Jessica pokračovala. Doopravdy není ani příliš hezká. Nevím, proč na ní Eric tak často zírá…nebo Mike.

Vnitřně sebou trhla při posledním jménu. Její nové pobláznění, všeobecně oblíbený Mike Newton, si ji naprosto nevšímal. Ale vypadá to, že si všímá té nové dívky. Znovu jako to dítě s lesknoucím se předmětem.Takhle průměrně komentovaly její přednosti Jessičiny myšlenky, ačkoli navenek byla k nově příchozí přátelská, když ji objasňovala všeobecně známá fakta týkající se mé rodiny. Ta nová studentka se na nás musela zeptat.

Dnes se na mě taky všichni dívají. Pomyslela si Jessica samolibě stranou. Není to štěstí, že Bella má společně se mnou dvě hodiny…Můžu se spolehnout na to, že se mě Mike bude chtít zeptat, co ona -

Snažil jsem si hlavu zablokovat před tím hloupým přízemním bezvýznamným brebentěním, které mě dohánělo k šílenství.

"Jessica Stanleyová poskytuje té nové Swanové veškeré špinavé prádlo o Cullenově klanu." zamumlal jsem na rozptýlení Emmettovi.

S výdechem se pro sebe zasmál. Doufám, že jí to podává dobře, pomyslel si.

"Lépe řečeno bez fantazie, ve skutečnosti jsou to jen bezvýznamné narážky na skandály. Ani trochu hrůzostrašně. Maličko jsem zklamaný."

"A ta nová dívka? Je z těch pomluv také zklamaná?" Poslouchal jsem, abych uslyšel, co si tato nová dívka, Bella, myslí o Jessičiných výmyslech. Co si představovala, když hleděla do neznáma, o rodině mající křídově bledou pokožku, že by bylo všeobecně lepší se nám vyhýbat?

Byla to trochu povinnost znát její reakci. Choval jsem se jako pozorovatel, zatímco jsem se snažil zachytit, více slov vztahující se k mé rodině. Abych nás ochránil. Kdyby někdo někdy pojal podezření, mohl jsem nás včas varovat a nenuceně vyklidit pole. To se čas od času přihodilo - nějaký člověk s aktivní představivostí by v nás mohl spatřit podobnou charakterizaci známou z knih nebo z kina. Obvykle ji získali špatnou, ale pak bylo stejně lepší se přestěhovat na nějaké nové místo, než riskovat podrobné zkoumání. Velmi, velmi vzácně, by někdo mohl uhodnout pravdu. My jim však nedali příležitost, aby si mohli ověřit svou hypotézu. Jednoduše jsme zmizeli, bylo to lepší než zanechat hrůzu nahánějící vzpomínku…

Nic jsem neslyšel, i když jsem zablokoval pozornost pošetilého vnitřního monologu Jessicy, který pokračoval a rozplýval se. Bylo to jako kdyby vedle ní nikdo neseděl. Jak zvláštní, nepřesunula se ta dívka? Nezdá se mi až zas tak pravděpodobné, že Jessica pořád blábolí pro sebe. Vyvedený z míry jsem si ověřoval své tušení. Ověřoval jsem si to, co mi moje mimořádné "slyšení" říkalo - a to nebylo něco, co jsem někdy předtím udělal.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama