close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

První kapitola Zatmění

28. února 2008 v 18:14 |  Twilight Series → Zatmění
Upozorňuji, že kapitola zde neni celá...

Ultimátum

Přejížděla jsem prsty přes stránku, cítila jsem důlky tam, kde přitlačil perem na papír tak silně, že jej málem promáčkl. Dokázala jsem si ho představit psát to - jak škrábal ten rozzlobený dopis svým kostrbatým písmem, prosekával se řádkem za řádkem, když slova vyšla špatně, možná dokonce přelomil pero ve své příliš velké ruce; to by vysvětlovalo inkoustové cákance. Dovedla jsem si představit tu frustraci, jeho černé obočí se stáhlo a zvrásňovalo jeho čelo. Kdybych tam byla, možná bych se smála. Nezpůsob si mozkové krvácení, Jacobe, řekla bych mu. Prostě se vymáčkni.

Smání se byla ta poslední věc, kterou jsem cítila, že teď dělám, zatímco jsem četla slova, která jsem si už pamatovala. Jeho odpověď na můj úpěnlivý dopis - který přešel od Charlieho přes Billyho k němu, přesně jako druhá třída, jak na to poukázal - nebyla žádným překvapením. Znala jsem podstatu toho, co bude řečeno předtím, než jsem jej otevřela.

Co bylo překvapující, bylo jak moc mě každé přeškrtnutí řádku ranilo - jako kdyby smysl dopisu měl vystřižené kraje. Víc než to, za každým rozzlobeným začátkem se skrývala obrovská tůň utrpení; Jacobova bolest mě zraňovala víc než vlastní.

Zatímco jsem nad tím přemýšlela, zachytila jsem nezaměnitelnou vůni čadícího hořáku vycházející z kuchyně. V jiném domě ta skutečnost, že někdo kromě mě vaří, by možná nebyla důvodem k panice.

Strčila jsem ten pomačkaný papír do mé zadní kapsy a běžela, stihla jsem to za pět minut dvanáct.

Sklenice špagetové omáčky, kterou dal Charlie do mikrovlnky, byla pouze na své první otáčce, když jsem trhem otevřela dvířka a vytáhla ji.

"Co jsem udělal špatně?" dožadoval se Charlie.

"Měl jsi nejdřív sundat víčko, tati. Kov je nevhodný pro mikrovlnky." Rychle jsem odstranila víčko, zatímco jsem mluvila, nalila polovinu omáčky do misky a potom vložila misku dovnitř mikrovlny a sklenici dala zpátky do ledničky; nastavila čas a zmáčkla start.

Charlie sledoval moje úpravy s našpulenými rty. "Udělal jsem nudle správně?"

Podívala jsem se na pánev na sporáku - původce vůně, která mě zalarmovala. "Míchání pomáhá," řekla jsem klidně. Našla jsem lžíci a pokusila se odškrábnout rozbředlý flák, který byl připálený na dně.

Charlie si povzdychnul.

"Kvůli čemu to všechno je?" zeptala jsem se ho.

Zkřížil si ruce na hrudi a zíral ven zadními okny na déšť. "Nevím, o čem mluvíš," zabručel.

Byla jsem zmatená. Charlie vaří? A co znamená ten nevrlý postoj? Edward tu ještě nebyl; obvykle si můj táta šetřil tenhle druh chování pro mého kluka, dělal, co mohl, aby ilustroval téma "nevítaný" s každým slovem a postojem. Charlieho snaha byla zbytečná - Edward věděl přesně, co si můj táta myslí bez té ukázky.

Slovo kluk mě hryzalo uvnitř tváře s povědomým napětím během toho, co jsem míchala. To nebylo to správné slovo, vůbec ne. Potřebovala jsem něco expresivnějšího pro věčný závazek… Ale slova jako osud a úděl zněla sentimentálně, když je použijete v neformálním rozhovoru.

Edward měl na mysli jiné slovo, a to slovo bylo příčinou napětí, které jsem cítila. Cítila jsem se nesvá jen se za to považovat.

Snoubenka. Fuj. Roztřásla jsem nad tou myšlenkou.

"Přehlédnula jsem něco? Od kdy děláš večeři?" zeptala jsem se Charlieho. Těstovinová hrouda se pohupovala ve vařící vodě, když jsem do ní dloubla. "Nebo se snažíš udělat večeři, měla bych říct."

Charlie pokrčil rameny. "Neexistuje žádný zákon, který říká, že nemůžu vařit ve svém vlastním domě."

"To bys měl vědět," odvětila jsem, zakřenila se, když jsem si prohlížela odznak připíchnutý na jeho kožené bundě.

"Cha. Dobrý." Vysoukal se z bundy, jako kdyby mu můj pohled připomněl, že ji má stále na sobě, a pověsil ji na háček rezervovaný pro jeho výzbroj. Jeho opasek na zbraň byl už pověšen na místě - necítil potřebu nosit jej na služebnu po několik týdnů. Nebyly tu už znepokojivá mizení, která by sužovala malé městečko Forks ve Washingtonu, už žádné zahlédnutí obrovských tajuplných vlků ve stále deštivých lesech…

Mlčky jsem dloubla do nudlí, odhadovala, že Charlie by se vyhnul mluvení o něčem, co ho zatěžovalo v jeho volném čase. Můj táta nebyl mužem mnoha slov a to úsilí, které vložil do snahy připravit večeři u stolu se mnou, ozřejmilo, že v jeho mysli je netypická číslice slov.

Stále jsem se letmo dívala na hodiny - něco, co jsem dělala každých pár minut kolem toho času. Míň než půl hodiny zbývalo.

Odpoledne byly ty nejtěžší části mého dne. Od doby co mě můj někdejší nejlepší kamarád (a vlkodlak) Jacob Black prásknul ohledně motorky, na které jsem jezdila potají - zrada, kterou vymyslel , abych dostala domácí vězení tak, abych nemohla trávit čas s mým klukem (a upírem) Edwardem Cullenem, - Edward měl dovoleno mě navštívit pouze od sedmy do devíti třiceti odpoledne, vždy uvnitř hranic mého domova a pod dozorem tátova neustále rozmrzelého pohledu.

Tohle bylo vystupňování z předešlého, nepatrně méně přísného domácího vězení, které jsem si vysloužila za nevysvětlitelné třídenní zmizení a jednu epizodu skákání z útesů do vody.

Samozřejmě že jsem stále viděla Edwarda ve škole, protože neexistovalo nic, co by s tím Charlie mohl udělat. A potom taky Edward trávil téměř každou noc v mém pokoji, ale Charlie si toho nebyl přesně vědom. Edwardova schopnost snadno a tiše prolézt mým oknem ve druhém patře byla skoro téměř užitečná jako jeho schopnost číst Charlieho mysl.

Ačkoli odpoledne bylo jediné období, které jsem trávila pryč od Edwarda, stačilo to, abych byla neklidná, a hodiny se vždycky vlekly. Nicméně jsem snášela svůj trest bez stížností, protože - kvůli jedné věci - jsem věděla, že jsem si jej zasloužila a - kvůli druhé - protože jsem nemohla snést, že bych tátovi ublížila tím, že bych se teď odstěhovala, když mnohem trvalejší odloučení se vznášelo, neviditelné pro Charlieho, tak blízko na mém obzoru.

Můj táta se posadil ke stolu se zabručením a rozprostřel si tam vlhké noviny; během vteřiny zamlaskal nesouhlasem.

"Nevím, proč čteš noviny, tati. Pouze tě to vytáčí."

Nevšímal si mě, žehral nad papírem ve svých rukou. "Tohle je to, proč každý chce žít v malém městě! Absurdní."

"Čím se teď velká města provinila?"

"Seattle kandidoval do sněmovny vražd v zemi. Pět nevyřešených vražd za poslední dva týdny. Dokážeš si představit, že bys tak žila?"

"Myslím si, že Phoenix je momentálně výšeji na soupisu vražd, tati. Žila jsem tak." A nikdy jsem nepřiblížila tomu, abych se stala zavražděnou obětí, dokud jsem se nepřestěhovala do jeho bezpečného městečka. Ve skutečnosti jsem byla stále na několika soupisech napadení… Lžíce v mých rukou se zatřásla, díky tomu se voda zachvěla.

"Tak, že ses mi dostatečně nevěnovala,"řekl Charlie.

Vzdala jsem záchranu večeře a usadila se, abych ji naservírovala; musela jsem použít nůž na steaky, abych uřezala porci špaget pro Charlieho a potom pro sebe, zatímco se díval s rozpačitým pohledem. Charlie si nandal svou porci omáčky a dal se do jídla. Zamaskovala jsem svůj vlastní chumel tak dobře, jak jsem mohla a následovala jeho příklad bez přílišného nadšení. Na chvíli jsme jedli mlčky. Charlie dosud zběžně prohlížel noviny, takže jsem zvedla svou hodně zneužívanou kopii Na větrné hůrce z místa, kde jsem ji tohle ránu u snídaně nechala a snažila se ztratit v Anglii na přelomu století, zatímco jsem čekala na to, až začne mluvit.

Byla jsem právě u části, kdy se Heathcliff vrací, když si Charlie odkašlal a hodin noviny na zem.

"Máš pravdu," řekl Charlie. "Měl jsem pro to úsilí důvod." Zamával vidličkou nad lepkavou pomazánkou. "Chtěl jsem s tebou mluvit."

Položila jsem knihu stranou; vazba byla tak zničená, že se sesunula na rovno na stůl. "Mohl jsi se prostě zeptat."

Přikývnul, jeho obočí se stáhlo. "Jo. Budu si to pro příště pamatovat. Myslel jsem si, že když ti dám volno od dělání večeře mohlo by tě to obměkčit."

Zasmála jsem. "To zafungovalo - tvoje kuchařské dovednosti mě udělaly měkkou jako cukroví Marshmallow. Co potřebuješ, tati?"

"No, vlastně se to týká Jacoba."

Ucítila jsem, že můj obličej ztuhl. "A co je s ním?" zeptala jsem se skrz ztuhlé rty.

"Klid, Bells. Vím, že jsi stále rozčilená, že tě prásknul, ale byla to správná věc. Začal být zodpovědný."

"Zodpovědný," zopakovala jsem kousavě, obrátila oči v sloup. "Správně. Takže, co je s Jacobem?"

Přirozená otázka se zopakovala uvnitř mé hlavy, určitě ne bezvýznamná.

Co je s Jacobem? Co bych měla s ním dělat? Můj někdejší nejlepší kamarád, který byl teď... co? Můj nepřítel? Zarazila jsem se.

Charlieho obličej byl náhle opatrný. "Nenaštvi se na mě, ano?"

"Naštvat?"

"No, vlastně se to týká taky Edwarda."

Moje oči se zúžily.

Charlieho hlas zdrsněl. "Nechal jsem ho v domě, viď?"

"To ano" připustila jsem. "Na krátké periody času. Samozřejmě, mohl jsi mi taky tu a tam dovolit odejít ven z domu na krátké periody." Pokračovala jsem - pouze žertem; věděla jsem, že jsem byla doma uvězněná po celý den během školního roku. "Nedávno jsem to uměla."

"No, to je podoba toho, kam jsem tímhle směřoval…" A pak se Charlieho tvář roztáhla do neočekávaného širokého úsměvu; na vteřinu vypadal o dvacet let mladší.

Spatřila jsem nejasný záblesk možnosti v tom úsměvu, ale pomalu jsem pokračovala. "Jsem zmatená, tati. Mluvíme o Jacobovi, Edwardovi nebo o mém domácím vězení?"

Úsměv znovu zablýsknul. "Tak nějak o všech třech."

"A jak spolu souvisí?" zeptala jsem se obezřetně.

"Dobře." povzdechl si, pozvedl ruce jakoby kapituloval. "Takže si myslím, že si možná zasloužíš podmíněné propuštění za dobré chování. Na teenagera jsi úžasně nehádavá."

Můj hlas a obočí vyletěly nahoru. "Vážně? Jsem volná?"

Odkud to pochází? Byla jsem si jistá, že se budu pod domácí vazbou, dokud se doopravdy neodstěhuji a Edward si nevšiml žádného váhání v Charlieho myšlenkách…

Charlie zvedl nahoru jeden prst. "Podmínečně."

Nadšení zmizelo. "Skvělé," zabručela jsem.

"Bello, tohle je větší měrou prosba než požadavek, ano? Jsi volná. Ale doufám, že využiješ té svobody... rozumně."

"Co to znamená?"

Znovu si povzdychl. "Vím, že jsi přesvědčená strávit všechen svůj čas s Edwardem---"

"Trávím čas taky s Alicí," poznamenala jsem. Edwardova sestra neměla žádné hodiny návštěv; přicházela a odcházela, jak se jí líbilo. Charlie byl tmelem v jejích schopných rukách.

"To je pravda," řekl. "Ale máš jinší přátele kromě Cullenů, Bello. Nebo jsi to měla ve zvyku."

Zírali jsme jeden na druhého na dlouhý okamžik.

"Kdy jsi naposled mluvila s Angelou Weberovou?" vypálil na mě.

"V pátek u oběda," odpověděla jsem bezprostředně.

Před Edwardovým návratem mí kamarádi ze školy se polarizovali na dvě skupiny. Ráda jsem pomýšlela na tyhle skupiny jako na dobro versus zlo. Nás a je to šlo taky. Dobří lidé byla Angela, její stálý kluk Ben Cheney a Mike Newton; ti tři mi všichni velmi šlechetně odpustili za to šílení, když Edward odešel. Lauren Malloryová byla zlým středem jejich strany, a téměř všichni ostatní, včetně mojí první kamarádky ve Forks Jessiky Stanleyové, vypadali, že jsou ochotní se zapojit do jejího anti-Bella programu.

S Edwardem zpátky ve škole se dělící hranice stala ještě zřetelnější.

Edwardův návrat si vybral svou daň na Mikeově přátelství, ale Angela byla neochvějně věrná a Ben následoval její příklad. Navzdory přirozené averzi, kterou většina lidí cítila ke Cullenovým, Angela seděla svědomitě vedle Alice každý den u oběda. Po několika týdnech tam dokonce Angela vypadala spokojeně. Bylo těžké nebýt okouzlen Cullenovými - jakmile jim někdo dá šanci být okouzlující.

"Mimo školu?" zeptal se Charlie, dožadoval se zpátky mé pozornosti.

"Neviděla jsem nikoho mimo školu, tati. Domácí vězení, pamatuješ? A Angela má taky kluka. Je vždycky s Benem. Pokud jsem opravdu volná," doplnila jsem plná skepticismu, "Možná bychom mohli mít dvojrande."

"Dobře. Ale potom..." zaváhal. "Ty a Jake jste měli ve zvyku nedát jeden bez druhého ani ránu a teď---"

Přerušila jsem ho. "Můžeš se dostat k věci, tati? Jaké jsou tvé podmínky - přesně?"

"Nemyslím si, že bys ses měla vykašlat na všechny své další kamarády kvůli tvému klukovi, Bello," řekl přísným hlasem. "Není to hezké, a myslím si, že tvůj život by byl více vyvážený, kdybys v něm udržela i jiné lidi. Co se stalo minulé září…."

Trhla jsem sebou.

"No," řekl defensivně. "Kdybys měla ještě trochu života a zálib mimo Edwarda Cullena, nemuselo by to být takové."

"Bylo by to přesně takové," zamručela jsem.

"Možná, že ne."

"K věci?" Připomněla jsem mu.

"Využij svou novou svobodu a navštiv taky své další kamarády. Udrž to vyvážené."

Pomalu jsem přikývla. "Vyváženost je dobrá. Mám nějaké specifické časové kvóty, které mám splnit?"

Udělal obličej, ale zavrtěl hlavou. "Nechci to dělat komplikované. Jen nezapomeň na své kamarády..."

Bylo to dilema, už jsem s tím bojovala. Mí kamarádi. Lidi, které pro jejich vlastní bezpečnosti, nebudu moct znovu po své maturitě spatřit.

Takže, jaký je lepší postup? Strávit čas s nimi, když mohu? Nebo začít odloučení teď, aby to bylo víc pozvolnější? Zachvěla jsem se nad představou druhé možnosti.

"...Obzvláště na Jacoba," dodal Charlie předtím, než jsem stihla promyslet víc než to.

Větší dilema než to první. Chvilku mi trvalo najít ta správná slova. "Jacob možná bude …obtížný."

"Blackovi jsou takřka rodina, Bello," řekl znovu přísně a otcovsky. "A Jacob byl pro tebe velmi, velmi dobrý přítel."

"Vím to."

"Vůbec ti nechybí?" zeptal se Charlie frustrovaně.

Moje hrdlo se náhle zdálo opuchlé; musela jsem si dvakrát odkašlat předtím, než jsem odpověděla. "Ano, chybí mi," připustila jsem, stále jsem se dívala dolů. "Chybí mi hodně."

"Potom, proč je to obtížné?"

To nebylo něco, co jsem směla vysvětlit. Bylo to proti pravidlům pro normální lidi - lidské lidi jako já a Charlie - vědět o utajovaném světě plném mýtů a příšer, který potají existoval okolo nás. Věděla jsem všechno o tomhle světě - a byla jsem následkem tomu v nemalém množství potíží. Nehodlala jsem dostat Charlieho do těch samých potíží.

"S Jacobem tady je...konflikt," řekla jsem pomalu. "Konflikt ohledně záležitosti přátelství, myslím. Přátelství se vždy nezdálo dostačující pro Jakea." Rozmotávala jsem svou omluvu bez detailů, které byly pravdivé ale nedůležité, sotva klíčové v porovnání s faktem, že Jacobova vlkodlačí smečka prudce nenáviděla Edwardovu upíří rodinu - a tudíž taky i mě, když jsem měla přinejmenším v úmyslu připojit se k té rodině. To prostě nebylo něco, co bych s ním mohla vyřešit dopisem a on my nezvedal telefony. Ale můj plán osobně se dohodnout s vlkodlakem neudělal dobrý dojem na upíry.

"Není Edward připraven na trochu zdravé konkurence?" Charlieho hlas byl teď sarkastický.

Namířila jsem na něj temný pohled. "Není tu žádná konkurence."

"Zraňuješ Jakeovi city, když se mu takhle vyhýbáš. Byl by radši jen kamarád než nic."

Och, a teď jsem se já vyhýbala jemu?

"Jsem si docela jistý, že Jake nechce být vůbec kamarád." Slova mě pálila v ústech. "No takže kde jsi přišel na ten nápad?"

Charlie teď vypadal v rozpacích. "Ten podmět se možná objevil dneska s Billym…"

"Ty a Billy klevetíte jako staré ženské." stěžovala jsem si, divoce jsem bodala vidličkou do rosolovitých špaget na svém talíři.

"Billy se strachuje o Jacoba," řekl Charlie. "Jake právě teď prožívá krušné časy... Je deprimovaný."

Trhla jsem sebou, ale udržela jsem oči na hrudce.

"A pak jsi vždycky byla tak šťastná po tom, co jsi strávila den s Jakem." Povzdychl si Charlie.

"Jsem šťastná teď," zavrčela jsem nelítostně skrz zuby.

Kontrast mezi mými slovy tónem prolomil napětí. Charlie vybuchl smíchem a já se musela připojit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama