Leden 2008

Předmluva - Stmívání

31. ledna 2008 v 18:49 Twilight Series → Stmívání
Nikdy jsem moc nepřemýšlela nad tím, jak umřu - ačkoliv během posledních pár měsíců bych k tomu měla dostatek důvodů - ale i kdybych o tom přemýšlela, takhle bych si to nikdy nepředstavovala.

Zírala jsem bez dechu přes dlouhou místnost do tmavých očí lovce, který mi můj pohled přívětivě opětoval.

Bylo přece dobré zemřít, vyměnit svůj život za život člověka, kterého mám ráda. Dokonce šlechetné. To by mělo stát za uvážení.

Věděla jsem, že kdybych nikdy nepřijela do Forks, nemusela jsem teď čelit smrťi. Ale i když jsem byla tak vyděšená, přesto jsem toho rozhodnutí nedokázala litovat. Když vám život nabízí sen naprosto za hranicemi vašich největších očekávání, není rozumné truchlit, když nadejde jeho konec.

Lovec se přátelsky usmál a pomalým krokem se přiblížil, aby mě zabil.

Ukázka z knížky... Stmívání

31. ledna 2008 v 18:44 Twilight Series → Stmívání
"Došla jsem k názoru, že na tom nezáleží," zašeptala jsem.
"Že na tom nezáleží?" Jeho tón mě přiměl vzhlédnout - konečně jsem prolomila tu jeho počlivě udržovanou masku. Jeho obličej byl bevěřícný, jenom s náznakem hněvu, kterého jsem se obávala.
"Ne," řekla jsem tiše. "Nezáleží mi na tom, co jsi."
Do jeho hlasu vstoupil tvrdý, výsměšný tón. "Nevadí ti, jestli jsem monstrum? Jestli nejsem člověk?"
"Ne."
Zmlkl, zase e díval přímo před sebe. Jeho obličej byl pochmurný a chladný.
"Ty se zlobíš," vydechla jsem. "Neměla jsem nic říkat."
"Ne," odporoval, ale jeho tón byl stále stejně tvrdý jako jeho obličej. "Jsem rád, že vím co si myslíš - i když to, co si myslíš, je šílené.
"Takže se zase pletu?" provokovala jsem.
"To jsem neměl na mysli. ,Na tom nezáleží´!" citoval a skřípal přitom zuby.
"Mám pravdu?" vydechla jsem.
"Záleží na tom?"
Zhluboka jsem se nadechla.
"Vlastně ne." Odmlčela jsem se. "Ale jsem zvědavá." Můj hlas byl alespoň vyrovnaný.
Najednou se tvářil odevzdaně. "Na co jsi zvědavá?"
"Kolik je ti let?"
"Sedmnáct," odpověděl okamžitě.
"A jak dlouho je ti sedmnáct?"
Jeho rty se zkroutily, jak zíral na silnici. "Už nějakou dobu," připustil posléze.
"Dobře." Usmála jsem se, aměla jsem radost, že je ke mě pořád upřímný. Díval se na mě pozornýma očima, hodně jako předtím, když se bál, že upadnu do šoku. Věnovala jsem mu široký povzbudivý úsměv, a on se zamračil.
"Nesměj se - ale jak to, že můžeš vycházet ve dne?"
Stejně se zasmál. "Mýtus."
"Slunce tě nespálí?"
"Mýtus."
"Spíš v rakvi?"
"Mýtus." Na chvíli zaváhal a do jeho hlasu vstoupil podivý tón. "Nemůžu spát."
Chviličku mi to trvalo, než jsem to strávila. "Vůbec?"
"Nikdy," odpověděl a jeho hlas nevylo téměř slyšet. Otočil se a zamyšleně se na mě podíval. Prohlížel si mě svýma zlatýma očima a já jsem ztratila nit. Zírala jsem na něj, dokud se nepodíval jinam.
"Ještě si mi nepoložila tu nejdůležitější otázku." Jeho hlas byl teď tvrdý, a když se na mě znovu podíval, oči měl chladné.
Zamrkala jsem, stále omámená. "Která to je?"
"Nezajímá tě co jím?" zeptal se sarkasticky.
"Aha," zamumlala jsem, "tohle."
"Ano, tohle." Jeho hlas byl drsný. "Nechceš vědět jestli piju krev?"
Trhla jsem sebou. "No, Jacob o tom něco říkal."
"Co Jacob říkal?" zeptal se příkře¨
"Říkal, že vy... nelovíte lidi. Říkal, že vaše rodina by neměla výt nebezpečná, protože lovíte jenom zvířata."
"Říkal, že nejsme nebezpeční?" Jeho hlas byl hluboce skeptický.
"Ne přesně. Říkal, že byste neměli být nebezpeční. Ale Quileuté vás přesto nechtějí na své půdě, prý co kdyby."
Díval se dopředu, ale nedokázala jsem říct, jestli kouká na silnici nebo ne.
"Tak co, měl pravdu? O tom, že nelovíte lidi?" Snažila jsem se udržet svůj hlas co nejvyrovnanější.
"Quileuté mají dlouhou paměť," zašeptal.
Brala jsem to jako potvrzení.
"Ale nenech se tím ukolébat," varoval mě. "Dělají dobře, že si od nás udržují odstup. Pořád jsme nebezpeční."
"Nerozumím."
"Snažíme se," vysvětloval pomalu. "Jsme obvykle velmi dobrí v tom, co děláme. Někdy se dopouštíme chyb. Já například udělal chybu, když jsem si dovolil být s tebou o samotě."
"To je chyba?" Slyšela jsem smutek ve svém hlase, ale nevěděla jsem, jestli ho slyšel také.
"Velmi nebezpečná," zamumlal.
Pak jsme oba mlčeli. Sledovala jsem, jak se světlomety otáčejí v ohybech silnice. Pohybovaly se příliš rychle; nevypadalo to skutečně, spíš jako videohra. Byla jsem si vědoma, že čas ubíhá tak rychle jako černá silnice pod námi, a strašně jsem se bála, že už nikdy nebudu mít další šanci takhle s ním být - povídat si na rovinu, bez zábran. Jeho slova věstila konec, a já jsem se té představy děsila. Nemohla jsem promeškat animinutu z těch, které mi ještě zbývaly.
"Pověz mi víc," žádala jsem zoufale a nestarala jsem se co říká, jen jsem chtěla znovu slyšet jeho hlas.
Rychle se na mě podíval, udivený změnou mého tónu. "Co chceš vědět?"
"Pověz mi, proč lovíš zvířata místo lidí," navrhla jsem a hlas jsem měla stále zabarvený zoufalstvím. Uvědomila jsem si, že mám mokré oči, a potlačovala jsem smutek, který se mě snažil přemoct.
"Protože nechci být stvůra." Jeho hlas byl velmi tichý.
"Ale zvířata nestačí?"
Odmlčel se. "Nemůžu si být jistý, samozřejmě, ale přirovnal bych to k životě na tofu a sojovém mléku; říkáme si vegetariáni, to je takový náš malý vtip pro zasvěcené. Nedokážeme tím úplně nasytit hlad - nebo spíš žízeň. ale udržujeme se tím při síle, jsme dost silní na to, abychom odolali. Většinou." Jeho hlas nabral zlověstný nádech. "Někdy je to obtížnější než jindy."
"Teď je to pro tebe moc obtížné?" zeptala jsem se.
Povzdechl si. "Ano."
"Ale hlad nemáš," řekla jsem přesvědčeně - bylo to tvrzení, ne otázka.
"Proč si to myslíš?"
"Poznám ti to na očích. Říkala jsem ti, že mám teorii. Všimla jsem si, že lidi - muži obzvlášť - jsou podrážděnější, když mají hlad."
Zachechtal se. "Ty jsi všímavá, viď?"
Neodpověděla jsem; jenom jsem poslouchala zvuk jeho smíchu a zapisovala si ho do paměti.

Stmívání

31. ledna 2008 v 18:34 Twilight Series → Stmívání
Světem se šíří podivná nákaza. Je to jako epidemie, která smete všechno a všechny, která přeskakuje z osoby na osobu… Nikdy to neskončí. Je to posedlost… závislost…droga. Nikdo neunikne. Ta droga má jméno…Edward Cullen…

…kdo nepřečte, neuvěří…

...Stmívání. Kouzelný příběh o nebezpečné lásce mezi člověkem a upírem, která balancuje na ostří nože... Na jedné straně touha po blízkosti milované osoby, touha po životě... a na straně druhé...instinkty upíra, neodolatelná žízeň po krvi...touha zabít...
Dojemná upírská sága Stephanie Meyerové o sebezapření, zavrhnutí všeho přirozeného ve jménu lásky, která již po několika stránkách chytne za srdce a nepustí. Příběh, mířící k literární nesmrtelnosti, který se nesmazatelně zapisuje do srdcí mnoha čtenářů po celém světě.

Matematický...

31. ledna 2008 v 17:37 Vtipy
Matematickej...
Přijde učitel do třídy a řekne:
Tak děti tato místnost má 15m2, sluníčko sem svítí pod úhlem 20 stupňů, kolik mi je let?
Udivené děti otevřou pusu dokořán a neví.
Přihlásí se Pepíček a řekne:
48 let
Na to učitel řekne:
Jak jsi na to přišel Pepíčku?
Pepíček odpoví:
Já mám doma bratrance, kterému je 24 let a táta říká ze je napůl debil...

Metr mléka...

31. ledna 2008 v 17:36 Vtipy
Přijde chlapík do obchodu a řekne prodavačce:
Chci metr mléka.
Prodavačka aniž by dala něco najevo vezme metr, položí ho na pult a vylije podle něj mléko. Chlapík se na ni chvíli dívá a nakonec prohlásí:
Mě nenasereš - zabalit!

Mladý pošťák

31. ledna 2008 v 17:35 Vtipy
Udýchaný mladý pošťák příjde s důchodem k dědkovi a řiká:
Dědku! Už mě nebaví chodit každý měsíc za vámi na samotu 18 km od vesnice.
Dědek na to:
Moc mě neser! Nebo si objednám denní tisk!

Zvířátka jela na dovolenou a chovala se jako lidé...

31. ledna 2008 v 17:31 Vtipy
Zvířátka jela na dovolenou a chovala se jako lidé:
Lišák jel s milenkou...
Osel jel s manželkou...
Vůl s celou rodinou...
Kanec jel sám a čekal, která svině se k němu přidá...

Taky chodíte nakupovat kutilský potřeby?

31. ledna 2008 v 17:30 Vtipy
Přijde pán do obchodu a povídá:
Hřebíky!
A kolik?
Kolík si strč do prdele, já chci HŘEBÍKY!

Musite?

31. ledna 2008 v 17:28 Vtipy
Jede babka tramvají a nad ní stojí děda a pořád bubnuje holí do podlahy.
Babka už to nevydrží a povídá:
Musíte pořád třískat tou holí?
Musím, odpoví děda, já si připomínám, že mám vystoupit v Bubenči.
Já zase jedu na Malou Stranu a taky tady neuchcávám.

Dvě slepice...

31. ledna 2008 v 17:27 Vtipy
Haló, policie? Jel jsem autem a srazil jsem dvě slepice.
No, tak je položte na krajnici. Ať je další auta nerozmažou po vozovce.
No, rozumím. A co mám udělat s jejich motorkou?

Je mi to jedno

31. ledna 2008 v 17:26 Vtipy
Místo antikoncepčních tabletek jsem brala omylem několik let antidepresiva. Teď mám 9 dětí a je mi to úplně jedno.

Citáty o přátelství

18. ledna 2008 v 11:38 Týdení motta
Kdo hledá přítele bez chyby,zůstane bez přítele!
Přítel je člověk,který přichází tehdy,když už všichni odešli!
Když příteli věnuješ čas,nehleď na hodinky!
Ať jsi kdekoli,své přátele máš v srdci!
Přítel je ten, kdo o tobě ví všechno a přesto tě má rád..
Děláš-li si nové přátelé, nezapomínej na staré.
Povinností přítele je uhádnout starost druhého a vyjít mu vstříc dříve, než byl o to požádán.
Kdybychom psi naučili mluvit, ztratili bychom posledního přítele.
Falešný přítel je horší, než nepřítel, protože nepříteli se vyhýbáš, kdežto příteli věříš.
Opravdový přítel je ten, který vezme tvou ruku, ale dotkne se tvého srdce
Dat přátelství tomu, kdo chce lásku je jako dat chleba tomu, kdo umírá žízni.
Nikdy nevysvětlujte. Přátelé to nepotřebují a nepřátelé vám stejně neuvěří.
Kdyby měli všichni mí přátelé skočit z mostu, neskočil bych s nimi. Čekal bych na dně, abych je chytil.
Chovejme se ke svým přátelům tak, jak si přejeme, aby se oni chovali k nám.
Člověk umírá tolikrát, kolikrát ztratil přítele.
Přítel je ten, kdo o vás ví všechno a má vás pořád stejně rád.
Kdo opustí smutného přítele, není hoden, aby se někdy dělil s jeho radostí.
Není tak těžké za přítele umřít, jako najít takového, aby umírání stálo za to.
Kdo je přítel, miluje, ale kdo miluje, nemusí být přítelem. Přátelství je vždycky prospěšné, zatímco láska často zraňuje
Přátelé jsou lidé, kterým nevadí, zavoláte-li je třeba ve čtyři hodiny ráno.
Bez přátel není štěstí, ale bez neštěstí nepoznáme přátele.
Nevíš, kdo je tvým přítelem, pokud se s tebou neprolomí led.
Přítel všech - přítel nikoho.

Codex gigas

18. ledna 2008 v 11:36 → Různé
Codex gigas
Největší rukopisná kniha světa
Dílo bývá nazýváno Knihou knih nebo Knihovnou v jedné knize. Minulé věky ji právem označily superlativy jako Codex giganteus, Liber pergrandis, Gigas librorum či Codex gigas. První zmínky o Ďáblově bibli pocházejí z roku 1295, ale předpokládá se, že je asi o půl století starší. Byla nejspíš vytvořena okolo roku 1229 v prostředí malého benediktinského kláštera v Podlažicích u Chrudimi. Nedochovaly se však žádné doklady o jejím vzniku, autorovi či důvodu sepsání.
Kniha je to neobvyklá i na dnešní poměry; není divu že ve středověku byla považována za osmý div světa. Její dřevěné desky, potažené bělavou kůží s kovovým zdobením měří 920 x 510 x 22 mm. Váží úctyhodných 75 kilogramů. Obsahuje 320 pergamenových listů (640 stran) o průměrném formátu 890 x 490 mm; z neznámých důvodů však někdo 8 stránek vyřízl… Některé fólie tvoří dvoulisty a svou drsností a nepoddajností připomínají spíš kůži nahrubo preparovanou než zpracovanou do formy pergamenu. Soudí se, že k získání materiálu pro tak velkou knihu bylo zapotřebí kůží asi ze 150 -160 oslů. Původní desky byly při požáru v roce 1697 poškozeny a nahrazeny novými dřevěnými o síle 22 milimetrů.
Pověst o napsání Ďáblovi bible
Podle legendy v klášteře žil mnich, který zhřešil. Aby se vyhnul přísnému trestu, oznámil, že napíše za jedinou noc největší knihu, obsahující všechny vědomosti světa. Dostal veškerý potřebný materiál a pustil se do díla. O půlnoci mu bylo jasné, že úkol nemůže zvládnout, a zaprodal svoji duši ďáblu. Ten za něj celé veledílo sepsal, biblické pasáže ovšem s velkým sebezapřením, odporem a nechutí. Mnich pouze z vděčnosti přidal jeho obrázek. I když mu byl trest prominut, život se mu změnil v peklo. Pronásledovaly ho výčitky, prchal z místa na místo. Po dlouhém bloudění klesl k soše Panny Marie a prosil ji za spásu své duše. Panna Marie jej vyslyšela právě v okamžiku jeho smrti. Tak byla jeho duše spasena a andělé s ní odešli do nebe.

Co Ďáblova bible skrývá?

• Kniha začíná záznamem tří abeced: hebrejskou, řeckou a latinské. Později ve 14. století je ještě připsána hlaholice a cyrilice. Všechny tyto abecedy měly v rámci encyklopedického pojetí knihy psané latinkou, funkci didaktickou.
• Vlastní text začíná Biblí - Starým zákonem (prvních 118 stran).
• Na stranách 253 až 286 zapsán Nový zákon, převzatý z Vulgáty s úvodem svatého Jeronýma. Po Knize zjevení, jíž končí Nový zákon se charakter kodexu zásadně mění. Na zčernalém pergamenu je text psán střídavě červeným a žlutým písmem.
• Na straně 290, se nachází největší pozoruhodnost - je tu vyobrazena skoro půlmetrová barevná postava čerta. Ďábel je zarámován věžemi, jinak je obrázek prázdný. To odpovídá středověké představě prázdnoty, hlavního principu zla. Sympatický čertík sedí na bobku, čelem k čtenáři, ruce má vztyčené. Na všech svých končetinách má jen čtyři prsty. Obličej je zelený s dvěma jazyky, což poukazuje na dvojsmyslnost jeho řeči. Hlavu mu zdobí dva rohy. Na druhé straně je obraz velkého města s věžemi, kostely a chrámy. Pravděpodobně se jedná o nebeský Jeruzalém, město Boží. Snad protiváha k ďáblovi...
• Následující stránky jsou temné jak svým vzhledem tak i obsahem. Jsou zde magické zaklínací lékařské formule k zahánění padoucí nemoci, zimnice či k vypátrání zloděje. Formuli k zaříkání ďábla zde však nenajdeme.
• Po této kapitole se práce opět ujímá Velký písař a do díla ukládá na stranách 294 až 304 nejcennější dokument - Kroniku českou (Chronica Bohemorum) sepsanou děkanem pražské kapituly Kosmasem (1045 až 1125). Tento opis patří k nejstarším a nejlepším.
• Osm dalších, později odstraněných listů, pravděpodobně obsahovalo řeholní pravidla benediktinského řádu.

Harry Potter a Relikvie smrti - první kapitola...

18. ledna 2008 v 11:24 Ukázky z knížek
Kapitola první
Pán zla nabírá síly

Kde se vzali, tu se vzali, objevili se na úzké, měsíčním svitem zalité silničce pár metrů od sebe dva muži. Na okamžik zůstali oba nehybně stát a mířili si navzájem hůlkami na prsa; pak ale jeden druhého poznali, schovali hůlky pod pláště a rychlým krokem se společně vydali stejným směrem.
"Něco nového?" zeptal se vyšší z nich.
"Nesu vynikající zprávy," odpověděl Severus Snape.
Po levé straně lemovaly silničku divoce rostoucí nízké ostružinové keře, vpravo byl vysoký, úhledně zastřižený živý plot. Dlouhé pláště oběma mužům za chůze povlávaly kolem kotníků.
"Už jsem se bál, že to nestihnu," ozval se Yaxley. Drsné rysy jeho tváře vystupovaly v paprscích měsíce a ustupovaly ve stínech stromů, jejichž větve se vzpínaly nad silničkou. "Bylo to trochu složitější, než jsem čekal. Doufám ale, že bude s výsledkem spokojený. Vy jste přesvědčen, že ho vaše zprávy potěší?"
Snape přikývl, k žádnému bližšímu vysvětlení se ale neměl. Zabočili doprava na širokou příjezdovou cestu, která ze silničky odbočovala. Vysoký živý plot zatáčel tímtéž směrem a táhl se do dáli za impozantní dvoukřídlou bránu z tepaného železa, která jim zahrazovala cestu. Ani jeden z nich nezpomalil; oba beze slova zvedli levou paži gestem připomínajícím vojenský pozdrav a prošli bránou, jako by tmavý kov byl pouhým dýmem.
Živý tisový plot tlumil zvuk jejich kroků. Někde napravo od nich cosi tiše zašustilo. Yaxley znovu vytáhl hůlku a namířil ji svému společníkovi nad hlavu, vzápětí se ale ukázalo, že zdrojem hluku nebylo nic nebezpečnějšího než sněhobílý páv, majestátně se nakrucující na vrcholku živého plotu.
"Lucius si to vždycky uměl zařídit. Pávi..." Yaxley si pohrdavě odfrkl a zastrčil hůlku pod plášť.
Na konci rovné příjezdové cesty se ze tmy vynořilo pohledné venkovské sídlo; za kosočtvercovými okenními tabulkami v přízemí zářilo světlo. Odněkud z temné zahrady za živým plotem k nim doléhalo zurčení fontány. Snapeovi a Yaxleymu zaskřípěl pod nohama štěrk, když rázným krokem zamířili k hlavnímu vchodu. Ještě než k němu došli, dveře se před nimi otevřely dovnitř, přestože nebylo vidět nikoho, kdo by je obsluhoval.
Ocitli se v rozlehlé, spoře osvětlené, zato ale bohatě zařízené vstupní hale, jejíž kamennou podlahu z velké části pokrýval nádherný koberec. Z portrétů na zdech sledovaly procházejícího Snapea a Yaxleyho oči v bledých obličejích. Oba muži se zastavili u masivních dřevěných dveří vedoucích do přilehlé místnosti, na kratičký okamžik zaváhali a pak Snape zmáčkl bronzovou kliku.
Společenský salon byl plný mlčících lidí, kteří seděli kolem dlouhého, ozdobně vyřezávaného stolu. Všechen ostatní nábytek byl ledabyle odsunut ke stěnám. Místnost spoře osvětlovaly plameny ohně pod elegantní mramorovou krbovou římsou, nad níž viselo zrcadlo v pozlaceném rámu. Snape a Yaxley zůstali vteřinku stát na prahu. Když jejich oči přivykly nedostatku světla, oba mimoděk vzhlédli vzhůru na nejpodivnější součást celého výjevu: na zjevně bezvědomou lidskou postavu, která se vznášela hlavou dolů nad stolem, pomalu se otáčela, jako by visela na neviditelné šňůře, a odrážela se v zrcadle i dole na ploše leštěné stolní desky. Nikdo z lidí kolem stolu se na zavěšence nedíval, s výjimkou bledého mladíka, který se nacházel prakticky přímo pod ním. Mladík se nedokázal ovládnout a co minutu k němu zvedal oči.
"Yaxley a Snape," ozval se vysoký jasný hlas od čela stolu. "Málem jste se opozdili."
Muž, který promluvil, seděl přímo před krbem, takže příchozí zpočátku stěží rozeznávali víc než pouhou siluetu. Když ale přistoupili blíž, zazářil na ně z ponurého přítmí mužův obličej: holá lebka připomínající hadí hlavu, nozdry jako dvě úzké štěrbiny a zářící rudé oči se svislými zorničkami. Pleť měl tak bledou, že se zdálo, jako by perlově světélkovala.
"Ty pojď sem, Severusi," ukázal Voldemort na židli po své pravé ruce. "A Yaxley si sedne vedle Dolohova."
Oba se usadili na určená místa. Většina přítomných kolem stolu sledovala Snapea, a na něj se také Voldemort obrátil jako na prvního.
"Tak co?"
"Můj pane, Fénixův řád má v úmyslu přestěhovat Harryho Pottera z jeho momentálního bezpečného úkrytu příští sobotu za soumraku."
Tato zpráva vyvolala u stolu zjevný zájem; někteří z přítomných ztuhli, jiní se nepokojně zavrtěli, všichni ale hleděli na Snapea a na Voldemorta.
"V sobotu... za soumraku," opakoval Voldemort. Rudé zorničky se zavrtaly do Snapeových černých očí tak pronikavě, že se někteří z přihlížejících odvrátili, jako by měli strach, že je divokost černokněžníkova pohledu popálí. Snape však na rozdíl od nich klidně hleděl Voldemortovi do tváře a po vteřině či dvou se Voldemortova ústa beze rtů zkřivila v cosi, co připomínalo úsměv.
"Dobře. Velmi dobře. A tato zpráva pochází -"
"Ze zdroje, o němž jsme mluvili," potvrdil Snape.
"Můj pane!" Yaxley se předklonil a zadíval se přes dlouhý stůl na Voldemorta a Snapea. Obličeje všech přítomných se obrátily k němu. "Já jsem slyšel něco jiného, můj pane."
Chvíli čekal, když ale Voldemort nic neřekl, rozhodl se pokračovat. "Dawlish, to je ten bystrozor, se mezi řečí zmínil, že budou Pottera stěhovat až třicátého, to znamená v předvečer jeho sedmnáctých narozenin."
Snape se pousmál. "Můj zdroj mi prozradil, že mají v plánu vypustit nějakou falešnou zprávu, a to je nepochybně ona. Dawlish je určitě pod vlivem matoucího kouzla. Nebylo by to poprvé, je o něm známo, že je snadno ovlivnitelný."
"Ujišťuji vás, můj pane, že si tím byl Dawlish zjevně naprosto jistý," trval na svém Yaxley.
"Pokud na něj použili matoucí kouzlo, je si tím přirozeně jistý," ušklíbl se Snape. "Já mohu zase ujistit vás, Yaxley, že oddělení bystrozorů nebude v další ochraně Harryho Pottera hrát žádnou roli. Řád je přesvědčen, že máme na ministerstvu svoje lidi."
"Alespoň v jedné věci se tedy Řád nemýlí, co?" poznamenal přihrbený muž, který seděl jen kousek od Yaxleyho. Dýchavičně se zachichotal a zasmálo se i několik dalších lidí kolem stolu.
Voldemort se nezasmál. Zalétl pohledem vzhůru k tělu, které se jim pomalu otáčelo nad hlavami, a budil dojem, že o něčem intenzivně přemýšlí.
"Můj pane," pokračoval Yaxley, "Dawlish je přesvědčen, že přesun toho chlapce bude zajišťovat celý oddíl bystrozorů -"
Voldemort zvedl velkou bílou ruku a Yaxley okamžitě zmlkl; podrážděně sledoval, jak se Voldemort znovu obrací ke Snapeovi.
"Kde chtějí toho kluka schovat pak?"
"Doma u některého z členů Řádu," odpověděl Snape. "Podle informací mého zdroje zabezpečili vybrané místo veškerými ochranami, které mohou Potterovi poskytnout Řád i ministerstvo dohromady. Domnívám se, že jakmile se tam dostane, budeme mít jen nepatrnou šanci odvést ho odtamtud, můj pane, pokud samozřejmě ministerstvo do příští soboty nepadne. To by nám snad dalo možnost odhalit a zneškodnit dostatek ochranných kouzel, abychom ta zbylá dokázali prorazit."
"Co vy na to, Yaxley?" zavolal Voldemort přes stůl a v rudých očích mu podivně zasvítil odraz plamenů z krbu. "Padne ministerstvo do příští soboty?"
Hlavy všech přítomných se znovu otočily k Yaxleymu, který se napřímil v ramenou.
"Můj pane, v tomto ohledu mám dobré zprávy. Podařilo se mi - s obtížemi a po vynaložení značného úsilí - podrobit kletbě Imperius Piuse Břichnáče."
Na mnohé Smrtijedy sedící kolem Yaxleyho učinilo toto prohlášení zjevně velký dojem. Jeho nejbližší soused Dolohov, muž s protáhlým pokřiveným obličejem, ho poplácal po zádech.
"To je slušný začátek," připustil Voldemort. "Břichnáč je ale jen jeden člověk. Než přikročím k akci, musí být Brousek našimi lidmi obklíčen. Jediný nezdařený pokus o jeho odstranění by pro mne znamenal velký krok zpátky."
"Jistě - to je pravda, můj pane. Jak ale víte, jako ředitel odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů je Břichnáč ve stálém kontaktu nejen se samotným ministrem, ale i s řediteli všech ostatních odborů ministerstva. Podle mého názoru bude teď, kdy ovládáme jednoho z tak vysoce postavených ministerských úředníků, docela snadné podrobit si i ostatní jeho kolegy. Všichni pak s námi budou moci spolupracovat na Brouskově odstranění."
"Pokud ovšem našeho přítele Břichnáče někdo neodhalí dřív, než se mu podaří získat ostatní na naši stranu," podotkl Voldemort. "Každopádně je velice nepravděpodobné, že by bylo ministerstvo už do příští soboty moje. A nedostaneme-li se k tomu klukovi v místě, kam ho chtějí přestěhovat, musíme se ho zmocnit cestou tam."
"K tomu jsou vytvořeny příznivé podmínky, můj pane," ubezpečil ho Yaxley, jemuž zjevně záleželo na tom, aby se dočkal alespoň nějaké pochvaly. "V odboru pro kouzelnou přepravu máme hned několik svých lidí. Jakmile se Potter někam přemístí nebo použije letaxovou síť, okamžitě se o tom dozvíme."
"Nepoužije přemisťování ani letaxovou síť," skočil mu do řeči Snape. "Řád se vyhýbá všem způsobům přepravy, které jsou pod kontrolou nebo pod dohledem ministerstva. Nevěří nikomu, kdo s ním má něco společného.
"Tím líp," ušklíbl se Voldemort. "Bude muset cestovat normálně, takže bude mnohem snazší se ho zmocnit."
Znovu vzhlédl k pomalu se otáčejícímu tělu a pokračoval: "Vezmu si toho kluka na starost osobně. V případu Harryho Pottera už došlo k příliš mnoha omylům. Některé z nich jsem zavinil já sám. Za to, že je stále ještě naživu, vděčí Potter spíš mým chybám než svým triumfům."
Společnost kolem stolu Voldemorta napjatě sledovala; soudě podle jejich výrazů se každý z přítomných bál, aby právě jemu Pán zla nekladl za vinu, že Harry Potter dosud žije. Zdálo se však, že Voldemort spíše než ke svým společníkům mluví sám k sobě, nebo že svá slova adresuje bezvědomému tělu nad sebou.
"Nebyl jsem dostatečně opatrný, a stal jsem se proto obětí smůly a náhody, okolností, které dokážou překazit všechny, kromě těch nejlépe vymyšlených plánů. Teď už jsem se ale poučil. Pochopil jsem některé věci, jimž jsem dříve nerozuměl. Musím to být já, kdo zabije Harryho Pottera, a tak se také stane."
Reakcí na tato slova bylo náhlé zakvílení, děsivý táhlý sten plný utrpení a bolesti. Mnozí ze Smrtijedů kolem stolu překvapeně sklopili oči k zemi, protože to působilo dojmem, že se nářek ozývá někde pod jejich nohama.
"Červíčku!" sykl Voldemort stále stejně tichým a zamyšleným tónem, aniž na jediný okamžik odtrhl oči od těla, jež se otáčelo ve vzduchu nad ním. "Nenařídil jsem ti snad, že se máš postarat o to, aby byla naše zajatkyně zticha?"
"Ano, m-můj pane," zakoktal drobný mužík přibližně v polovině stolu, krčící se na židli tak nízko, až se na první pohled zdálo, že je volná. Teď z ní seskočil a vyběhl z místnosti tak spěšně, že po něm nezůstalo nic než podivný stříbřitý záblesk.
"Jak jsem říkal," pokračoval Voldemort a znovu přelétl očima po napjatých tvářích svých stoupenců, "už jsem se poučil. Budu například potřebovat vypůjčit si od někoho z vás hůlku, než konečně Pottera zabiju."
Ve všech obličejích, jimiž byl obklopen, se zračil absolutní šok. Právě tak jim mohl sdělit, že si chce vypůjčit od někoho ruku.
"Žádní dobrovolníci?" vyštěkl Voldemort. "Tak tedy... ty, Luciusi - nevidím jediný důvod, proč bys měl mít hůlku."
Lucius Malfoy zvedl hlavu. Jeho pleť působila ve světle plamenů zažloutle voskovým dojmem a oči měl propadlé a kalné. Když promluvil, zněl jeho hlas chraptivě.
"Můj pane?"
"Tvoji hůlku, Luciusi. Chci tvoji hůlku."
"Já..."
Malfoy koutkem oka pohlédl na manželku. Ta se dívala před sebe, v obličeji stejně bledá jako on, dlouhé plavé vlasy jí splývaly po zádech. Pod stolem se však její štíhlé prsty na kratičký okamžik sevřely kolem jeho zápěstí. Když Malfoy pocítil její dotek, zašátral rukou pod hábitem, vytáhl hůlku a podal ji Voldemortovi. Černokněžník si ji přidržel před rudýma očima a chvíli ji pozorně zkoumal.
"Z čeho je?"
"Z jilmu, můj pane," šeptl Malfoy.
"A jádro?"
"Drak - blána z dračího srdce."
"Dobrá," přikývl Voldemort, vytáhl svoji hůlku a porovnal její délku s Malfoyovou.
Lucius Malfoy učinil bezděčný pohyb rukou; na zlomek vteřiny to vypadalo, jako by čekal, že za svoji hůlku dostane od Voldemorta výměnou tu jeho. Voldemortovi neuniklo škubnutí Malfoyovy ruky a jeho oči se škodolibě rozšířily.
"Mám ti snad dát svoji hůlku, Luciusi? Svoji hůlku?"
Někteří z přítomných se posměšně zachichotali.
"Dal jsem ti svobodu, Luciusi, cožpak to ti nestačí? Všiml jsem si ale, že ty ani ostatní členové tvé rodiny se poslední dobou netváříte právě šťastně... Co ti vlastně na mé přítomnosti ve vašem sídle vadí, Luciusi?"
"Nic - vůbec nic, můj pane!"
"Takhle lhát, Luciusi..."
Tichý hlas jako by syčel ještě dlouho poté, co se krutá ústa přestala pohybovat. Jeden či dva z přítomných kouzelníků stěží potlačili bázlivé zachvění, když se sykot ozval ještě hlasitěji; jasně bylo slyšet, jak se cosi těžkého plazí po podlaze pod stolem.
Obrovský had, který se vzápětí objevil, pomalu vylezl po Voldemortově židli. Zdánlivě nekonečné smyčky jeho těla vlnivě stoupaly vzhůru a uvelebily se na Voldemortových ramenou - krk měl plaz tlustý jako mužské stehno a oči se svislými štěrbinami místo zorniček bez mrknutí hleděly kolem. Voldemort stvůru roztržitě pohladil dlouhými štíhlými prsty a dál sledoval Luciuse Malfoye.
"Pročpak se Malfoyovým jejich úděl tolik nezamlouvá? Není snad můj návrat a můj opětovný vzestup k moci právě tím, po čem podle svých vlastních slov tolik let tak toužili?"
"Samozřejmě, můj pane," vyhrkl Lucius Malfoy. Roztřesenou rukou si otřel pot z horního rtu. "Toužili jsme po tom - a stále toužíme."
Malfoyova manželka prkenně a nepřirozeně přikývla, oči ale měla od Voldemorta i od jeho hada odvrácené. Draco, který seděl po otcově pravici a neustále zvedal oči k nehybnému tělu nad sebou, letmo na Voldemorta pohlédl a honem se zase zadíval jinam, jako by se děsil jeho očí.
"Můj pane," ozvala se rozechvělým hlasem tmavovlasá žena sedící přibližně v polovině stolu, "je pro nás ctí mít vás tady, v našem rodinném sídle. Žádné větší potěšení si neumím představit."
Seděla vedle sestry, od níž se výrazně lišila nejen tmavou barvou vlasů a přimhouřenýma očima, ale také držením těla a chováním. Zatímco Narcisa seděla nehybně a odevzdaně, Belatrix se nakláněla k Voldemortovi, protože pouhými slovy nedokázala vyjádřit touhu být k němu co nejblíž.
"Žádné větší potěšení," opakoval po ní Voldemort a s hlavou nepatrně nakloněnou na stranu si Belatrix pozorně prohlížel. "Od tebe, Belatrix, to znamená opravdu hodně."
Tmavovlásce se tváře rozzářily ruměncem a z očí jí vytryskly slzy nelíčené radosti.
"Můj pán ví, že to, co říkám, je pravda."
"Žádné větší potěšení... ani v porovnání s tou šťastnou událostí, k níž podle toho, co jsem slyšel, právě tento týden ve vaší rodině došlo?"
Zírala na něj s rozevřenými rty a se zjevně zmateným výrazem v obličeji.
"Nevím, co máte na mysli, můj pane."
"Mluvím o tvé neteři, Belatrix. A také o vaší, Luciusi a Narciso. Právě se provdala za vlkodlaka, za Remuse Lupina. Určitě jste na ni nesmírně pyšní."
Kolem stolu to vybuchlo jízlivým smíchem. Mnozí se vyklonili, aby si mohli vyměnit výsměšné pohledy, a někteří dokonce zabušili pěstmi do stolu. Velký had, jemuž se nenadálý rozruch nezamlouval, otevřel tlamu dokořán a vztekle zasyčel, Smrtijedi ale byli tak rozjařeni ponížením, kterého se Belatrix a Malfoyovým dostalo, že ho vůbec neslyšeli. Belatrixin obličej, ještě před chviličkou zčervenalý štěstím, se zalil ošklivou, skvrnitě rudou barvou.
"Není to naše neteř, můj pane," vykřikla do halasu všeobecného veselí. "Od té doby, co se naše sestra provdala za toho mudlovského šmejda, jsme se s ní - Narcisa ani já - neviděly. Ten spratek nemá ani s jednou z nás nic společného, a to zvíře, které si vzala, teprve ne."
"Co ty na to, Draco?" zeptal se Voldemort, a přestože mluvil zcela tiše, jeho hlas se jasně nesl mezi pískotem a posměšnými poznámkami. "Budeš po večerech hlídat malá vlčata?"
Veselí kolem stolu dosáhlo vrcholu; Draco Malfoy se vyděšeně podíval na otce, který klopil oči do klína, a poté zachytil matčin pohled. Narcisa téměř nepostřehnutelně zavrtěla hlavou a pak znovu upřela bezvýrazné oči na protější stěnu.
"Dost," houkl Voldemort a pohladil rozzlobeného hada. "Už dost."
Smích okamžitě utichl.
"Mnohé z našich starobylých rodů postihla v běhu času drobná nákaza," prohlásil Voldemort, sledovaný Belatrixiným bezdechým a úpěnlivým pohledem. "Musíš svou rodinu pročistit, abys zajistila její další zdravý vývoj, nemám pravdu? Vyříznout ty části, které ohrožují zdraví ostatních."
"Ano, můj pane," šeptla Belatrix a oči se jí znovu zalily slzami vděčnosti. "Při první příležitosti!"
"Dostane se ti jí," ujistil ji Voldemort. "A stejně jako v tvé rodině se tak stane na celém světě... Vyřízneme tu rakovinnou sněť, která nás všechny otravuje, až zbudou jen ti, kdo jsou čisté krve..."

Uvolněte se: Troška,Simaová, Doležal...

18. ledna 2008 v 11:19 Uvolněte se,prosím!
Tak je tu další díl Uvolněte se, prosím!,tentokrát se Zdeňkem Troškou,který vypráví o natáčení Slunce, seno..., s Nellou Simaovou mistriní ČR v krasobruslení a Milanem Doležalem... Uvolněte se, PROSÍM!

Jitko, dej mi pusu!

17. ledna 2008 v 20:35 Vtipy
Jitko, dej mi pusu!
Nedám, jsem šťastně vdaná a správně bych ti ho neměla ani kouřit !

Šištička Vysočinky....

17. ledna 2008 v 20:21 Vtipy
Příjde buzík do masny a povídá:"Dobré ráníčko, já bych chtěl támhletu šištičku Vysočinky". Prodavač na to: "A vcelku, nebo nakrájet?"
Načež mu teplouš pohrozí:"Tytyty, ty ošklivko, copak mám prcinku na žetonky?"

A je to tady!!!!!

17. ledna 2008 v 20:17 | pluviassol |  → Různé
A je to tady!!!! 2000 návštěv!!! Mocinky Vám všem děkuji, že chodíte na můj blog tak často,a doufám že se vám tu líbí... Šak se taky snažím.... =o)
------------------------------DÍKY!!!!!!!!!!!!!!------------------------------

Chceš si kousnout???

17. ledna 2008 v 20:10 Vtipy
Sedí zbohatlík na zahradě své vily a cpe se jitrnicemi.
Za plotem stojí žebrák a slintá. Chlap se na něj podívá.
Chceš kousnout?
Ano!
Kazane, trhej!

Slib....

17. ledna 2008 v 17:39 Vtipy
Manžel není doma a manželka si mezitím užívá s milencem.Zachrastí klíče, je slyšet zámek, manželka schová milence do skříně, sepne ruce k nebi a prosí:
"Ó Bože, udělej si se mnou co chceš, jenom ať nás neobjeví můj muž. Je strašně žárlivý a určitě by zabil nejen mě, ale i mého milence."
Na to se nebesa otevřou a ozve se:
"Dobře,bude to jak chceš, ale za tři roky tě povolám k sobě, utopíš se."
"Dobře, dobře, jen ať ho teď nenajde."
Všechno proběhne úplně hladce. Tři roky se žena nekoupe, jenom sprchuje.
Nechodí na koupaliště, vodě se zdaleka vyhýbá. Tři roky uběhnou.Uběhnou čtyři, pět let. Na svůj slib už zapomněla.
Po pěti letech si koupí zájezd na okružní plavbu okolo světa. Na lodi je velká zábava, samé ženy, když vtom se začne loď potápět, žena si vzpomene na svůj slib. Poklekne, sepne ruce k nebesům a volá:
"Ó Bože, teď, teď mě chceš povolat k sobě? Podívej se,kolik nevinných žen teď zemře spolu se mnou."
Nebesa se opět otevřou a ozve se:
"Dva roky - dva roky mi trvalo, než jsem vás vy mrchy dostal na jednu loď!"